úterý 28. listopadu 2017

Zdmi starého Jeruzaléma


(Užít si Izrael)

Arménskou čtvrtí ke Svatým Jakubům

Stojí u nás ve Stodůlkách novogotický kostelík sv. Jakuba Staršího ("Většího"), postavený na místě románského kostelíka. Když jsme se s mou milou ženou Ivanou vraceli z Izraele poprvé, viděl jsem ho z okének letadla. Tehdy jsem si zapsal: "Snažím se zahlédnout naše sídliště, ale věnce světel nekopírují bloky domů, nic nepoznávám. Najednou přece jen zahlédnu něco známého: osvětlenou bílou věž stodůleckého kostelíka sv. Jakuba Staršího. A náhle cítím, že mezi světly Tel Avivu a Prahy je natažena tenká, ale pevná linka. Není to jen trasa mezikontinentálního letu. Jde o neviditelný, avšak trvalý kanál, citlivý nerv."


Je to také nitka mezi Prahou a Jeruzalémem. Protože v Jeruzalémě existuje samozřejmě mnohem starší kostel tohoto apoštola, který zde spolu s Petrem rozvíjel prvotní ještě židokřesťanskou církev. Tenhle jeruzalémský kostel slouží jako arménská katedrála, proto je také umístěn v srdci Arménské čtvrti. Vloni jsme ho s Janinkou omylem minuli, stejně mi unikl i dva roky předtím. Letos ho už musím najít a navštívit. Nejdříve však musíme vystoupit od pramene potoka, jenž protéká příjemným udolím Gehenny. Od stříbrného globusu v parku Tedy (Koleka) vyjdeme s Janinkou po schodech k  silnici, která obkružuje hradby Jeruzaléma, vyčkáme na zelenou, abychom mohli přejít, a chodníkem pod "Davidovou věží" (co není ani "věž", ani "Davidova", avšak Citadela) dojdeme k Jaffské bráně. Projdeme jí a ocitáme se na starém známém náměstíčku Omara ibn al-Chattába. Vlevo z něho odbočují uličky vzhůru do Křesťanské čtvrti, rovně pokračuje Davidova ulička do nejstředovatějšího středu města, my směřujeme vpravo kolem Citadely do Arménské čtvrti. Kdybychom byli ucajdaní a chtěli se svézt k Siónské bráně nebo až k bráně Hnojné, mohli bychom využít služeb veselého zelenožlutého turistického vláčku. Možná jindy.


Jdeme pěšky ulicí, nazvanou hrdě Třída arménského patriarchátu (Armenian Patriarchate Road). Působí však dojmem  koridoru. Komunikace má šířku jen asi čtyři metry a z obou stran je sevřena sveřepými zdmi. Uličku překračují místy půloblouky, na nichž trůní obytné věže. Auta tady jezdí jen jednosměrně, ochranné kovové sloupky vymezují chodník pro turisty. I dnes jich zde táhnou průvody, jimiž proplouvají místňáci: Židovská mamina se zahalenými vlasy s kočárkem, židovský mladík s typickým černým kloboukem a typickou naditou igelitkou v ruce. No jasně, jsme v arménské čtvrti, kudy mohou procházet a kde mohou bydlet všichni. Tedy – po osvobození Jeruzaléma z jordánské okupace v roce 1967.

"Třída" se zužuje na dvě rozpažení, ochranné sloupky mizí. Chodci se drží u levé zdi, řidiči projíždějících aut si počínají opatrně. Tadyhle někde vlevo by měl být vchod do onoho "toulavého" chrámu plus kláštera. Míjíme vstup do galerie, kde se koná výstava ke stému výročí genocidy Arménů, míjíme vchod do arménského bar-restaurantu, míjíme vstup do uličky svatého Jakuba, která nás vloni svedla z cesty k dnešnímu postupovému cíli. Centrální komunikace Arménské čtvrti zalézá pod půloblouk v boku obytného domu a zužuje se na hltnost tří turistů. Za tímto průchodem se komunikace rozšiřuje na šířku dvou aut a dvou turistů. Znovu se na nás zasměje modré nebe, ozdobené dnes bílými mráčky. Po padesáti metrech bychom došli pod oblouk dalšího průchodu, ale už nemusíme, už jsme našli cíl. Naproti stánku minimarketu Mardig se otevírá románsky vypadající portál s cedulkou, jež arménsky a francouzsky oznamuje, že zde je Couvent Armenien St. Jacques. Sláva, našli jsme ho!



