Od Mamilly, pod kterou pramení údolí Ben Hinnom, míříme k západu. Stále stoupáme, do výšky rostou i okolní budovy. Po deseti minutách se ocitáme na nejvyšším bodě dnešní cesty, kde je logicky umístěn i Nejvyšší soud státu Izrael. Než vstoupíme do jeho majestátní rozložité budovy, máme ještě chvilku čas, který využiju k porozhlédnutí se po okolí.
Nacházíme se na okraji souostroví parků, jimiž proplouvá konvoj tří nejdůležitějších vládních budov. Na jihozápadě pozoruji úřad ministerského předsedy, za ním ministerstvo vnitra, a nejjižněji fakticky asi nejdůležitější ministerstvo – totiž financí. Řadu uzavírá odtud neviditelná budova Knesetu. Co zákonodárci na jihu schválí, to Nejvyšší soud aplikuje. Nalézá smysl těch zákonů a rozhoduje jako nejvyšší soudní instance. Izrael nemá psanou ústavu, tudíž ani Ústavní soud. Funkci obou institucí nahrazuje právě soud Nejvyšší. Izrael je stát židovského národa, nikoli židovského náboženství. A stát demokratický. A jeho ústava by se tak mohla dostat například kvůli vyhlášení rovnoprávnosti mužů a žen do rozporu s židovským náboženstvím. Které třeba náboženské prostory rozděluje na ženské a mužské. Gender bojovnice by tak s ústavou za zády mohly požadovat, aby mohly v synagoze sedět společně s muži...
Ovšem protože je Izrael demokratický stát, nemá v praktickém, nenáboženském, životě problémy s rovnoprávností. Ve vládě jsou ministryně, v těžkých letech 1969–74 vedla zemi premiérka Golda Meirová. A pokud se nějaký vysoce postavený politik, třeba i prezident, chová k dámám ve svém okolí neslušně, může i přijít o funkci, případně zamířit do vězení. Jako se stalo prezidentovi Moše Kacavovi, který kvůli obvinění ze znásilnění rezignoval v červenci roce 2007, dva týdny před ukončením své funkce. Kacav si od roku 2011 odkrucuje trest, který je dlouhý jako byl jeho mandát – totiž sedm let. V průběhu této aféry, v lednu 2007, schválil Kneset prezidentovi tříměsíční přerušení úřadu. Formální hlavou státu Izrael, tedy zastupující prezidentkou, se na tuto dobu stala předsedkyně Knesetu Dalia Iciková. Jak je vidět, rovnoprávnosti lze dosáhnout dodržováním demokratických principů i bez povinných kvót a bez zakotvení v ústavě.
Naše návštěva byla domluvena na čtvrt na tři, a skutečně v tu dobu jsme po bezpečnostní prohlídce u vchodu byli vpuštěni do vstupní haly, kde se nás ujal sympatický průvodce. Protože sem se chodí nejen k soudním jednáním, ale i na turistické prohlídky. Propojenost úřadu s veřejností je dána i faktem, že místní knihovny navštěvují i izraelští studenti. A pak také nádhernou architekturou, která je plná symboliky i praktičnosti. Dávnou historii připomíná mozaika se dvěma lvy, kteří jsou symbolem jak krále Davida, tak města Jeruzaléma. Velký nástěnný obraz, který je mnohokrát přetiskován, ukazuje model této budovy, jak ho prezentuje architektka Ada Karmi-Melamede a její bratr Ram Karmi pro nejvyšší představitele státu. Jak je vidno, i architektonickému návrhu úřadu byl z nejvyšších politických špiček věnován patřičný zájem. I prezident Chaim Herzog si stoupnul, aby dobře na ten model viděl.
Budova je to skvostná, stavěná podle tří os a skládá se mnoha propokených objektů – takže se mi ji nepodařilo nějak vypovídajícně vyfotit zvenčí. O ten vnitřek jsem se však pokusil. Ze vstupní haly se do prvního patra a ke světlu zvedá dlouhé schodiště, které symbolizuje dosažitelnost spravedlnosti pro každého. Zvedá se jak k nebi, tak ke právu, které je světlem, které nám září vstříc a kazí fotografické záběry.
