pondělí 29. srpna 2011

Parcon 2011: Vybraná společnost

 P. Konupčík a Šaman (Foto: O. Neff)
Letos proběhl bájeslovný Parcon v bájeslovné Chotěboři. Na Chotěboř mám nostalgické vzpomínky. V roce 2003, kdy jsem byl v tomto městečku poprvé, a to na svém prvním Parconu, jsem zde získal svého prvního Pulce a vůbec prvního Vidoucího (a to hned dvojmo). Rozhodl jsem se tedy, že i letošní podujatie bude skvělé, a bylo.

Abych svou dobrou náladu neztratil předem, nečetl jsem pro jistotu ani paličský Pravdův článek, který byl uveřejněn raději ani nevím kde.  (Nečetl, ale slyšel jsem o něm:)  V klidu jsem si připravil i přednášku, v čemž mne nemohla zastavit ani pravačka v gypsu.

Do Chotěboře jsem vyrazil až v pátek 19. srpna naší novou fabií. Cestou z Lužin jsem ve Strašnicích vzal na palubu vzal Frantu Mrože Novotného, v Rajské zahradě pak Mivku s Tess. Dále už řídila Tess (dcerka Terka), a byl jsem jí za to vděčný. Na krajinu totiž padl přechod studené fronty s příšerným slejvákem. Tuny vody na nás házely protijedoucí náklaďáky, tunami vody jsme se brodili i my v kolejích staré kolínské cesty. Sám bych se bál jet osmdesátkou, ale bylo to akorát - nikoho jsme nepředjížděli, a nikdo nepředjížděl nás. Krom asi dvou šílenců ve spěchajících ponorkách. Mrak nás neúprosně sledoval až k Čáslavi. V dohledu věže místního kostela nám Franta vyprávěl o Žižkovi. Jeho lebka, nalezená v té věži, je označkována masivním úderem, který ji přeťal od oka přes nos až k hornímu koutku úst. Tento vražedný úder přežilo asi desetileté dítě. Proč se je snažil někdo zabít? Kdo byl Žižka - chudý zeman z chudého Trocnova s 15 ha políček, lapka, který dostal místo šibenice ze své družiny jediný milost od krále Václava IV., u kterého sloužil jako dveřník, za kteroužto funkci získal peníze na nákup pražského domu. Velký vojevůdce, ale jen jeden z velících hejtmanů...

U Golčova Jeníkova se už slunko rozlilo mezi mraky. Plavba na rozbouřené hladině trvala dvě a půl hodiny, před chotěbořské kino naše menší vybraná společnost dorazila v půl šesté večer už po dešti. Akorát včas - Tessina první přednáška (asi z padesáti:) začínala v šest.

Prostranství před Sokolovnou bylo na Chotěboř nezvykle pusté, registrace alespoň proběhla bleskově. A jako vždy zde perfektně - v obálce jsem měl i lísteček, kde a kdy mám svou přednášku a poukázku na ubytování. Letos jsem si dopřál luxusu v Obchodní akademii - a ani příště už nezaváhám. Zatímco minule, na Festivalu Fantasie Speciál,  jsem Vaškovi Pravdovi vyčítal že říjnová noc ve škole ve Smetance byla mrazivá, tak pro letošek si musím postěžovat, že v srpnu je akademii v noci dost teplo!

