neděle 21. února 2010

Únor

Je zase únor. Tenkrát, ve čtyřicátém osmém, byl mráz. Šel do kostí. A masy, ztvrdlé jako on svou neústupností, vyvstaly náhle, byly zde, a řekly svoje ANO... Jak hlásal jeden z mnoha našich básníků vskutku národních, kteří se rozhodli psát levou. Než pochopili.
Únorové vítězství pracujícího lidu nám, dětem padesátých let, cpaly do makoviček ve školách soudružky učitelky, v divadelních a rozhlasových hrách herecké hvězdy. S napětím jsme sledovali filmy, zda lid konečně zvítězí a občan Brych pochopí. A těch kněh! Vítězný únor byl pojem, název nejlepších jézetdé a národních podniků. Snad stejně důležitý, jako poem o křižníku Aurora a jasné hvězdě tam na Východě.
Pak se začínaly objevovat jemné trhliny na fasádě revoluční krásy. Šedesátá léta přinesla odhalení, že Stalin nebyl zdaleka tak hodný strýček, jak nám od mateřských školek vykládali. Schylovalo se k osmašedesátému. Ve společnosti se začaly objevovat tiché a pohublé tváře amnestovaných politických vězňů, noviny začaly psát o jejich pohnutých osudech. Staly se chyby, soudruzi, deformace padesátých let. Tolik nevinných komunistů bylo perzekvováno! Clementis, Slánský, Husák. Nějak se nám to po osmačtyřicátým pokazilo. Ale ty idee, za které jsme se tenkrát, v mrazivém Únoru, postavili proti zrádcovské reakci, ty byly čisté.
Ale nebyly, jak už někteří z nás pochopili. Nejprve byli komunisty pronásledováni, zavíráni, popravováni a zabíjeni političtí protivníci, pak všichni trochu aktivní lidé. Protifašističtí odbojáři, nejdříve ti ze Západu, pak domácí i ti nepohodlní z Východu. Skauti, Sokolové a duchovní. Zástupci velkokapitálu a malí živnostníčci. Majitelé bloků činžovních domů a domkáři. Statkáři i drobní zemědělci, kteří nechtěli vstoupit do družstev. Demokratická inteligence. Teprve pak se začali žrát komunisti mezi sebou. Kdo cestou k moci vraždil, vraždí a bude vraždit dál, zpívá Vladimír Merta pravdivě.
Když už to vypadalo, že naši vrazi ztratili moc, pozvali si na pomoc tu rudou čistou hvězdu tam z Východu. Bylo mi sedmnáct a tuze mne mrzelo, že náš pokus o demokratický socialismus Sověti pochopili jako snahu vymanit se z jejich přátelského objetí. A tak přišli sprostě v noci, s letadly, tanky, neohlížeje se na protesty stranických a vládních činitelů ani lidu naší země. Šeříkem voněli a travou, když tenkrát v Květnu 1945 přišli s děly. V roce 1968 smrděli lžemi.
V ulicích trpěly pahýly stromů, zpíval Kryl, a my jsme zmoudřeli.
Minulo září a mnozí zmoudřeli znovu. Jako ta značně antikomunistická rodina, co jsme se s ní v Liberci stýkali. Nadávali na bolševika od rána do večera. A 7. listopadu 1968 měli v oknech naše a sovětské práporky. Domovní důvěrník by mohl mít potíže, pravili nám na naše udivené pohledy. A nikomu to neublíží. Krom toho už dlouho žádali o výjezd do Západního Německa za tatínkem paní domácnosti. Policajti jí to stále vymlouvali, že žena má následovat muže, muž je Čech, tak patří do Čech. Nějaký německý tatínek v Německu, kór tom západním, je nezajímá. Muže se neptali, věděli, že se za tchánem těší. Nakonec je pustili i s dětmi, snad jim pomohly i ty praporky, možná, že víc, než východní politika Willyho Brandta.

I kvůli nim se v lednu 1969 upálil Jan Palach.