Vcházíme jediným kamenným obloukem, jednodílná tmavá vrata s menším otvorem pro chodce jsou přitisknuta k boku vchodu, za nimi opuštěná moderní vrátnice. Možná jsou ta vrata dřevěná, a možná jsou ohořelá, ale hlavně otevřená. Úzký dvorek, asi tak 13 na 20 metrů je obklopen kamennými zdmi. Přízemí je v bocích rozšířeno podloubím, vlastně ambity, nad nimi dvě obytná patra. Zábradlí na okraji ploché střechy prozrazuje, že nahoře je terasa. Ano, i zde se bydlí na střechách. Zábradlí je v jednom místě prolomeno, aby se přes něj mohla vyklonit šibenice stavebního vrátku. Složené pytle na dně nádvoří prozrazují, že zde probíhá jakési zvelebování. Na jižní, užší straně nádvoří vlevo od hromady pytlů medituje turistka před červenou, částečně černě okouřenou kamenou plastikou. Dva andělé a Panna Maria se tam modlí nad hlavou svatého Jakuba. Tedy Pannu Marii by ta ženská postava mohla zobrazovat; více bych věděl, pokud bych uměl arménsky.

Se svatým Jakubem se uříznutím hlavy srovnal Herodes Agripa I., vnuk Heroda Velkého. Nějak mu vadila vznikající křesťanská sekta. K této vraždě došlo asi někdy kolem Velikonoc roku 0044. Jakub se tak stal prvním, nikoli posledním ze dvanácti Kristových apoštolů, který skončil smrtí mučedníka. Na protější, severní straně dvorku je umístěna podobná plastika, na níž je vypodobněn fousatý patriarcha, celkem spokojeně sedící na sesli. Bude to nejspíše první jeruzalémský biskup Jakub Menší, aneb Mladší, jenž jest ztotožňován i s Jakubem Spravedlivým, jenž byl Bratr Páně, tedy nevlastní Ježíšův bratr ze strany otce. Případně bratranec ze strany matky. (Podle legend byl Ježíšovi notně podobný.) Tento Jakub byl podle Josefa Flavia ukamenován na pokyn velekněze Annáše (ne toho evangelijního Annáše, avšak jeho synáčka) v roce 0062. Je vidět, že geny se nezapřou – na straně vrahů, ani na straně obětí…

Na dvorku by měla být kašna z 19. století, ale té jsem si nevšiml. Možná podlehla jedné z mnoha rekonstrukcí. Nejstarší památkou je prý jeden z mnoha arménských nápisů na zdi, který pochází z roku 1151, ale netuším který. Kovová vrata uprostřed jedné z podélných zdí umožňují vstup do chodby či apsidy za ní. Pod klenutými stropy se nachází dvoudílný komiks, zobrazující osud Jakuba Staršího. Pod jednou ze zašpičatělých "lunet" visí na třech provázcích jakési dřevěné jho. Na ně každé odpoledne udeří tím pověřený kněží dřevěnou paličkou zvanou "nakus", což je znamení, že začíná mše. Je teprve jedna hodina odpoledne, žádná mše tu neprobíhá, avšak Janinka mne žene ven, abych prý nerušil svátost soukromí.


No ale je tu veřejně přístupný kostel, ne? Lezu do ambitu, na jehož boční stěně nalézám nádherný keramický obraz, znázorňující Ježíše (kulatá svatozář), Boha Otce (trojúhelníková svatozář) jak drží korunu nad Pannou Marií nad níž se vznáší Duch svatý (holub uprostřed paprsků). Panenka se ze zdi usmívavě modlí nad reálným kamenným hranolem, popsaným arménskými nápisy. Na stěně nad keramickým obrazem praví keramická informační tabulka arménsky a anglicky: "Toto jest místo odpočinku našeho svatého Pána Abrahama, biskupa jeruzalémského požehnané paměti. Patriarcha Svatého stolce, během panování sultána Salah El-Dina (Saladína) v roce 1192 Anno Domini."

