O víkendu jsme s přítelkyní Janou zamířili do Brna. Vlakem, pochopitelně. Ten jezdí každou hodinu, a přes Českou Třebovou trvá to pouze asi dvě a tři čtvrtě hodiny. A Brno je z Prahy jen asi třetí zastávka. Jenom pak musíte včas během dvou minut vystoupit, aby vás vlak omylem nezavezl do Vídně. Jeli jsme na
Fénixcon, setkání česko-slovenských fanů, byltě jeho obvyklý adventní čas.
Na hlavní brněnské nádraží jsme dorazili podle jízdního řádu, ještě s drobným zrychlením. Protože jsme nesli nějaká nezanedbatelná zavazadla, rozhodli jsme se nepřekonávat centrum Brna pěšmo, jak jsme jindy zvyklí a do Lidické ulice k hotelu Slovan jsme se nechali dovézt šalinou číslo 1. Nejdřív jsem si chtěl koupit lístky na tramvaj u pana tramvajového mašinfíry, ale odkázal mne na automat, který trčí na začátku každé zastávky – v Brně stejně jako v Jeruzalémě. U řidiče je prý lístek mnohem dražší, a další jednička jede za pět minut. Brněnský automat je podobně zavádějící jako jeho jeruzalémský kolega – protože to je kopie automatů z Prahy. Dobrosrdečný Brňák mi poradil, jaké tlačítko zmáčknout, abych získal důchodcovskou slevu na krátkou patnáctiminutovou projížďku. Nu, slevu jsem nezískal a platil dvacku. Ale díky odvozu jsme pak měli po prezentaci a ubytování v hotelu dostatek síly, abychom před večerním zahájením conu navštívili a zažili večerní Brno.
A bylo to velmi pěkné. Z hotelu jsme vylezli po drobném povečeření až po (téměř) slunovratovém setmění. Hned na Moravském náměstí jsme odolali nápadu sednout si na osvětlené ruské kolo. Odolali jsme i dalším lákadlům místních stánků. Nepopili jsme ani kafe, čokoládu, neokusili domácí čerstvé langoše. Neutratili jsme peníze za medovinu ani cukrovou vatu nebo kukuřici či bryndzové halušky. Neobtížili jsme se ani čepicemi, ani svíčkami, ni roztodivnými klenoty. Ovšem svařák z Modrého portugalu jsme nemohli oželet. Ještě jsme ho upíjeli z kelímku, když jsme za kostelem sv. Tomáše narazili na sochu markraběte Jošta. No – byl si podobnej, tedy pod tou přilbicí. Asi. Jeho komoň měl nohy protáhlé až donkichotsky, mezi předníma nohama se mu hrbolatily svaly a ve tváři měl sveřepý výraz šachové figury. Pod ním stála fronta na něco zajímavého, ale neviděl jsem pak na co.
Zato jsem po chvíli mohl obdivovat jinou nikde jinde neviděnou kuriozitu: Naproti přes ulici Jana objevila dopravní značku, z níž se valila pára. Noteda, Brňáci jsou fakt kabrňáci! Zejména ovšem tržním ruchem na náměstí Svobody, kde jsme obdivovali vánoční strom s velkým dřevěným betlémem. Proplouvali jsme kolem stánků z vánočními cetkami, dřevěnými hračkami, přírodními koupelnovými solemi, i kolem stánků s laskominami, na které jsme zrovna neměli v žaloudku místo. Člověku přebíhal zrak i čich nad rožněnými pochoutkami. Nejen klasické klobásy a steaky byly rožněny, ba i sýr byl takto zušlechťován.
Ani trdelník, po němž Jana vždy touží, jsme si nedali. (Touží, ale je na ni vždy moc velký. A na mou cukrovku taky:) Řekli jsme si, že se sem musíme přijít zítra naobědvat. Anebo pozítří, před odjezdem z Prahy. Připadalo mi to tady málem jako v Bruselu na Velkém náměstí. Jo a – tramvajový provoz byl protentokrát na místní pěší zóně zrušen!
