úterý 25. ledna 2011

První jízda



Sníh jako duše stromů a skal

V pondělí jsem se konečně zase jednou dostal na běžky. Nasněžilo pět centimetrů na podklad, který ještě ležel na polích a v divočině Prokopského údolí. Už jsem tudy nejel čtyři roky. (Jak tak koukám, přesně čtyři roky!) Posledně jsem se hlavně vezl na běžkách. A kochal se. Tentokrát jsem hlavně fotil. A trochu i lyžoval. Tedy hlavně potom, co slunce zalezlo nejen za mraky, ale i za obzor.


Oproti roku 2007 moje letošní výprava doznala několika změn. Hlavně jsem musel nejdříve vykutat lyže ze sklepa - jak jsem psal včera. Dále - už mi došla prastará předválečná (před první válkou v Zálivu pořízená:) žlutá Indulona, a tak se svršek mých prastarých botek musel smířit s Indulonou modrou. Naindulované boty nepropustí vodu . Aby mi do nich nezapadl sníh, navlékl jsem si na ně nové navlékací chrániče, které jsem dostal na své nové geniální boty samochodky (které v zimě hřejí, v létě chladí, voda do nich neteče a pot se odpařuje - a chodí samy, skutečně, téměř), aby do nich nepadalo jehličí. Moje oblíbené žluté hnědé béžové kalhoty z tenké impregnované látky s nohavicemi jen pod kolena ještě nejsou roztrhané, ale od minulého století jim povolil pás natolik, že bez pásku je nelze použít. A s páskem taky ne, poněvadž nemají poutka na pásek. I obul jsem se do hnědých manšestráků.

Za ty roky se rozrostlo město až k samému kraji přírodní rezervace, takže nestačilo jen přejít Jeremiášovu magistrálu, ale musel jsem jít dalších pět set metrů k volnému sněhu. Letos jsem zvolil protivný směr tomu minulému, což bylo velice protivné - jak jsem zjistil při sjezdu Zaječím údolím k vypálené Biskupově továrničce.

Co zůstalo stejné, byl klid osamělého běžce a krása přírody. Tu krásu přírody jsem si uvědomil zejména při jejím snímání. Při vejrání na display mého milého malého Canonku G5 jsem si uvědomil souvislosti, které mne nikdy dříve nenapadaly. Canonek je malý, ale milý - lze držet jednou rukou, zatímco druhou se člověk odráží hůlkami, a hlavně zvládne i tak  mizerné světelné podmínky, jaké panují v lednový podvečer na dně údolí.

Takže, cože jsem to viděl tak podivného? Pravým koutkem pravého oka prázdný prostor mezi větvičkami. Ten prázdný prostor je okno ve stěně polorozbořené drtičky kamení, která hrála snad už v deseti filmech. Nejdříve jsem viděl to nic, orámované větvičkami, pak teprve tu asi sto metrů vzdálenou zeď, skrytou za stromy, která se tvářila stejně jako skála za ní.

Co jsem viděl ještě? Linie větví, které věrně kopírují linie terénu. Anebo místní hrbatý terén věrně kopíruje zalomené větve stromů.

Z běžek jsem slezl chvíli poté, co jsem se navázal na páteřní cestu procházející údolním zlomem, jež se v těchto místech zove "Dalejské údolí". A to hned u lobolitové stráně. Zářivě okrové stěny lomu byly totiž zašpiněny nějakými černými sazemi. Buďto tady hořelo, anebo jde o zbytky po nějakém natáčení, pomyslel jsem si. Filmaři rádi mažou skály hořlavým sajrajtem, který v záběru tak nádherně hoří - a přitom nic neshoří. Skály přece nehoří! Jenom na nich zůstávají saze. Když jsem však přišel až na vzdálenost pohledu se sundanými bejlemi, zjistil jsem, že nejde o špínu! Ta skála je jenom mokrá. A v té vlhkosti nejspíš něco roste. Krom předpokládaného neviditelného planktonu i jakési šedě zelené lístky. Možná mořské řasy - ostatně vždyť tu bývávalo moře, v druhohorách...


Běžky jsem si nazul až za prudce padající kamenitou serpentinou - štěrku je na ní hodně, a jeho kameny jsou pod pěti cenťáčky sněhu nebezpečně ostré.

