čtvrtek 5. května 2011

ZASLÁNO: Paměť a zapomnění


(Autorka: Informace)
Počátek května je příležitostí k oslavám a vzpomínkám na různá významná data nedávných dějinných událostí. Napsala jsem při té příležitosti krátkou úvahu o paměti, zapomínání a historii jako profesionální práci dějepisců. Nevím, jestli to bude stačit k alespoň zběžnému načtrnutí některých problémů, ale doufám, že mou námahu přijmete s obvyklou blahovolnou tolerancí.

Paměť a zapomnění jsou podle psychologů, filozofů a historiků dvě nerozlučné složky naší identity, individuálního pojetí života. A to nejen u jedince, ale i u větších celků jako rodina, rodová skupina, národ. Jsme tím, co si pamatujeme, paměť vytváří náš individuální mikrokosmos, v němž se pohybujeme, pomáhá nám orientovat se v něm a jednat. Bez paměti nemůžeme existovat jako myslící a cítící bytosti. Zároveň jsme ale i tím, co jsme zapomněli, co jsme z různých existenciálních nebo psychologických pohnutek zasunuli do hlubin naší paměti nebo co jsme zdánlivě vymazali z našeho vědomí.

Naše bytí a naše vědomí je podmíněno minulostí, nejen našimi činy, ale i našimi vzpomínkami na události a činy v minulosti. Naše paměť nezachycuje fotograficky vše, co prožíváme, není jen souhrnem dokumentárních snímků nebo filmů, je selektivní a proměnlivá. Naše vzpomínky se časem mění, blednou nebo zas nabývají za některých okolností živějších barev, jako bychom prožívali příhody a události znova. Někdy k otevření celého časového sektoru naší paměti stačí jen nepatrný impuls, buď předmět, který se nám náhodou dostane do ruky, nebo stará zažloutlá fotografie, ale někdy stačí jen zvuk nebo vůně. V této souvislosti je psychology často citována epizoda z románu Marcela Prousta "Hledání ztraceného času", kdy vůně a chuť koláčku madlenky vyvolá v paměti vyprávěče celou serii vzpomínek na své dětství s jeho barvami, vůněmi a postavami.

Naše představa o lidském, psychickém času je často reduktivní, myslíme, že je to přímá linie, na níž se pohybuje kupředu bod, to znamená my a naše existence, od minula do budoucna bez možnosti návratu. Náš psychický čas se pohybuje zcela jinak: minulost se vrací ve vzpomínkách, je prožívána znova, měněna a přehodnocována. Je tak součástí našeho bytí, našeho myšlení a našich reakcí. Myslím, že tento fyziologický proces neustálého návratu a zároveň i odstraňování vzpomínek, který do jisté míry předurčuje naše chování současné a zároveň i budoucí, zachytil mistrovsky právě Proust náhodným asociačním spojováním postav, epizod, časových úseků, detailů.

Stejně důležitá je i paměť kolektivní, paměť rodinná, paměť etnických nebo národních skupin. I když kolektivní paměť funguje na poněkud jiných základech než paměť jednotlivce, má ale absolutně stejnou primární důležitost pro pochopení, nabytí nebo udržení identity.

To dobře chápali už v antickém světě - Řekové viděli v uchování paměti předpoklad pro utvrzení a posílení své etnicko kulturní identity - vytvářejí mýtus Mnemosyny, bohyně paměti a jejích dcer Múz, které střeží a opatrují v chrámech paměť nejen bohů, ale i lidí, a to uchováváním symbolických předmětů a příběhů, které časem vykrystalizovaly v mýty. V Museionu se uchovává paměť nejen mytologická, ale časem i umělecká a jazyková, která se tak slučuje organicky s přítomností.

V antickém Římě existoval trest "damnatio memoriae" (zatracení památky), kdy byly vymazány všechny stopy, vzpomínky, vymazána i zobrazení odsouzeného jako "nepřítele Říma a římského senátu". Tento ritus zatracení památky přežil přes středověk až do našich dob, kdy jsou pravidelně odstraňovány památní desky nebo celé pomníky, postavené předešlým svrženým režimem. Zrovna tak se zachoval i usus "apotheosy", dodnes stavíme pomníky osobnostem, které chceme udržovat živě v kolektivní paměti za jejich zásluhy.

Co máme rozumět pod termínem "kolektivní paměť"? Je kolektivní paměť souhrnem, součtem individuálních pamětí? Jaký je vztah mezi subjektivní individuální pamětí a kolektivní pamětí národa? Podle mého názoru je to otázka až příliš složitá, než aby na ni mohla být dána jednoznačná vyčerpávající odpověď. Pokusím se tedy načrtnout alespoň některé problémy.

Když se díváme na problém z hlediska generačního, můžeme snadno pozorovat, že generace lidí, která prožila stejné historické události a nacházela se ve stejné situaci, má po většině stejný hodnotící vztah k oné době - to se projevuje hlavně v krizových situacích a obdobích jako válka, represe, nesvoboda. Toto ocenění ze strany generace, která byla svědkem a protagonistou té které doby se pak v následujících generacích mění, objevují se nové interpretace různého druhu a charakteru. To je částečně dílem historiků, kteří na základě nových dokumentů nebo nového politického trendu přicházejí s novým nebo novými výklady a vnášejí do paměti svědků změny, více méně podstatného rázu a částečně přímým zásahem politiků a v současné době i médií. Vytváří se tak protiklad mezi pamětí do jisté míry "ústní" , spontánní a pamětí "psanou" (nebo televizní), motivovanou.