Tak jsem to přeložil, ale nevím, jak to mají se Svatým stolcem v Arménské apoštolské církvi. Arménský jeruzalémský patriarchát je v Jeruzalémě od roku 638, avšak její biskupové používají titulu "patriarcha" až od roku 1311. Jinak rok 1192 sedí. V tomto roce došlo mezi Richardem Lví srdce a Saladinem k uzavření příměří. Následná Dohoda z Ramly zajišťovala volný přístup křesťanským poutníkům do města. Křižákům zůstalo několik přístavů. Za to, že se nebudou snažit dobýt Jeruzalém jim Saladin vrátil svaté křesťanské relikvie. A křesťanští poutníci směli navštěvovat svatá místa v Jeruzalémě, včetně Božího hrobu. S ohledem na to, že osobním lékařem Saladína byl Moše ben Maimon (Maimonides),  židovský filozof, jehož Saladín určil představeným všech egyptských Židů, je vidno, že tento kurdský válečník nebyl žádný nesnášenlivý zabedněnec. Tolik k letopočtu 1192. Saladín zemřel roku 1193 v 55 letech. A s ním i náznak náboženské tolerance.

Přebíhám dvorek a i přes mrmlání Janinky procházím nízkými dřevěnými vraty, za nimiž se otevírá podélná chodba, tentokrát s echt románskou cihlovou klenbou. Zdobná kamenná kropenka ve výklenku naznačuje, že jsme u vchodu do kostela. Ale to bych musel jít tou chodbou doleva ještě asi 20 metrů k další příčné chodbě. Avšak sám jsem se zalekl bezturistické pustoty a velebnou přísností místa, a tak jsem vylezl zpátky na dvorek. Kdybych byl býval Janinku přesvědčil, tak jsme se snad mohli dostat až do vnitřku katedrály. Nejsou tam prý žádná sedadla, k sezení slouží orientální koberečky na podlaze. Svatostánek má tři lodě, oddělené čtyřmi mohutnými hranoly pilířů. Zdi i pilíře pak jsou pokryty keramickými obklady s abstraktními a květinovými vzory. Tak trochu mešita, mám-li věřit popisu v bedekru. Jo, a v chóru jsou k usednutí připraveny dva stolce. Na jeden usedá aktuální patriarcha tohoto svatojakubského společenství, druhý bývá obsazen pouze jednou do roka, v květnu, kdy se slaví svátek svatého Jakuba Menšího (viz výše).

Takže jde vlastně o kostel, zasvěcený oběma svatým Jakubům.



Přes synagogu Churba až k synagoze Zeď

Vycházíme ze dvorku arménské katedrály a vracíme se kousek k vyústění ulice sv. Jakuba, kudy se vnoříme do uliček Arménské čtvrti. Zůstalo to tu stejné, jak jsem popisoval vloni:


"Jeruzalémské uličky nutí fotografa brát snímky na výšku, aby se mu do nich vešly. Jsou tak úzké, že musíte jít na samý jejich konec, než zjistíte, jestli se tam zlomí v pravém úhlu do svého pokračování, anebo jestli jenom neslouží jako přístupová cesta do nějakého bytu, domu, hostelu či katedrály. Vychází se do nich a schází se z nich po schodech, které vůbec nepodporují turistické kufry na kolečkách. Jejich zdi jsou porostlé popínavými rostlinami, kabely a plynovým potrubím, z dlažby raší stromy a požární hydranty. Jejich profil zužují odpadkové kontejnery, květiny v květináčích a zaparkovaná auta. Často jsou zatrubněny do nekonečných tunelů."

 Dorazili jsme ke křížení s ulicí Arafat… Moment, Arafat v Arménské čtvrti? Teprve při pozornějším pohledu je patrné, že s nápisem někdo šeredil, buďto matka příroda, jež tak ráda okusuje různé nápisy, anebo nějaký palestinský vlastenec, který vyškrábáním obloučku v jednom z písmen R ho změnil na písmenko, podobné F. Jsme v arménském okrsku, proto jde o ulici Ararat, přece. Oproti loňsku pokračujeme rovně, protože se chceme co nejdříve dostat k Židovské čtvrti.