Co jsem viděl ještě za podivuhodnost? Zkroucenou kůrou starého stromu a zkroucenou strukturou skály, která stála za ním.

Pak jsem taky při prohlížení traverzy přes potok - zbytek mostku po dřívější úzkokolejce - zjistil, že zub času na ní zahlodal tak, že prohlubinky v jejím povrchu připomínají zčeřenou vodu hluboko pod ním. Rovněž jsem zaregistroval velice hustý provoz místního motoráčku. S ohledem na to, že po hrbaté trati na Beroun jezdí ten jeden vagonek jen asi jednou za půlhodinu bylo zajímavé, že jel kolem zrovna vždy, kdy se to hodilo...

Nově byly prořezány prastaré vrby na začátku osídlení pod Holyní, tam kde můžete přejít potok po panelech, položených přes koryto nebo přes polorozpadlý kovový můstek. S ohledem na to, že jsem si nechtěl namočit skluznice, jsem použil visutou cestu. No a jedna ta vrba vypadá úplně jako kaplička - vlastně jen svatý obrázek, postavený v polích.

Les na stráních je vykácený, čímž se otvírají neznámé pohledy na hrbolatý terén. Do pasek jsou už zasázeny nové stromky, některé mají sponzory, jak jest patrno z cedulek, umístěných zde na kůlech...

Domečky v údolí od posledně nějak zmalebněly. U vlakové zastávky Holyně bývala hospoda. Zůstal barák a na něm nápis, nově se turistická hospůdka provozuje hned naproti. Škoda jen, že leden a únor jsou zavírací měsíce...

Kousek za Holyní se mi předvádí další podobnost - oblouk potoka, lemovaný obloukem silničky, to celé obtočené obloukem kolejí.

A jedu dál, k těm nejkrásnějším skalám. Zase stromy kopírují skály, a hele, támhleta skála je rostlá do tvaru té ořezané vrby, takže taky vypadá jako kaplička... A už jsem u nejdobrodružnějšího lomu. Na planince před ním sedával na nízké zídce Jaroslav Foglar, a zatímco jeho hoši lítali kolem, psal své knížky. Z šikmé stěny lomu mu na psaní svítilo kamenné slunce. Dneska je na skalní obloze nějak zamračeno, ještěže už od lobolitů vím, že černá barva kamene nevěstí žádnou katastrofu...

V údolíčku pod stěnou někdo poskládal tři panáčky z kamenů, na planince samé se stále ještě povalují Rozbití panáčci Kurta Gebauera (rvali se všude). Dělám poslední fotky, protože je už opravdu šero. Vyjíždím na rozcestí údolí a jmu se konečně klouzat zpátky domů.

Opustil jsem údolí geograficky zvané Dalejské a vracím se geografickým Prokopským údolím. Potok se zde přimyká ke skále, na jejímž vršku, přesněji na náhorní planině, vybudovali kdysi Keltové rozsáhlé butovické oppidum. Niva pod Novou Vsí připomíná skupinkami stromů vznešené parky. Každá ta skupina stromů má jednotně rostlou korunu. Jako by zde rostl jeden strom s několika kmeny. Na tradiční místní Betlém. je už zase pozdě, letos nesmím na Vánoce zapomenout se sem podívat.

Ano, sliboval jsem si, že už fotit nebudu, stejně je tma. Ale občas foťák ještě vylovím z kapsy a snímám. Kolem Hemrových skal vyjíždím k retenční nádrži. Na svahu pod sypanou hrází jsou vysázeny nové sazenice. Centrální park Jihozápadního města prorůstá do Prokopského údolí, a Prokopáč prorůstá až do srdce soudobého opidda.

Příjemnou cestou kolem potůčku, po louce pod vyvřelou skálou, která je ozdobena starými topoly a novými sazenicemi, vyjíždím zase k Jeremiášově magistrále. Ty nejstarší topoly až nahoře pod Malou Ohradou jsou zkráceny a opatřeny stříškami. Asi obydlí pro užitečné ptactvo. Tyto stromy vzhledu budky dobře doplňuje silueta nové výškové budovy. Pod silničním mostem se dostávám do samotného parku a po pár minutách jsem u zadních dveří našeho baráku.