Paměť etnické, jazykové národní komunity se tedy realizuje a zachovává pomocí historických předmětů, monumentálních staveb nebo památníků a hlavně písemností. Každá společnost se snaží zanechat svědectví o své existenci, důležitosti, moci. Svět je plný takových svědectví o bývalé zašlé slávě národů a jejich kultury. Národů, které dnes již neexistují. Zachovaly se nápisy, texty, kroniky, dokonce knihy historiků antického Řecka nebo Říma, které nám vyprávějí o starých národech, jejich dějinách, jejich způsobu života a myšlení, jejich kultuře a tak zvěčňují jejich tradici.

To vede k zamyšlení: stačí pouze tyto prostředky, vhodné pro udržování paměti, k zachování národa a jeho identity? Kolik etnických nebo národních komunit podlehlo odnárodňovacímu nátlaku ze strany dobyvatelů? Mohli bychom vyjmenovat celou řadu případů jak ze starověku tak i z nedávných dob. Můžeme ale zároveň konstatovat, že kultury těchto vymizelých národů nezanikly, ale pokračovaly dál v oplodňování a civilizaci dalších epoch. Nebyl to tedy nižší stupeň kultury těchto civilizací, který vedl k vítězství podmanitelů. Byla to brutální síla, výbojné násilí, které zapříčinily jejich pád.

K jejich vymizení pak přispěla z části i neschopnost zachovat svou kulturní a jazykovou, případně národní identitu.

Významným příkladem, nakolik právě vůle zachovat svou kulturu, náboženství, zvyky může zachovat identitu jsou Židé. Je to snad unikátní případ v dějinách lidstva, kdy se komunita, rozptýlená po tisíciletí po světě, vzchopí ke sjednocení v jeden státní celek a v jeden národ. Je to vůle udržet kolektivní paměť společného původu, kultury, náboženství, jazyka (církevního), která přetrvá a překoná persekuce, dokonce pokus o vyhlazení celého národa. Chtěla bych se jen krátce zmínit o knize italského spisovatele židovského původu Carla Leviho, který po návratu z Auschwitzu napsal autobiografický román - vzpomínku na tu hroznou zkušenost, "Se questo é un uomo" (Jestli je to člověk). Říká tam: "Accade facilmente, a chi ha perso tutto, di perdere se stesso." (Stává se často, že člověk, který ztratil všechno, ztratí i sám sebe.) Jen málo lidí má takovou sílu, aby přežili, aniž by ustoupili ze svých morálních zásad.

Minulost nezmizí v propadlišti zapomnění, jestliže máme vůli ji zachovat, zůstává v nás jako znak, jako stopa, která se podílí na vytváření našeho názoru na svět, našeho postoje.

Historická paměť národa, k jejímuž vytvoření a uchování přispívají zapisovatelé dějin - kronikáři a historikové, se ale může zakládat i na mýtech, jako třeba vyvolenost národa boží prozřetelností k nadvládě nad ostatními, anebo mýtu pokračovatele církevních kulturních a mocenských tradic (nacistická rasová nadřazenost, Moskva třetí Řím). Na druhé straně historie je jakousi protilátkou proti deformaci paměti a zapomnění. V antickém Řecku historie byla z počátku považována za synonym pravdy. Podle řeckého filozofa Thúkýdida historie je zase formou přivlastněni, zmocnění se událostí minulosti a zároveň nástrojem pro pochopení současnosti a pro další rozhodování.

Dnes je otázka, nakolik je historie učitelkou pro současnost, mnohem problematičtější. Minulost se nám vyjevuje hlavně prostřednictvím práce historiků. Je práce historika, který nám podává svou intepretační verzi, skutečně nezkresleným, pravdě odpovídajícím obrazem minulosti? Nakolik na jeho názory působí veřejná politická zakázka? Historik se samozřejmě nemůže vyhnout tomu, aby se v jeho práci neodrazila jeho Weltanschauung, ale ta má být držena na uzdě jeho poctivostí, nezainteresovaností, v zájmu poznání pravdy a vyhnutí se propagandistickým a apologetický cílům. (H.I.Marrou: De la connaisance historique, Paris 1954.)

Historie na druhé straně, jak říká filozof historie R. Bodei, není jen Historií s velkým H, jak si většina lidí myslí, totiž nějakou oficiální, do značné míry zainteresovanou verzí minulosti, napsanou historikem. Historie, ve smyslu kolektivní historie, je složena z tolika individuálních historií, kolik je nás všech. V každém z nás žije historie, každý z nás se podílí na jejím vytváření ať vědomě či nevědomky. Kolektivní historie, která žije v našem vědomí a jeho prostřednictvím, je sice do jisté míry abstrakcí, ale je nepostradatelná a v podstatě pravdivá. Žijeme, říká Bodei, v historii trojrozměrné, přítomnost v sobě obsahuje minulost, která je zároveň projekcí do budoucnosti.

Poznamenávám, že k tomuto optimistickému náhledu na pravdivost, samostatnost našich názorů, úsudků, mínění bychom mohli mít dost námitek. Nakolik je naše vědomí závislé na manipulaci historiků, medií, politiků? Máme prostředky se jim ubránit?

Opačného mínění je francouzský historik Jacques Revel, děkan EHESS (École des hautes études en sciences sociales). Jak říká ve svém pohovoru o Paměti a histori (Enciclopedia Educational, Rai), jsme přímo zavaleni historičnem. Citujeme stále historii, sbíráme různé podrobnosti, ukládáme je do archivů, toneme v maličkostech, bereme v úvahu i ty nejbezvýznamnější názory a mínění. Vzpomínáme a oslavujeme neustále různá výročí, zmocňujeme se historie v různých formách a způsobech vyjádření nebo konzervace, děláme ze všeho vlastnictví národa nebo lidstva. Historická paměť se stává jakousi produkcí kolektivní představivosti, jakousi variantou asociativního Proustova hledání ztraceného času. Profesor cituje jako názorný příklad této historické posedlosti kolektivní sedmidílné “Les lieux de mémoire”, na němž pracovalo devět let (1984 - 1993) kolem sta francouzských historiků, kteří pilně katalogizovali všechna tak zvaná "místa" francouzské historie.