Ale doba spěla dál. "Maturita se blíží, učte se, studenti!" vítal nás na začátku každého ročníku třídní Kugler. A my se smáli. Začátkem roku 1969 jsme se už nesmáli. Maturita už klepala a já se klepal z ní. Jedinečná příležitost maturovat z angliny byla pro mne zhatěna kategorickým prohlášením paní profesorky: Když budeš dělat maturu z angličtiny, tak u mne ji neuděláš! Zato ruštinářka ke svému předmětu přímo lákala. No dobře, ale što sďélať, když i v pečlivě připraveném taháku, který mi zabavila, našla pětadvacet chyb?! Proč jen má ruština tolik tvrdých a měkkých znaků... Dala mi kouli, prý ne že jsem měl tahák. Jenom mi ho oznámkovala. Nakonec jsem vždy ruštinu nějak vytáhl na čtyřku, ale maturovat z ní?
Naštěstí nám tehdy na gymplu (vlastně SVVŠ) sdělili, že pro zaostávající studenty se začátkem února, v týdnu pololetních prázdnin, pořádá speciální kurs ruštiny. "Jen běž, určitě ti to pomůže," pravila máti, a tak jsem šel. Nic zlého netuše jsem se v to prázdninové pondělí dostavil na nábřeží Nisy do budovy Okresního výboru KSČ. Tehdy stál v čele strany ještě náš milovaný hrdina Saša Dubček. Nic mne netrklo, ani když jsem v naší skupině uviděl pár kolegů, o nichž jsem netušil, že by kdy měli problémy s ruštinou. Lektoroval nás rodilý Rus, který pro tu příležitost vážil cestu do Liberce snad až z nějakého moskevského nebo leningradského univerziťéta. Nejvíc jsme si vyprávěli o Evženu Oněginovi, to bylo jeho. A o Mozartovi, toho přímo miloval.
Myslím, že to bylo až ke konci týdenního kursu, takhle ve čtvrtek, když mi nějaký dobrák spolužák strčil před oči severočeské noviny Průboj s červeně zatrženou zprávičkou. Teprve pak mi to došlo. Ty xichty, se kterými nám ve škole doporučovali účast na kurzu, který povede rodilý Rus. "Okresní výbor KSČ poskytl své prostory kursu ruštiny pro maturanty," stálo tam. A dále, že jsou přítomni sovětští lektoři z bratrského Sovětského svazu, a že se v dnešním kontrarevolučním štvaní jedná o vzácnou ukázku československo-sovětského přátelství.
Tak on se tvářil jako puškinovský Rus, který dlouho do noci šutí, odpoledne guljá po bulváre a vzdychá po nějakých Táňách, a přitom to byl vlastně sovětský okupant!, vybuchlo ve mně. Až teď mi dochází, že takový mohl opravdu být. Vždyť jsme si povídali o Puškinovi, ne o Leninovi. Jako ruský inteligent mohl mít docela krušný život.
Ale tehdy jsem ho znenáviděl. Styděl jsem se, že jsem byl vmanipulován do role, kterou bych nikdy dobrovolně, jak jsem byl tehdy přesvědčen, nehrál. Ale štó sďélať. Už nastal poslední páteční den kurzu. Už jsme se pomalu měli rozloučit. A tu ten skrytý okupant po nás chtěl, abychom mu řekli o svých zálibách. A nejdřív sám začal zase bájit o Mozartovi. Tak jsem prohlásil, že Mózarta něljubljú. A ještě něnrávim. Beetchoven je lepší! Viditelně ho to zasáhlo. Asi ho i mrzelo, že jsem se neúčastnil odpoledních pokúpek, při kterých si, nejspíš za svůj jidášský honorář, hodlal zakoupit role československých tapet. Však ho ten kolega, který z nás nejlíp uměl rusky, do obchodu ochotně doprovodil.
No ale z ruštiny jsem na začátku léta pohodlně odmaturoval.
Únor v roce 1969 byl v Liberci zasněžený, samozřejmě, jako vždycky. Ale na pražském Václaváku spíš lezavě sychravý, jako každá velkoměstská zima.

25. února se ji pokusil rozsvítit středoškolský student Jan Zajíc.

Psáno v Praze na Lužinách dne 23.2.2000, poprvé vyšlo na Neviditelném psu den nato

22 komentářů:

informace řekl(a)...

Jen pro srovnání, napíšu krátce, co se dělo v Itálii v r. 1969, kdy počíná období t.zv. anni di piombo (olověných let), kdy Itálie se stává dějištěm bojů mezi t.zv. opposti estremismi (opačných extremizmů). Jsou to léta, kdy se střetávají síly extremní pravice s extremní levicí, kdy v Itálii se bojuje o zachování demokratického zřízení. Mnoho z těchto událostí zůstává dosud nevyjasněno, i když byly vedeny dlouholeté procesy proti autorům násilných činů těchto let, a snad teprve v budoucnosti vyjde plně a beze sporu najevo, kdo chtěl vlastně destabilizovat Itálii a s jakými cíly.

Rok 1969 je obdobím stávek, násilných manifestací, vražd, atentátů. Studenti okupují univerzity, chodí agitovat dělníky před závody, vyzývají je ke stávkám. Propukají vzpoury ve věznicích, jako na př. v Turinu, potlačené policií. Zdá se, že demokratické síly a strany nemají sílu ani chuť se bránit, v lednu generální tajemník DC Aldo Moro, který bude pak v r. 1978 vězněn a zavražděn Rudými brigádami, vyzývá křesťanskodemokratické politiky, aby „pochopili podstatu velkých sociálních fenoménů přeměny a vyšli jim vstříc“.

