středa 31. října 2012

Druhá FanCity: Viděno z Jedničky

V sobotu 27. října postoupila do Prahy studená fronta, která hned ráno přinesla déšť se sněhem. Pršelo a foukalo i na Novodvorské na frontu před místním kulturním centrem. Naštěstí jsem si přečetl oznámení na dveřích a šel do druhé fronty, vnitřní, abych si vybavil účast na Největším festivalu her a fantastiky FanCity. Venkovní zmrzlíci stáli frontu na zahraniční hosty, já se těšil ani ne tak na hry či "fantastiku", ale na literaturu a vědu, což mi zajistila linie letos nazvaná Fanzine.cz, správně zabírající místnost No. One, kterou jsem se rozhodl kvůli textilu na stěnách směle nazvat Červeným salonkem.

Tomáš Petrásek na Enceladu
Letos jsem dorazil fantasticky brzo, ještě před desátou. Trochu jsem se zdržel při registraci, něco času jsem strávil u šatny, a po čtvrt na jedenáct jsem konečně vplul na přednášku Tomáše Petráska, který předváděl výsledky mise sondy Cassini u Saturnu. Obdivoval jsem estetickou hodnotu Saturnových ledových prstenců, které v protisvětle od Slunce vypadají nezvykle étericky. Přitom v samotných prstencích jde o šrotovník, jaký známe z hvězdných honiček ve filmových scifárnách. Kulil jsem oči na drobounké měsíčky, které mají na rovníku tlustý ledový prstenec z ledových částeček, vychytaných z prstenců, až vypadají jako nějaká UFOs. Toto ledové rovníkové kruhové pohoří názorně ilustruje skutečnost, že prstence jsou široké jen asi 200 metrů! Pak jsme obdivovali měsíček Enceladus a jeho ledovou tektoniku. Až se bude někdy zkoumat jeho vnitřek, nebude nutno vrtat, stačí využít kaverny pod sopouchy vodních sopek, kde v téměř vakuu vře ledová voda. Nachází se zde dosud nejčistší led ve vesmíru, což se jistě bude hodit. Potřeba je dát jen pozor v okolí jižního pólu, kde by mohli sněžit mikrobi (!to je námět!).

Vlado a Františka
Už jsme se skoro nedostali k Titanu, který zkoumala Cassiniho "podsonda" Huygens, a už vůbec nebyl prostor a čas byť na jediný snímek z měsíčku Japetus. Čas se totiž blížil k jedenácté a prostor se začal zaplňovat chytráky, kteří hodlali urvat místo v první brázdě, aby mohli zírat z co největší blízkosti na zpěvačku Marian Call. S Tomem jsme ještě chvilku klábosili na chodbě. Jen chvilku, protože jsem ještě běžel do divadelního sálu, kde končila jedenapůhodinová přednáška Vlada Ríši a Františky Vrbenské Co je to steampunk. (Což byl i důvod, proč byla skvělá Tomova přednáška tak zoufale slabě navštívena. Aspoň ji bude moci zopakovat. Rád se na ni podívám od začátku. Ale chce to dvě hoďky.)

Juliana a Tess
Kvůli promeškání první hodiny jsem se to nedověděl zcela přesně. "Jiným způsobem vyprávěné příběhy", pravila Františka. Zřejmé je okouzlení Divokým Západem a vůbec technikou 19. století, kterou jste si mohli sestavit na koleně. S tím souvisí i to, že lupiči jsou gentlemani, padouši mají smysl pro čest a šílení vynálezci dobré jádro. Což steam- odlišuje od cyberpunku. Současný steampunk (do něhož pro neznalce šuplíků patří trochu nečekaně i Futurama), staví na příbězích Johna Cartera a Tarzana. Oni Anglosasové vůbec důsledně ctí tradice, a hlavně je znají, takže mohou navazovat, jak jsem pochopil i díky obrázkům. Detektiv Jezevec mi tuze připomněl pana Žabáka. Odkojenci Alenčina světa za zrcadlem bez problémů přijmou specifický humor Monty Pythonů (právě jsem je zařadil do steampunku:). Vlado Ríša něco umělecky početl, načež přišlo překvapení – kvíz o cenné ceny, do něhož jsem se nepouštěl, protože jsem v předsálí sálu hodlal s Tess prodiskutovat námět jedné své povídky.

Redakční porada Sardenu
A bylo dvanáct, plánovaný čas oběda, který měl přiměřeně pracovní ráz. (Tímto se omlouvám Frantovi Novotnému; jeho polední přednáška o 30 letech psaní sci-fi padla tomuto obědu za oběť. (Něco z ní už odvyprávěl v Kruhu:) Šlo o setkání redakce Sardenu, kam jsem byl jakožto dlouholetý občasný přispěvatel pozván. (Při pohledu na ty pracovité lidi ze Sardenu se stydím, a neodvažuji se označit ani za "dopisovatele". Nejpřesnější označení je "redaktor-pozorovatel".)

Sčuch jsme měli před kulturním domem, odkud jsme se přes ulici do hospody u Čtyř bernardýnů prodírali docela slušným blizardem. Ačkoliv jde o pivnici "tankovou", tak mají Gambrinus i Plzeň. Vybrali jsme si z hotovek, aby to odsejpalo. Lokál slušný, bohužel kuřácký. Tak z redakce při jídle nekouřili ani kuřáci, zato od vedlejšího stolu jsem musel trpět závany kouře. Pojedl jsem co nejrychleji, ale na besedu se "staronovými obhájci Pevnosti" jsem do Jedničky dorazil s půlhodinovým zpožděním.

Alžběta, Tom a Míla
Panelisty byli starý, prastarý upracovaný exšéfredaktor Tomáš Němec a nová, ještě svěží šéfredaktorka Alžběta Lexová. Z přispěvatelů účinkoval Míla Linc, v koutě seděl skromě recenzent Boris Hokr. Nebylo ještě ani půl druhé, ale už došlo na dotazy. Když už se optala Julča Nováková, tak jsem se osmělil taky a zeptal se, jestli ještě Pevnost zveřejňuje sci-fi (mé) povídky, a bylo mi sděleno, že mé (sci-fi) povídky ještě ano. (Zatím tam ve frontě čekají jen dvě.) Protože byli přítomni i Franta Novotný a Pepa Pecinovský, a v publiku jsem zřel další známé tváře, optal jsem se zkusmo, jestli je přítomen i někdo, kdo do Pevnosti nepřispívá, a, ano, byla to stále ještě většina.

Boris s kocourem
V Červeném salonku se pak trochu obměnila jak posádka, tak palubní můstek. Z Borise Hokra se stal moderátor, Míla Linc pak autor, s nímž se bude besedovat. Přibyli k němu i dva mladí nadějní průbojní spisovatelé Julie (Juliana) Nováková a Jan (Johnak) Kotouč. Ten si liboval, že v knížce Volání do zbraně (sektor Hiramo opět brázdí vesmírné flotily) opět umře hodně lidí. Pro autora to znamená problém s hledáním dalších jmen a alespoň náznaku charakterů pro další kanonenfutr, avšak Johnak už má dost fanoušků, kteří nabídnou svou identitu, aby ji mohl nechat nějak barvitě zahynout. Občas opláče smrt některé své postavy, pro kterou měl připravenu slibnou budoucnost, a ona nečekaně padne. Military píše, protože se mu to líbí. A líbilo se mu to už 14 let před Weberem, když se vyžíval ve fanfiction ze světa Star Wars.