Ještě před ubytováním jsem vyrazil do baru, abych něco nezmeškal. A nezmeškal. Narazil jsem zde hned na menší vybranou společnost - Ondřej Neff se tu bavil s dalšími Parcorány Petrem Konupčíkem, Vladem Ríšou a Zdeňkem Rampasem. Pozdravil jsem Paggiho, Dárečka i Velkého Šamana Tuneláře. Ondřej se natáhl pro můj canonek G2, který má v háji display - a vyrobil nejlepší fotku série... (Už se nemohu vymlouvat na technické nedostatky stroje:) Nerad jsem se vytrhl z milého společenství - ale už bylo po šesté a  pospíchal jsem do Velkého sálu na přednášku dalšího parconského klasika Ondreje Herce, tentokrát o designu člověka a jeho metamorfózách.
Ondrejovu jedenáctirozměrnou přednášku jsem byl schopen rozumově sledovat jen do rozměru pátého - ale až do toho jedenáctého rozměru jsem ji cítil. Chromačkou se mi podařilo zaznamenal jen jednotlivé sentence:
"Původní tvar člověka není znám... Podstata člověka je, že nemá podstatu... Nemůžeme chtít, co chceme... Vytvořili jsme muzeum neuskutečněných budoucností... Fantastiku jsme vymysleli, teď se vymýšlí realita... Promiňte mi mou češtinu, já to čtu z angličtiny... Stáří je obranný mechanismus, jak zastavit rakovinu... Pojem "tělo" je abstraktní. Jde o náhodnou konstrukci, Lego, do kterého je náhodně vložena mysl... Hrůza Vetřelce je v tom, že se lidské tělo obrátí naruby... Promiňte, mne samotného to baví... Klasická fantastika šla po vertikále, byla agresivní, dobývala Vesmír. Moderní fantastika se zabývá implozí, nanotechnologiemi, genetickým inženýrstvím. Člověk se v ní proměňuje, aby přežil - i když to už pak není člověk. Člověk je vlastností techniky. Není cesty zpátky. Ale můžeme si vybrat cestu dopředu. Je na vás, co si vyberete."

Ondrejovy přednášky mám rád, připadám si na nich jako plavec v teplém vlnícím se moři, pod jehož hladinu nevidím, ale ve kterém mi je dobře. A vždycky mě při nich napadne námět na nějakou povídku. Tentokrát, čím se může zaobírat věčná mysl...

Moje mysl se následující hodinku zaobírala ubytováním. V Obchodní akademii jsem byl poprvé, takže cesta do ní se pro mne stala trochu bojovkou - ale nakonec to každý musí najít! Ubytoval jsem se, převlékl se do třetího tílka a druhého trika toho dne (bylo vskutku velice parno a potivo), zorganizoval si zavazadla, nasvačil se, prolétl materiály a vydal se na přednášku našich předních spisovatelek Františky Vrbenské, Jany Rečkové a Anny Šochové, opět do Velkého sálu. Františka sice ještě nedorazila, ale důstojně ji nahradily kolegyně Edita Dufková/Bromová a Julie Nováková, která se snažila diskusi moderovat.  Chromačka si zapsala jen pár hesel k padouchům:

Jana: "V každém padouchovi dříme člověk..."

Edita: "Mám teď málo padouchů, protože můj hrdina jde proti vesmíru. Ale ano, i když se padouch objeví, tak z něj na povrch vybublá člověk."

Anna: "I zloun musí mít vnitřní pravdivost. Můj padouch je poctivec."

I nadále jsem setrval ve Velkém sále, neb nastoupil František Novotný s přednáškou o naší historii, která je fantastičtější než fantasy - a většinou vymyšlená. Franta nevyprávěl o své poslední knize Prsten od vévodkyně  ze série Kroniky karmínových kamenů, nicméně při práci na ní, se dozvěděl mnoho zajímavého o české minulosti, nejen o "Naší paní Boženě Němcové" alias Barunce Panklové alias??? Několik poznámek z přednášky:

"Naši historii neznáme. Ve škole jsme se dověděli jen snůšku lží a nedoložených legend... Roky 700 až 1000 si někdo do historie přidal... I události tisíc let staré ovlivňují dodnes náš život... Stěhování národů nebylo zlomem, Slované na naše území přišli »prosakováním«... Svatý Václav se narodil a byl zavražděn, vše ostatní je legenda..." A pak vyprávěl o Janu Žižkovi. Ale tuhle část přednášky jsem znal už z auta...

A bylo deset večer, i přišel čas večeře, abych se posilnil na Pravdivé Dolejte řediteli, které bylo spojeno se křtem a vyhlášeními výsledků  Zebry a Halmochronu. Nastal čas prvního zhodnocení prvních dojmů:

Zatímco jsem se při pohledu na program nejdříve podivil, jak velice - na Chotěboř - je tento con dietní, že obsahuje pouze čtyři linie, tak hned ten pátek večer jsem musel připustit, že je těmito liniemi plně naplněn. Zatím jsem se stihl zúčastnit jen dění ve Velkém sále! Dále: I když přijelo jen necelých dvě stě účastníků, šlo skutečně o vybranou společnost! Pokud si kdy dinosauři stěžovali, že nemají prostor, tak zde ho dostali v plné míře. A zároveň tu byl i "potěr". Dino a next generation se zde smísili do společného amalgámu a měli i prostor pěkně si popovídat. Získal jsem pocit, že 80 % účastníku byli autoři, organizátoři jiných conů, kvalitní přednášející - a asi 20 % připadlo na "prosté fany", které jsem všechny znal od vidění. A někteří znali i mě.