V dubnu na milánském veletrhu vybuchnou dvě bomby, dalších osm bomb vybuchne v různých částech Itálie ve vlacích. V listopadu při manifestaci extrémní levice je zabit mladý policista Annarumma kovovou tyčí z lešení.
12. prosince proběhne řada atentátů v Miláně a současně v Římě, tentokrát cílem jsou banky: v Miláně je to Národní zemědělská banka na piazza Fontana, kde je zabito 16 osob a zraněno 84. Téměř současně vybuchnou tři bomby v Římě (Národní banka práce, Oltář vlasti a Muzeum národního obrození). V Miláně je zatčen anarchista Pinelli, kterého pak najdou na dvoře milánské questury mrtvého. O příčinách smrti vznikají zuřivé spory. Extrémní levice tvrdí, že ho zabili policisté a tak 17. května 1972 zastřelí komisaře Calabresiho, který je podle její verze vinen.

Po dlouhotrvajících procesech jsou v r. 1997 odsouzeni za vraždu definitivně aktivisté ultralevicové Lotta continua.
Pokud jde o atentát v bance na Piazza Fontana, není odsouzen nikdo, vede se dlouholeté šetření, vedou se procesy (7 proti anarchistům), jsou odsouzeni policisté pro pokus o manipulaci šetření, v r. 2005 jsou procesy proti extremní pravici uzavřeny definitivním zproštěním viny aktivistů ultrapravicového Ordine nuovo.

Byl to rok hrozný a to byl jen začátek. Přivedl mne na tyto vzpomínky Šaman a myslím, že srovnání toho co se dělo na obou stranách opony, může být poučné. Tenkrát se mluvilo o “il grande vecchio“ (velkém starci) jako režisérovi a autorovi těch událostí, kdo jim byl?

drak řekl(a)...

Novodobé dějiny jsou velice fascinující záležitost, ale o spoustě příčin či pohnutek těch či oněch událostí můžeme bohužel jen a pouze spekulovat, protože jejich inicialisátoři, aktéři a archivy některých institucí prostě mlčí a přinejmenším ještě několik desítek let mlčet budou. Naše minulost co se oněch let týče bych řekl, že je poměrně jasná a dobře zdokumentovaná, nicméně co se zahraničí týče, tak ty ruské archivy příliš vstřícné nejsou, asi ale dobře vědí proč, takže ukazuje-li spekulace tím směrem něco nedobrého, asi to bude pravda, neb kdo má máslo na hlavě, obvykle se tím nechce chlubit, navíc ještě asi mnohé vazby z té doby budou zasahovat do naší politiky i dnes. Humbuk spuštěný před nějakou dobou proti umístění amerického radaru by tomu velice nasvědčoval.
Nedávno proběhla zpráva, že se 25. února má ujmout svého úřadu proruský ukrajinský president Janukovič, trochu mi zmrazilo v zádech, připadlo mi to tak nějak nepříjemně symptomatické, možná, že si to datum také budou dobře pamatovat, podobně jako my.
Dost se obávám toho, jak to dopadne letos v květnu u nás. To, že nás čeká Paroubek v roli premiéra je obávám se hodně pravděpodobné. Na druhé straně, čím dříve přijde, tím dříve zase odejde, mám jen obavy, aby se tam nechtěl udržet na věčné časy a nechtěl zařídit, aby to už nikdy nemohlo být jinak, nerad bych v mém věku musel emigrovat, ale to je pořád lepší, nežli zůstat tu s Paroubkem na věčné časy.

guerrier řekl(a)...

Nestrašte až tolik Draku. Ono úplně stačí jestli vyhraje volby.

Anonymní řekl(a)...

To informace ad Kdo chtěl vlastně destabilizovat Itálii a s jakými cíly.

Římský atentát na Jiřího Pelikána v roku 1975 zorganizovala přímo StB, to byla její "vnitřní záležitost".
U únosu a vraždy premiéra Alda Mora StB působila možná také, ale "jen" jako podpůrný orgán - italští levicoví teroristé byli pravděpodobně cvičeni a vyzbrojováni v Československu.
http://domaci.ihned.cz/c1-40108950-policie-stb-se-mohla-podilet-na-vrazde-italskeho-premiera
Stejně jako Arabové a další teroristé, kteří v ČSSR dovolenkovali či se léčili nebo školili. Přes naši zemi se v roce 1960 přesouval i vrah Trockého Ramón Mercader po odpykání trestu v mexické věznici. Přes Kubu k nám, kde se zotavil, pak získal čestné občanství SSSR a Zlatou hvězdu hrdiny SSSR a byt a důchod v Moskvě.