Johnak, Juliana a Míla
 Juliana píše od mala. Krom scifáren a fantasy ji baví psát i čisté detektivky. Všimli jsme si jí, když jako prvotinu vydala sci-fi detektivku Zločin na Poseidon City, která přes jistou nezralost už nesla slibné náznaky. Nedávno jí vyšla fantazácká novela v Tajné knize Šerosvitu, což byl projekt pěti autorek pro Albatros. Tedy pro tu jeho dětskou sekci. Už odevzdala text další části série JFK, který, "pokud se udrží současné zdržení", vyjde r. 2014. Při psaní ráda poslouchá filmovou hudbu. Slibuje, že v další knížce alespoň jedna z hlavních hrdinek přežije. Jednu postavu se jí nepodařilo zabít dokonale.Přerostla jí přes hlavu a převtělila se po smrti do kybernetické mysli. Možná i proto, že autorce bylo líto, když ji musela zabít.
 Míla (Roggy) je znám jako autor historické fantasy. Stvořil svět Černého hvozdu, poblíž něhož stráží bezpečnost krajiny Kozí Hrádek. Také neodolal a zapojil se do knižní řady: do Vánoc by měl napsat do série JFK příběh, který se odehrává, jak jinak, v době Třicetileté války. Při psaní preferuje klasickou hudbu Jimi Hendrixe. Velkou zásluhou tohoto pana knihovníka je výchova konkurence ve workshopech i vydávání knížek pro začínající autory, jak psát knížky. Nijak zvlášť mu nevadí, když mu některá postava padne. Jejich neustálý úbytek řeší tím, že mu ještě před smrtí přivedou náhradníka. Nechtěl by psát politické bláboly, které považuje za porno.
Čtvrtý mladý nadějný autor, bájeslovný, nedostižný a nedostižitelný Leoš Kyša, byl zastoupen toliko svým tiskovým mluvčím, šestinohým stromovým kocourem Nimitzem, který pro publikum stručně vyjádřil Leošovy souhrné výroky jedním rázným "Mňauuu!".

Zdeněk Rampas
A po mladé generaci nastoupili pamětníci. Prezident čs. fandomu Zdeněk Rampas a spisovatel Jaroslav Mostecký vyprávěli (po drobném vyvětrání) o začátcích fandomu. Přednáška začala výzvou "ptejte se nás na co chcete, my vám odpovíme, na co si vzpomeneme". Ale vzpomínek bylo tolik, že se na dotazy ani nedostalo. Ačkoliv jde o tradiční přednášku s již tradičním vyprávěním, dověděl jsem se několik nových zajímavých drobností:

Máme nejméně tři nejstarší sci-fi kluby. Podle Rampase, který zakládal klub Villoidus, je nejstarším klubem Villoidus, jenž byl založen 1979. Podle Egona Čierneho, který zakládal Klub Julese Vernea, je nejstarším klubem právě KJV, protože vznikl r. 1969 (a zanikl 1970). Podle Rampase ale nevznikl jako klub sci-fi, alebrž jako literární klub. Sci-fi charakter dostal až po obnově r. 1984. Egon nebyl přítomen, takže nám mohl Mosťák ozřejmit, že skutečně nejstarší sci-fi klub u nás vznikl už roku 1976, a založil ho Jaroslav Mostecký v Zábřehu na Moravě. Rampas byl přítomen, a tuto připomínku odbyl s tím, že ale nešlo o žádný pořádný klub, protože Jarek byl tehdy jen sedmák na základce, takže šlo jen o školní záležitost…

Jarek Mostecký: Tak to začalo
Že autorem původní sošky Mloka, která se rozdává od r. 1983 je Ondřej Neff, to jsem věděl. Ale nevěděl jsem, že když ji poprvé přinesl do organizačního zázemí druhého Parconu, tak si ji pochválil slovy, že pochází od "renomovaného nejmenovaného umělce". Protože se pardubický con pořádal na půdě VŠCHT, bylo zde patřičné zázemí: Dle Ondřejova modelu vznikla forma, a do té se vstřikovala umělá hmota. Jenže otec zakladatel Pavel Poláček dostudoval a z Pardubic odešel, a tak se začal Parcon pořádat putovně jinde, a linka k vstřikovacím lisům byla přerušena. Ale Mlok nezahynul: Dle původního mustru ji přetvořil do robustnější (protože keramické) podoby renomovaný jmenovaný umělec Theodor Rotrekl.

Cena Karla Čapka je od roku 1983 pevně svázána s Mloky, a naopak. Ale protože hned první rok jedna soška organizátorům zbyla, a protože ji nikdo neukradl, ani si ji nenechali na příště, byl poprvé vyhlášen i Mlok za zásluhy a obdržel ho překvapený redaktor Mladé fronty Vojtěch Kantor, který si ji ale opravdu zasloužil!

Jo, to byly časy!
Ještě dodám jeden drb: Původní Kočas (když byl ještě skutečně kolejním časopisem) byl od roku 1987 psán na jednom ze tří nejlepších elektrických psacích strojů, které v té době byly v Československu k dispozici. Na šikovném stroji, který uměl dělat sloupce, volit velikost písmen nebo roztáhnout text na celou šířku stránky, psala velice šikovná sekretářka, která se nudila, a nechtěla přijít o svou psací dovednost. "A to v pracovní době?" zazněl nedůvěřivý hlas z publika. Ano, v pracovní době. Protože to byla sekretářka generálního tajemníka KSČ a prezidenta republiky soudruha Gustáva Husáka, a Gusta si v té době už hrál s kačenkami, a vítězka psací soutěže bez práce chřadla. Takže se ráda pocvičila. Jestlipak to estébáci věděli?



Petra
Poté byla otevřena Literární nálevna Petry Neomillnerové, která nám řekla jak psát, a jak nepsat. Bylo zajímavo vyslechnout názory a poznatky z praxe jedné z našich profesionálek. Aby se trochu uživila, musí Petra psát tři knihy ročně, chudák. A ještě si najde čas vzdělávat konkurenci. Tak alespoň několik rad: Sežeňte si příčetného betačtenáře. Uvědomte si, že není možné čtenáře vychovávat. Dnes je už běžné, že součástí textu je i erotika. Z vlastních čtenářských zkušeností jsem poznamenal, že i porno. A to vyvedené takovým způsobem, že snaha po uspokojení čtenáře (nebo nakladatele?) v tomto směru až vyčuhuje jako šídlo z pytle. Františka Vrbenská upozornila, jak se od našich zlatých šedesátých změnil přístup k popisování erotiky. Ovšem, když to někomu nejde, tak by se neměl přemáhat a neměl by tam nějaký sex zasouvat. Na nezasouvání jsme se shodli všichni.


