pondělí 3. ledna 2011

Dobrý večer, děti!


Když jsem byl malej, neměli jsme v našem libereckém bytě ještě televizi. Zato celé večery hrálo pětilampové rádio, které těmi svými lampami tak krásně svítilo do tmy, skoro jako  kamna Club, když se u nich otevřela dvířka k většímu tahu.


Většinou jsme měli naladěnu Prahu, na které jsem poslouchal skvělé pořady. V sobotu ráno v osm hodin Meteor - týdeník vědy a techniky pro mládež. V neděli ráno zase hrála Praha půlhodinu klasické hudby. Na těchhle pořadech bylo nejhezčí, že jsem mohl vklouznout k mámě pod peřinu - rádio totiž stálo u gauče, na kterém spala.

V sobotu od dvou hodin odpoledne šly na Praze dobrodružné rozhlasové hry, nejvíce si pamatuji na verneovky. Trvaly asi hodinu a půl. Když už jsem chodil na druhý stupeň základní školy, poslouchal jsem i večerní hry od osmi hodin. A později, když máti začala chodit na večerní školu pro pracující, jsem konzumoval i další zajímavé pořady - začala zlatá léta šedesátá. Čili Semafor, jazzové koncerty, nealkoholickou vinárnu U Pavouka, kde mne zejména fascinovaly naučné přednášky doktora Hedvábného. Záviděl jsem Pražákům možnost chodit do takového zařízení. Ve kterém bylo dost rušno, jak se i v "nepřímém přenosu" ozývalo. Netušil jsem, že doktor Hedvábný se ve skutečnosti jmenuje Karel Velebný, a že se stávám pamětníkem vzniku nejslavnější české osobnosti Járy (da) Cimrmana. A už vůbec jsem netušil, že vlastně poslouchám vysílání armádní redakce Československého rozhlasu!

Jo, to byla ta zlatá šedesátá, která vyvrcholila "povstaleckým" vysíláním svobodného Československého rozhlasu v týdnu po 21. srpnu 1968. Což byl vlastně konec mého dětství, i konec naladění Prahy... Pak už jsem na středních vlnách začal spíše poslouchat Hlas Ameriky, transmitovaný v Mnichově, a na krátkých vlnách pro rušení téměř neposlouchatelnou Svobodku, občas BBC a zřídka Deutsche Welle.

Ale zpátky: Jako úplně malé dítě jsem nejraději poslouchal polední nedělní pohádky. Vzpomínám si na polední zvony, do kterých kouřila polévka, pak následoval polední koncert a v jednu hodinu propukla na celou hodinu pohádka. Nejdříve jen čtená výbornými českými herci a herečkami, později i inscenovaná s více hlasy. Měl jsem rád klasické české pohádky, i ty "moderní" - Čapků Josefa a Karla. Nesnášel jsem Hanse Christiana Andersena a jeho Sněhová královna byla pro mě horor. (Alespoň jsem později své děti knížek Hanse Ch. A. ušetřil...) Stejné pohádky se vysílaly i vždy ve středu od šesti večer, před hlavními zprávami v sedm.

Až jednoho dne, jednu středu na začátku roku 1961, středeční pohádku v šest hodin večer nevysílali! Marně jsem na ni čekal až do půl sedmé. Už bylo jasné, že ji nepustí. Ale najednou bylo tři čtvrtě na sedm, z rádia se ozvala tklivá melodie flétny (jak dnes vím, hraná Václavem Žilkou), a potom konečně zazněla pohádka. Vypravoval ji pan Brodský a byla strašně krátká, jen nějakých pět minut. Byl jsem hrozně roztrpčen - pět minut místo hodiny! Ale druhý den následovalo pokračování. A další den taky. Vyprávění o vodníku Čepečkovi, pirátovi Kolískovi, Křemílkovi a Vochomůrkovi... Pohádky Václava Čtvrtka jsem později svým dětem četl před spaním i já. A byly výborné - i proto, že trvaly jen pět až deset minut.