 Projdeme lomeným průchodem a jsme na miniaturním náměstíčku, spíše křížení ulic, a víme, že jsme, kde jsme chtěli být. Nejen kvůli hebrejským nápisům, ale i proto, že zlaté kameny kolem nás svědčí o tom, že byly sestaveny do zdí a domů poměrně nedávno, tedy po roce 1967. Po obsazení Židovské čtvrti v roce 1948 Arabskou legií, byly totiž prakticky všechny objekty čtvrti zničeny, a obnoveny mohly být až po vítězství Izrale v šestidenní válce. Lze se nadíti toho, že pokud by muslimové získali nadvládu nad tímto kouskem "Západního břehu", aneb "mezinárodně uznaného území státu Palestina", zplanýrovali by to tu znovu. A třeba by velitel této barbarské akce opět hlásil svým nadřízeným (možná do sídla OSN v New Yorku):

"Poprvé za tisíc let nezbyl v židovské čtvrti jediný Žid. Ani jedna budova nezůstala nedotčena. To činí židovský návrat nemožným. "

Možná by zůstaly stát antické sloupy římského Carda (Karda), které vykukují z prostoru, který vyrubali izraelští archeologové o patro pod současným terénem. A stejně jako kdysi antické Cardo, tak i dnes místní uličky pulzují obchodním životem. Po schodech slézáme k vykopávkám a pokračujeme dál v jejich úrovni. I v této podzemní starověké uličce jsou otevřeny novodobé kšefty.  My se však nejdříve věnujeme archeologii. Znovu nahlížíme do sedm metrů hluboké šachty, kterou archeologové vyrubali až k základům dávné Široké zdi (letos už dolů nelezu, užil jsem si vloni).


Vyjdeme na povrch zemský. V ulici Židovské čtvrti (Jewish Quarter Road) se opět zarazíme u bezbariérového předělu, za nímž už panuje klasický arabský súk. (Uděláte krok dál – a náhle je něco jinak.) Vracíme se kolem Galerie olivového lisu, jejíž zdi jsou zkrášleny keramickou výzdobou. Vchod do galerie zdobí věčně zavřené kovové tepané dveře, což platí i o vedlejším okně. Jana si zálibně prohlíží vystavené zboží. Vidouc mou nervozitu, opakuje svou známou mantru: "Já si to chci jen prohlídnout, ne koupit.“

Jenže u krámku, který je obklopen vystavenými šátky a krásně barevnými koberci s všitými cingrlátky, se zdrží na dva nádechy. Říkal jsem jí, ať si na to dává pozor, ale je už pozdě. Z obchůdku vyjede pan prodavač a nahazuje návnady. Koberečky jsou pravá ruční práce. A jakéže mají využití? Mohou se položit na zem a lze po nich normálně chodit, nebo je můžeme použít jako přehoz, či si je pověsit na stěnu. Prostě užitečný předmět. A levný.

„Němcům bych ho prodal za 450 šekelů, ale že jste z Prahy, tak ho máte za 350.“

"To je moc, " namítám, "my tolik nemáme." A my tolik opravdu v hotovosti s sebou nemáme.

"Tak dvě stě pade, ať nežeru. " Ani tolik nemáme

"Tak dejte, co máte. "

Máme, totiž Jana má, 170 šekelů. Otvírám svou peněženku, abych se podíval. Šekely umně skrývám, ale prodejce bohužel zahlédne dvacetidolarovku. Dobře, dáváme Janiny šekely a mé dolary, ale na poslední chvíli vytrhnu z prodejcovy ručky dvacetišekelovou bankovku:

"Potřebujeme, aby nám zůstaly alespoň ještě nějaké peníze, " odůvodňuju tuto transakci. Prodavač je spokojen i tak a kobereček nám zabalí. (Dosud leží zabalen v Janině pokoji, chodit po něm nelze, aby se nepoškodila cingrlátka a nerozpletly nezašité konce nití. Budu ho muset konečně někam pověsit, Janinko…) Po přepočtu jsme tedy utratili 226 šekelů, což je téměř přesně polovina původně (ne)požadované sumy. A tak to má být, aby byli spokojeni jak prodavač, tak kupující.