Mistr JWP
Další velký zjev naší fantastiky JWP, (Jiří Walker Procházka) se pak hodinu rozčiloval nad brutálním odsuzováním brutality, která se objevuje v uměleckých dílech. Násilí v knize prý kazí lidi, a oni pak vraždí. Nonsens! Jirka za(re)citoval něco z Vodníka od jného klasika (KJE) a přiznal se, jak ho povinná četba Kytice vyděsila, a jaké šílené sny mu přivodila. Hle, tu je námět pro budoucí literární kritiky: Právě jsme odhalili skutečný zdroj literárního stylu brutálního Jiříka! Nevědomou inspiraci, protože za svého guru JWP považuje Ondřeje (Astona) Neffa, který ho oslovil svou "agresivní sci-fi".
JWP je naštván slovním spojením "samoúčelná brutalita". Jsou samoúčelné brambory se zelím, když píšete kuchařku? A když píšete příběh z války, ať už současné, nedávné anebo jako historický román, jak můžete brutalitu "zneužívat"? Jde jen o výrazový prostředek. Jde tedy o "účelnou brutalitu" (můj výraz, heč), ať už čtete Kruté moře anebo Komu zvoní hrana. (A ještě jsem si vzpomněl na filmy Kladivo na čarodějnice nebo Goyovy obrazy). Když si koupíte kuchařku, najdete tam recepty, když si koupíte knížky JWP, Jiřího Pavlovského, Jiřího Kulhánka, nebo Štěpána Kopřivy, najdete tam brutalitu.

…a jeho posluchači
JWP drsně prohlásil, že kritici, kteří o jeho brutálních knížkách píší, jenom kecají, protože nikdy žádnou nečetli, a jen píšou o tom, co o nich napsali jiní. Nečekaným bonusem přednášky bylo, že se přihlásil právě jeden kritik, který si udělal diplomku na brutalitě JWP, aniž kdy od něj něco četl. Jenom čerpal ze "zdrojů" (internetu). Případně přeložil ze zahraničních webů, aby to pak prohlásil za svůj originální text. (Což se prý nepozná, když jde o překlad.) Nejzvláštnější na tom bylo, že byl na obě ty věci (kritika nečteného a přivlastnění si cizího textu) zjevně hrdý! Anebo projevil ironii vskutku brutální…



Tom, Zdeněk, Jiří
a Lubomír
Další přednášející přišli představit Kladivo na čaroděje. Vlastně nepřišli, přesedli si z řad diváků ke katedře: Tomáš Němec jako moderátor a člen autorského týmu. Nakladatel Zdeněk Pobuda z Epochy. A hlavně autor prvních dvou dílů (oba už vyšly) tohoto dalšího českého literárního seriálu Jiří Pavlovský (který proslul zejména díky vydávání komiksů). Ano, bude to seriál, avšak nikoli jako A-team, spíše ve stylu "Ordinace v krvavé zahradě". Jednotlivé díly sezóny budou spojeny jedním příběhem v pozadí, ale půjde o samostatně čtitelné knížky. Však znáte televizní seriály. Knížky by měly vycházet čtyřikrát ročně, čímž budou konkurovat dřívějším řadám  – Marku Stoneovi i Johnu Francisovi Kovářovi (JFK). Konkurovat ani ne tak čtenáři (si myslím), jako autory. Ale prý bylo osloveno 50 autorů, takže problém "dodavatele textu" je vyřešen. Stejně jako problém "dodavatele ilustrací", jímž je Lubomír Kupčík.

Heslo série zní: "Praha je magické město – a ta magie vás může zabít. V tom lepším případě." (Jak umělecky
přečetl z přítomných výtisků jistý divák JWP.) Pomoci může jedině A-team, pardon, tým netradičních detektivů bojujících proti nadpřirozenu… Takže magie. Tu psát neumím, nemám ji totiž prožitou. Číst ji můžu, když je dobře napsaná. Nejspíše bude! A když děj probíhá ve stověžaté maceše a nikoli na luxusních předměstích Los Angeles, pak tím spíš…

Porota se baví: Františka, Pepa
a JWP
Po vyvětrání si přesedli na horké židle další diváci: Františka Vrbenská, Josef Pecinovský a Jiří Walker Procházka. Nikoli jako spisovatelé, ale jako pototci druhého ročníku literární fantastické soutěže webového magazínu Topzine.cz a Fanzine.cz Fantastická povídka. Jde o další z česko-slovenských soutěží, tato vyhledává nové talenty, protože se do ní mohou přihlásit jen zatím nepublikovaní autoři.


 



Martin Peška s porotou
a Marek Hofman
Porotce zpovídal Martin Peška z Topzine.cz, přítomen byl i šéfredaktor Fanzine.cz Marek Hofman. V diváctvu bylo i sedm z osmi finalistů soutěže, jíž se účastnilo přes 300 autorů. Je to méně než loňských 666, ale i tak je dobré, že byla vyhlášena jen osmička, protože do Jedničky by se všichni nevešli. (A je dobře, že rozsah textu je omezen na pět stran, protože jinak by je porotci zcela určitě nestihli přečíst. I když v prvním kole z té přehršle vybírala redakce Fanzine.cz jen padesátku nejlepších.)  A proč že právě osm finalistů? Když jich vloni bylo dvanáct? Právě že ne "právě": Každý ze tří porotců (vloni tedy čtyř) si vybral ve druhém kole své tři oblíbence, a ty nominoval do finále. Z toho je vidět, jak je tato soutěž vyrovnaná, jak upozornil Pepa. Osm finalistů ale znamená i to, že mezi texty neexplodovala žádná bomba, jak zmínila Františka. Nicméně kvalita se od loňska zvedla, texty byly "velice dobré" a vůbec ne amatérské. JWP prohlásil, že tři, čtyři z nich by šlo klidně vydat. Můj děs ze záplavy další nastupující konkurence byl zmírněn tím, že JWP podotkl, že mezi letošními finalisty jsou tři lonští finalisté! Špička je tedy poměrně stabilní a úzká.
Porotci nám dali několik dobrých rad, jak psát (aby to mělo nápad, děj, dialogy; nevysvětlovat podrobně neznámé přístroje, neopakovat; musí tam být konflikt, když na začátku visí na zdi puška, musí se z ní na konci vystřelit…) a jak nepsat (nepopisovat prostředí, které neznám, nevymýšlet si překombinovaná jména, hovorový jazyk užívat jen úsporně, zbavit se vět, uvozujících dialog…)
Nejen přítomní dosud nepublikovaní finalisté sříhali ušima. (Sám jsem rád, že jsem byl přítomen, a že jsem se opět poučil, i když jsem stejně nepoučitelný:)

Společenský život na chodbě
A najednou bylo osm večer, a hlad mě vypudil ze zadýchané Jedničky, čímžto se omlouvám Mílovi Lincovi, že nemohu popsat jeho rozbor stěžejních děl fantasy doplněný pro lepší názornost divadelními scénkami. Nedozvěděl jsem se, co mají společného Hobit, pohádka o Hloupém Honzovi a starogermánská mytologie, ani jsem neobdivoval divadelní výkon pana Čóryho, této přední hvězdy české imrpoligy… Zamířil jsem k bufetu/čajovně, kam jsem zatáhl na čaj a housku i Františku Vrbenskou. A tam jsem jí vysypal své připomínky k její závěrečné přednášce dne "V tornistře žrádlo a rezervní prádlo..." (…a kdyby se padlo). Anotace přednášky (Jak se chová voják posledních 2 století v ozbrojené akci? Jak se liší jeho psychologický obraz podle národnosti, pohlaví, věku? Mění se při útoku nebo v zajetí? Jakou cenu platíme za adaptaci na nejtvrdší válečné podmínky?) ve mně vyvolala řadu nápadů, které jsem na Františku vychrlil. Předem, abych ji pak při samotné přednášce nerušil.