Snad je tento zájem, někdy až křečovitý, o historii projevem naší nynější nejistoty před budoucnem ve světě, který se nám zdá stále víc komplikovaný?

29 komentářů:

Šaman řekl(a)...

"Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost."
(1984)

Šaman řekl(a)...

K paměti účastníků historie: Někdo řekl, že o nacistických lágrech existuje 11 milionů pravd...
Když slyším nebo čtu nebo vidím vyprávění přeživších heftlingů tak vidím, že existují určitá opakující se pravidla - ale pak VŽDYCKY ještě něco atypického, neuvěřitelného!

STK řekl(a)...

Bravi Informace,
Vaše úvaha mě zaujala a potěšila, rozvíjí myšlenky o projekci reality do myšlení člověka. A zmiňuje se i o lidské paměti jako o médiu značně nespolehlivém, na druhé straně ovšem tak diverzifikovaném, že, při vhodném způsobu čtení, až neomylném. Doufám, že bude následovat i druhá část o manipulacích, úmyslných i neúmyslných, při vnímání reality jedince i skupiny.
To je zase moje takřka celoživotní téma, protože "manipulace s vnímáním" (sluchovým i vizuálním) mě (ano, takto napsáno to zní opravdu strašně) živila 43 let a vlastně živí ještě dnes.

Díky za moc pěkné shrnutí.

stk řekl(a)...

...jedincem i skupinou. Pardon.

Větší vlastenec řekl(a)...

"o nacistických lágrech existuje 11 milionů pravd."
Ufff.
Závrať přímo kosmická se mne zmocnila po přečtení těch úžasných slov.
Po pravdě řečeno, kdyby ta slova jen „někdo řekl“, tak se tím příšerným žvástem vůbec nezabývám. Leč úžasný výrok citoval sám Ó Velký Šaman. Takže vpřed, ať pravda zvítězí :

Jedenáct milionů – jde asi o počet přeživších vězňů nacistických koncentračních táborů, že ? To jest nejrůznějších osob, uvězněných z nejrůznějších důvodů. Předpokládejme kladnou odpověď, a pokračujme :
11 milionů pravd; nikoli tedy pouze 11 milionů přeživších, kteří mají své individuální vzpomínky, základ (potenciálních) individuálních svědectví*), nikoli tedy např. 11 milionů názorů, individuálních úhlů pohledu.
To je ovšem problém. Vážný problém.
Vždyť my inteligentní a socialisticky vzdělaní Češi víme, že pravda je jen dvojí : naše třídní a jejich třídní. (Snad ani nebudu připomínat jistou nechutnou pravdu : Oni, naši nepřátelé třídní i národní si myslí, že pravda není třídní kategorií; že je tudíž jen jedna pravda. Taková hloupá lež !)
Neměli bychom tedy, pro zjednodušení problému 11 milionů pravd znovu definovat pojem „pravda“ ? A třeba také pojem „člověk“ ? Asi ne. Asi postačí konstatovat, že lidé se občas dopouštějí různých výroků.

Mimochodem : Neví někdo z přítomných, kolik milionů pravd existuje o fašistických lágrech ?

Všem vlastencům a vlastenkám přeji příjemně revoluční sváteční večer.

--------------------------------------------------------------------------------------------------
*) O jak rozdílné pravdy může jít, známe např. z celého „případu“ s.A.Zápotockého. Zatímco s.Zápotocký popisuje pobyt v KL jako nudu, jež „...mnohé nejen oslabovala, ale dovedla přímo zabíjet“ (Doslov k románu Vstanou noví bojovníci), tak holandští kriminálníci křivě udali s.Zápotockého za „vraždění holandských heftlinků“.

stk řekl(a)...

"fascio" a "National Socialistische Partai"...
Obojí jsou přece lidově ONI, Němci. Tak jaképak štráchy, Vlastimile V. Jaképak rozdíly, natož rozdílné pravdy. Pravda je přece jenom jedna, Nicht Wahr? ;-)

informace řekl(a)...

Když VV dovolí, odpovím mu za sebe i za Šamana. Ve vzpomínkách těch několika tisíc, co se vrátili po válce z koncentračních táborů, najdeme tu základní společnou informaci o jejich utrpení, hladu, nucené těžké práci, nelidských podmínkách. A ta právě představuje onu "kolektivní paměť" jedné generační skupiny, o které píšu. Ta je onou vyabstrahovanou pravdou, o které hovoří Bodei. Samozřejmě vyprávění se budou lišit v detailech, ne všude byly absolutně identické podmínky, ne všude byli nacisté stejným způsobem nelidští, krutí, musíme uznat, že ani dozorci v koncentračních lágrech nebyli uděláni v nějaké seriové razící formě. Přiznejme jim také jistou dávku osobní iniciativy a fantazie. A každý z vězňů pak reagoval svým způsobem a zachoval si své osobní vzpomínky. Zkušený historik, který je zvyklý pracovat s materiálem, jak se říká "z terénu", i když početným, umí najít to společné, co váže tyto vzpomínky a vyloučí přebytečné detaily. Jen začátečník nebo fušér, který nemá ponětí o metodologii historie, v tom moři svědectví utone. Anebo revizionista negacionista se chytí právě toho, co ta svědectví odlišuje, totiž detailů, aby popřel pravdivost a hodnotu toho společného jádra a prohlásil nakonec, že koncentráky byly jen převýchovnými tábory, kde byl uvězněným umožněn pohyb na zdravém vzduchu dostačující strava a společnost. Mnohem lidštější než nějaké tradiční vězení s izolací, ne?
Přečtěte si třetí kapitolu Apologie pour l’Histoire, ou Métier d’Historien od Marca Blocha, kde hovoří právě o tom, jak pracovat se svědectvím
Také se zabýváte historií, ne?

informace řekl(a)...