Krása, konečně jsem si zase jednou zasmlouval!

Peníze potřebujeme, když se chceme najíst. A to chceme, protože je půl druhé a nastává hlad. Najdeme si něco na náměstíčku u synagogy Churva. Cestou tam se ještě jednou ponoříme do podzemní nákupní a archeologické uličky. Cardo je vyzdobeno výjevy, které poutníkovi ukazují, jak to tu kdysi dávno vypadalo. Zeď, kterou je archeologická část Carda ukončena, je vyzdobena do perspektivní dálky vyvedeným obrazem, boční stěny zase několika mozaikami, jež zobrazují krámky s koberci, keramikou, ovocem a zeleninou, případně trh se zvířátky. (Viz fotogalerii níže, nejen z Carda)

Synagoga Churba z podzemního Carda


Kolem římských sloupů a zdí s nečekanými otvory se propracováváme k té Churbě. Krámek, kde  jsme si vloni pochutnávali na pizze, bohužel nebere karty a dvacka nám na zasycení nestačí. Dopřejeme si ten přepych usednout ke stolkům ve stinném krámku s rychlým občerstvením. Tady karty berou. Nejdříve si tedy musíme něco poručiti, což činíme dle barevných fotek. Objednáme si salát křupavými kousky kuřete, jednu porci pro dva. (Janinka jí obvykle tak málo, že nám to obvykle stačí – netýká se ryb).


Než nám připraví jídlo, rozhlížíme se po cvrkotu na náměstí. Churba je mnohokrát zničená synagoga, jak jsem o tom psal v minulém roce v článku Zakazovaná synagoga. Náměstíčko je dnes obsazeno pro Evropana nečekanými turisty: Rozložila se zde rota izraelské armády, a to dívčí jednotka. Děvčata jsou beze zbraní, možná ještě za sebou nemají patřičný výcvik. Chrání je však několik kluků se samopaly, nedbale připravenými k použití. Holky sedí na terásce na náměstí a obědvají cosi studeného, zabaleného do papírových pytlíků.

My se máme lépe. Ještě před kuřetem dostáváme jako couvert misku s chumusem a chlebovou placku. A to vše za pouhých 52 šekelů! Jsme žíznivi, pochoutku nechceme spláchnout vodou, a tak si ještě vyzvednu z ledničky dvě plechovky holandského piva. Při zapravování účtu však zjišťuji, že jedno to pivenko nás přišlo na 50 šekelů. (To je podstatně víc než Plzeň na Staromáku.) Takže máme oběd za 102. Jo, pitivo je drahé!  

Po nasycení se jdeme podívat do blízké uličky Bejt El, kde na malém náměstíčku, spíše rozcestí tří uliček, roste pomerančovník. Od roku 2014, kdy jsem tu byl poprvé, povyrostl alespoň o 20 cenťáčků.

Tak, a teď hodlám Janince ukázat Širokou zeď, kterou jsme minule minuli. Jde se k ní uličkou Tiferet Jisrael, která z náměstí Churva vede z jejího nejnižšího, severovýchodního rohu. Na jednom místě se rozšiřuje na náměstíčko, na němž jsou tu odkryty zbytky osm metrů široké zdi, což je tedy vskutku Široká zeď. Její vršek vpodstatě lícuje současnou úroveň ulice, která je asi čtyři metry nad tou původní. (Co bylo nad horizontem, to samozřejmě v průběhu věků zmizelo, třeba jako kamenivo do dalších hradeb, anebo i do domů v sousedství.) Jde o část původního jeruzalémského opevnění, které obklopovalo Jeruzalém v době existence Prvního chrámu, konkrétně patří do minus osmého století. Později získal Jeruzalém ještě "první hradby",  "druhé hradby, a nakonec osmanské hradby, jež nechal postavit Sulejman Nádherný a které Staré město jeruzalémské obklopují dodnes.

