Voda cézarů

Bez odpadkových košů to nelze sejmout

"Některé hry se dají vyhrát jen tak, když člověk udělá nevědomou chybu."
(Z Kovanicovy praxe her)

Je 23. března 2016, hodinky ukazují čtvrt na čtyři, a míříme z Megida do antické Cesareje. Překonat těch čtyřicet kilásků by neměl být problém. U volantu chevroletka je zkušená řidička Jana, a já, jakožto navigátor, budu mít lehkou práci. Nejdříve pokračujeme na jihovýchod po silnici č. 66 údolím Jizreel. Protože toto údolí má na webu mapy.cz (dle její turistické varianty) nadmořskou výšku asi 100 metrů, a nejvyšší planina Tel Megida je podle stejné mapy ve výši 150 m, nachází se tato kóta trosek biblického Megida 50 metrů nad okolím, a ne 20 metrů, jak jsem podle turistického průvodce uváděl minule. Inu, v Izraeli je to tak, že ne všem uváděným údajům je radno věřit. Ono je to tak vlastně všude. A problém pak je, pokud získáte k nějakému místu hodně údajů. Kdyby byl jen jeden údaj, určitě by byl špatně. Avšak byl by špatně všude stejně, takže by nedocházelo k jiným mýlkám než k těm původním. Proto se na mne, prosím, nezlobte, jestli v tomto psaní bude i nadále občas docházet k omylům, způsobeným nejen čerpáním z mnoha pramenů, ale zejména subjektivnímu vnímání pisatele…

Umm el Fahm

Zpátky na šestašedesátku. Už po dvou kilometrech dorážíme na úrovňové křížení s pětašedesátkou. Semafor před námi platí jen pro přímý směr, zabočujeme vpravo na jihozápad. Ze zoufalého jednoho pruhu, ohraničeného proti přejetí do protisměru nevlídně se tvářící stěnou z betonových zábran, se před námi rozevírají dva báječné pruhy, které jsou povětšinou ohraničeny vlídnějšími svodidly. Dva pruhy však také znamenají možnost předjíždění – zejména  pro jiné účastníky silničního provozu. Což se nám moc nedaří, protože autíčko se zalyká ve stoupání až na výšku 250 m.n.m. Projíždíme po trase dávné Via Maris, která zde vedla průsmykem v systému pobřežních pohoří. Vlevo se u silnice objevují domky, posléze souvislé osídlení patrně arabského charakteru. Domy jsou chumlovitě rozesety bez zjevného urbanistického záměru. Ano, mešita. Míjíme sídlo, zvané Umm el Fahm. Po válce za nezávislost zdejší arabské obyvatelstvo už v roce 1949 slíbilo "přísahu věrnosti" izraelskému státu. Nejspíš je zde i dosti Drúzů, jsme na okraji pohoří Karmel. Nicméně r. 2003 byl zdejší starosta obviněn ze předávání milionů dolarů do rukou teroristické organizace Hammás a dva roky strávil ve vězení.

Překonáme sedlo a sjíždíme vádím Ara k pobřežní rovině. Podjíždíme novou severojižní dálnici číslo šest. (Před ní musíme jet rovně rovně, ne rovně mírně pravo, Janinko, to bychom jeli do Tel Avivu, a ten máme v plánu až na zítra.) Krajina se začíná tvářit průmyslově. U silnice se objevují stožáry vysokého napětí, vedou nás ke komínům elektrárny v Chadeře. Z tohoto směru však posléze zatáčíme širokým obloukem k severozápadu. V uctivé vzdálenosti míjíme souměstí Pardes Chana-Karkur, od něhož nás odděluje kibuc Gan Šmu'el. Tak se jmenoval citrusový sad, který zde už roku 1895 vysadili Židé z blízké Chadery. Lidé tu bydlí od roku 1913, místní kibuc vznikl až roku 1920. Osídlili ho evropští Židé, před druhou světovou i imigranti z Československa, po r. 1948 i z Argentiny. (Kam za vlády fašizoidního prezidenta Juana D. Peróna zamířila spousta německých nacistů s rodinami, včetně válečných zločinců.) Na okraji vesnice se objevují trosky domků, podle palmy, která vyrůstá oknem jednoho z nich ven, by mohlo jít o pozůstatky osídlení kolem roku 1948. Ale my máme před sebou jiné trosky.

