úterý 15. března 2016

Jak se vyhnout dobrodincům


Nikdy snad v české historii nebylo ještě tolik dobrodinců, kteří se starají o jiné lidi. A kteří pomohou i vám tím, že vám pomohou pomoci potřebným. Anebo vám poskytnou "potřebný přesah". Poprvé jsem se s jedním takovým dobrodincem setkal ještě za totáče před výlohou Čapkova knihkupectví v Jugoslávské ulici. Prohlížel jsem si tu pastvu, kterou nám pan knihkupec Petr Koháček (škodaže šel po sametovce dělat poslance) předkládal našim očím, když tu mne oslovil stín, který se před nějakou dobou zhmotnil za mými zády.


"Vidím, že se zajímáte o knihy. Víte, ale je jedna KNIHA..."

Ano skutečně, vyslovil to majuskulemi, takže bylo okamžitě jasné, že má na mysli Bibli.

"Já vím. Jednu mám také doma," odvětil jsem, a tím jsem překazil slibně se rozjíždějící náborový pohovor svědka Jehovova.

Po listopadovém převratu vylezli jehovisté z ilegality, postávají veřejně na rozích a v podchodech metra, spolu ovšem s další kalou i nekalou konkurencí. Když člověk vidí všechny ty dobrotivé lidi, málem by se rozdal. Skutečně. Ale zatvrdil jsem se poté, co jsem si jednou prošel trasu ze Staromáku na Můstek, a doma jsem zjistil, že po absolvování této krátké trasy mi chybí pár set korun v rozpočtu, rozdaných po desetikorunových částkách ubohým žebrákům.

Tedy doslovným žebrákům. Nemíním prodejce různých zbytečností, odznáčků, květinek, pejsánků, kteří vybírají dary na potřebné slepce, seniory, nemocné rakovinou, opuštěné kočičky či děti. Tady jsem se poněkud zatvrdil ještě v devadesátých letech po rozhovoru s jedním vedoucím skautů. Ten se svými svěřenci provozoval obchod s podobnými špendlíky. Chtěli za ně od okolojdoucí veřejnosti pouhou desetikačku. Tři koruny šly pak potřebným, a sedm kaček výrobci onoho špendlíku (výrobní cena odhadem 1 Kč). Skauti svou misi prováděli s nejlepšími úmysly – a zadarmo. Když se jejich zmiňovaný vedoucí dověděl, že jsou vlastně zneužíváni ke kšeftu, nesmírně se rozzuřil a na pana výrobce si došlápl. Výsledkem jeho zásahu byla změna poměru – výrobci najednou postačily pouhé tři koruny z deseti...

Vlastně podoná situace nastala i když se později zaváděly dárcovské esemesky. Začalo se s nimi u nás v roce 2004, a z celkové ceny DMS, jež páčila 35,70 Kč tvořil dar humanitární organizaci 27 Kč. Operátoři velmi dobře zdůvodňovali tento poměr. Když však udeřila před koncem toho roku cunami v zemích okolo Indického oceánu a vyšlo najevo, jak vlna zájmu o tuto formu pomoci přispěla zisku operátorů, zvedla se další vlna, tentokrát nevole. I díky tomu, a také díky tomu, že se už z těchto darů od r. 2006 neplatí DPH, ustálil se dnešní poměr třicetikorunové DMS na 1,50:28,50 ve prospěch příjemců darů. A je to celkem bezbolestá příležitost, jak se sám stát dobrodincem.

Žebráky se snažím už nevidět. Ale když mi čistý a střízlivý chudák bezďák řekne, že nemá příjem a nemá co jíst, věnuji mu stravenku. Za níž nelze (?) koupit alkohol, jídlo ano. Nakonec jsem taky dobrodinec, ale bez prostředníků. A nejde to odečíst ze základu daně...