O tom, jaký je člověk, který prožil koncentrák, píše Levi v úvodní básni románu.
Snad to jako definice člověka nebo spíš stavu, do jakého člověk z nadřazené rasy může dovést jiného člověka z podřadné rasy, bude stačit.
Voi che vivete sicuri You who live safe
Nelle vostre tiepide case In your warm houses,
voi che trovate tornando a sera You who find warm food
Il cibo caldo e visi amici And friendly faces when you return home.
Considerate se questo è un uomo Consider if this is a man
Che lavora nel fango Who works in mud,
Che non conosce pace Who knows no peace,
Che lotta per mezzo pane Who fights for a crust of bread,
Che muore per un sì o per un no. Who dies by a yes or a no.
Considerate se questa è una donna Consider if this is a woman
Senza capelli e senza nome Without hair, without name,
Senza più forza di ricordare Without the strength to remember,
Vuoti gli occhi e freddo il grembo Empty are her eyes, cold her womb,
Come una rana d'inverno. Like a frog in winter.
Meditate che questo è stato Never forget that this has happened.
Vi comando queste parole. Remember these words.
Scolpitele nel vostro cuore Engrave them in your hearts,
Stando in casa andando per via When at home or in the street,
Coricandovi alzandovi When lying down, when getting up.
Ripetetele ai vostri figli. Repeat them to your children.
O vi si sfaccia la casa Or may your houses be destroyed,
La malattia vi impedisca May illness strike you down,
I vostri nati torcano il viso da voi May your offspring turn their faces from you.

informace řekl(a)...

STK,
napsat něco o manipulaci vědomí není lehké. Existuje spousta forem, jak zapůsobit na člověka, dezorientovat ho, dovést ho až k tomu, že začne pochybovat o vlastních zkušenostech. Zajímavou kapitolou by byla manipulace s hitorickými daty. To se týká zvlášť revizionistů českých dějin. Ale na to nemám dost materiálu.

Větší vlastenec řekl(a)...

Všechno jsou to fašisti *), vážený STK. I hitlerovci, kteří zneužili svatého jména socialismu pro název své fašistické partaje. Tudíž nacista je německý fašista.
Takže, píše-li český vlastenec o nacistech, chce tímto jinak zavádějícím termínem dát čtenáři na srozuměnou, že píše pouze a jedině o fašistech německých.
Proto se mi do prstů přímo vnutila výše uvedená otázka : Kolik milionů pravd existuje o fašistických lágrech ? (Čili lágrech italských, maďarských, chorvatských atd.)

Nazdar květnové lidově-demokratické revoluci !***Volte ČSSD a KSČM !
---------------------------------------------------------------------------------------------
*) Jak my všichni roduvěrní, na skvělých socialistických školách vystudovaní Češi (a Moravané) víme, fašismus je nástroj buržoasie na likvidaci revolučního předvoje proletariátu.

Větší vlastenec řekl(a)...

A ještě něco, vážený STK :
Každý, každičký Čech a Moravan, který úspěšně prošel ZDŠ, PŠM a lekcemi M-L-S ví, co by se bylo bývalo stalo, kdybychom z naší vlasti humánně neodsunuli Němce, Maďary a zbylé německojazyčné sionisty : Místo socialismu a dlouhých let radostného budování vlasti by přišlo nové poněmčovaní a privatizace, došlo by k obnovení brutálního útlaku národnostního a sociálního, přišel by nový Mnichov, válka, fašistické lágry pro komunisty a ostatní příslušníky elity našeho národa. Atd.
Prostě – nebýt odsunu a znárodnění, dopadli bychom jako sedláci u Chlumce nebo jako euroamerické utlačované třídy.

Marxudík jsme měli v rozhodující okamžiky na správných místech správné lidi, kteří nás vedli správným směrem; díky presidentům Benešovi a Gottwaldovi a dalším vlastencům platí rovnice odsun + znárodnění + spojenectví se Sovětským svazem = všechny tři pilíře naší národní a státní existence.
Dnes, v průběhu dočasného ústupu socialismu, jsou pilíře naší existence vážně narušeny. Buď je brzy opravíme, nebo se zřítí docela, a my zahyneme. Důkazem vratkosti naší existence je např. odporný provokační článek „PEŇÁS: Milý Edvarde Beneši aneb Egerland, má vlast“, otištěný – jak jinak – v protilidových Lidových novinách, plátku vlastněném velkoněmeckým velkokapitálem.

Edvard Beneš se zasloužil o socialistický stát.***Volte ČSSD a KSČM !

Šaman řekl(a)...

Upřesnění: Těch 11 milionů bylo v německých lágrech zavražděno. A každý jedinec z nich měl svůj vlastní osud, svou vlastní smrt - i mezi stovkami v jedné plynové komoře. Ono záleželo na tom, v kterém místě komory jste se nacházeli. Kdo měl smůlu přežil plyn. A byl do pece strčen polomrtvý.

informace řekl(a)...

Existovaly také sovětské gulagy, jako i československé, jugoslávské, kde mimo jiné byli uvězněni po roztržce se Sov. svazem italští komunisti.
O koncetračních táborech existuje řada historických prací.

informace řekl(a)...

Ne, VV se nezabývá studiem historie, ale jejím překrucováním neboli dezinterpretací. Sorry, VV, nechtěla jsem Vás tím názvem historika urazit. Omlouvám se.

Větší vlastenec řekl(a)...