Poznatek z terénu: Už v 70. letech jsem si všiml jasných snah čs. tajných služeb o infiltraci do Itálie, zejména italských složek NATO. Toto bylo však (neprokazatelně) iniciováno z SSSR. Nebylo by to poprvé, kdy Sověti úkolovali "spřátelené" orgány v teritoriích, kde mělo Československo hojné zastoupení (Indonézie, USA, Izrael v 60. letech - viz
http://www.ustrcr.cz/data/pdf/vystavy/panel02-aktivity-kgb.pdf
potřeba zvětšit).

anonym řekl(a)...

nový šéf Ústavu pro studium totalitních režimů studoval v 1988-1989 VUML. To je sice sranda, ovšem co sranda není? No například to, že pan Pernes, historik, neviděl důvod, proč by s takovou skutečností seznámil komis, co vybírala ředitele. Jak bude fungovat Ústav pod vedením historika, který si upravuje fakta jak se mu hodí?
Žáček mne sice v nadšení neuváděl, i když běsnění, které vyvolával mělo zjevně původ ne v jeho neschopnosti, ale ve vzteku bolševiků, že vůbec nějaký takový ústav vznikl a jejich desítky let trvající historické a archivářské pokusy o přepsání historie jsou ohroženy, ale dosadit místo něj další obdobu milicionáře ředitele v ČT, guvernéra ČNB estébáckého donašeče, tedy tvora ochotného chodit na VUML, to je skutečně drzost.
Hospodářské důsledky vlády socanů a komunistů koneckonců přežiju, trochu mne udivuje, jak obecně lid kašle na to, co se děje s jeho historií. Tohle individuum bude ovlivňovat učebnice, děti, celý stát.
Bolševici se jistě radují, zase jednou vyhráli.

informace řekl(a)...

Moje otázka o velkém starci byla více méně rétorická.

Jak vyplývá z dokumentu Mitrochin a z maďarských tajných archivů, nad kterými pracovala italská parlamentní komise, mezi italskou PCI a KGB existovaly kontakty na vybudování sítě t.zv. „hnutí odporu“, místní agenti byli vysíláni do výcvikových táborů v Československu, SSSR a na Kubě.
Existovala evropská síť SEPARAT, vedená německou Stasí, která měla koordinovat činnost jednotlivých teroristických hnutí v Evropě. Tato hnutí měla rychle a pokud možno bez velkých materiálních škod pomoci eliminovat politickou třídu v zemi a nahradit ji novou –„revoluční“, aby nebyl narušen ekonomický chod země.
Z dokumentů, které zkoumala komise, vyplývá, že atentáty z osmdesátých let (Bologna, rychlík Neapol-Milán) byly připraveny pod vedením teroristy Sanchese (Carlos) a FPLP (Lidová fronta pro osvobození Palestiny).
Matteo Massetti, který podává obraz činnosti KGB v Evropě od 60 let až do 1987 (Stín KGB nad Evropou), píše, že existoval plán na napadení a obsazení Itálie československým a maďarským vojskem, při použití konvenčních a chemických zbraní. Pro útok měla být připravena půda vraždami, sabotáží, atentáty.
http://www.storiain.net/arret/num136/artic3.asp

Kromě toho italští komunisté byli na sovětské výplatní listině až téměř do konce existence sov. imperia. I o tom existují dokumenty. A přišli Rusům dost draho.

STK řekl(a)...

Pro všechny:

Připadám si tu mezi vámi jako popelář na sjezdu spisovatelů. Mnoho z těch "historických událostí" jsem sice zažil na vlastní kůži, mohu o nich vyprávět spoustu historek, ale k ucelenému, vědeckému názoru na středoevropskou nebo světovou politiku jsem se nedobral. Nemám ani čas, ani chuť brousit po webech, abych získal relevantní(?) informace.

Pracuji (vydělávám si na živobytí) s emocemi, spíše s první než s druhou signální svých posluchačů (a diváků) a vnímám jen celkový, integrovaný pocit ze situace v mém okolí a ve světě.

Takže stejně jako Vetší Vlastenec odcházím směrem "ke hřbitovu". Občas nakouknu, jestli se zde vytrvale řeší Sudety nebo komunismus a zase půjdu. Zatím se tu mějte pěkně.

Starý Tlustý Kocour

Šaman řekl(a)...