Zpátky jsme šli opět kolem markraběte Jošta. A opět pod jeho koněm stála veselá fronta. Když jsem se dostal na řadu, neviděl jsem nic směšného. Tedy viděl jsem, že onen kůň nemá koule. Sochař Jaroslav Róna tvrdí, že Jošt jede na klisně, tak ta by je měla těžko. Ale pak mi to ukázali. Když se člověk podívá nahoru a dopředu, skrz přední nohy oné klisny, pak zjistí, že ony nesmyslně mohutné hrudní svaly z této pozice připomínají koule, a vylepšuje to brada klisny, která z tohoto pohledu neomylně identifikuje další příslušenství. Róna se brání, že to je jenom falešná interpretace, protože, kdo chce vidět co, ten to vidí. Avšak vlísává se mi myšlenka, že – po instalaci černého orloje na náměstí Svobody, na kterém astronomické údaje jsou neviditelné, ale viditelný je jeho nábojnicový tvar penisu – tak že pan sochař dostal neodbytnou inspiraci. No, a buďto jsou brněnští radní takoví troubové, anebo Brňané takové podšívky!
Druhý den jsme však nechtěli ztrácet čas převlékáním, abychom nepřišli o přednášky a setkávání s přáteli, a ztratili jsme čas u hotelového obědu. Tak jídlo bylo celkem jedlé. Nejspíš všechna jídla s jednotnou cenou 95,- Kč. Ale když chtěla Jana ke kuřeti místo rejže brambory, tak to nešlo. "Nemají kalkulaci," odhadl jsem důvod. A když se zeptala, zda může dostat dětskou porci (jí totiž jen jak myš), tak to – taky nešlo. Platit stravenkami taky nešlo, ačkoli na dveřích restaurace bylo vyvedeno jejich logo. No a třetinka plzeňského v lahvi byla téměř mrtvým pivem. Příště půjdeme raději pojísti čehosi na náměstí. Hotel byl jinak k bydlení, odpovídající deklarovaným třem hvězdičkám. Jenom kuřárna v sedacím koutku na chodbě mi poněkud vadila, mám totiž takovou libůstku, že se při vdechnutí cigaretového kouře dusivě rozkašlu. A i když jsme bydleli až na samém konci chodby, stejně nám cigaretový odér pronikal dveřmi do pokoje. Veselá sešlost u pití a cigár tak zvukově nevadila, protože dole v hlavním sále probíhalo společenské tančení až do dvou do rána. Vytuněné basy přehlušily vše, ale po první noci jsme si zvykli. Což bylo dobře, neb druhá taneční noc trvala do šesti do rána. Ale tu jsme už díky tréninku téměř prospali. Asi jsme nejpíše vskutku na ježdění po conech (a spaní a nekouření a netančení) příliš přestárle konformní. Ale samotný Fénix byl skvělý! (Více o něm jistě jiní jinde.)
V neděli jsme se rozloučili s kamarády, a vydali se opět do centra. Koupil jsem lístky na vlak až na 13:41, abychom si toho adventního Brna řádně užili. Jenom nás tížila bagáž, takže Janu napadlo, zajet na nádraží zase tramvají, a tam ponechat zavazadla v úschovně. Tentokrát jsem si jízdenku u zastávky – nekoupil, protože automat byl mimo provoz. Naštěstí mne dobrosrdečná Jana poslala na protější stranu zastávky, a tam jsem si ždaný lístek koupil – za deset kaček. Opravdu jsem si připadal
jako v Jeruzalémě!