Zvláštní sortou dobrodinců pak jsou lidé, kteří zazvoní u vašich dveří, a velice levně vám prodají nějaké šmejdy. Jednou jsme se ženou Ivanou koupili podobný šmejd (se slevou!) v mezidveřním prostoru Makra, a jen díky duchaplnosti našich dětí jsme pak získali zpátky skoro celé tři tisíce (ta cena se slevou z původních deseti tisíc se nám při ataku prodejců zdála původně neodmítnutelná). Tak, skoro, šmejdi si za opotřebování koženky (po dvoudenním používání) nechali asi sedm stovek. (To, co si prodejce vyhrazuje malejma písmenkama.) Nu, bylo to poučné školení. Dověděl jsem se díky tomu, např. i to, že smlouvu, takto uzavřenou, můžete zrušit do 14 dnů – avšak nikoli, pokud jste si věc koupili v místě, registrovaném jako "prodejní". Což je velké svinstvo zejména co se různých zdravotně se tvářících poživatin či masážních polštářů týče. Ty se totiž zhusta prodávají v nemocnicích, kterážto místa si dobrodinci jakožto "prodejní" na živnosťáku zaregistrují. Svinstvo je v tom, že když si ty užitečné předměty za přemrštěnou cenu kupujete v prostorách nemocnice, tak jim to dodává punc jisté důvěryhodnosti. Proč ty nemocnice ony šmejdy nechávají prodávat ve svých prostorách? Kvůli nájmům, samozřejmě. Ostatně – to se týká i převážné většiny "potravinových doplňků", které můžete za nehorázné peníze koupit v jakékoli lékárně…

A pozor! Pokud vpustíte dobrodince dobrovolně dovnitř (proces "dododo"), pak jste si ho "pozvali", a potom je ta smlouva nevypověditelná. Několik let se rozmáhá podobný podomní prodej energií. Čistě a slušně oblečený mladík vám zazvoní u dveří a radostně vám oznámí, že vám sníží cenu dodávané elektřiny či plynu. Oni energetici se pak vyznačují tím, že se tváří jako zástupci vašich dodavatelů, pročež poněkud nelogicky od vás požadují zapůjčení faktur za odběry. Minulý týden zrovna přišel takový mladíček, předložil průkaz "certifikovaný pracovník", pravil, že je "pod distibucí PRE", a že mi chce překontrolovat faktury od PRE. Jestli se mi tam už  promítla sleva Comfort energy. Jenže – proč by pak chtěl vidět faktury??? No, ofotil jsem si jeho průkazku (měl smůlu, že už byl třetí v pořadí energetických dobrodinců). Optal jsem se ho, proč chce ty faktury vidět, protože když je "pod PRE" anebo "dělá pro PRE", tak by ty faktury měl mít. Tlačil jsem na něj, až z něj vypadlo, že - je zástupcem přeprodávající firmy. Tak jsem mu řekl, že já mám například alternativního telekomunikačního operátora, který je podobně "od O2", ale netvrdí o sobě že jest onen operátor. (To by si ostatně moc nepomohl:) Měli jsme pak spolu pár minut povídání, po nichž byl velmi ukřivděný. Mnoho lidí prý již okusilo těch báječných slev, všichni ušetřili a já jsem první, kdo odmítá. (Nu, možná i proto jsem odmítl, že jsem asi čtvrt století sjednával elektrickou energii pro svého zaměstnavatele za asi 25 milionů Kč ročně a svůj domácí tarif jsem si pak vybral velice pečlivě.) Mladíkovi jsem oznámil, že jeho jednání vykazuje znaky podvodu. Odcházel velmi popuzen a hlasitě litoval, že si nechal ofotit ten průkaz.