Schodiště je široké, i když se zdá úzké. To proto, že je je sevřeno zdmi, z nichž ta pravá opisuje svými drsnými kameny Západní zeď, nad níž stával Chrám. Po zdolání schodiště se ocitneme v jakési vyhlídkové věži, ze které se naskýtá panoramatický pohled na moderní Jeruzalém. Chodba nás svým středovým pásem nasměrovává pod vysokou štíhlou pyramidu, která protíná střechu budovy. Vypíná se do výšky, ze které dovnitř proudí světlo čtyřmi kruhovými okny ze čtyř světových stran. Poněkud mi to připomíná křesťanské kostely. Tento prvek je zjevně inspirován starým Egyptem, ale zvenčí připomíná střechy byzantinských chrámů. Ona věž symbolizuje spojení toho, co je dole s tím, co je nahoře. Dole je dokonalá podlaha, vydlážděná devíti druhy izraelských kamenů, které jsou složeny do čtverců, do nichž jsou nakoso vloženy další čtverce. Země, na níž stojí člověk a vzhlíží vzhůru k oněm ideálně kruhovým oknům – což je citace jednoho ze žalmů "Bože, zvedni mě ke svým kruhům".
Krom symboliky zdobí budovu i účelnost. Středová osa chodby nás vede do prostorné haly, která mi trochu připomíná vnitřek Jonášovy velryby. Je tu velice živo, težko lze rozeznat cizozemské turisty, zvídavé Izraelce a účastníky soudních stání. Vpravo je velrybí bok mezi žebry prolomen okny, vlevo se do další kopie Západní zdi otevírá pět portálů, které opět opisují starověké brány egyptské. Za pěti vchody se nachází pět soudních síní. Do jedné z nich vstupujeme. Ocitáme se – v bazilice, jejíž kamennost je zmírněna příjemně světlými dřevěnými lavicemi. Lavice pro veřejnost se táhnou v rovných řadách, pro účastníky soudního jednání jsou uspořádány do kruhu. Místo působí vznosně a přitom prostě, pohodlně a účelně, a vlastně i přátelsky.
Jedna z účastnic zájezdu míří ke třem červeným soudcovským křeslům a usazuje se do prostředního. Ano, pohodlné. Může to posoudit z vlastní zkušenosti – je totiž shodou okolností také soudkyní. Sám si vyzkouším lavice, které jsou umístěny v levém výklenku. Zde se nachází místo pro lotry na levici – novináře…
V těchto místech se rozhoduje, co je a co není v civilním izraelském právu košer. Nejvyšší soud je nejvyšším patrem místního soudního systému. Poměrně jednoduchého systému: Ve většině měst existují městské soudy. Odvolacími soudy je pět distriktních soudů, přičemž šestý, Jeruzalémský distrikt, toto patro postrádá. No a pak už je tento Nejvyšší soud, k němuž se obžalovaní mohou odvolat podruhé a naposled. Ach, jak průzračně čiré – a funkční!
Tento soud je i prvoinstanční, pokud panuje pochybnost o zákonnosti rozhodnutí a postupů představitelů státu. Například když Kneset rozhodl o možnosti zprivatizování věznic, Nejvyšší soud konstatoval kontradikci se základními právy člověka a onen zákon zrušil. Podobně postupoval po rozhodnutí o povinných odvodech ultraortodoxníxh židů do armády – bylo by porušeno právo na víru. V Izraeli existují ještě náboženské soudy, židovské, muslimské, drúzské a hromada křesťanských, ty mají v jurisdikci svatby a rozvody. Někteří nenáboženští Židé se taději ožení v zahraničí, a existují ze strany některých ortodoxníxh rabínů tendence tyto sňatky neuznávat, ale zatím všechny excesy drží Nejvyšší soud pod kontrolou. Je to soud nejvyšší, takže je nade vším – nad rozhodnutími o náboženské šaríji, nad Knesetem, nad prezidenty, dokonce i nad armádou (v této zemi! Ano, právě v této zemi…), jejíž všechna rozhodnutí může revidovat.
Patnáct soudců Nejvyššího soudu jmenuje devítičlenná komise. Po svém jmenování mají definitivu, která ale končí v 70 letech, kdy musí odejít do důchodu. Mohou i dříve sami odstoupit, ze závažných důvodů mohou být i odvoláni. Výběrová komise má devět členů: Tři jsou soudci Nejvyššího soudu (včetně jeho předsedy, kteří tak spolurozhodují o svých budoucích kolezích. Dva zástupce dodává advokátní komora. Pět z devíti komisařů jsou tedy profesionálové. Politiky zastupují dva poslanci, z nichž jeden musí být opoziční. Své slovo má i vláda - poslední dva členové jsou ministři, přičemž jeden z nich je ministr spravedlnosti, který výboru předsedá. Komise tak rozhoduje více profesionálně než stranicky. A každé dva roky se obměňuje. Ve své zdánlivé složitosti až izraelsky jednoduché a vyvážené!