Na nádraží jsme pak vyhledali úschovnu, vybrali nejmenší schránu za 60 Kč, vyždímali z peněženek poslední pětky a dvacky (jiné mince úschovní automat nebere), zasunuli do stroje, zamkli, zkusmo zkusili otevřít – a otevřeli zamčenou schránu. Neudržel jsem se, a zanadával jsem si od plic. Konstruktivní Jana mě poté vyslala k okénku Informace. Našel jsem ho po chvíli a po stu metrech, nu a po jednom telefonátu a dalších dvou chvílích přišla paní, jež po vyřízení papírů vrátila drobných 60 Kč. (Můj boj o rozměnění dvoustovky u místních stánků se tak zdál zbytečný, ale nebyl, neb jsem zakoupený obložený chlebíček později ve vlaku do Prahy s velkou chutí pojedl.) Hodná nádražní paní pak nalepila na dvířka papír "mimo provoz". O úschovnu se stará externí firma, tato schránka jí byla již nahlášena jako nefunkční (někdo jiný tu schránku již dříve úspěšně vypáčil), ale zatím ona firma nekonala. Zato jiná "firma" onen papírový nápis nejspíš odtrhla. Zavazadla jsem umístil do (aktuálně) funkční schránky číslo 90. No ale peníze nám vrátili zpět, a trvalo to jenom půlhodinu.
Avšak ze dvou a půl hodiny, které jsme si vyčlenili na adventní Brno, se staly jen dvě hodiny. Nešli jsme tedy až na náměstí Svobody, ale zakotvili na bližším Zelném trhu. Tohle náměstí bylo nedávno rekonstruováno, a když se měli trhovci vrátit, tak zjistili, že podmínky pronájmu se značně zhoršily. Většina z nich vyhlásila stávku a přestěhovala se na Moravské náměstí. Ještě při naší zářijové návštěvě Brna bylo patrno, že Zelný trh nemá tu sílu jako dříve, ale tuto neděli už panoval na všech brněnských tržních plochách rovnoměrný nával. Tak snad Brno získalo díky onomu zelnotrhovému vrkočení další skvělou tržnici na Moravském náměstí. Kuřecí steak a klobása byly na Zelňáku skvělé, stejně jako čerstvý křen k nim, ale ta včerejší bruselská atmosféra se nekonala, patrně proto, že Brno nehalila tma, prozářená světly a nápisy typu "Zlatá loď"...
No ale stejně jsme se byli podívat ve staré radnici na brněnského draka, vyšplhali na Petrov ke gotickému kostelu sv. Petra a Pavla, vešli dovnitř a obdivovali složitou klenbu presbytáře, pak venku shlédli na zamžené Brno, sešli po schodech do Denisových sadů, a uličkou Václava Havla se vrátili opět na Zelný trh. V oné malebné uličce jsme zaznamenali na deskách v opěrné zdi svahu Petrova fragmenty tří básní tří velkých českých a brněnských básníků – Ivana Blatného, Jana Zahradníčka a
Klementa Bochořáka. Cestou jsme potkali další moderní výtvarná díla. U schodů s Průrvou časů od Jana Šimka (1994) dokonce vytáhla mobil ku focení – za této naší brněnské návštěvy vůbec poprvé!!! – i Jana. A tady jsem si teprve uvědomil, že orloj a Jošt jsou jenom dvěma položkami v dlouhém seznamu nových výtvarných děl, jimiž je Brno obšťastňováno díky kulturnosti svých zastupitelů. (Oproti jiným našim městům, Prahu nevyjímaje.)
Ještě jsme se naobdivovali Zelného trhu, kabelek z korku, skleněných pohárů v dračím objetí a jesliček ze slámy, neztratili se a na nádraží včas dorazili. Vlak z Budapešti dorazil jen s pětiminutovým zpožděním. A za necelé tři hodiny jsme byli v Praze. Je tak blízko od Brna! Snad se do toho milého, záhadného a zázračného města podíváme třeba i dříve, než vypukne další advent nebo Mikuláš.
Prožito v Brně 4.-6. prosince 2015, psáno v Praze na Lužinách dne 8. prosince 2015
Na hlavní brněnské nádraží jsme dorazili podle jízdního řádu, ještě s drobným zrychlením. Protože jsme nesli nějaká nezanedbatelná zavazadla, rozhodli jsme se nepřekonávat centrum Brna pěšmo, jak jsme jindy zvyklí a do Lidické ulice k hotelu Slovan jsme se nechali dovézt šalinou číslo 1. Nejdřív jsem si chtěl koupit lístky na tramvaj u pana tramvajového mašinfíry, ale odkázal mne na automat, který trčí na začátku každé zastávky – v Brně stejně jako v Jeruzalémě. U řidiče je prý lístek mnohem dražší, a další jednička jede za pět minut. Brněnský automat je podobně zavádějící jako jeho jeruzalémský kolega – protože to je kopie automatů z Prahy. Dobrosrdečný Brňák mi poradil, jaké tlačítko zmáčknout, abych získal důchodcovskou slevu na krátkou patnáctiminutovou projížďku. Nu, slevu jsem nezískal a platil dvacku. Ale díky odvozu jsme pak měli po prezentaci a ubytování v hotelu dostatek síly, abychom před večerním zahájením conu navštívili a zažili večerní Brno.