Tak to bylo po dlouhé době setkání s dobrodincem, které mne zahřálo na duši. To ale úplně poslední mě trochu zamrzelo. Totiž – když jsem pracoval v centru Prahy, vystupoval jsem na stanici metra Karlovo náměstí (a to skutečně na Karlák, a ne na Palačák). A tam byl snad nejzadobrodinečtější podchod. Slušný bezdomovec prodává časopis (polovina je jeho, občas koupím), mladé slečny sbírají peníze na opuštěné pejsky (nikdy nekoupím), dealer Člověka v tísni se také vnucuje. (Tedy zrovna Člověk v tísni je u nás – společně s katolickou Charitou – ověřeně nejefektivnější pomocnou organizací. Ale ti snad mají konto, ne?) Člověk si pak musel ještě prorazit cestu houštím průzkumníků veřejného mínění. (Do jejichž statistik se tak neproláknou názory sveřepých odmítačů dobrodiní nechat se okrádat o čas a o duši – stupiditou některých otázek.) Ještě mě čekal roh s jehovisty, a pak výstup do parku. U něhož číhaly lepé dívky, jež zdarma měřily váš tuk. (Zdarma změří tuk, ukážou vám jak je to děsný - vždycky je to děsný, snad i u anorektiků – a nabídnou levný přípravek k odtučnění.)

Já vím, ti lidi si tím vydělávají na své živobytí. Takže jsem si osvojil jistou slušnou odmítací taktiku. Když už zdálky vidím, jak se na mne začne nějaká slečna s blokem v ruce uculovat, zakývám odmítavě vztyčeným ukazovákem. Naučil jsem se to, abych tak šetřil čas svůj i její. Ten pak může věnovat jiné oběti. A nemusí ani zbytečně plýtvat svým hlasovým fondem.  (Prodávával jsem na tržnici knížky a také jsem oslovovával kolemjdoucí.) Myslím, že to je vhodnější a slušnější způsob, než nereagovat na úsměv, nebo strkat do chudáků dobrodinců, či snad na ně dokonce řvát. Jenže včera...

Včera jsem byl unavenej. Procházel jsem obchodním centrem u domovského metra Lužiny, proplétal jsem se mezi nabídkovými stojany, které blokují přímou cestu, vyhýbal se zahrádce místní restaurace, která se také rozložila do trajektorie přímé cesty – podobně jako výhodně nabízené auto se dveřmi vhodně otevřenými k tomu, aby je procházející urazil – a prostě jsem si nevšiml. Nevšim sem se, jak by pravil dědeček. Nevšim sem se dobrodince, jenž si ale všiml mne. A jenž na mne zvolal, do téměř již zad:

"To je ale milý člověk!"

Neotočil jsem se, nereagoval. Nejsem milý. Nejsem milý! Jděte mi z cesty, nebo vás srazím!

No, ale za měsíc mám společně s dalšími kolegy psavci jedno charitativní čtení pro těžce nemocného Honzíka. Shání se hromada peněz po malých částkách, aby se mohla koupit naděje na uzdravení. Zatím nejvíce sebrali příbuzní. (O čtení viz událost na facebooku, o sbírce na léčení Honzíka, který trpí Duchennovou svalovou dystrofií, jež se experimentálně léčí jedině v Izraeli viz web Honzík). Už z jiných dobročinných a dobrovolnických akcí vím, že stejně jako vybraný peníz je důležitá ona morální podpora skutečným nešťastníkům. A v budoucnu to pomůže dalším Honzíkům…

MMCH: Když už jsem zmínil Člověka v tísni – už jste koupili kozu?

Psáno v Praze na Lužinách dne 15. března 2016

1 komentář:

Šaman řekl(a)...

No, a dvě hodiny po tom, co jsem svůj článek vyvěsil, mi pořišel mail:

"I am Mrs. Li Vivian Humberto, i have a 3.5 Million Pounds which I have decided to donate to you and want you to use this money to fund the up keep of orphans, children. Please get back to me if you can help me to carry out my dream, hope to hear from you.

Sincerely,
Mrs. Li Vivian Humberto"

No to je cirkus! Dobrodinci ještě nevymřeli...