Tu zprávu o útocích v Bruselu mi telefonovala dcerka Terka na ruzyňské letiště v 9:42, jak si pamatuje telefonek. Jana si ještě prohlížela cetky v bezcelních pastech na turisty. Byli jsme tedy už v bezpečné zóně, za všemi prohlídkami. Ta zpráva mi ozřejmila nezvyklé šmejdění bezpečáků, kteří už v odletové hale pečlivě pročmuchali každý zastrčený kout. Vysvětlila i kolování dvojic černě oděných policajtů a policajtek se samopaly v prackách. Jako v Izraeli.
Cítil jsem se stejně bezpečně jako v tom Izraeli. Sdělil jsem tu neblahou novinu Janě a naladil si na svém iPodu rozhlasové zprávy, abych se dověděl podrobnosti. Bylo to šílené. Co mě překvapilo bylo, že od samého počátku začala belgická prokuratura ony zločiny stíhat jako "teroristický čin". Slyšme, slyšme! Skutečně, překvapilo mě to, protože když v květnu 2014 došlo v Bruselu k jinému atentátu, trvalo dva dny, než případ převzala federální prokuratura jako teroristický čin. Nepadlo tehdy v evropských médiích ani slovo o tom, že útočníkem byl muslim. Vyrobila se takováhle slovní konstrukce: "Útočník na záběrech kamer pálil z automatické pušky kalašnikov, kterou ve světě často používají islámští radikálové." Ba nepadlo ani slovo o tom, že to byl útok, zacílený proti Židům! Jen to, že šlo o "střelbu v židovském muzeu". A to, že ze tří obětí byli dva Izraelci a jedna Francouzka. A že "čtvrtá osoba belgické národnosti je těžce zraněná a leží v nemocnici v kritickém stavu".
Nakonec se zjistilo, že vrahem byl "islámistický extrémista", násilný recidivista, "Francouz arabského původu", který v roce 2013 bojoval po boku islamistů v Sýrii. Čili terorista, jenž se vrátil se do své muslimské Marseille, aniž byl obtěžovám francouzskými úřady!
Ona Francouzka pracovala v muzeu jako dobrovolnice. Takže byla také židovským cílem. Postižená "čtvrtá osoba", čtyřiadvacetiletý "Belgičan", který byl v muzeu také "zaměstnaný", zemřel po týdnu. Mluvčí bruselské prokuratury po tomto útoku prohlásil: "Pokud jde o motiv, máme málo informací. Všechno je možné. Víme, že místo, tedy židovské muzeum v Bruselu, svádí k myšlence, že s jedná o antisemitský útok, ale nemáme dostatek informací, které by potvrdily, že se jedná o tento případ." Média k tomu dodala, že šlo o osamoceného střelce, který v židovském muzeu pálil po "náhodně potkaných osobách"… No, on šel do židovského muzea záměrně zastřílet si do Židů, koho asi čekal, že tam jinak náhodně najde???
Arabský muslimský terorista zabil čtyři Židy. Z toho, jak o tom informovala připosraná euroamerická média je mi dodnes na zvracení.
Izraelský ministr zahraničí Avigdor Liberman to tehdy řekl jasně: "Je to důsledek protiizraelského a antisemitského podněcování vyzývajícího k bojkotu Izraele, různých akcí proti Izraeli, mezinárodních fór, bojkotu izraelských výrobků a automatické jednostranné protizraelské pozice. V historii je mnoho různých forem antisemitismu, ale základ zůstává stále stejný – nenávist k Židům, jen proto, že jsou Židé, všude tam, kde jsou, bez ohledu na to, zda žijí v Jeruzalémě, Tel Avivu, Arielu, Hebronu, Bruselu nebo na Marsu."
Zpátky na letiště. Jel jsem letos do Izraele ukázat tuto zemi Janě, a abych si jí užil. Bez povinnosti zapisovat si každý zážitek. Jeli jsme sami, prožít Izrael na vlastní kůži, bez cestovky a bez průvodců. Takže jsem nemohl ani nemusel zapisovat si jejich výklady. Ano, napíšu pár článků do Psa, ale nic tak vyčerpávajícího, jako posledně, sliboval jsem si ještě, když jsme vstupovali do místnosti, kde jsme měli čekat na nalodění. Jenže u vchodu se mě při ověření pasu a letenky optal takový sympatický mladý kontrolor:
"Napíšete o tom novou knihu?"