Uprostřed držitelka Ceny poroty Jana Soukupová
A pak už jsme šli na klasický Večer fantazie s kouzelníkem. Já tedy trochu později, kouzelníka jsem nejspíš prošvihl. Zato jsem zaznamenal skvělou tanečnici, které měla postavu plně vyvinutou ve všech směrech. Což nejdříve nebylo při tančení ve tmě tak patrno. Patrno to bylo později, když se vnadně (avšak stále ještě s vkusem) natřásala před vybranými chudáky, anebo když nad námi mávala mečem. Velice osvěžující! Stejně jako éterická zpěvačka v kalhotách a vrchním dílu negližé. Nejosvěžující pak bylo vyhlášení výsledků výše zmíněné soutěže Fanzine.cz. Pořadatelé nechali zažít minutu slávy každého ze sedmi přítomných finalistů, a pro každého měli diplom a dáreček. (Omluvte sníženou kvalitu snímků, protože mi na blesky už nestačila žádná z mých tří baterií.)


Jana Soukupová, vítěz Tomáš Řezníček a Petr Stejskal
Ale nejdříve proběhlo předání Ceny poroty. Získala ji Jana Soukupová za povídku "Myslím, ale jsem?". Jana se zanedlouho radovala i z třetí ceny ve čtenářské soutěži. Druhým byl s dílkem "Paroháč non plus ultra" o generaci starší Petr Stejskal, který se vloni také prodral do finále. Je vidět, že začít psát není nikdy pozdě. (Nebo spíš změnit žánr – Petr má za sebou řadu skript.) A protože se vyvolávalo odzadu, tak už Tomáš Řezníček věděl, že letos vyhrál. Vloni byl třetí, tentokrát jeho povídku "Zpackaná mise" (kterou zařadili porotci do finále jako poslední), hlasování čtenářů vyšvihlo nejvýš. Více o soutěži na stránkách Fanzine.cz, kde si finálové povídky můžete i přečíst. Tomáš není také žádné pachole, i když vypadá mladší, než je pořadateli udávaný věk 52. V literárním rozletu mu nebrání ani hole, o kterých chodí, ty se mu však málem zbortily pod přívalem igelitových tašek s hodnotnými předměty, které jako vítěz vítězů získal.

Františka přednáší o reálných hororech
A bylo půl jedenácté v noci, a to byl ten průšvih. A důvod, proč jsem celou dobu slavnostního Večera (místenka za pajcku) seděl jak na jehlách, vlastně vůbec neseděl. Protože předávání cen bylo plánováno na 21:40, a závěrečnou dvouhodinovou přednášku dne, kterou měla držet Františka Vrbenská, ji organizátoři naplánovali od 22:00. Chudák paní porotkyně se ale nemohla uvolnit a nechat to na ostatních – protože všichni ostatní porotci již zmizeli. Nemůžeme jim to mít za zlé, protože někomu jel třeba poslední autobus do Štětí. A po celodenním sněžení nemusel ani dojet. Takže Františka svou přednášku o chování vojáků za válek odstartovala (pro věrnou hrstku svých příznivců) až v 22:31. Ale slíbené dvě hodiny dodržela, takže jsme skončili až v půl jedné. Pomáhal jsem jí s posouváním obrázků v prezentaci, pro kterou sebrala za posledních sto let snímky válečných hrůz. Přesněji: Ty snímky patřily událostem posledního století, Františka je teď jen vybrala a seřadila do hororové kolekce. Díky mým čajovým poznámkám a prezentační dopomoci jsem směl mít i pár připomínek, tentokrát ne rušivě z publika, ale od stolku spolupřednášejícího.

A je konec…
Všem se ta hrozná (obsahem) přednáška líbila, ale myslím si, že nadpřirozeným silám Vesmíru ne. Posuďte sami jejich dalekosáhlého spiknutí:
Oproti loňsku končí sobotní provoz MHD o půlnoci. Přesněji: Poslední bus na poslední metro na Smíchově odjížděl dvě minuty po půlnoci. Což vyprázdnilo Jedničku kolem půl dvanácté ještě víc. (Návštěvníci conů totiž nebývají obvykle klienty taxikářů.)
Zadruhé: V noci končil diktátorský letní čas, takže masochisti, kteří by chtěli čekat na noční bus, který jel až po třetí, by museli čekat ještě o hodinu déle.
Zatřetí: Porotce soutěže Fanzinu odvály jejich povinnosti a potřeby pryč, což ukotvilo Františku v divadelním sále, takže přišla na přednášku pozdě, a tak hodně Františkychtivých diváků zmizelo jinam. (Zdálo by se, že jde o Františčinu tradici, ale tentokrát za to nemohla. Vlastně, teď si uvědomuji – nikdy za to nemůže! Nejméně třikrát někam dorazila pozdě, protože "její" vlak byl zdržen nějakou nehodou, nejméně jednou se pod jeho kola vrhl jakýsi blázen. A pokud je to v Praze, tak nejezdí tramvaje kvůli nehodě, demonstraci nebo dobře utajeným běžeckým závodům.) Síly se snaží možná proto, aby zabránily přednášce, která vždy odhalí něco z tajemství morfologického pole.
Nu a poslední rána bylo to děsné počasí, neobvyklé na konci října: pět cenťáků sněhu a mírný mráz, takže nebylo jasno, zda budou vůbec různá přibližovadla jezdit! Navíc mě vyděsila telefonátem žena, která varovala, že na naší náhorní planině je krutá námraza.

…a jede se domů
Naštěstí proti spiknutí temných sil (DPP, změna času, organizátoři, studená fronta) pracují i síly dobré, a pro Františku jsem měl přichystán odvoz na její rodné nábřeží naším rodinným vozem. Protože mi na oplátku pomohla s vykopáním auta ze sněhové závěje, mohli jsme již po drobné desetiminutovce vyrazit. Takže letošní tradiční FanCity pro mě skončila až dole u Vltavy. Jel jsem pak nadšeně na na naše Lužné hory, a užíval si toho, že vozovka byla sice mokrá, ale beze sněhu. A hlavně –  ostatní účastníci nočního provozu jeli mimořádně jako s hnojem. (Námraza byla pouze na chodnících.) Až při kosmickém stoupání po Radlické jsem si uvědomil, že jsem se letos vůbec nestihl podívat na pařany, a ani neokusil, co vlastně je ten CraftCon. Možná proto, že jsem tu z celkem čtyř dní podujatia strávil jen fantastickou sobotu. A věrně se držel linie Fanzine.cz na Jedničce, a to tak silně, že jsem ani nechytil mor! Odskočil jsem jen na oběd a večeři, a – ó, jaká škoda! – jsem vůbec neochutnal zázraky místní cukrárny.

A přitom se s ní, s Červeným salonkem i s celým Kulturním Centrem Novodvorská nejspíš už na příštím FanCity nesetkám. Ale s tím společenstvím lidí – kteří jsou ve skutečnosti tím conem! – tak s těmi ano.