Tady na té křižovatce vpravo, a jsme na čtyřce, a hned na další vlevo, a jsme na místní komunikaci, která nás protáhne pod další dálnicí číslo dvě na katastr obce Sdot Jam ("Mořská pole"). Tady odkládám mapy a vedu řidičku podle hnědých informačních šipek přes soustavu kruhových objezdů až na písčité parkoviště. Za plotem je antické divadlo dávného klenotu Středozemního moře, města Cesarea, jež bylo vystavěno Herodem Velikým. Protože v době svého vzniku se tak nazývala všechna města, věnovaná Juliu Caesarovi, pak zde se na upřesnění udává přívlastek "Maritima". No, tohle město bylo také pojmenováno po císaři Augustovi. Alespoň tak to tvrdil král Herodes, když byl předvolán před Augusta, aby se zpovídal ze své kolaborace s Augustovým předchůdcem a politickým protivníkem Juliem. Tehdy Herodes obstál tvrzením, že byl, je a zůstane kolaborantem – Říma. A pak tou lichotkou, která u Augusta zjevně zabrala. Inu, Herodes byl král nejen Veliký a Ukrutný, ale i Mazaný.

Zaparkovali jsme tu dvě minuty po čtvrté. Bez bloudění a bez zpoždění. Jsem pyšnej na své navigátorské umění. Přicházíme k vstupní budce, ukázat své zelené karty návštěvníka Národních parků, avšak nikdo nám je neproštípne. Nikdo tu není! Jen cedule, oznamující v hebrejštině, že něco v 16:00 a něco v 17:00. Protože mají zavříno, překládám si to (špatně), že normálně zavírají v pět, ale protože večer začíná Purim, tak dnes zavírají už ve čtyři. Nejdříve mám trochu vztek na správu zdejšího Národního parku, pak na Janu, že jsme se opozdili o pitomé dvě minuty, možná jejím hledáním nejlepšího místa na parkování. Pak si uvědomím, že alespoň půlhodinu jsme promarnili v poledne hledáním toho pravého Megida – za což mohl nejistý navigátor... Jenže, je to chyba, která vede k jiné výhře.

Kočka, vyrušená z výšky 4 m

Napadá mne, co podnikneme: Nejdříve si přes plot prohlédneme zbytky Herodova paláce, které se rýsují na pozadí ocelově šedého moře, které se v místech pod sluncem, prosvítajícím záclonou mraků, mění ve stříbro. Pluje po něm nákladní loď s uhlím pro věčně hladovou elektrárnu v Chadeře. Přes plot je vidět i křižácká citadela, vylézající do moře poněkud severněji. A pak teprve dostanu ten pravý nápad: Poradím se ještě s připravenou mapou, abych si osvěžil domácí přípravu, a sedám si na místo řidiče. Musím si přece vyzkoušet řízení, a kde lépe se tomu naučit, než na obrovském prázdném pískovém parkovišti, jehož prázdnota je mi jasná až teď. Jana mi diktuje číselné heslo ke zprovoznění autíčka, avšak po jeho zadání se obvyklá dvojnásobná přijímací melodie neozve. Že bych se byl spletl? Ani napodruhé nejsem úspěšný. Propadám beznaději. Slunce se pomalu kloní k obzoru, zapadne za dvě hodiny, a pak už bude tma. Jsme u téměř liduprázdných trosek, žádná šikovná osoba v dohledu. Než však začnu hledat telefon půjčovny, aby nás odtáhli do Haify, zkusím otočit klíčem i bez zadání hesla. A hle – motor reaguje! A tak jsme se naučili, že Centrální mozek auta si to heslo pamatuje ještě několik minut po vypnutí motoru!

Uf...

Sedí se tu dobře.

Takže jsem se za nesmírného burácení motoru rozjel pomalu kolem onoho plotu a nabádal Janinku, aby si prohlížela ty vykopávky, co byly viditelné. Nejviditelnější byly hradby křižáckého města, ke kterým jsme zvolna dojeli z jihu. Nu a pak jsem se vydal k náhradnímu cíli. Na sever kolem hradeb k bráně, ze které nejméně už tisíc let vychází místní komunikace číslo 6511. Na nejbližším kruháku vlevo, na dalším zase vlevo. (Zrada – na mapách není označen jako kruhák!) Mírně se klikatící silničkou přijíždíme k další budce, která není obsazena obslužnou osobou. Ale závora je zdvižena, jen nás trochu děsí nápis, který nám sděluje cosi jako "pozor, hřebíky!". Projedu opatrně kolem, nic. Zaparkuji na téměř prázdném parkovišti. A jsme tu: U akvaduktu, který jsem navštívil už při své první výpravě, ale kde jsme mohli pobýt jen asi půlhodinu. Půlhodinu poblíž autobusu, aby nám náhodou neujel. Do mé knížky Mír v Izraeli jsem vsunul jednu z fotografií onoho zázraku antické techniky, ale zmínku jsem o něm neučinil (tlačila mne už uzávěrka Neviditelného psa).