Zapýřil jsem se. A dmul, přiznávám. Ale novou knihu nenapíšu. Možná napíšu, ale musel by ji někdo vydat...Takže budou jen nějaké články. Víc, než jsem měl v úmyslu. Je to i moje povinnost, když už jsem tu svou knihu o Izraeli napsal a vydal. Protože v tom Izraeli je to jinak! Ne všechno úplně jinak, ale něco je jinak. A něco se změnilo. Jako vždycky.
Tentokrát byl boarding o 20 minut opožděn, protože jedné paní se z držadla podpalubního kufru odlouply kontrolní lepicí papírové proužky, a ona nebyla schopna své zavazadlo podle fotky rozpoznat. Takže jí ho přivezli ukázat in natura. (To je také důvod, proč mít na kufru připevněnou svou jmenovku, a uvnitř kufru ještě další!) Odlet byl plánován na 12:25, avšak první pohyb jsem zaznamenal až 12:45. A pojížděli jsme další čtvrthodinu.
A zatímco jsme popojížděli po manipulačních drahách, souběžně s námi, v asi stometrové vzdálenosti, popojíždělo u letištních hal i policejní auto. Zjevně nikoli proto, aby bránilo rozmyslevšímu se milenci rozběhnout se na poslední okamžik za svou odlétající dívkou (na tyhle filmové scénky už zapomeňte!), ale aby zabránilo nějakému jinému vozu najet proti našemu letadlu. Tak tohle na letišti Ben Gurion nemají! Ani nepotřebují, to letiště je jako pevnost… Krátce po jedné hodině odpoledne jsme se konečně rozjeli. Janu jsem pustil k okénku, aby si užila výhledu, takže jakožto řidička mohla ocenit tu rychlost, kterou nabíráme. Ve čtyřicáté vteřině tahu se odlepujeme od ranveje. Po dalších patnácti vteřinách pronese Jana znepokojeně: "Stoupáme nějak hodně rychle." Ale to je normální, boeing není stařičký iljušin, neboj. Načež zaberou motory na plný výkon, možná až přeplněný.
"Á," řekne k tomu Janinka tence, asi jako když autem rychle vybírám zatáčku. Za dvě minuty už pícháme mraky a na chvíli mizí vše pod námi. A mám to natočený, protože se přes Janu stále nakláním, chudinku. Mraky se z nadhledu tváří onde jako Říp, támhle na obzoru zase jako Krkonoše. Oblačnost se trhá, vidíme chladicí věže nějaké elektrárny. Stále ještě stoupáme, ale křivka našeho vzestupu se láme více k horizontu. Jest si možno odepnouti bezpečnostní pásy. Jsme dost vepředu, takže již brzo přichází hodný pan stevard a nabízí nám zdarma vodu ve zdarma kelímku. Za chvíli pak už připopojíždí známý občerstvovací vozík. Nu, nebude to už taková košer lahoda, jako při mém prvním letu do Izraele před deseti lety. Tak snad dostaneme alespoň obložený chléb v sáčku a čaj, jako před lety dvěma.
Ale houbeles! Ve víru příprav, jak jsem bloumal na těch odkazech EL-AL a přiobjednával bagáž a místa a vyráběl na papíře elektronickou letenku (ne, nemám aplikaci na telefonu, nechci mít aplikaci na telefonu, telefon mám na telefonování, a ano, Jana má s sebou malý noťas, jenže litera scripta manet jenom na papíře...), tak jsem si neuvědomil, že ta písmenka "UP", co se všude v těch elektronických papírech objevovala, neznamená, že poletíme "nahoru", ale že letíme s izraelskou nízkonákladovkou, která lítá pro EL-AL. Osekávání nákladů se projevilo i zde. Paní stevardka sice lidem nějaké bagetky rozdává, ale zapisuje si výdej poživatin pečlivě do svého e-notýsku. A pročpak? Aby jím pak mohla protáhnout platební kartu! Tak až tady mi to docvaklo, že když je nejen na rezervaci a e-ticketu a boarding passu a na křídle letadla a na jeho sedadlech napsáno "UP", tak letíme se společností UP. |
| Zubaté pláže Tel Avivu |
Jsme poněkud vysoko a poněkud stranou na jih. Ano, míjíme letiště Ben Guriona z pravé strany, budeme přistávat odzadu, z vnitrozemí. Pilot sklápí letoun v ostrém úhlu, pod námi promenuje údolí u Latrúnu. Klesáme stále v prudké protisměrné zatáčce, hřbitůvek na vršku pod námi, který nám nahlíží do okénka je v hloubce asi sto metrů. Reliéf krajiny klesá, my s ním. Protisvětlo zneprůhledňuje kouřmo, fotky budou rozmazané.