To AndyP ad Pernes a VUML
Máte asi na mysli tenhle článek.
http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/kazdy-musel-za-totality-prostituovat-haji-se-pernes_159796.html
"Každý měl nějaké limity, za které nebyl ochoten jít. Já jsem třeba nechtěl a odmítl spolupráci s StB, ale zase ten VUML jsem nemohl odmítnout, pokud jsem nechtěl změnit zaměstnání."
Svinstvo bylo, že do VUMLu "museli" i nečlenové KSČ. A ještě větší svinstvo, že člověka nechali něco dělat - třeba Pernese od 1984 ředitele Historického muzea ve Slavkově u Brna, a pak mu po čtyřech letech řekli - Jiříku, Jiříku, tak co? Chceš zůstat ředitelem a vůbec, chceš dělat práci, co máš rád?
Nikoli podle členství, ale podle činů jejich suďte je.... Že Jiřík odolal nátlaku eStéBáků a nepodepsal je zase znakem určitého slušného hrdinství.
Pro mne byl nepřípustným limitem vstup do KSČ. BSP jsem neviděl jako problém - i když to problém byl, a nejsem na to pyšnej a neměl jsem tam lízt a je to moje ostuda. (A zase - kdybych o tom sám svého času nenapsal, tak by se to nikdo nedověděl.) Byl jsem členem a jeden čas i zastupujícím pozůstalým vedoucím - než jsem Brigádu soc.pr. v létě 1989 rozpustil. (Měla číslo 1005 - a byla jsme asi jediná taková brigáda, žádná další neexistovala...) (A ještě předtím jsem podepsal Několik vět...)
Hele, já o tom dám hned starší článek, ale pořád aktuální.

On ten Pernes je dokonalý SVĚDEK OBŽALOBY.

anonym řekl(a)...

tak na článek se těším. Ovšem do VUMLu nemusel nikdo, kdo nebyl ochoten. To nebyl lágr s příkazem k transportu.
A já rozhodně nemám problém s tím, aby pan Pernes dál zkoumal Habsburky. Ovšem s tím, že se má věnovat totalitě trochu problém mám...stejně jako si můžeme myslet, že guvernér ČNB zavázaný starým kontaktům z STB pracoval tak, aby jim vyhověl ( což se dnes jeví velmi pravděpodobné).
No, počkám si na článek.

informace řekl(a)...

Milému Kocourovi,
ale kam byste chodil, když tu máte rezervované místo u kamen. Všichni tu vzpomínají na šedesátý devátý a tak jsem sem dala něco z Itálie, abyste viděli, že sovětská hydra měla velké ambice. A že jste v loji nebyli sami. A myslím, že taková výměna zkušeností je jenom prospěšná pro všechny. A to hlavně pro budoucnost.
Dočetla jsem se, že v létech 79-82 Sov. svaz utratil víc jak 10.000 miliard dolarů na válečné výdaje a na propagandu a podvratnou činnost a to bylo příčinou jeho ekonomického zhroucení. Dnešní Rusko není sice Sov. svaz, ale jeho politická vedoucí síla je vytvořena z příslušníků bývalé KGB. takže minulost není mrtvá.
Nechcete nám říct, co si o tom myslíte Vy?

informace řekl(a)...

A na konec. Můžete mi někdo vysvětlit, co byl přesně ten VUML?

STK řekl(a)...

(Ještě si oblékám mantl...)

VUML = Večerní Universita Marxismu Leninismu. Povinná byla pro "kádry" a vedoucí pracovníky na "exponovaných" místech. Také pro důstojníky ČSLA od fukce velitele roty (myslím). Končila udělením nějakého titulu, nevím přesně jakého. Neznal jsem ani jednoho lampasáka, který by ji nedokončil. A že mezi nimi byli blbci...

informace řekl(a)...

Kocourovi,
jstli se ještě nebrouzdáte kolem hřbitova v tomto sychravém ránu (tady aspoň prší), tak mi ještě řekněte, to byla nějaká univerzitní fakulta (něco jako fakulta politických věd) nebo jen stranická škola? Kdo tam učil a jaké tam byly předměty? Vyučování marxizmu leninizmu na čs. vysokých školách bylo v padesátých letech povinné a trvalo celých pět let. Nakonec se z něj skládala i státní zkouška. Pak to zrušili nebo to trvalo až do devětaosmdesátého?
V padesátých létech existovala nějaká pětiletá univerzitní fakulta politických věd a přijímali do ní jen kované politické kádry a měla připravovat budoucí diplomaty a vysoké politické činitele a funkcionáře. Tu pak zrušili a nahradili ji VUMLem? Nebo univerzitní fakulta se zdála nedostatečná a udělali nad ní ještě nějaké super politické školení?
Kocoure, dejte na má slova, zústaňte v teploučku u kamen a nikam nechoďte, dostanete rýmu a kašel.
To, že já píšu o italské situaci je jen proto, že se moje vzpomínky na ta léta tvořily tady. O české situaci vím jen z novin. A dávám sem odkazy na materiál z internetu, abych předešla námitkám nějakých levicově zaměřených přispěvatelů, kteří si někde něco přečetli, většinou ultralevicové řeči (a to me nejvíc udivuje, že se rozšířily i na českém internetu, zatímco tady jsou na ústupu a ty krajně levicové sajty sledují jen afficionados)a pak mi je tu nekriticky omílají. Už jsem se několikrát ocitla v podobné diskuzi a mohl mě z toho vzít čert. Za všechno prý může CIA, která se snažila nastolit v Itálii diktátorskou vládu atd. A tak raději uvádím předem přesná data a odkazy. Aby někdo neřekl, že si vymýšlím.