Už se těším.

Psáno pro Sarden a Interkom

Viz i Šamanovu fotogalerii z FanCity 2012.
(Anebo se vám víc líbí stejná galerie prohlížená na Google+?)

29 komentářů:

StK řekl(a)...

Ti scifisti si fakt nádherně hrají.
A kdo si hraje - nezlobí. Prostě jsou to kluci a holky, co spolu mluví, což je jeden a hlavní důvod, proč asi nikdy nenajdu dostatek odvahy na podobné "podujatie" zavítat. Je mi jasné, že bych tam působil značně cizorodě. Jenom mě potěšilo, že kdybych, byv pozván, přece jenom sehnal dost odvahy se dostavit, nebyl bych bych jediný "dinosaurus" v kolekci.
Tahle zajímavá sešlost mi připomíná fotografické nebo HiFácké srazy. To jsou také lidé "věřící", věrozvěstové svých směrů chápání i tvorby. Poslouchat vysoce odborné debaty o tom, jestli je ne "malé bicí" lepší mikrofon Sennheiser nebo AKG a proč a kdo všechno používal ten nebo onen typ pro svá slavná alba je jednak zajímavé, jednak značně komické, když znáte realitu. Ale člověk nemá to svědomí jim to říct - a oni to ani nechtějí slyšet.
Na foto-serverech a foto-srazech je situace velmi podobná, srovnávají se objektivy a jejich podání detailu, aberace, vinětování atd. a do krve se hájí ta značka, které je diskutér právě majitelem, ale proto, že se tam někdy soutěží "o body" je tam více nesnášenlivosti. Je tam vždy pár "velkých guru", kteří jediní ví, co, čím a jak se musí fotit, pak mladí a odbojní, kteří fotí "avantgardu", kterýmžto fotkám málokdo rozumí* a ostatní jsou oněmi mladými autory považováni za nesnesitelné "fosily", zazobaní technici, kteří dělají ostré, dobře prokreslené fotky, absolutně bez šumu (a taky smyslu), kteří pod každou svou fotkou píšou, jak drahým aparátem bylo fotografováno.
Mezi skupinami je tichá nenávist, která tu a tam vyvře na povrch a lidi si začnou nadávat do diletantů a často i hůře. Vzájemně si dávají špatná nebo naopak dobrá hodnocení podle příslušnosti k té nebo oné partě. Ti, kteří své fotky prodávají (profíci) tam sice tu a tam své práce pro kontrolu vyvěšují, ale debat se prakticky nezúčastňují. Ví své, ví, že není univerzální návod na dobrou fotku a když uděláš nápodobu nějaké slavné, vůbec není jisté, že se "chytí". A opravdu dobrých fotek se ti podaří za život jen udělat pár - a často jsou to ty, kterým jsi nedával téměř žádnou šanci.
Proč tu píšu o tak odtažitých věcech? Protože všechny ty spolky mají společné jmenovatele. Všechny jsou více nebo méně hermetické, nový člověk je sice vpuštěn, ale "klubovní tajemství" se dozví až po letech, až už není nový. A co to je za strašné skupinové tajemství?
To vlastně neví ani ti největší guru. [;>)

*/ Chtěl jsem ještě psát o trollech, kteří samozřejmě ve všech takových sešlostech jsou, ale ty má možnost potkat na internetu každý a leckde. Kdekoliv. Všude. Bylo by naprosto proti přírodním zákonům trolla nepotkat. Takže by to bylo nošení dříví do Athén čili sov do lesa.
Takže zůstanu u konstatování, že Šaman popsal Con tak barvitě, jako bych tam byl osobně. Díky.

Ernest řekl(a)...

K těm milovníkům sci-fi: Ještě před týdnem se scházeli milovníci sci-fi seriálu Battlestar Galactica (a jeho prequelu Caprica) na blogu www.bsg.cz. Ale dostal se tam spam (reklama na nějaké produkty - Lacoste a pod.) a "Deus" (Lukáš Hadrava) zřejmě i kvůli klesající návštěvnosti (pokračování tématu BSG v seriálu Blood&Chrome) pravděpodobně činnost blogu ukončil. A takový osud by mohl potkat i naši hospůdku, pokud tady bude troll neustále znečišťovat podlahu. Už se tu neobjevuje několik návštěvníků, pokud to tady přes snahu hospodského bude na podlaze vypadat tak, jak to vypadá, tak tu za chvíli bude liduprázdno (jenom náš troll tu bude pořád dokola pod různými nicky pouštět tu svou už notně ohranou gramodesku).

Ernest řekl(a)...

doplňuji - (pokračování tématu BSG v seriálu Blood&Chrome je v nedohlednu)

Šaman řekl(a)...

Jak jsem byl na jehlách, tak jsem si na Galavečeru nedělal poznámky. Až při pořádání fotogalerie jsem si dovzpomněl a doplnil poznámku k druhému ze soutěže Fantastická povídka Petru Stejskalovi, který se vloni také prodral do finále: Je vidět, že začít psát není nikdy pozdě. (Nebo spíš změnit žánr – Petr má za sebou řadu skript.)

Zdeněk Žíkovecký řekl(a)...

Návod na dobrou fotku je přece dávno znám - Pierre Boulle: Fotograf
:-)

Ernest řekl(a)...

Tak po týdnu stránky www.bsg.cz opět "naskočily", přitom ráno na ně odkaz ještě nefungoval. Tak pravíme!

Šaman řekl(a)...

To neznám, Zdeňku. Ale vyfotím tisíc fotek a deset je použitelných. Někdy poznám dobrou fotku ještě dříve, než ji sejmu. Co fotím bez displeje zase jen na hledáček, a místo trifokálních brýlí s jednofokálními, tak je to obtížnější…

Ale i slepec zná!

\8-)

Zdeněk Žíkovecký řekl(a)...

Je to příběh o fotografovi, který se dozví o plánovaném atentátu na presidenta a sleduje spiklence, aby mohl pořídit exkluzivní fotografii pokusu o atentát.

Ernest řekl(a)...

Dovolil bych si P.T. návštěvníky hospůdky, kteří vlastní DVD přehrávač, upozornit, že zítra bude u novinových stánků možno za lidových 145,- Kč zakoupit animovaný (prosím, nepodceňujte tuto filmovou techniku, alespoň ne v tomto případě) film Princ egyptský. Téma: Mojžíšův život a vyvedení národa vyvoleného z egyptského otroctví. Jde o reedici, tedy asi nebude k sehnání u každého stánku. A k tomu klasika - Městečko na dlani za 99,- Kč.

Ernest řekl(a)...

Omlouvám se, patří to tématicky pod Cestu z Poličky,

Šaman řekl(a)...

No jo, fotograf musí plánovat a předvídat. Zejména fotograf akčních záběrů. Když má digitál…
\ :-))

drak řekl(a)...