Ó Velký Šamane, proč to musím připomínat právě já ? V KL byl každý konečně vyřešený před strčením do pece/položením na otevřenou hranici smrkových polen/zahrabáním do jámy pečlivě prohlédnut. Zlaté zuby, cennosti ukryté v tělesných otvorech - to nesmělo přijít nazmar. Z hlediska národního hospodářství i soukromých zájmů členů sonderkommanda.
Takže kremace polomrtvých byla výjimečná.
A navíc – obsluha komor dbala na správné provedení zplynování. Když předpokládaná dávka Cyklonu B nestačila, tak se zkrátka plechovka přisypala. Pracující z jisté kolínské chemičky pak dostali za přesčasy nejen vyšší mzdu, ale i zvláštní příděl cigaret.

Ovšem – v tom případě těch „11 milionů pravd“ neexistuje, že ?

Čest práci a Míru zdar !

drak řekl(a)...

Děkuji informaci za hezký článek, škoda, že ho čtu před spaním, protože už nemám na podněty v něm obsažené sílu reagovat, ale myslím, že spousta fakt známých ze současné reality je dost depresivních a výhledy do budoucna nejsou tudíž příliš optimistické, takže pohled do minulosti a hrabání se v ní je možná příjemnější a poutavější činností, nežli myšlení na současnost a budoucnost.

informace řekl(a)...

Problém interpretace historického materiálu je značně složitý. Je nevyhnutelné, jak poukazují sami historici, a zde poukazuji znova na Marrou a Blocha, že se ve výkladu událostí, a samotného historického procesu projeví ideová orientace samotného historika. I když, jak říkají zmínění autoři, historik se má snažit poznat pravdu o událostech a nepodřizovat svůj výzkum nějakým apologetickým nebo aktivisticko politickým cílům. Tato základní etické pravidlo, které by mělo řídit práci badatele, je ale často v posledních dobách pošlapáváno. Výklady události dějin posledního století se množí jako houby po dešti a každý přináší svou "pravdu". Před divákem tohoto skutečně divadelního zobrazení historie se pak postavy hlavních nebo vedlejších představitelů objevují v mnohotvárných a mnohoznačných podobách, často zcela protikladných, v nějakém hrůzném mnohohranném rozštěpení obrazu. Čtenář jen udiveně zírá a ptá se - komu mám vlastně věřit? Všichni, nebo spíš téměř všichni, uvádějí nějaké dokumenty nebo svědectví, aby podepřeli svou verzi.
Vezměme jako názorný eklatantní případ osobnost prezidenta Beneše. Tak pro komunistické politiky a následně i historiky byl Beneš představitelem československé buržoazie a také hájil její zájmy jak za druhé světové války tak až do únorových dní. Václav Kopecký v přednášce ve Vysoké stranické škole ÚV KSČ prohlásí: "Tak byl ukládán do hrobu bývalý president republiky dr. Eduard Beneš. A jakoby symbolicky se stalo, že spolu s koncem československého kapitalismu po triumfálním vítězství našeho pracujícího lidu v únoru 1948 byl vzápětí v osobě dr. Eduarda Beneše pochováván nejautoritativnější masarykovský politický a ideologický představitel poražené československé buržoasie." (Pamětní výpisy k historii Československé republiky a k boji KSČ za socialistické Československo, Praha, 1960)
Na jiných webových stránkách (komunisti.sk/m)se dozvíme, že T.G. Masaryk za spolupráce Beneše podporoval, i finančně, protisovetskou organizaci bývalého teroristy esera Borise Savinkova, jehož agent Gnilorybov působil v Praze. "Podporovali organizování teroru proti sovětskému Rusku, proti ruské

revoluci a na zavraždění Lenina." Což tedy jednoznačně vypovídá o protisovětském a protikomunistickém postoji obou prezidentů.
Z jiných článků nebo knih se udivený čtenář dozví, že prezident Beneš byl zodpovědný za únorový převrat, za formulování Košického programu, za nastolení komunistického režimu v poválečném Československu. A to ne ani tak pro svou neschopnost jako dokonce proto, že byl po léta tajným agentem Stalina a vykonavatelem jeho pokynů (Josef Kalvoda). Podle jiných zas dal dokonce pokyn k likvidaci - fyzické likvidaci - sudetských Němců (zdroj raději nejmenuji).
Ve dnech mnichovském diktátu byl označován za hlavního vinníka toho, že se muselo dojít, aby se urovnaly česko-německé vztahy a odstranil útlak sudetoněmecké menšiny ze strany Čechů až k Mnichovu, právě německými nacisty. V Hitlerově projevu ve Sportovním paláci v září 1938 bouřil celý sál frenetickým pokřikem "Bluthund Beneš". Podle Goebbelse za Mnichov byl zodpovědný přímo Beneš.
Komunistickými oficiálními historiky se Benešovo podřízení dohodě zase vykládalo jako zrada národních zájmů.
Může někdo poradit bědnému neiformovanému čtenáři jak se orientovat v této spleti "pravd" a vysvětlit mu, kým byl vlastně prezident Beneš?
Jak sladit mezi sebou tyto dílčí,
zainteresované "pravdy"?

informace řekl(a)...