Je to právě padesát let, co se zrodil pohádkový skřítek Hajaja. Bylo pondělí 2. ledna, když jeho večerní pořad začal. (A já to nevěděl, a čekal hloupě až do středy.)  Bróďovi později vypomáhali i další mistři mluveného slova - Karel Höger, František Filipovský, Jan Tříska nebo i mistrová Jana Brejchová. Hajajovy pohádky už dávno neposlouchám, ale asi 30 tisíc současných dětí ano - na stanici Českého rozhlasu 2, vždy od sedmi večer.

Dobrý večer, děti!

Psáno v Praze dne 3. ledna 2011

25 komentářů:

STK řekl(a)...

2/2
* Táta dělal snad prvního zvukaře v divadle. V našem městě byl první určitě. Ještě se ta funkce tak nejmenovala - byl přijat jako "osvětlovač s povinností pouštět gramofon". Maminka (učitelka zpěnu) v divadle zpívala menší role (byla alt a měřila 185 cm. Na výšku. To ji naprosto zastavilo sólovou kariéru, protože mužští sólisté vedle ní vypadali jako její nedospělí synové, ať si nechali nalepit plnovous nebo ne.)Takže raději zpívala v rádiu, tam to tak nebylo vidět. Natáčely se tehdy šelakové desky (mono, 78 obrátek za minutu, drážka od středu ke kraji) a ty se pak ve vhodnou dobu dávaly do vysílání. Pro to všechno jsem se nakonec stal zvukařem - nebylo vybytí. Chvili jsem sice flirtoval s myšlenkou stát se řidičem velkého náklaďáku, ale matinka mě v pěti letech přihlásila ke kamarádce na hodiny klavíru a bylo vymalováno. Získal jsem i základní hudební vzdělání a stal se zvukařem - samoukem. Zvukařil jsem (profesionálně) od 21/8/1970 do 31/12/2010. Proč si to první datum pamatuji, nevím. (Jinak jsem totiž ochoten zapomenout i to, co jsem měl předevčírem k obědu.)

* Za těch "pár roků" jsem poznal velkou spoustu kumštýřů. Lidí, pro které bylo vystupování životním posláním, lidí, pro které to bylo jen obživou, lidi, které to nebavilo, ale nic jiného neuměli, lidi, kteří si na jevišti léčili mindráky se soukomého živote, lidi, kteří považovali roli herce či zpěváka za něco "hochnobel", za něco víc než jsou ostatní lidé.
Poznal jsem lidi krutě pravdomluvné, lidi distinguované a jemné, "zuřivé srdcaře", kteří se do každého problému vrhají jako býk na červený hadr, úlisné zákulisní slizouny, na kariéristy i ztroskotance. Mám mezi nimi přátele, lhostejné soupoutníky životem i zavilé nepřátele. Jak by řekla Harpyje - jako každý. Jenom tak nějak do lidí lépe vidím, než je v kraji zvykem. Většinou dokážunodhadnout několik tahů dopředu, "jaká hra" se busde se mnou hrát. Ale to je možná spíš věkem než profesí. A neplatí to zdaleka vždycky.

* Dlouho jsem si zvykal na to, že mě příběh, na kterém pracuji, nesmí nijak "oslovit", musím být sice při věci, ale mimo emoce, mimo věc samu. Už jsem to docela uměl.
Leč poslední dobou zjišťuji, že mě "dostávají" i primitivní, sladkobolné historky a příběhy. Stačí to udělat aspoň trochu uvěřitelně. Ještě pár let a budu k nepotřebě. Budu něco natáčet - a z očí mi bude kapat. To opravdu každý stařík tak "vyměkne"?

* Tak už dost! Dost bylo vzpomínání. Avanti!

STK. řekl(a)...

Pvní díl ukecaného příspěvku asi ten chatrný špendlík opět neunesl. Dám to tu znovu a uvidíme...

STK řekl(a)...

1/2
* Tak se zdá, že nám Šaman začíná bilancovat. To není dobré - člověk si uvědomuje svoji polohu na časové ose vlastního života a musí reálně uznat, že to "za ním" je mnohem větší, než to předpokládané "před ním". I fuj! Takže bych poslechl raději naši "Italku Informaci", pěkně narovnal záda, vycenil chrup (a je jedno jestli svůj nebo z porculánu) a vydal se (třeba i s hůlkou!) svižně vpřed bez toho, abych uvažoval byť jen jednu sekundu "Wie lange noch!"