To všechno jsme Vaškovi pochválili a on byl tuze rád.

Načež proběhl křest knihy Nadace na hranicích. Už čtvrtý díl ságy v novém překladu vydaly společnými silami Argo s Tritonem. Co se mě tejče, nebudu kvůli novému překladu doplňovat knihovnu dalšími sedmi kusy - které už není kam dát (a kdy číst). Ale Richard Klíčník rozléval dobré šampaňské - jen si každý musel sehnat svou skleničku. Naštěstí jsem měl prázdnou třetinkovou láhev s širokým hrdlem. Nejlépe to vyřešil Mrož - po námořnicku: Nechal si nalít do dlaní a s požitkem vypil.

Doktor pak vystoupil se zlatou plastikou rozkošné zebřičky. Zlatou zebru za letošní rok uchvátila Anna Šochová, která si ji šťastně převzala - i s hromádkou knih - za povídku "Tenkrát, když Hospodin chtěl a nikdo nevěděl co". Druhé místo získal Josef Pecinovský za dílko Genesis, aneb jak to bylo doopravdy. A bronz obdržela dvojice Karolína Plůchová, Vladimír Němec za "Zpověď hříšnice". Letošním tématem bylo "Bůh vs. lidstvo", a ačkoliv se mi líbilo, neúčastnil jsem se - abych dal možnost mladým kolegům. Když už jednu tu potvůrku mám. To se povedlo - Šochová, Pecinovský, Vl. Němec! Tak kolegáčci - příště si to rozdáme, počítejte se mnou!

Dáreček pak představil výsledky 22. ročníku další legendární soutěže O stříbřitělesklý halmochron. Vyhrál Nejvýznamnější zubař v dějinách sci-fi od Libora Zelníčka... Letos se dostavil tuším až šestý autor v pořadí - takže ten si odnesl dary z nakladatelství Laser, a mohl si vybrat. Laseři mají dobré tituly, a nový organizátor Petr Kaufner si stěžuje na pravopys autorů a překlepi. Hm, sem bych mohl taky bez obav přispět, i když už jeden budíček rovněž vlastním. Halmochronů je prý dost, ale podle Dárečka docházejí! Teprve tato soutěž mne přivedla k časovkám, jejichž psaní je pro mne nejzábavnější - a hezký dáreček z Plzně je dobrou motivací k dalšímu jejich psaní...

Křest ani ředitelské povídání vůbec tradičnímu dvojvyhlášení soutěží "druhého sledu" neuškodilo, naopak je vhodně doplnilo v ucelený pořad.

Ještě jsem zaskočil do refugia ajťáků, kde jsem si vyzkoušel místní programy na čtení obrázků a videíček, které jsem měl připraveny na svou přednášku. Výhodou Pravdaconů je, že všechny počítače jsou naladěny stejně, to značí, že co nefunguje na jednom, nefunguje na žádném, a dá se dopředu najít, co funguje - a to už funguje všude!

A najednou je půl druhé a vyhazují nás z čajovny a je čas jít spát, protože zítra - dnes! - prostě musím navštívit jednu zajímavou přednášku, která začíná už v devět. Tenhle čas na conech po bujarém pátečním večeru většinou prospím a chudáci přednášející mne na svých přednáškách obvykle neuvidí. Ale na tu svoji se dostavit prostě musím.

Ale o tom až příště.

Psáno pro Sarden a Interkom

Viz i Šamanovu fotogalerii z Parconu 2011

9 komentářů:

drak řekl(a)...