V jednom pohovoru Il senso della storia (Smysl historie) profesor Bodei říká, že úkol historiků je podobný etickým zásadám ve vztahu mezi národy: vyslechnout hlas ostatních a vytvořit historii společnou, která se podobá spíš provazci spletenému z mnoha vláken než triumfálnímu pochodu jakékoliv exklusivistické ideologie, která si dělá nároky být hybnou silou historie, při čemž ostatní mají jen druhořadou roli. Musíme dojít k pojetí pluralistickému, i když ne nutně relativistickému, protože v historii nelze tolerovat všechno. V podstatě je zapotřebí pochopit ne, kam směřuje historie, protože tato starost je spojena s myšlenkou, že historie nejen směřuje k nějakému cíli, ale musí nutně k nějakému cíli konvergovat, ale že existuje víc historií za předpokladu, že tyto historie jsou mezi sebou kompatibilní ve své mnohostrannosti. V tom spočívá řešení problému vzájemných vztahů, kdy nutnost opírat se o historii nebude tak naléhavá, obsedantní jako v minulosti. Kdy budou existovat vedle sebe a prosperovat nové historie, ale jen za předpokladu, aby to nebudou historie vzájemného násilí a vyhlazování.
Jenže to, podle mého úsudku, předpokládá, že historici budou psát historii nezávisle na politických tendencich a na různých ideologických trendech, ne ve službě jistých dílčích zájmů, ale nezávisle, poctivě bez nadsázek, překrucování.
Zdá se to, když se dnes člověk podívá na současnou produkci, dost utopistické.

drak řekl(a)...

informaci:

Myslím, že ty hodně zaujaté texty, tedy asi skoro všechny bolševické a německé zdroje není třeba brát příliš vážně, naopak je třeba dívat se na to tak, že jim Beneš dost vadil a proto se něm zmiňují tak, jak se zmiňují, všichni už dávno víme, co dovede propaganda. Ta bolševická nebyla o nic lepší, než ta nacistická a později revanšistická studenoválečnická. Bohužel, je to dost pracné.

STK řekl(a)...

Je opravdu zatraceně těžké najít zprůměrovanou pravdu. Úhel pohledu můžeme korigovat, počty pozorovatelů z různých úhlů snad, ale vývody z událostí vyplývající budou vždy rozdílné právě proto, že hodnotitelé událostí mají už nějaký svůj postoj, předem určený kulturou, výchovou, vzděláním a osobními i skupinovými zkušenostmi.
Proto se domnívám, že žádná absolutní pravda nemůže být definována, protože není pro všechny, i kdyby se snažili sebevíc, shodná.

Z historie manipulace.

Kdysi v šedesátých letech se uskutečnil takovýto experiment: Dvěma skupinám diváků byl promítnut naprosto stejný kousek filmového týdeníku, kde byly zachyceny nějaké pouliční bouře - snad v Lalinské Americe. Proti demonstrujícím stála armáda s obrněnými transportéry. Dav něco skandoval, posléze se začal rychle rozcházet. Pro jednu skupinu diváků byla do zvuku davu přimícháno několik dávek z kulometů. Otázka pro část respondentů z obou skupin byla stejná (a stejně zavádějící): kolik mrtvých lidí zůstalo ležet na dlažbě. (Realita byla "nikdo".)
Po týdnu se otázka opakovala pro druhou polovinu obou skupin.
Pokud byla otázka položena hned po projekci, asi 10% dotazovaných ze skupiny bez zvuku kulometů tam asi nějaké mrtvé vidělo. A přes 30% dotazovaných ze skupiny s přimíchanou střelbou jich tam vidělo mrtvol dokonce několik.
Otázka položená s odstupem týdne (skupiny se vzájemně neznaly a nemohly stýkat) byla situace ještě zajímavější: cca 5% ze skupiny bez přimíchané střelby tam asi vidělo nějaké mrtvoly, ale přes 70% diváků filmu s přimíchanou střelbou tam mrtvé vidělo určitě, někteří dokonce tvrdili, že mrtvých bylo "hodně".


Tolik ke spolehlivosti očitých svědectví. A to byli zkoumáni lidé, kteří neměli žádný vztah nebo postoj ani k demonstrujícím, ani k vládním vojákům. Rozšíření diváků ještě o ty další dvě skupiny by nejpíše přineslo ještě rozporuplnější odpovědi.
Takže myslím, že teprve velké množství svědectví různých svědků může dát jakž-takž spolehlivou informaci o proběhlé události. Možná.

[;-/

informace řekl(a)...

STK,
já mám zas pochyby o možnosti napsat společnou evropskou historii z různých hledisek - tedy výchozích pozorovacích bodů. Představte si společnou evropskou historii II světové války. Každá strana na ni má svůj názor, a není tak docela zanedbatelné, že jedni byli vítězi a druzí poražení. Co mohou sestavit společného ruská a německá historiografie, na příklad? Pro Rusy je to jednoznačně válka vítězná, kdy se ubránili a porazili agresora a Němci, co budou psát? Že Rusko napadli, vraždili tam, a nakonec to prohráli a pak nesli následky? Soustředí se pravděpodobně na odvetných ukrutnostech a násilí Rusů?
Podle mého takový pokus povede jen ke rvačce. Žádnému smíření a vůbec ne k "sdílené" historii.

drak řekl(a)...

informaci:

Já ty Vaše pochyby sdílím. Ono určitě by něco, co by se mohlo považovat za pokus sepsat historii neutrálně, postupně a klopotně, asi spíš jako výsledek úsilí práce více autorů, sepsat šlo, ale časový odstup je ještě příliš malý a asi by to vedlo ke rvačce. Konec konců, zatím opravdu bývá lepší nechat některé věci a události stranou a nezabývat se jimi, protože opak znamená zbytečně probouzet staré vášně a křivdy a tahat kostlivce ze skříně.

STK řekl(a)...

Pak se ovšem, vážená Informace,
musíme asi smířit s tím, že nikdy žádnou pravdu nezjistíme. To slovíčko (objektivní pravda) pak můžeme docela škrtnout - aspoň z historikova slovníku. A protože bez objektivní reality ("pravdy") nemá žádná vědecká činnost smysl, můžeme zaměstnat i historiky něčím užitečnějším. Pěstováním jahod, například.

Ale to celé mi připadá jako totální nihilismus.