A bylo to velmi pěkné. Z hotelu jsme vylezli po drobném povečeření až po (téměř) slunovratovém setmění. Hned na Moravském náměstí jsme odolali nápadu sednout si na osvětlené ruské kolo. Odolali jsme i dalším lákadlům místních stánků. Nepopili jsme ani kafe, čokoládu, neokusili domácí čerstvé langoše. Neutratili jsme peníze za medovinu ani cukrovou vatu nebo kukuřici či bryndzové halušky. Neobtížili jsme se ani čepicemi, ani svíčkami, ni roztodivnými klenoty. Ovšem svařák z Modrého portugalu jsme nemohli oželet. Ještě jsme ho upíjeli z kelímku, když jsme za kostelem sv. Tomáše narazili na sochu markraběte Jošta. No – byl si podobnej, tedy pod tou přilbicí. Asi. Jeho komoň měl nohy protáhlé až donkichotsky, mezi předníma nohama se mu hrbolatily svaly a ve tváři měl sveřepý výraz šachové figury. Pod ním stála fronta na něco zajímavého, ale neviděl jsem pak na co.
Zato jsem po chvíli mohl obdivovat jinou nikde jinde neviděnou kuriozitu: Naproti přes ulici Jana objevila dopravní značku, z níž se valila pára. Noteda, Brňáci jsou fakt kabrňáci! Zejména ovšem tržním ruchem na náměstí Svobody, kde jsme obdivovali vánoční strom s velkým dřevěným betlémem. Proplouvali jsme kolem stánků z vánočními cetkami, dřevěnými hračkami, přírodními koupelnovými solemi, i kolem stánků s laskominami, na které jsme zrovna neměli v žaloudku místo. Člověku přebíhal zrak i čich nad rožněnými pochoutkami. Nejen klasické klobásy a steaky byly rožněny, ba i sýr byl takto zušlechťován.
Ani trdelník, po němž Jana vždy touží, jsme si nedali. (Touží, ale je na ni vždy moc velký. A na mou cukrovku taky:) Řekli jsme si, že se sem musíme přijít zítra naobědvat. Anebo pozítří, před odjezdem z Prahy. Připadalo mi to tady málem jako v Bruselu na Velkém náměstí. Jo a – tramvajový provoz byl protentokrát na místní pěší zóně zrušen!
No ale stejně jsme se byli podívat ve staré radnici na brněnského draka, vyšplhali na Petrov ke gotickému kostelu sv. Petra a Pavla, vešli dovnitř a obdivovali složitou klenbu presbytáře, pak venku shlédli na zamžené Brno, sešli po schodech do Denisových sadů, a uličkou Václava Havla se vrátili opět na Zelný trh. V oné malebné uličce jsme zaznamenali na deskách v opěrné zdi svahu Petrova fragmenty tří básní tří velkých českých a brněnských básníků – Ivana Blatného, Jana Zahradníčka a Klementa Bochořáka. Cestou jsme potkali další moderní výtvarná díla. U schodů s Průrvou časů od Jana Šimka (1994) dokonce vytáhla mobil ku focení – za této naší brněnské návštěvy vůbec poprvé!!! – i Jana. A tady jsem si teprve uvědomil, že orloj a Jošt jsou jenom dvěma položkami v dlouhém seznamu nových výtvarných děl, jimiž je Brno obšťastňováno díky kulturnosti svých zastupitelů. (Oproti jiným našim městům, Prahu nevyjímaje.) 