Po občasných schodech scházíme úzkou uličkou Plugat ha-Kotel, jež občas mizí v průchodech s šikmě lomeným stropem k místu, zvanému ha-Kotel. Aneb ke zdi. Jaké zdi? No prostě ke Zdi. Ke Kotel ha-Ma'aravi, aneb Západní zdi, jež je u nás známa pod nepřesným názvem Žeď nářků. Než nás k ní schody donesou, vyjdeme ještě na vyhlídku nad náměstíčko před onou Zdí. Tuhle vyhlídku jsme minule nenašli. Byli jsme na vyhlídce vlevo i vpravo, ale na této, která se nachází na nejpřímějším spojení mezi Churbou a Zdí, jsme nebyli. Nyní to napravujeme.

Abychom vůbec něco viděli, musíme se prodrat chumlem turistické výpravy, jejíž členové si chrání hlavy bělostnými kipami – aby se našli. Konečně jsme u zábradlí a můžeme vnímat. A já chvílemi i snímat. Nebe nad Jeruzalémem je stále plné bílých mráčků, které čile utíkají k západu. Sejmu fotku, na které září zlatá kopule Skalního dómu, pozlacená 80 kg pravého zlata, které roku 1988 osobně věnoval jordánský král Husajn. Musel kvůli tomu prodat svůj londýnský dům. Přesněji: Jeden z londýnských domů. Ale prodal rád, svým darem zaplatil za zázračnou záchranu před atentátem, který se odehrál 20. července 1951 před nedalekou mešitou Al-Aksá. Paslestinec  Mustafa Šukrí Ušo tehdy zahájil palbu na jordánskou delegaci, která po modlitbě vycházela z mešity. Zastřelil krále Abdalláha, a to kvůli tomu, že prý jednal s izraelskou premiérkou Goldou Meirovou. Jeho šestnáctiletého vnuka Husajna zachránila zlatá medaile na hrudi, o níž  se kulka zastavila. Králem se chlapec stal už další rok po abdikaci svého otce Talála I.


Nic židovského na oné kopuli není. Jen to, že se klene nad skalnatým vrškem dřívější hory Moria, která je díky Herodovi Velkému celá zabudovaná do Chrámové hory. Někde tady stával První i Druhý židovský Chrám. Až bude postaven třetí, přijde konec světa.

Ono na té kopuli vlastně není ani nic moc muslimského. Skalní chrám postavil v letech 688- 691 chalífa Abd al-Malik, to se ten pravý islám teprve probouzel. A tak tato "mešita" není vybavena minaretem a je spíše svatyní, postavenou v byzantském slohu. Tak trošku kopíruje rotundu nedalekého Chrámu Božího hrobu. Nu a podle tohoto byzantského, tedy křesťanského vzoru jsou paradoxně stavěny všechny nejdůležitější mešity.

Skláním objektiv přímo pod sebe, kde je pod touto skalní vyhlídkou obnažená část plochy před Zdí; stále zde vrtají archeologové. Když foťáček opět zvednu, je zlatá kopule Skalního chrámu už ve stínu. Dnes v Jeruzalémě platí o focení z vyhlídek to, co říká dcerka Terka o svém oblíbeném Skotsku. Tam je totiž podle ní nafocení krajiny "akční fotografií". 

Samozřejmě, že největší pozornost vyvolává sama Západní zeď a hloučky věřících a turistů před ní. Jsou rozděleni plotem – vlevo muži, vpravo ženy. Jde totiž o synagogu pod širým nebem.

Rozhlédli jsme se, teď už jen musíme prorazit chumlem zase zpátky. A sejít k té Zdi. Ale o tom až příště.



(Prožito v Jeruzalémě večer ve  čtvrtek 4. května, 2017, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 27. a úterý 28. listopadu 2017. V úterý na záložním starožitném laptopu v době očekávání nahlášeného lokálního výpadku energie, jenž se nakonec neuskutečnil.)

Fotogalerie z procházky Arménskou a Židovskou čtvrtí v Jeruzalémě je k mání ZDE


Foto © Jan Kovanic