Leč: "mnoho pohledů" je jiný případ, než jen bipolární vidění historie. Bipolární vidění mi připomíná tu logickou úlohu o dvou bratrech, z nichž jeden stále lže a druhý zásadně mluví pravdu - jenže nevíme, který je který...

informace řekl(a)...

STK,
vztah mezi historiografií - jak se na dějinné události dívají historici a pamětí národa - jak se na ně dívají příslušníci národa, je v posledních letech dost aktuální. Je nesporné, že obě formy představ o tom, co se v minulosti dělo, mezi sebou úzce souvisí. Je nesporné, že pokud jde o starší období historie, jsme na výkladu dějin historiky docela závislí. Na druhé straně zase ani výklad historiků není docela samostatný, vždy se v něm nějak obráží problémy a tendence jejich doby.
Na příklad je velice zajímavé pozorovat, jak se dívají na období nacizmu a II světové války němečtí historici. Předesílám, že nejsem profesí historik a tak se musím opřít o práce historiků historiografie, které byly na toto téma napsány. A bylo jich napsáno dost, německých, amerických i italských a pravděpodobně i jiných.
Historici dějepisectví (historiografie) nám dnes předkládají řadu otázek, se kterými se němečtí historikové po válce museli vypořádat. A není jich málo. V první řadě byl nacizmus jen časově omezeným obdobím degenerace německé společnosti anebo zákonným výsledkem dějinného procesu předešlého století (autoritarismus, militarismus, rasismus)? Po skončení války němečtí historikového liberálního ražení jako Friedrich Meinecke a Gerhardt Ritter zastávají tézi, že nacizmus byl jen "závorkou" německých dějin, kladou důraz na roli "démonické" osobnosti Hitlera. Vidí v nacizmu jen jednu z obdob celoevropské tendence, poukazují na italský fašizmus a Mussoliniho, sovětský komunizmus. Opačného mínění jsou američtí historikové, především William SHIRER, podle kterého autoritarismis a militarismus byl základním jevem německé kultury už od středověku.
Podle sociologické interpretace nacizmus byl zas výsledkem monopolistického totalitárního kapitalizmu.
Další otázkou je, byl nacizmus masovým jevem anebo nacistická ideologie byla rozšířena jen v dost omezených kruzích? (Tedy v NSDAP a různých zločinných organizacích jako SS a pod.)? Byl-li nacizmus rozšířeným masovým jevem, co k tomu zavedlo německý národ? A tady máme zase psychologickou analýzu Ericha Fromma. Na druhé straně, hlavně v posledním období, je vyzdvihován význam německého vnitřního odboje (Rolf Ulrich Konze a sbírka článků o německém vnitřním prostestu Distanz zum Unrecht).
Nakolik nacizmus opakoval zkušenosti komunizmu v SSSR? Na příklad pokud jde o koncentrační tábory nebo masové vraždění Źidů?
Pak je tu otázka individuální zodpovědnosti.
Podnětem k velice živé diskuzi, zda Němci věděli o vyhlazovacích táborech a proč nic nedělali byla v polovině devadesátých let kniha amerického historika
Daniela Jonaha Goldhagena Hitler's Willing Executioners (1996). Další informace o autorovi, jeho knihách a diskuzi na Wikipedii.
STK, historie je pořád revidována a její výklad se mění, mluvit o nějaké objektivní interpretaci nemá smysl. Ale na něčem se přece dohodnout musíme! Alespoň na datech a číslech, ta existují objektivně.
Víte, napsala jsem příspěvek o paměti hlavně proto, že i v českém dějepisectví probíhá proces revize nedávných českých dějin a nejen v českém. A chtěla jsem tedy poukázat na různé problémy s tím spojené.

informace řekl(a)...

Vidíte STK,
právě jsem se při prohlížení pošty dozvěděla, že jsem se stala členém nějaké americké Akademie historiků online tím, že jsem se zaregistrovala, když jsem chtěla stáhnout článek o Historii německé historiografie o nacizmu. A prý jsou moje příspěvky vítány.
No, zatím jsem na to téma přispěla, dost povšechně tady v Šamanově doupěti. Doufám, že to bylo k něčemu užitečné.

informace řekl(a)...

Ještě další k paměti a zapomnění.
Včera se objevila v italských novinách zpráva o sebevraždě pětašedesátiletého vnuka významného fašistického pohlavára Roberta Farinacci, lékaře Pietra Moly.
Tělo bylo nalezeno na hrobu jeho dědečka, Pietro Mola se zastřelil loveckou puškou do prsou. Nenechal po sobě žádné vysvětlení, proč došel k takovému gestu, příbuzní říkají, že byl poslední dobou v depresi, když se dozvěděl, že má rakovinu. Všichni to považují za symbolické gesto, Farinacci byl zastřelen 28. dubna 1945 partyzány v severoitalském Vimercate, po krátkém procesu. Byl střelen do prsou, odmítl si nechat zavázat oči a obrátil se k plotonu čelem.
V té souvislosti noviny připomněly pohovor, který uveřejnil El Pais 1. května se synem nacisty Karla Franka jedenasedmdesátiletým Niklasem Frankem, který píše knihy a pořádá přednášky na německých univerzitách, v nichž vysvětluje, co byl nacizmus, odsuzuje jeho zločiny, varuje mladou generaci před nebezpečím opakování se historie.
"Hijo del “carnicero de Polonia”, uno de los más grandes criminales nazis, Niklas Frank lleva toda su vida expiando la culpa de su padre a través de libros y charlas para evitar que la historia se repita."
http://lamemoriaviva.wordpress.com/2011/05/03/el-peso-del-padre-nazi/
Psaní knih a přednášky mu pomáhají, jak říká, osvobodit se od tíže zodpovědnosti za skutky otce. Mladí musí být varováni, aby se historie neopakovala. "Somos 80 millones de alemanes: de esos, 10 millones son realmente demócratas; del resto sigo sin fiarme” (Je nás 80 milionů Němců, z nich je 10 milionů skutečných demokratů, ostatními si nejsem jistý.)
Jak nesou břímě paměti přímí potomci nacistických zločinců?
Bettina Goering, dcera maršála Goeringa se nechala ve třiceti letech sterilizovat, aby nepřivedla na svět potomky zločineckého plemene.
Katrin Himmler, vnučka (nebo praneteř) Heinricha Himmlera se vdala za syna izraelského občana, který přežil Auschwitz a napsala knihu Los hermanos Himmler, biografía de una familia alemana, ve které ostře odsuzuje svou rodinu.
Sestra Niklase Franka se zabila ve věku 46 let, přísahala, že nepřežije věk otce, kdy byl popraven. Druhá sestra a bratr žijí v jižní Americe. Se sestrou, která popírá holokaust, Niklas přerušil styky.
To je zase jiný projev paměti. Paměť, která pronásleduje, která nutí stále se vracet ke chvíli, kdy zločinný předek zakončil svůj život násilnou smrtí. (Nechte si přeložit googlem místa, kde N.Frank mluví o svých nočních můrách.)
Paměť nebo spíš živé svědomí zodpovědnosti za zločiny otců nebo dědů generace, která pochopila celou hloubku pádu národa, která vedla k tragedii II světové války, holokaustu, zničení samotného Německa. Paměť, která bojuje proti zapomnění lhostejných.