Šamanovi:

Ondřej má na focení přirozený talent, je vystudovaný fotograf, jeden z prvních lidí v republice, co měli v ruce digitální foťák, prostě je to zkušený rutinér, on už prostě dělá dobré fotky automaticky, aniž by nad tím musel přemýšlet a taky jak si pamatuji jeho "nádobíčko" tak ke Canonum on má blízko, bylo by tedy velice podivné, kdyby ta fotka hezká nebyla. Konec konců když jsem kdysi přemýšlel, jak z mého tehdejšího prvního digitálu vyždímat lepší výsledky, šel jsem na kurs k Ondřejovi. Když chce člověk dělat hezké fotky, tak to chce nadšení aspoň trochu talentu, ale pak je to také spousta čtení, přemýšlení a trpělivé práce, tím se získá ta řemeslná zručnost a rutina no a ten talent a cit tomu případně vdechnou tu duši.

Mrzí mi, že jsem neměl čas zajet tam aspoň na 1 den a večer, ale už je to pryč, ale těším se na Pragofest příští rok, to si snad čas udělám ;-)

Pedro řekl(a)...

Zlatý halmochron - kdykoliv si čtu v novém vydání Stráže času a dojdu ke slovu tempocykl, tak se zarazím a pak si to v duchu přeložím… aha, halmochron. Podobné je to, když vezmu do ruky Žoldnéře od Jerry Pournella (mám celou paperbeckovou řadu o plukovníkovi Falkenbergovi, ale Žoldnéře jsem si musel koupit nového - v tvrdé vazbě - když se mi původní půjčený nevrátil) a tam dojdu ke slovu CoDominium. No to je přece kondominium - srozumitelnosti to neubírá, ale oči na tom přesto vždycky „škobrtnou“ …

drak řekl(a)...

Pedrovi:

Knihy zásadně nepůjčuji ani těm nejlepším přátelům ne, pakliže nechci přijít o knihu i přítele, protože lidi, kteří knihám jakkoliv ubližují, nebo je nevracejí, bytostně nesnáším. Ubližování knihám v mé přítomnosti netoleruji naprosto nikomu a nevracení knih jen mým dětem a paní. Když se tedy chci podělit o krásno z nějaké knihy, tak jí buď doporučím, nebo daruji.

Pedro řekl(a)...

No podle možnosti je taky raději nepůjčuji. Kdysi jsem v práci půjčil nejbližšímu spolupracovníkovi Jitro kouzelníků (vyšlo v roce 1968, pak už „spadla klec“). Ten ji půjčil dalšímu, ten dalšímu a ten zase dalšímu (bez mého vědomí, samozřejmě). A kniha už se nevrátila - když jsem po jejím osudu pátral, jeden svaloval vinu na druhého, on že ji v pořádku vrátil, že ji musí mít ten druhý… Tehdy už jsem po pravdě nedoufal, že budu někdy Jitro kouzelníků zase držet v rukou. Pak však čas oponou trh´ a já si v 90. letech tuto knihu koupil znovu. Ale ten původní hluboký dojem, jako když jsem ji četl po prvé - ten už zmizel.

Pedro řekl(a)...

Upřesňuji, než se zde ozve náš Brouk Pytlík - Jitro kouzelníků vyšlo poprvé česky v roce 1969. Já jsem ho půjčil někdy v roce 1975. Podezření, že ta kniha nakonec zůstala u něho, zbylo na tom kolegovi, kterému jsem ji půjčil původně. Moc mě to mrzelo, protože to byl jinak moc prima kamarád.

drak řekl(a)...

Pedrovi:

Měl jsme jí kdysi doma také, ale zůstala pak tátovi, takže já si pak po listopadu 1989 pořizoval to nové vydání, které určitě někde doma je. Když jsem hledal Hobita, tak jsem na něj narazil :-) S tím kamarádem to je právě to, o čem je řeč, protože někdy není úplně moudré vystavovat dobré vztahy nějaké zátěži, neb by to ty vztahy nemusely přežít a protože vím jak jsem na své knihy háklivý, tak je prostě nepůjčuji, ale čas od času je daruji jako hezké dárky.

Jakub S. řekl(a)...

To je ale kráásné podujatie... No, to už tentokrát nestihnu. Jindy. Proč nelze žít simultánně v několika stopách.

Šaman řekl(a)...

Jakube, to je dobrý nápad na časovku!

\ :-)

Jakub S. řekl(a)...

Že?!