Šaman řekl(a)...

Omlouvám se návštěvníkům za určitou monotónost tohoto blogu. Dané je to zejména aktuálním neslavným výročím z roku 1948, kdy se nám to podělalo na generace dopředu. Pak taky tohle solitérní vytažení Šamanova doupěte z Neviditelného psa zdůrazňuje jeho určitou doupětovitost. Prostě - všichni píšou jen o současnosti (i Moby Dick), ale nikdo nevidí ty kořeny. A konkrétní kořeni přitom současnost ovlivňují - a v budoucnu je čeká rozkvět nejkořenovitější.

Kariéra se dala dělat i mimo KSČ - v bratrských stranách Národní fronty. Ale i zde byli funkcionáři schvalováni komunisty, od okresní úrovně pak se po každém z nich chtělo, aby na sebe navzájem donášeli - komunistům.

Za bolševika se nejpohodlněji kradlo v hospodách. V hospůdce u krchova se moc nedalo narejžovat. Ty nejvýnosnější hospody na hlavním náměstí si musel hospodskej zasloužit - dát úplatek nahoře. Z tohoto prostředí pochází budoucí premiér (už byl premiérem). Náměstek RaJ. Hospody krachovaly (RaJ, s.p., je v likidaci) ale hostinští bohatli. Korupce je dneska hit, každý o nípíše - kořeny má v předlistopadových veksláckoestébáckorestauračních mafiích.

Teď budou stávkovat odbory. Ty české jsou posledním pozůstatkem komunismu. Protože jejich bossové se chovají jako bolševici, a jejich členstvo jako to stádo, kterými jsme byli před dvaceti lety my.

Na večer se pokusím uvařit něco čerstvějšího a veselejšího...

jiný Honza řekl(a)...

Pro "informaci":
Marxismus se vyučoval na VŠ (včetně státnice) až do roku 1989 (taky z něj mám státnici). Často šlo spíš o vyučující - někteří měli rozum, jiní byli rezignovaní alkoholici, kteří za flašku (někteří měli dokonce přesné taxy) dali zkoušku nebo státnici, případně si byli ochotni poznamenat, kterou že to otázku má zkoušený před komisí dostat. No a pak byly rude svině. (Šamane, promiň, jinak to říct neumím - jestli máš kvůli blogu problém, klidně tuhle větu vymaž.)
VUML byl něco úplně jiného - když se někdo dokázal vyhnout vstupu do strany a přitom měl na víc než jen nejnižší postavení s nejnižším platem, byl natlačen do VUMLu - prostě donucen ke spolupráci. Soudruzi se prostě postarali, aby byl kompromitován každý. Já byl v SSM, Šaman v BSP, Pernes měl VUML. Nic, na co by měl být člověk hrdý, ale každý jsme měli své meze.

žibřid řekl(a)...

pro STK: já sem taky chodím spíš poslouchat štamgasty, kteří zažili 50. léta. Dodat k tomu nemám co, vlastní zkušenost jsem sbíral v 70. a 80. letech. Ale sedí se tu v hospůdce hezky:-)

a pro jiného Honzu: zcela souhlasím, jak řekl už dávínko Havel, spolupracovali jsme všichni, jen každý jinou měrou. Když nám na základce řekli, že bez pionýra nedostaneme doporučení na střední školu, šel jsem. A když nám na gymnáziu řekli, že bez SSM nedostaneme doporučení na vysokou, šel jsem taky. Vyskakovat jsem si začal až na té vysoké, to jsem odmítl vstup do Strany a "hrdinně" přestal platit příspěvky na to SSM.

Šaman řekl(a)...