informace řekl(a)...

Pardon, omlouvám se za chybu: Niklas Frank je synem Hanse Franka - zodpovědného za vraždění v Polsku.

Větší vlastenec řekl(a)...

Naše pravda vítězí !

Vážený STK, logickou úlohu o dvou bratrech, z nichž jeden stále lže a druhý zásadně mluví pravdu vyřešíme v několika sekundách, my Češi, my pokrokoví, levicově založené lidé : Pravdu mluví ten bratr, jehož tvrzení se shoduje s naším; ten, který vidí tzv.problémy jako my.
Jistě, pro jiné národy (s výjimkou velkého národa Ruského) je řešení té logické úvahy složitou záležitostí; cizáci musejí bratrům klást všelijaké záumné otázky, jejich odpovědi musejí složitě hodnotit. Jenže my nejsme jako oni; náš mravní kompas je spolehlivý, můžeme se tedy řídit podle něj.
Příkladů je přehršel – např. naše naprosto pravdivé a cizí naprosto lživé hodnocení našich národních dějin.

Přeji Vám hezké, pochybami nezkalené ráno.

informace řekl(a)...

Pravda a lež za WWII.
Když se podíváme na t.zv. Velkou Historii (spojeneckých formací, paktů, smluv a závazků), musíme konstatovat, že se konání a rozhodování státníků zakládá v podstatě na lži. Která z mezinárodních smluv nebyla narušena? Pakt Německa s Japonskem z 1936 proti Kominterně? Pakt Německa s Itálií z 1939? Pakt Ribentropp-Molotov? Pakt Japonska s Ruskem z 1941?
Staří Římané říkali: Pacta sunt servanda. To by mělo být základem v mezinárodní politice a ve válce pak obzvlášť. Když smlouvy podpisují státy, které jsou tradičně v nepřítelském vztahu, nebo jejichž zástupci se vzájemně nenávidí nebo sebou vzájemně opovrhují, vyjde z toho nakonec hrozná motanice, na kterou doplatí jen obyčejní lidi, jak civilisti tak vojáci.
Když si trochu srovnáme ty různé důsledky, co plynou z uzavírání smluv o spolupráci , aby pak byly zrazeny jedním z kontrahentů, dojdeme k překvapivému závěru, že největší přínos k vítězství Sov.armády nad německou Wehrmacht mělo Japonsko, které v souladu se smlouvou o vzájemném neútočení, stáhlo z ruské východní linie své vojsko a umožnilo tak Stalinovi přesunout do bojů pod Moskvou 340 divizí a odrazit německý útok a tak změnit chod války. Japonsko smlouvu dodrželo až do posledních dní přes naléhání Hitlera, Rusko ji porušilo až po prvním atomovém útoku USA. To aby nepřišlo o nějakou kořist.
Zároveň musíme objektivně uznat, že uzavření příměří se Spojenci ze strany Itálie v září 1943 r. bylo narušením Ocelového paktu s Německem z r. 1939, kdy v tajné klauzoli Itálie ponechávala Německu území italského státu k dispozici pro válečné operace německých vojsk. Takže z hlediska zásady Pacta sunt servanda, chyba nebo zrada (podle toho, ze které strany se na to díváme) byla na italské straně. Dnes se hovoří o tom, že klauzole byla tajná, takže ji nikdo neznal, jenže tu smlouvu podepsal nejen Mussolini, ale znal ji i ministr zahraničí Galeazzo Ciano, takže se to zdá být jen výmluvou. Na druhé straně dodržet smlouvu až do konce znamenalo rozbití Itálie na trosky anglo americkým bombardováním, vykrvácení a prodloužení války.
Jen tak na doplnění, Ciano hlasoval v 1943 r. ve Velké radě fašizmu pro odstranění Mussoliniho z vedení státu, dostal se pak do rukou fašistů z republiky v Salò, zřízené věrnými fašisty a Němci, do jejíhož čela Němci dosadili Mussoliniho (kterého němečtí výsadkáři osvobodili z vězení na Gran Sasso), byl souzen za zradu a popraven se souhlasem milujícího tchána. A ještě: Vatikán odmítl poskytnout azyl Cianovi a jeho rodině.
Kde hledat pravdu?