Fotím poměrně rád a často. Fotím odmalička, asi od 4 a něco let. Tátovi se kdysi povedlo zdárně zpeněžit jakýsi dobrý nápad v zaměstnání, jako tzv. "zlepšovák" a za ty peníze si tenkrát pořídil nového Zenita i s teleobjektivem. Na ženské tenkrát také něco zbylo, tak mu ani moc nespílaly. Na mě tím pádem zbyla jeho malá Wera, kterou mi tím dal k dispozici, včetně sebe sama, za účelem porad a konsultací, vyvolávání filmů a výroby fotek ze zdařilých snímků. Chytilo mi to už tenkrát a nepustilo mi to vlastně až dodnes, ale teď už si ty hračky musím pořizovat za své a není to zrovna zadarmo.

K dnešnímu dni se to vyvinulo tak, že nejraději ze všeho fotím planety, hvězdy, meteorické roje, letadla za letu i na zemi, architekturu, krajinky a přírodu, třeba makro, to mě poslední dobou zaujalo a chystám se do toho ponořit hlouběji.

Když se ale ohlédnu, jaký pokrok zaznamenala fototechnika, za ta léta co se v tom hrabu, tak je to opravdu imposantní a jsem jejím výrobcům opravdu velice vděčný za to, že smím žit v tak skvělé době, z tohoto hlediska, samozřejmě.

Ony se i ty digitály během jednotek let vypracovaly z čehosi s reakční dobou 0,8 vteřiny od namáčknutí k fotce (můj starý Olympus) k čemusi, co dokáže pořizovat fotky dopadu kapky vody na vodní hladinu v časech závěrky 1/2000 vteřiny a s neuvěřitelně rychlým automatickým zaostřením a reakční dobou, která je lidskými smysly nepostřehnutelná, takže to nádherně a přesně odcvaká i ta letadla za letu, nebo auta za jízdy. Když si nedám pozor a blbě odhadnu clonu, což se někdy při tom fofru stane, protože letadlo nepočká, jsou časy moc krátké a vrtule se nehýbe a snímky jsou pak moc "statické", jakoby bez pohybu. O tom, co se dá s dnešní technikou dokázat pořídit za snímky, jsem si zamlada mohl nechat jen zdát. Teď? Teď člověk krom dostatku času a peněz, což jsou bohužel spojité nádoby, potřebuje jen trochu štěstí a dobré nápady.

Poslední dobou mi vyloženě baví vyrábět si třeba kalendáře z vlastních snímků nacvakaných na leteckých dnech, kde se mi plní další dětské sny, jako třeba uvidět za letu a vyfotit si Spitfira, Dakotu, Mustangy, Zera a další úžasné stroje a lidi kolem nich.

Teď, v zimě, kdy se nedají fotit ani letadla ani příroda a na focení hvězd je také dost zima, se budu věnovat zlepšení dovedností ve PhotoShopu a makru. Také mám v zásobě zajímavé hračky a díky nim i možnost vyzkoušet zajímavé a z hlediska kvality velmi nadějné postupy k digitalisaci starých diapositivů a filmů. Takže rozhodně je do čeho se opřít, jde jen o to, mít na to čas a trochu kliky, aby se dařilo :-) Nestraním se ani potíží, neboť jejich překonávání člověka posouvá dál, znalostmi i dovednostmi a to je na tom všem asi to nejhezčí.

Mimochodem, přesně kvůli tomu, co popsal StK, jsem přestal vystavovat fotky na fotoserverech a občas, když si myslím že je důvod se pochlubit, je jen dobře schovám na svém webu a kamarádům pošlu odkazy, aby se k nim dostali. Mám svůj poměrně dobrý vkus, poměrně dost odlišný od většinového a názory a bodování nepřejícných trotlíků a trollíků mi přestaly zajímat, na to je opravdu škoda plýtvat časem a energií.

Mezi scifisty na Pragoffestu, kam rád zavítám, mimo jiné abych se přesvědčil, že Šaman stále žije a je stále činorodý a čilý, je mnohem lepší atmosféra a vzájemné vztahy, nežli panují na fotoserverech. Ty přednášky lidí, co je fascinuje raketová technika, mám velice rád a s potěšením se do nich pohroužím a zhltnu je s obrovskou chutí. Cokoliv, co burácí a rychle létá vášnivě miluji a ještě raději fotografuji, to už je takový můj průvodní jev, odmalička.

StK řekl(a)...

Měl jsem hrozně hodného tátu. Nikdy na mě nekřičel a nikdy na mě nevztáhl ruku ačkoliv k tomu byly oběktivně pádné důvody. Když jsem ěco provedl, "zlobil", díval se na mě smutně tak dlouho, až jsem "vyměkl" a dal sám věc do pořádku. Ale byl na mě krutý, co se týče vlastní výchovy. Dal mi svůj fotoaparát Kodak Retina a jednou mi ukázal, jak se vyvolává film. Pak už jsem si musel všechno kazit sám. Až se mi povedlo nafotit, vyvolat, ustálit a usušit svůj první kinofilm, setrval se mnou dva večery ve fotokomoře ve spíži a ukázal mi, jak se míchají vývojky, přerušovače a ustalovače, jak se dělá proužková zkouška a jak se má fotka vyleštit na leštičce. A zase mě nechal, ať se trápím. Ale v osmi letech jsem měl celý proces negativ-pozitiv po technické stránce zvládnutý a mohl jsem začít fotit. S tím mi pomohl divadelní Pan Fotograf, Franta Krasl. Na svých fotkách mi ukazoval chyby, technické i kompoziční a nakonec mě vybavil poučkou, kterou se řídím dodnes: "Když nemáš co říct, nech ho zasunutý!" Tedy fotkou a aparát v pouzdře fotka je především sdělení, informace. Buď o věci samé - reportáž, vědecká fotografie atd. nebo o tom, jak ona realita na fotografa působila a to je takzvaná umělecká fotografie. Fotograf pomocí fotky předává svou zkušenost, svůj pocit divákovi. Když to dokáže u většiny lidí, je to dobrý fotograf. Čili fotograf musí ctít určité divácké konvence, aby u diváka vyvolat přesně ten pocit, který chce vyvolat. Na rozdíl od technické nebo vědecké fotografie na ničem jiném nezáleží. Ani na zrnu či šumu, barevném podání, pohybové i prostorové ostrosti, gradaci. Vše je dovoleno změnit. Fotka musí mít jeden atribut: Musí něco říkat. Mluvit s divákem. Fotograf oslovuje diváka skrze fotografický obraz. Říká mu, jak vidí svět on, fotograf. To je asi tak to nejdůležitější.

Ale zdá se, že bych měl přestat poučovat, nebo tu nakonec napíšu knihu o fotografování a těch už je napsaných fůra a lepších.
Takže raději Dobrou noc, štamgasti! Je tu dneska radost s vámi pobýt. Nikdo nevyřvává, neuráží. Kéž by to tak zůstalo co nejdéle. Na dobrou noc posílám jednu z města a
jednu
z hor.

drak řekl(a)...

Můj táta byl velice slušný a v podstatě hodný člověk, ale pro pár pohlavků daleko nešel. Většinou je ale uplatňoval v situacích, kdy slova byla zbytečná a ten ráznější a fyzický přístup k věci, prostě byl na místě. V určité okamžiky, kdy dítě zkouší kam až může zajít, je to rychlejší a hlavně účinnější, než miliony slov, které prostě nepochopí, zatímco fyzická a rázná reakce vysvětlí meze a pravidla jasně, rychle a hlavně pochopitelně. Tam, kde šlo o něco vážnějšího, docílil tichým hlasem, smutným pohledem a vysvětlováním a diskusí mnohem víc, než těmi pohlavky, ale to nastoupilo spíš později, kdy jsem vyráběl průšvihy, které se těmi pohlavky smysluplně řešit ani nedaly. Vděčím mu za mnohé.