* Jistě. Spojenost a svornost jsou téměř synonyma... Zatím co spokojenost mi asociuje sousloví "líná spokojenost".

* K rádiu mám poněkud méně romantický vztah. Táta si v koncentráku vysnil velkou, moderní opravnu rádií i s reprezentativní prodejnou v centru města - leč přišedší rok 48 mu přinesl pouze mě a do nenávratna odnesl sen o opravně.
Takže jsem byl mezi elektronikou vychováván. První rádio (reflexní audion se zesilovačem) jsem si samostatně postavil ve druhé třídě základní školy (nejpracnější bylo navinou síťové trafo), superhet přišel na řadu až ve třídě čtvrté. Dodnes si vzpomínám, že jsem mu přičinil 14 vlnových ozsahů. Dlouhé, dvoje střední a jedenáct krátkovlných.
V šesté jsme spolu s tátou postavili televizor. Obrazovka (Dvoupalcová osciloskopická, americká, tzv. inkurantní) nám bohužel umožňovala obraz o max. rozměrech cca 3 x 4 cm. (Teď se k tomu technika vrací v těch různých i-podech. Nic nového. Akorát, že je to barevné... ;-) Zbytek aparátu se svými tuším 14-ti elektronkami trůnil na dvou velkých sešroubovaných "chasis" z demontovaných rádií. Reproduktor byl zamontován v krabici od tuku "Vitelo" a stál pod stolem. Ale hrálo to a pomocí velké lupy jsme se na to koukávali (a tahali se o tu lupu) celá rodina - pokud se ovšem zrovna vysílalo.

Šaman řekl(a)...

Opravdu nevím, co se (komu?) na 1/2 příspěvku STK nelíbilo, že ho zařadil 2x do spamu - aby ho napotřetí nechal...
Poznámka: Šaman nebilancuje, jen vzpomíná a připomíná. Průběžnou bilanci dělám už asi pětačtyřicet let...
\ :-))

Anonymní řekl(a)...

Vážené dámy, vážení pánové
Ráno 2011-01-04 bylo možné pozorovat částečné zatmění Slunce zhruba na 50 stupni severní šířky a 15 stupn východní delky od 8.00 do 11.00 http://asu.cas.cz/zatmeni-slunce-2011
Mnoho Lásky a Moudra přeje Hledajíci

informace řekl(a)...

Hledající, těšte se, konečně najdete! Ne lásku a moudro, ale konec hledání. Jak píše Daily Mirror, až vybuchne obrovská dřímající sopka pod Campi Flegrei u Neapole (vy tomu říkáte Ohňová země), zničí všechen život v Evropě. Angličtí vulkanologové jsou znepokojeni, Italové dělají jakoby nic.
Asi si myslí, že když sopka zničí Neapol, Itálie si oddychne od jejích odpadků. Teď na Nový rok tam museli nasadit vojsko, aby ty tisíce tun, co se tam za pár týdnů nahromadilo, zase vyvezlo ven.
Jenže podle Britů by to mělo nedohledné následky. Přečtěte si
hatetepe://www.dailymail.co.uk/home/moslive/article-1342820/Vesuviuss-big-daddy-supervolcano-Campi-Flegrei-near-Naples-threatens-Europe.html
STK, bohužel mám jen anglickou a italskou verzi.

informace řekl(a)...

Pardon: Daily Mail
Kam bychom se měli přestěhovat?

STK řekl(a)...

4 Infor(mace): (Čti "fór in fór", vtip ve vtipu, vtip - matrjoška) ;-)

Stěhovat se není třeba. Protože když nastane toto Inferno nebo bouchne kaldera pod Yellowstonským národním parkem, nedokáže nikdo říct, kolik míst na Zemi zůstane obyvatelných. A zda vůbec. Snad něco na jižní polokouli a v rovníkovém pásu.

Takže rady zní:

Nevěřící: Pevně doufejte, že nic z toho nepostihne vaši generaci ani generaci vašich dětí, vnuků a pravnuků.

Věřící: Modlete se ke svému Bohu, ať nic z toho... ... dále stejně jako nevěřící. [;-)

Šaman řekl(a)...