Lyže uložím na lodžii (abych je měl po ruce), a sám se naložím do vany s horkou vodou a pěnou. Čtu si sobotní přílohu novin, z mobilu mi přitom hraje Rádio 1, pojídám obloženou housku a popíjím horký čaj s mlékem, medem a rumem. Přemýšlím o tom, jak strašně moc si jsou podobné stromy a skály, jejich linie a struktura. Nejspíš byla jejich podobnost zdůrazněna sněhem, který na nich ulpíval stejným způsobem, jako nějaká jejich duše. Snad jsou i něčím podobny lidem, i nezasněženým lidem. Jinak by lidé přece nemohli vidět jejich krásu. Už trochu chápu svatého Prokopa.

I když - já bych se bez koupelny neobešel! Zejména, když ji na několika dlaždicích zdobí stromky...

Psáno v Praze na Lužinách dne 25. ledna 2011

Viz i fotogalerii z vejletu.

video

5 komentářů:

Alča řekl(a)...

Věru, pěkné video se Vá podařilo natočit! A zdálo se mi to, nebo tam opravdu bylo slyšet ptáčky zpěváčky?

drak řekl(a)...

Prokopák mám na dosah, jen z té druhé strany údolí a musím se přiznat, že s ohledem na to, jak je to tam hezké, ho hanebně zanedbávám. TAké nemám dobrý pocit z toho zpětného drápání se do kopce :-) Ty cesty, co vedou ke mě jsou dost strmé. Dá se to obejít, ale to je zase dost daleko a dlouho to tím pádem trvá. Obojí je samozřejmě zdravé a v tom je asi u mne ten největší problém, že je to zdravé a že to chce čas :-)

Šaman řekl(a)...

Alčo, ptáčci zpívali, bylo asi 5 stupňů. Také datel kloval. Ale jinde. Ale největší randál jsem udělal já, když mně švihla větvička...
\:-)

Šaman řekl(a)...

Draku,
kromě vlaku, co má zastávku v Holyni, jezdí z údolí na Barrandov i autobusy: Z Hlubočep, Klukovic - a před rokem začal jezdit i od metra Luka přes Řeporyje na Chaplinovo náměstí autobus 230.
Ono ale nejde jenom o drápání, já vím. Chce to nějaký čas. Přiznávám, že jsem se dostal na lyže právě v pondělí jen z toho důvodu - že nám odpadla angličtina!
(Lektor zapíjel uzenou rybu svým oblíbeným zahuštěným mlékem a pak se neudržel...)
\:-)

drak řekl(a)...

Když jsem líný, skutálím se postupně nejdříve skrz Klukovice do Prokopského údolí a pak jdu dolů směrem k Dalejskému a skrz něj pořád dolů až do Hlubočep a pak se už nechám vyvézt nahoru autobusem. Z hlediska lenocha je to to nejpohodlnější, co se dá vymyslet. Výškový rozdíl tu je a pořád jen směrem dolů:-) Nahoru to pak zvládne autobus motoricky, z toho se nezadýchám a nohy nebolí :-)

Když to chci mít delší, vemu to někdy kolem Holyně. Nebo se zase jindy, po projití Klukovicemi někdy vydám do kopce a pak se přes tu Holyni vrátím. Tohle je ale lepší dělat v létě, protože kolem Holyně je to bahnité a já dosti nerad myji špinavé boty.

V mládí jsem kvůli sázce zapíjel zmrzlinu pivem ale uzenou rybu ryby zahuštěným mlékem? To jsem nezkoušel, a asi raději ani nebudu, pravděpodobně bych to také příliš dlouho neudržel pohromadě a uvnitř :-D Ten mluvčí je rodilý? A odkud je, že má takové zajímavě stravovací preference a návyky?

Každý chlap bývá hlučný, když ho něco nečekaně švihne, nebo se řízne, či klepne kladívkem. Rád vzpomínám na to, jak se někdy táta, či děd klepli třeba kladívkem, naučil jsem se u toho to nejšťavnatější výrazivo co znám, zejména, když neměli ani potuchu, že jsem někde poblíž.

S časem je to horší, částečně proto, že je hodně práce, částečně také proto, že to co po té práci zbyde nedovedu dost efektivně využít, ale možná, že to mé neefektivní nakládání s tím časem mimo práce je jakýsi účinný druh relaxace. Nevím, myslím, že lektor přednášející předmět zvaný time managemet, by se ze mě buď zbláznil, nebo by došlo k pokusu o mé zabití ze vzteku.