Mluvíme spolu o jedné věci, které si Daniel všiml, když jsme ve vyšší úrovni míjeli prostory určené pro odlet: Přímo v prostorech před vstupem do letadel bylo až na hlídače úplně prázdno, v odletové hale (kde už nepadá z centální díry ve střeše vodopád do fontány) bylo jen pár cestujících. Vypadalo to, jako by byly odlety z Izraele pro dnešek zastaveny...Jsme vedeni přímo k vlaku. "Na vlastní kůži" se po Izraeli budeme pohybovat až zítra. Zatím jsme v rodinné péči. Takže jsme dovedeni správnou cestou. Od chodníku před terminálem, kde se nás chtějí zmocnit taxikáři takhle vlevo, a pak dolů po jezdicích schodech (nebo nahoru?), před budku s paní vlakovou pokladní. Vlaky na sever až do Naharije jezdí každou půlhodinu. Ten v 17:35 jsme samozřejmě nestihli, ani ten v 18:05, ten uprchl před chvílí. Do odjezdu dalšího vlaku máme přes dvacet minut, času dost, jenže prostorově naddimenzovaná paní pokladní se zvedá a jde si někam cosi ulevit. Tak, mohli bychom k automatům na lístky, ale tam už je fronta lidí z našeho letadla. Mayerovi mají pochopitelně místní lítačku, jde o to, koupit lístky pro nás. Naštěstí se paní pokladní vrací, a naštěstí můžeme platit kartou. Protože jeden lístek do Haify stojí 38 šekelů, dva 76, a my jsme v Praze sehnali jen nouzových 70 šekelíků za zlodějský přepočet 7,5. (Minule jsem psal, že kurz byl 6,3 NIS/ Kč, avšak spletl jsem se. Aktuální kurz činil 6,82...) Takže jsme nemuseli zkoušet, jestli zde berou dolary - a v jakém přepočtu. (Ofiš křížový kurz zněl 3,85 šekelů za dolar, ale na tržišti jsme museli akceptovat převod 3,5. Nu a v jednom obchodě jsme neakceptovali převod 3,2...) Kde jsou zlaté časy dolaru za sedmnáct a šekelu za pět pade!
Než jsme se propracovali na nástupiště, byla už tma téměř egyptská. Nad palmou svítil vysoký úplněk s Jupiterem téměř v konjunkci. Doma jsem se těšil na panoramatické výhledy z oken vlaku, jenž se posléze i dostavil, ale ve tmě jsme viděli z Tel Avivu jen osvětlené budovy, kolem nichž jsme projížděli po severojižní magistrále podél kanálu říčky Jarkon. Na venkově prozrazovala světla polohu lidských sídel. A tam, co nic nesvítí, je moře… Vlak je zajímavý, musíme se jím někdy projet za denního světla. A bez těch našich lodních, vlastně leteckých kufrů, které jsme pod sedadla umísťovali jen těžko. Přesně jako v našich vagonech. Jako doma!
Hodina a půl ve vlaku uběhla docela rychle při vzájemném tlachání, při kterém jsem nechal zápisníček v kapse a jen relaxoval. Těch několik snímků je velice atmosférických... A už je tu Haifa, vystupujeme na předměstí. Jdeme na konečnou autobusů a čekáme, až přijede ten náš. Vysoko nad tmavou strání svítí osamělé červené světýlko. Vím – je to signální světlo na Stella Maris, že ano? Ano! Od paní Hany sklízím obdivný pohled. Už ale přijíždí náš autobus, který nás veze spletí pobřežních ulic, než začne stoupat do jedné z klikatic na úbočí nosu pohoří Karmel. Zírám do rozzářené tmy a snažím se zachytit nějaké orientační body, podle nichž bych se měl orientovat, až se budeme vracet ze svých výletů po širém okolí. Až se budeme vracet – vypůjčeným autem. A už teď vidím, že orientace nebude snadná.
Nebyla snadná. Avšak nakonec jsme vždy dorazili. Ale o tom až příště.