žibřidovi: Nesouhlasím s havlovským "všichni jsme spolupracovali, jen každý jinou měrou."
My všichni jsme nějak "museli", i když vlastně "nemuseli". Ale bylo i mnoho neslušných sviní, kariéristů, zlomyslných donašečů, mučitelů, vyžírků, mocipánů! A ti se v tom svezou, že byli taky "všichni"?
My jsme se na tom režimu PODÍLELI. Někdo jako otrokář, a jiný jako otrok. Podvodu "my všichni jsme nějak" použili hned po druhé světové nacističtí pohlaváři, esesáčtí hrdlořezové, propagandističtí vůdci: Celý národ spolupracoval, tak třeba dělník v továrně vyráběl žárovku, která pak svítila ve světlometu v koncentráku. To říkali skuteční vrazi, kteří tím zakrývali svou vlastní trestnou činnost. Tím se jim podařilo v německé společnosti zasít nechuť mluvit o válce, kde vlastně VŠICHNI vypálili Lidice, všichni vyvražďovali Židy. Nakonec i můj táta "spolupracoval" s nacistickým režimem - když pracoval na zbraních pro Říši - v koncentráku... Někdo vyráběl zbraně, jiný ho zabíjel, každý se "nějak spolupracoval".

Já jsem nezavíral vězně do komunistických koncentráků, já jsem je nemučil, já jsem sem nepozval cizí vojska. Ne já, ne vy, ne my všichni, ale konkrétní lidé. A některá ta jména známe: Grebeníček, Pich-Tůma, Biľak, Kapek...

žibřid řekl(a)...

Šamanovi:
pravda je, že jsem u svého předchozího příspěvku uvažoval o tom, že svým členstvím v SS Mládeže jsem nikomu neubližoval (i když teoreticky jsem mohl ublížit už jen svým pitomým osobním příkladem), zatímco učitelka, která nás tam tlačila pod pohrůžkou je přeci jen jiná kategorie. U politiků je jasné, že jejich podíl je obludný, ale co třeba učitelky ruštiny? A především sám nevím, kde udělat tu jasnou hranici, která odliší míru spolupráce "přijatelnou" (je o tom vůbec možné tak uvažovat?) a nepřijatelnou.

Anebo jsem Vás nepochopil a nejde o formální míru spolupráce (např. členství ve Straně), ale o nelidskost, kterou režim umožňoval, ba odměňoval?

Šaman řekl(a)...

"Přijatelné" je většinou pro toho každého konkrétního člověka většinou to, co právě dělal, či nedělal. I pro estébáky, kteří vám řeknou, že bránili vlast je přijatelné jejich estébáctví...
Pro nás dva je teď zpětně hloupé, že jsme někde byli nebo něco dělali - aniž bychom chtěli někomu aktivně uškodit.
Doufám, že nám může být odpuštěno, když jsme napsali,že jsme udělali kravinu, ke které jsme se přiznali a které litujeme. I my sami můžeme odpustit svým učitelkám, pokud o to stojí, nebo ještě žijí a řeknou k tomu něco omluvného... Taky je tlačil ten odporný režim. Ale někdo mu sloužil ochotně, jiný z musu. My jsme nebyli zločinci, ale žili jsme ve zločinném systému - který právě zločince podporoval, a jak píšete - odměňoval.

Kvůli svému sebezpytování nesmíme zapomenout na samotné neodpustitelné zlo komunismu. A nesmíme dopustit, aby se nás znovu zmocnilo. Třeba, když někomu budeme vyčítat jeho VUML...

STK řekl(a)...

2 Šaman:
Ti, co nezažili, mívají většinou dva extrémní postoje. Buď se domnívají, že "o nic nešlo" nebo naopak, že se nesmazatelně "provinilů každý, kdo včas neodešel jinam.

Není to pravda ani v jednom případě. Přiznám se ke strašné věci: Nejen že jsem ozvučoval komunistické schůze a pouštěl jim ty jejich chorály (Píseň práce, Internacionála atd.), já byl i ve všech mládežnických organizacích, co jich jen bylo. Pionýr, ČSM, SVSM, SSM. Proč?