Dokud jsem byl menší, ještě ve školce, tak táta vyvolával filmy a fotky sám, ale přihlížet jsem mohl, a také jsem to dělal. Ve škole, asi tak ve 2. třídě, jsem pomáhal s mícháním chemikálií, točením v tanku a pod. a přendaval fotky z lázně do lázně a pod. a někde o pár let později, jsem už vyvolával a dělal ty moje fotky sám. Na to příjemné teplo a vůni fotopapíru u leštičky a její hladký nerezový plech, vzpomínám dodnes a rád. Ta malá Werra pořád ještě někde doma je, i když už s ní dávno nefotím, tak dát pryč jsem jí nikdy nedokázal. Ty pozdější Zenity a jiné krámy, které přicházely a odcházely, s těmi jsem se loučil tak nějak snadněji, ale moji první Werru pořád mám.

Myslím si, že vkus a cit pro komposici fotek v sobě někdo buď má, nebo nemá. Když ho má, ne vždy je schopen ho v sobě najít a projevit ho, někdy je potřeba, aby mu s tím bylo pomoženo. Pomoc knihy, nebo někoho zkušenějšího, případně obojího je samozřejmě vítaná, protože když už nic jiného, může to pomoci k vyvarování se zbytečných chyb, které mohou někoho dokonce i zbytečně odradit.

Tu střídmost u pořizování záběrů, to je takový rozumný a účelný přístup k věci, focení by nemělo být provozováno jen a pouze samoúčelně, kvůli němu samotnému, mělo by to buď něco zachytit a pak tím záběrem současně buď něco vyjádřit, nebo aspoň zdokumentovat, případně oboje. U filmu se to regulovalo cenou materiálu, délkou filmu a pracností zpracování. U digitálu je díky snadnosti pořízení snímku velice snadné zaplavit a zaplevelit jakkoliv velký prostor. A tady je to pravidlo účelnosti a střídmosti při pořizování záběrů dvojnásob moudré. Člověk už jednou pořízený záběr maže nerad, ale radím každému nebrat ohled na city a je-li ten záběr k ničemu, tak ho prostě bez váhání smazat. Ještě lepší by bylo ho vůbec nepořídit, ale to se ne vždy povede.


StK:

Jak říkáte, knih o fotografování je poměrně hodně, ale těch opravdu dobrých, zase tolik není. Řekl bych, že většina z nich se ale více zabývá technikou, a jejím zvládnutím, prostě "řemeslem" a méně pak uměním, tedy tím, co tomu záběru dává "duši", tedy to, čím oslovuje lidi, tím co vyjadřuje a co ho odlišuje od technicky zdařilého snímku, který ale nic moc neříká. Asi je to tím, že to s tím uměním, duší, je těžší a složitější téma jak k výkladu, tak k předání a taky si myslím, že něco takového vlastně ani nedá moc předat, on prostě někdo v sobě buď má, pak je ale možné mu pomoci to v sobě objevit, zkultivovat, rozvinout a projevit, ale když to tam není, je to marné, protože pak se dá smysluplně zabývat jen tím řemeslem. Mířím tím k tomu, že kdyby se Vám povedlo napsat něco opravdu dobrého o tom umění, tedy o jeho objevování a rozvíjení, tak jednak by se to aspoň odlišilo od průměrných knížek o focení, čímž by kniha měla větší šanci zaujmout čtenáře. Aspoň já to tak vidím. Ona totiž technika posiluje, takže se snižují nároky na "řemeslnou" zdtanost obsluhy, takže dnes za už kompakty za řádově tisíce korun technicky dotahují profesionální foťáky a rozdíly v technické kvalitě snímků se stírají a začíná o to víc nabývat na významu ta druhá, umělecká stránka snímku.

Za záběry díky, oba jsou hezké.

StK řekl(a)...

Stydím se strašně. Co mě pudilo, abych napsal "oběktivně" nevím, ale dneska mě to praštilo do očí tak, že asi budu mít monokly...

drak řekl(a)...

StK:

To se prostě někdy stává, u Vás naštěstí vyjímečně, takže se nestyďte, my všichni víme, že gramotný jste :-)

Teď spekuluji, neznaje skutečný stav, ale podle toho, který používáte prohlížeč, se můžete pokusit s nadějí na úspěch pokusit požádat ho, aby používal kontrolu pravopisu a zrovna tohle ta kontrola pravopisu měl být schopna červeně podtrhnout, a tudíž zdárně odchytit. Mě se zase podařilo vynechávat či prohodit slova, a na to je kontrola pravopisu zatím spíš k ničemu a jednou odeslané už nejde změnit, podobně jako jednou před lidmi vyslovené.

StK řekl(a)...

To Drak:
Píšu to většinou ve Wordu, opravný systém zapnutý, ale používám často slova, která nejsou ve slovníku, takže na červené vlnovky zas tak absolutně nehledím. Prostě ten češtinář ve Wordu je pro mě příliš rigidní.

Zdeněk Žíkovecký řekl(a)...

Onehdy jsme tu hovořili o tom, že prý Troskovy knihy snad obsahují nějaké nevhodnosti. Na konci knihy Neviditelná armáda jsem našel následující poznámku:
"... vycházejí romány od konce šedesátých let v úpravě, která eliminuje pasáže zakotvené v literární a jazykové konvenci své doby tam, kde by to rušilo kontakt se současným čtenářem."
Eliminováním pasáží je asi míněn zásadnější zásah do textu než obvyklé přizpůsobování novému pravopisu.

StK řekl(a)...

Pro Zdeňka Ž.:
Mám pocit, že něco podobného, jen ve větší míře, je popsáno v románu o všelikých totalitách "1984". Tam je na to zřízen celý úřad. Občas mám pocit, že předzvěsti podobných lumpáren začínají být slyšet stejně jako bouřka za obzorem. Mimo jiné - Talibánci se snaží zničit veškeré kulturní památky*, které byly "před Mohamedem". V případě úspěchu by se Mohamed stal Stvořitelem světa, že?

*/ Na jaře 2002 byly fudamentalisty Talibanu vyhozeny do povětří proslulé buddhistické sochy v afgánském Bamiya.
To, co úmyslně zničili komunisté v Rusku i u nás raději nezmiňuji.

drak řekl(a)...

StK a ZŽ:

Když si vezmeme posledních několik set let, tak bych řekl, že na censuru a její projevy bychom měli být zvyklí. Dob, kdy se dalo psát a hovořit svobodně, bylo rozhodně mnohem méně, než těch naopak censurovaných. No a když vidíme, že Rakušák si vedle mešity zajódluje a chytne za to flastr, tak se ty ošklivé časy zase vrací. A kolik jsem si té trochu relativní svobody užili? 20 let? A co ty cikánské pokusy zasahovat do čítanek a vyhazovat odtud pohádky Josefa Lady? A co ty americké eufemistické kastrační zásahy v pohádkách? Toho nehezkého, co si zase brousí zuby, je řekl bych víc než dost. Je mi z toho dost ouzko a smutno, připadá mi, že lidé jsou hodně nepoučitelní.