Přestěhujme se na zatmění:
http://samanovodoupe.blogspot.com/2011/01/srpecky.html

Možná dříve než vybuchne supervulkán dopadne planetka, anebo vybuchne blízká supernova. Anebo ne...
\ :-)

informace řekl(a)...

Tady máte mapku neapolské kaldery - supersopky.
Severní liga při zprávě o pravděpodobném zničení jižní části Itálie při výbuchu kaldery v Campi Flegrei prohlásila: "Zaplať pámbu! Konečně budeme mít secesi!"
Starostka Neapole Rosa Russo Jervolino zakázala jakékoli pokusné vrty, když se roznesla zpráva, že by to mohlo vést k menšímu výbuchu, který by smetl Neapol. Svým skřehotavým hlasem prohlásila: "Dokud jsem starostou já, nic se vrtat nebude!" Ona totiž není z Neapole, pochází odněkud z jaderského pobřeží.
Takže, po mně potopa, ať se Neapol utopí v odpadkách nebo v sopečné lávě, vsjo ravno, já už tady nebudu.
http://www.parks.it/parco.campi.flegrei/map.php

vladislav kulič řekl(a)...

Ahoj Šamane, docela mě to vyprávění vzalo za srdíčko, úplně jsem si vybavil to napjaté poslouchání rozhlasových pohádek někdy v 60tých letech. A dodneška mi běhá mráz po zádech, když si vybavím, kterak na černobílé televizi Štěpánka Haničincová vyprávěla pohádku a Kayovi a Gerdě. Ufff...

Věra řekl(a)...

Krásné vzpomínky! Podobné to bylo u nás, akorát se to odehrávalo v Praze-Břevnově. Nám odešla někdy v 1957 stará Philipska ještě z 1. republiky a táta sehnal z druhé ruky malé rádio Sonoretta. Psal se, tuším rok 1958 a tehdy četli na pokračování jakýsi román o Bělohřívkovi. Jasně, byli to Veselí občané Sichemští od Ernsta Claese. Na Hajaju jsem byla už trochu velká, bylo mi skoro 14, když začal. Ovšem Svobodka a BBC (s nepřekonatelným Jackem Allenem a jeho písničkami - dodnes mám od něho schovaný dopis) a později Houpačka (původně 12 na houpačce) nebo písničkový pořad Mezi třetí a čtvrtou... a četba mnoha dalších románů na pokračování. Taky jsem ráno ještě dospávala a měla jsem puštěnou písničku na týden (někdy byly i budovatelské, v lednu 1962 dávali Na klouzačce - to se líbilo našemu panu profesorovi na matiku). Hezké skladby tam míval nedávno zemřelý Rudolf Pellar ... docela bych se (aspoň na týden) vrátila v čase zpátky. A to jsem se tenkrát těšila, až budu mít po maturitě, budu dospělá a budu se mít skvěle!:-)

informace řekl(a)...

Já zas žádné nostalgické vzpomínky na radio nemám. Pamatuju si jen, jak mi jednou spadlo na hlavu, když jsem se houpala na dvířkách, což rozzuřilo otce do nepříčetnosti a tak mě honil po schodech, aby mi nařezal. Vůbec nedbal na mou bouli, zatímco matka hlasitě úpěla. Nevím, jestli kvůli novému radiu, které ale i po pádu hrálo dál, jen se mu rozbil skleněný pás vepředu, nebo kvůli mně. Touto příhodou byl jaksi násilně přerušen jakýkoliv můj emotivní vztah k mluvící skríňce.
A pak si vzpomínám, jak matka někdy v šedesátých nebo sedmdesátých letech nábožně poslouchala Večerníček a nerudně vrčela, když jsme jí to chtěli s dětmi vypnout. Nechápala jsem, jestli jde příznak sklerozy anebo nedostatečně vyžitého mateřství. Asi to první, když chtěla poslouchat pohádky, zatímco jsme byli u ní na návštěvě jen na pár dní.
Já teď zase sedím s vnuky u televize a dívám znuděně se na všechny možné blbé japonské animované filmy, ale jen proto, aby jim to otec nevypnul a děti nevřískaly. Tchýni se to jaksi ostýchá udělat. To aby byl klid v domě.

informace řekl(a)...