Protože to byla vlastně jediná cesta jak něco legálně organizovat - snad kromě krátkého období před rokem 1968, kdy se probudil Skaut. Pod hlavičkou Pionýra jsme měli rádiokroužek, pod hlavičkou ČSM byl založen horolezecký oddíl a mohli jsme až do Rumunska (považte!), pod hlavičkou SVSM (tu jsem spoluzakládal) zase byla možnost mít divadelní a turistický kroužek na vojně, kde byla možnost "kulturního vyžití" jen jedna - hospoda v blízké vsi Jamník. (A zpátky do objektu to bylo strašně do kopce. Občas jsem si myslel, že se vyspím raději ve škarpě...) A v sobotu vyrazit do Liptovského Mikuláše do vinárny hotelu Jánošík hrát si chvilku na velké pány se zlatýma frčkama na rameni.
Kromě toho jsme založili vojenský "rozhlas" po drátě pro cca 1200 posluchačů. Jednou denně jsme přečetli pár odstavců ze Svobodovy knihy "Směr Praha!" (to v době, kdy nás poslouchal i velitel učiliště) a zbytek dne pak šla hudba - ta zlá, "západní" RRoll, R&B, Beatles, Simon Garfunkel a takoví. A na dobrou noc přečetl vojím Jan Š., který měl krásný, hluboký hlas a pěknou češtinu (což dodnes nechápu, byl to totiž Brňák) jednu povídku z Hitchkokovy sbírky "Má nejmilejší strašidla". Pod hlavičkou mládežnického hnutí fungovaly dva vojenské biografy, jejichž repertoár by mohl závidět kdejaké kino mimo "objekt". A vstupné bylo 1 Kčs a pokud už nebylo ani té kačky, promítač prostě přivřel oko. Fungovalo šest kapel, divadelní kroužek, který na ženské role využíval mladé i starší "dievčence" z "Kožiarských závodov", což mělo za nechtěný následek několik národnostně smíšených manželství... ;-)

Když jsem byl po vojně přijat do našeho ústavu, měl jsem pověst (posudek) hyperaktivního organizátora čehokoliv a založit ZO SSM jsem prostě dostal příkazem. I stalo se. Jenže tady to poprvé nezafungovalo. platily se sice příspěvky, konaly výroční schůze s pohoštěním, ale jinak nic. Lidičky, kteří pracovali každý jinde a jindy se prostě nebyli schopni sejít. SSM spala jak ta Šípková Růženka. A protože mezitím proběhl rok ´68 a ´69 a ´70 (prověrky byly docela mírné, on ten náš ústav byl "politicky aktivní" jen v roce 1968 a 1989, víc nepamatuji) provedl jsem málem největší hovadinu svého života.

STK řekl(a)...

Jak mě komunistka zachránila před osudovým krokem.

Když tedy SSM v našem ústavu spala a spala, napadla mě šílená myšlenka. Kdybych vstoupil do KSČ, mohl bych možná zabránit tomu, aby se Strana chvala tak chrapounsky, jak se chovala, možná že by pak bylo slyšet i můj (tehdy jsem se domníval, že rozumný) hlas.
I zašel jsem se poradit s personaliskou, starší paní, která byla váženou členkou KSČ a za muže měla komunistického papaláše krajského významu. Když jsem ji řekl, co zamýšlím, zamkla dveře od své kanceláře, vyvěsila telefon a během půl hodiny mi vysvětlila, co je to vlastně komunismus. Že lze sice vstoupit, leč nadále už nic, jen dodržovat stranickou disciplínu - tedy držet hubu a krok. Vysloupit nelze, lze se jen nechat soudruhy vyloučit se známými následky: ztráta postavení a možná i místa, potíže dětí ve škole, nemožnost vycestovat mimo ČSSR atd. atp. Plamenný projev zakončila větou: "Do KSČ vlezou jen kariéristi nebo naivní blbci jako já." Pak odemkla dveře a pustila mě domů. Telefon v kanclu začal zvonit.

Co to mělo za následek snad nemusím zdůrazňovat. Ale paní Marcele budu do smrti vděčný za tu půlhodinku v zamčené kanceláři. A moc mě mrzí, že se nedožila 89-tého. Té bych tu odhozenou legitimaci KSČ (a viděl jsem jich o pár desítek let později létat na stůl pěkných pár, jak v románu "Jak se kalila ocel") věřil na 100%

Takže lidi jsou různí, málokdy zcela černí nebo bílí. Provinění není totéž co těhotenství - žena přece nemůže být "trochu těhotná". Vina není digitální stav ano/ne. Je to spojitá, "analogová" hodnota od "téměř nevinen" až po "téměř neomluvitelně vinen".
A navíc - z každého úhlu pohledu vypadá vina jinak veliká - asi tak, jako když se obr nebo trpaslík dívá na normálního člověka. Jednomu bude připadat jako trpaslík, tomu druhému zase jako obr.

Inu, ta relativita ...

(Na to, že nakukuji do hospůdky jenom "krzevá" okýnko, jsem dost ukecaný, nezdá se vám?)

N.N.Nemo řekl(a)...

To Šaman Ad Odpustit svým učitelkám:
Měli jsme po Listopadu sraz abiturientů. Mezi profesory byl i jeden dějepisář, marxista, bolševik a přítel SSSR. Ptali jsme se ho na to, jak to myslel, když nás učil ty kraviny. I v důchodu zůstal marxistou, bolševikem a přítelem SSSR. Neomluvil se nám. Neměli jsme ho rádi. Brzy odešel rozladěn.