To žluté jsou hrabičky na písek...

Tak tedy alespoň krátce: Akvadukt byl původně dlouhý 10 km a vedl sem vodu z jižních svahů pohoří Karmel. U města jsou jeho oblouky vysoké čtyři až pět metrů, přičemž koryto na vršku nebylo přikryto. Postaven byl ještě za krále Heroda asi roku minus dvacet, tedy 25 let po založení města Cesarea. Do té doby postačovaly studny. Za císaře Hadriána (2. st. n.l.) ho legie rozšířily a prodloužily. U Cesareje je tedy tento akvadukt dvojitý (jako snad jediný na světě). Šestikilometrové prodloužení je jednoduché, zato se vyznačuje jinou neobvyklostí: U dnešní arabské vesnice Jisr e-Zarka procházel akvadukt tunelem, vyhloubeným ve zkamenělé písečné duně. (Ten tunel je tam dodnes.) Tak byla přivedena voda až z nádrže v Nachal Tanninim aneb z Krokodýlího údolí. (Ti krokodýli tam už nejsou, poslední byl spatřen roku 1912.) Tento akvadukt je znám také jako "vyšší" (higher level), protože asi sto metrů do vnitrozemí se nachází ještě paralelní nižší (lower level) akvadukt. Ten postavili Byzantinci, aby zvýšili přísun vody do města. Byl zaklenutý a nacházel se v úrovni terénu. Tuhle pamětihodnost jsme nenavštívili.

Dvojitý akvadukt, ten starší vlevo.

Zato jsme si užili vyššího levlu. Nejdříve jsme vystoupili z auta a Jana koukala. Taky jsem koukal, ale Jana víc, protože u moře byla naposledy jako studentka. A to moře bylo skrz oblouky akvaduktu nádherně vidět. Sešli jsme kolem zříceného konce vodovodu na pláž mezi mořem a akvaduktem. Kousek dál na sever sahala duna až na vršek stavby, takže jsme se po ní vyšplhali a kousek prošli - jako po vysuté lávce. Nebyli jsme sami, po vrcholové linii totiž vede turistická značka, červená. Vypadá to, že za těch dva tisíce let musel někdy až sem zasáhnout příliv. Ale dnes tu bylo klidno, na písku pod akvaduktem se vyhřívala kočka, opuštěné dětské nářadí dávalo vědět, že si na toto ohromné písoviště chodí hrát děti.

Pláž z akvaduktové duny.

Moje!

Pod oblouky posedává mládež, rodinky sedí na dekách u moře, děti se šplíchají ve vodě nebo sbírají mušličky. Moře a mušličky! Oba jsme seběhli z duny, zahrnující jako velká písečná vlna kus akvaduktu, až k pobřeží. Já proto, abych se po dvou letech opět symbolicky položil do vln Středozemního moře, Jana, aby nasbírala co nejvíce mušliček. Možná jsem to ještě neříkal, ale má přítelkyně je do mušlí prostě blázen. Asi jako já do ponořování do vody. To ponořování bylo pěkné, bohužel moře nemělo optimální teplotu, a jestli podvečerní vzduch obnášel alespoň 20°, pak to bylo moc. A šlo spíše o ponořování než plavání, protože u břehu byla dost daleko mělčina tak do pasu, a dál už byly skály. Na ty se dalo vystoupit a pozorovat scenérii a bylo snadné se o ně odřít. No, užili jsme si oba. Ale bylo už pět, za hodinu zapadne slunce. Je nejvyšší čas vrátit se domů.

Jejich

Když jsme přišli k autu, bylo už parkoviště plné aut. A nikde žádný autobus. Uvědomil jsem si až tady, že ta mládež, děti, rodiny, běžci... že ti lidé, užívající si podvečerního mořského pobřeží a vodovodní duny jsou místní, stejně jako ty kočky. Nás však ještě čekala cesta do 40 km vzdálené Haify. A nejen do Haify, ale i do bytu našich hostitelů. Po šesté začíná Purim!

(Prožito v Izraeli 23. března 2016, zapsáno v Praze na Lužinách v pátek 29. dubna, dva dny po zaokrouhlených Janiných narozeninách. Oslaví je v kruhu rodinném zítra. Tak – vše nejlepší, Janinko!)

*
Minulé díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
Cestopis z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.