Doplněk:
na dvířkách nízké skříně, na které to radio stálo.

Pedro řekl(a)...

Shodou okolností jsem při opětovném zprovozňování magnetofonu B43 sáhl při zkoušce funkčnosti mezi těmi 33 páskami, které jsem od roku 1963 nahrál na B3 a později na B43, zrovna po pásce s nahrávkou koncertu Pete Seegera v Praze (zřejmě z roku 1984). Uváděli Rudolf Pellar a ? (ten ženský hlas mi připomíná Dagmar Sedláčkovou, neví někdo o tom koncertu víc?). Oba zpěváci si kromě mnoha jiných písniček, které zpíval Seeger sám, společně dvojjazyčně zazpívali Good night, Irene, Pete Seeger pak zazpíval dětskou písničku A magic animal (učil přitom obecenstvo zpívat refrén " It's a lie"). Nakonec si spolu dvojjazyčně střihli Pod kouřovou skálou. Ach, kde ty časy jsou ……

Schumacher antisemita řekl(a)...

Jo. Byly časy kdy se rádio dalo poslouchat.

STK. řekl(a)...

Obuvníku milý, taky už jsem starý...
Dodnes mám nahrané silvestrovské pořady 1968 a 1969. Jednak pobaví, jednak donutí k zamyšlení. Ééch...

Pedro řekl(a)...

Tak to já mám nahraný silvestrovský pořad 1964. Družstevníci v Pidivajzlicích se tam chystají na příkaz z okresu uvítat pana Šejkspíra a dohadují se, kdo to asi může být a jak ho uvítají. Že to asi bude nějaký šejk, ten pan Spír, že jsme jim tam asi postavili cukrovar a jsme jim za to zavázáni. Pak se řeší mj. otázka, která ze ženských by ho měla provést v kole na tancovačce. Návrh na Mirovickou z mlékárny je zamítnut, neboť je sice hezká, "ale nemá to zase moc politicky ujasněný". Návrh na Barcalovou ze svazu žen je taky zamítnut, neboť "ta má sice politicky jasno, ale pan Šejkspír by nemusel poznat, že to je ženská". A další a další vtipkování o tehdy posvátných věcech. Dneska člověk žasne, co si tehdy účinkující (Lipský, Lír, Bruder a další) dovolili.

drak řekl(a)...

Na verneovky a Meteor vzpomínám rád dodnes. Poměrně rád a často poslouchám ten Meteor i v dnešní době, buď v rádiu, nebo si ho stáhnu z rádia na přání. V internetové verzi bývá později odpoledne a navečer k poslouchání Rádio Česko, neboť reklama tam myslím není vůbec a naopak jsou tam pořady jako "20 minut Radiožurnálu" a "Ozvěny dne", kde se dá čas od času dozvědět i něco smysluplného.

Faktem ale je, že v polistopadové době, mě stupidní reklamy mě nutí poměrně často přepínat mezi stanicemi, nebo co se poslechu týče, přejít na vlastní zdroje, tedy např na ty stažené meteory a pod. No, ale ono pořád ještě je o něco lepší poslouchat stupidní reklamy, nežli třeba Husáka nebo Paroubka. To, že na stanicích veřejnoprávního rozhlasu, na jejichž provoz moje a jiné domácnosti platí oněch nevím kolik korun měsíčně, musím za ty peníze poslouchat ještě nablblé reklamy, mě ale štve. Buď ať mi neodírají o ty poplatky, nebo ať mě neotravují reklamou, ale mít na krku obě ty vymoženosti moderní doby najednou se mi poněkud příčí.

U srdíčka mi hřeje dobrý pocit, že pár let před tím, nežli zemřel Ivo Budil, jsem mu při dni otevřených dveří českého Rozhlasu stihl aspoň potřást rukou a poděkovat za to mnohé dobré, co vykonal pro popularizaci vědy u nás ať už v rozhlase, nebo v časopise Vesmír. On je jedním z těch, kdo mají na svědomí, že rád čtu, poslouchám, či sleduji smysluplné a zajímavě věci.

Schumacher antisemita řekl(a)...