StK:

On se ten slovník těmi slovy co nezná, dá doplnit, ale je to práce a musí se u toho dávat pozor, protože chyby se opravit sice dají, ale musí se to umět a jestli mi paměť neklame, je to poměrně pracné, hlavně to vzpomínání na to, jak se to sakra vlastně dělá :-)

Zdeněk Žíkovecký řekl(a)...

Protože nevím, jaké pasáže byly z Trosky eliminovány, nemohu to předem zařadit mezi cenzuru, snažící se zatajit informace. Začátek té poznámky, který jsem minule pro stručnost vynechal, zní: "Protože jde o jednoznačně čtenářský charakter vydání, ...", takže soudím, že zde lze připustit drobné úpravy, které by byly u úplného kritického vydání nepřijatelné.
Než složitě opatřovat text vysvětlivkami, že do autorovy doby nelze anachronicky promítat dnešní asociace, založené na histori, která tenkrát byla ještě neznámou budoucnotí, je možná opravdu vhodnější vypustit některé zmínky nesouvisející podstatně s dějem.
Co se týče úprav pohádek, ani to nemusí být principiálně na škodu. Když cimrmanologové projasnili celkově pochmurný ráz pohádky "Dlouhý, Široký a Krátkozraký" a redukovali v ní počet mrtvých z několika set na tři, pak to byl krok správným směrem.

StK řekl(a)...

K názoru Z.Ž. z 5/11/2012, 09:12:
...kterýmžto pádem jsou zásahy "do minulosti" schvalovány a minulost bude podle rozličných výkladů, které se budou hodit vykladači do krámu ohýbána a formována do beztvara.
Takže velmi nesouhlasím. Můžu s historickou realitou (nebo uměleckým dílem) polemizovat, nabízet nové výklady a pohledy, ale měnit to - to je cesta do nenávratna. To samo o sobě JE cenzura.
Jediné, co je možné provést je poctivý překlad z tehdejšího jazyka do jazyka současného. A doplnit dílo svými poznámkami, které můj následovník doplní svými atd.

Zdeněk Žíkovecký řekl(a)...

Pokud je zkrácená verze řádně označena jako taková (a pochopitelně pokud se nikdo nesnaží likvidovat verze nezkrácené), tak s tím nemám žádný problém.
Když si například chci přečíst Mobby Dicka (teď mám na mysli toho Melvillova), tak já osobně sice zvolím nezkrácený originál, ale nevidím nic špatného na tom, pokud je vydána také zkrácená verze jen s příběhem, bez všech těch filosofických úvah, pro čtenáře kteří by tyto kapitoly stejně přeskočili.
Podobně když je z vydání Kamasutry vypuštěn oddíl pojednávající o kleštěncích, tak se tím asi vetšina čtenářů necítí nijak ochuzena.

StK řekl(a)...

Jojo, jenom aby se pak ta původní verze "neztratila".
Vzpomínám na to, jak jsem zamlada přečetl Plevova Robinsona Crusoe a pak, asi v jedenácti letech jsem dostal za opravu pojistek* u jedné advokátky nádherné originální předválečné vydání téhož románu od nějakého Daniela Defoe, divil jsem se velice. To jen na okraj.

*/ Porušení bezpečnostních předpisů je už asi promlčeno. Navíc by mi to musel někdo dokázat - a všichni kromě mě jsou už mrtví.

Zdeněk Žíkovecký řekl(a)...

To už je potom zase spíš odvozené dílo. V dnešní době zase jistý autor přepisuje verneovky :-)
Anebo třeba šejk Spír, který buď ve snaze utajit neblahé činy našeho krále Pandosta, nebo možná naopak zatajit jeho existenci a oslavit dynastii krále Polixena, zcela převrátil tyto historické události, jak je předtím popsal Robert Greene.

StK řekl(a)...

Z.Ž: Z čistě literárního hlediska zajímavý úkaz. Ovšem dostáváme se do stavu, kdy je původní dílo jen materií pro dílo nové. Dobrá fotografie staré sochy - například. A už je třeba velmi uvažovat, zdali by fotka bez oné sochy vůbec mohla vzniknout. Asi ne, fotka by přece vypadala jinak. Její sdělení by bylo jiné. Takže dílo je socha, fotka je jen report o díle. Není fotografie tedy uměním? Dostáváme se asi na pole teoretických úvah. A jak známo - teorie umění je disciplína velmi ošidná, nestálá, nejednoznačná, špatně uchopitelná.

Šlo mi spíše o praktickou stránku věci - veřejností je často za událost považován pouhý záznam události. Což je skvělý úkaz, kterého využívají pábitelé a bajkaři všeho druhu. Umělečtí i političtí - ufology nevyjímaje.

P.S.: Při docela častém užívání díla výše zmíněného šejka mě tohle, "pravdu povediac" nikdy nenapadlo. Nicméně jsem s velikou nelibostí nesl poslední krátké jednání, které bylo dopsáno do jedné šejkovy hry o fiktivním princi dánském, které naznačovala, že vše bylo řízeno chilskou chuntou. Chucpe v rozsahu dvou minut, naštěstí beze slov. Jen pantomima komparsu, silné baterky, samopaly, uniformy speciálních oddílů. Ale stačilo.

drak řekl(a)...

Myslím, že důležité je, aby se nic netajilo, takže, upraví-li někdo něčí dílo, prosím, proč ne? Jen by to mělo být srozumitelně a jasně sděleno čtenáři, divákovi, či posluchači. Přepisuje-li někdo kupříkladu verneovky, tak je-li mi to presentováno jako adaptace románu provedená tím či oním, pro rozhlasové účely, protože výsledkem je rozhlasová hra, což je jiné médium, než kniha, a je-li rovnou v komentáři na začátku sděleno, že děj se mírně odlišuje od originálu, prosím, až tak dalece mi to nevadí. Zda se to povedlo, nebo ne, to už si posoudím sám. Zásadní pro mě je, aby mi to nebylo presentováno jakožto nové a zcela originální dílo. Zkrátka a dobře mělo by to mít nějaký řád a zásady a ty by měly být dodržovány a ctěny.

Zdeněk Žíkovecký řekl(a)...

V tom mlžení kolem Pandosta/Polixena může mít prsty KGB - nezapomeňte, že manželkou sicilského krále byla dcera ruského cara.

Jakub S. řekl(a)...

Já jsem tenhle dlouhý článeček s líčením plastickým jak trhavina shltl až terazky, a dokonce na jeden zátah aji diskuSi. Honzo, 1a! Je to všecko nádherné čtení před drobným lunchem v kavárně. Nemám sice na to, ale potomci mě snad nedají padnout. Člověk (dejme tomu) patří do kavárny. Noviny, fešná decentní zářící servírka v černém, domácí vydatný dort, každý den jiný, kožené křeslo, přemýšlení a pomýšlení (na fešné maminky s robátkama - až se mé oko začne zaměřovat pouze na mimíska, nastane zásadní skoková změna, zatím to nevypadá). Jak je tu terazky fajn, chlapi... No jo, je to s y n f e n y . Tak ať jím je jinde, nech sa páči.