Vycházíme ze soudní síně ven. Procházíme zdánlivě složitou, ale jednoduchou architekturou budovy, a najednou se ocitáme na vnitřním nádvoří, která je zase pojato v islámské tradici. Jen minaret chybí. Na jedné straně vyvěrá pramen, jehož voda je vedena prostředkem nádvoří v oblíbené přímce, před kterou poklekají fotografové – směrem k Mekce…
Ještě než opustíme tuto Mekku izraelské spravedlnosti, odskočím si v hale na záchod. Je schován za známými pancéřovými dveřmi. Ano, protiletecký kryt. Právě v době, kdy toto píšu, se návštěvníkům i zaměstnancům Nejvyššího soudu velice hodí.
(Příště navštívíme jeruzalémské tržiště Machane Jehuda.)
Přemýšleno a prožito v Izraeli po poledni 18. března 2014, psáno v Praze na Lužinách ve středu dne 20. srpna 2014. V den, kdy na Izrael opět dopadají rakety z Gazy.)
Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z
Nejvyššího soudu a okolí.
Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem
Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"
Nacházíme se na okraji souostroví parků, jimiž proplouvá konvoj tří nejdůležitějších vládních budov. Na jihozápadě pozoruji úřad ministerského předsedy, za ním ministerstvo vnitra, a nejjižněji fakticky asi nejdůležitější ministerstvo – totiž financí. Řadu uzavírá odtud neviditelná budova Knesetu. Co zákonodárci na jihu schválí, to Nejvyšší soud aplikuje. Nalézá smysl těch zákonů a rozhoduje jako nejvyšší soudní instance. Izrael nemá psanou ústavu, tudíž ani Ústavní soud. Funkci obou institucí nahrazuje právě soud Nejvyšší. Izrael je stát židovského národa, nikoli židovského náboženství. A stát demokratický. A jeho ústava by se tak mohla dostat například kvůli vyhlášení rovnoprávnosti mužů a žen do rozporu s židovským náboženstvím. Které třeba náboženské prostory rozděluje na ženské a mužské. Gender bojovnice by tak s ústavou za zády mohly požadovat, aby mohly v synagoze sedět společně s muži...
Budova je to skvostná, stavěná podle tří os a skládá se mnoha propokených objektů – takže se mi ji nepodařilo nějak vypovídajícně vyfotit zvenčí. O ten vnitřek jsem se však pokusil. Ze vstupní haly se do prvního patra a ke světlu zvedá dlouhé schodiště, které symbolizuje dosažitelnost spravedlnosti pro každého. Zvedá se jak k nebi, tak ke právu, které je světlem, které nám září vstříc a kazí fotografické záběry. 
Schodiště je široké, i když se zdá úzké. To proto, že je je sevřeno zdmi, z nichž ta pravá opisuje svými drsnými kameny Západní zeď, nad níž stával Chrám. Po zdolání schodiště se ocitneme v jakési vyhlídkové věži, ze které se naskýtá panoramatický pohled na moderní Jeruzalém. Chodba nás svým středovým pásem nasměrovává pod vysokou štíhlou pyramidu, která protíná střechu budovy. Vypíná se do výšky, ze které dovnitř proudí světlo čtyřmi kruhovými okny ze čtyř světových stran. Poněkud mi to připomíná křesťanské kostely. Tento prvek je zjevně inspirován starým Egyptem, ale zvenčí připomíná střechy byzantinských chrámů. Ona věž symbolizuje spojení toho, co je dole s tím, co je nahoře. Dole je dokonalá podlaha, vydlážděná devíti druhy izraelských kamenů, které jsou složeny do čtverců, do nichž jsou nakoso vloženy další čtverce. Země, na níž stojí člověk a vzhlíží vzhůru k oněm ideálně kruhovým oknům – což je citace jednoho ze žalmů "Bože, zvedni mě ke svým kruhům".
V těchto místech se rozhoduje, co je a co není v civilním izraelském právu košer. Nejvyšší soud je nejvyšším patrem místního soudního systému. Poměrně jednoduchého systému: Ve většině měst existují městské soudy. Odvolacími soudy je pět distriktních soudů, přičemž šestý, Jeruzalémský distrikt, toto patro postrádá. No a pak už je tento Nejvyšší soud, k němuž se obžalovaní mohou odvolat podruhé a naposled. Ach, jak průzračně čiré – a funkční!
Vycházíme ze soudní síně ven. Procházíme zdánlivě složitou, ale jednoduchou architekturou budovy, a najednou se ocitáme na vnitřním nádvoří, která je zase pojato v islámské tradici. Jen minaret chybí. Na jedné straně vyvěrá pramen, jehož voda je vedena prostředkem nádvoří v oblíbené přímce, před kterou poklekají fotografové – směrem k Mekce…