2 STK : právě jsem začal být školou povinný. K sedmým narozeninám jsem dostal tranzistoráček Panasonic. Stál tehdy šílených šest set korun. Nejmilejší hračka. Chodil s ním spát jako s medvídkem, poslouchal pohádky, Kolotoč, Hlas Ameriky, Londýn. Na stupnici to sedmičkou a osmičkou žblemstalo, to bylo rušení Svobodné Evropy. Přežil i mé zvědavé štelování mezifrekvencí a než se rozpadl, dočkal se ještě nové krabičky. Pak jsem měl ještě lecjaká rádia, ale tohle bylo mé nejmilejší. Chybí mi Hlas Ameriky v devět večer a Čermákovy zápisníky. BBC se nedá poslouchat a nešťastné zbytky Svobodné Evropy na ČRO6 už vůbec ne. Výborné jsou Toulky českou minulostí z archivu. Leonardo by si zasloužilo éterickou frekvenci místo neposlouchatelných srágor.Manželka říká, že když už něco inteligentního a uklidňujícího, tak jí mám pustit "Shannon volmet". 5506 kHz, ssb modulace.

Schumacher antisemita řekl(a)...

Superhet jsem si nepostavil, nejdál to dotáhl ke krystalce. Od strejdy doslal k Vánocům sluchátka značky Telefunken (zdroj Wehrmacht, měli ještě rozebranou stanici FUG a další krámy jako gyra z Me 109) Stačilo přidat diodu, cívku a pár konedenzátorů, s pořádnou anténou to hrálo Prahu docela nahlas. Pak ještě zbastlil krystalku s tranzistorem, který pracoval jako detektor a zároveň jako zesilovač. Napájení si bral z antény a večer byl potichu slyšet v celé místnosti. Zadarmo, bez baterií. K těm gyrům - než jsem si pořídil nový dihitál, přemýšlel jak udělat stabilizaci celého foťáku. Virtuální stativ - krabičku uvnitř gyra a baterka. Pak z toho sešlo. Proč vynmýšlet žárovku, když si můžu koupit lepší. Ale jsme přesvědčený, že by to fungovalo. Nějak...

STK. řekl(a)...

Ty gyroskopy se Schumachere běžně užívají u stativů "handycam", co s nimi kameramani běhají za akčními herci nebo zvířátky.
Docela to mlátí do ramen - gyroskopy jsou sviňa...
Stabilizace "po elektronicku" funguje někdy divně. Na foťáku ji mám zásadně OFF, neb mi mírně mázla i záběry, kdy jsem byl zapřený o kandelábr nebo futro a byl jsem si jist, že jsem s tím nepohnul. Udržím tak obvykle i několik sekund - tedy s normálním ohniskem. Když byla automatika ON, ostré to nebylo nikdy.

Ale jak říkám, jsem fosil - v žádném oboru nemám rád automatiku. Dělá si, co umí a ne to, co chci já.

Schumacher antisemita řekl(a)...

2 STK : není to náhodou "Moviecam" ? S tím běhají na zádech. Já automatiku rád. Kdybych všechno a ve všem růčo, to by se nedalo. Dejchání pod vodou, praní, trpajzlíci běhající v pécéčku. A i v dost dřevních rádiích bylo AVC, AFC....Opření o futro sice pomáhá, ale několik vteřin, bez stabilizace, no, mám nějaké zkušenosti z doby předstabilizační, málo kdy se mi to povedlo ustát aby to vypadalo. Vždyť i stativ je doporučován bytelný.

Schumacher antisemita řekl(a)...

2 STK nebo Steadycam ?

STK. řekl(a)...

Možná Schumachere že to tak, jak píšete, nebo to má i víc názvů. Bylo by třeba se poradit se strejdou Googlem. Je to taková konstrukce na ramena, pod tím odpružená krabička s gyroskopy a na ní stativová hlava s kamerou. Udělat s tím "vpravo v bok" je docela zážitek...

Jednoho to pořád narovnává - udržuje v původní poloze. Napadlo mě, že by se to hodilo notorikům k návratům z hospody. Drželo by je to zpříma. Dalo by se to zapůjčit v hospodě po předchozí konzumaci nad určitý limit nebo na zálohu... [;-)

(Kameru bych tam nedával.)