úterý 12. prosince 2017

Hradební štreka


(Užít si Jeruzalém)

Je pátek pátého pátý a s Janinkou máme v plánu navštívit hradby Starého města jeruzalémského. Z našeho hotýlku se tam dopravíme pěšmo. Není to tak daleko. Jenom vyjdeme na roh Kikar Zion a sejdeme podél kolejí Jaffskou třídou. Míjíme tramvajovou zastávku u radnice. Sejmu si podrobné podmínky místního Přepravního řádu – jsou to dvě tabule, vyvedené v hebrejštině. Za pět minut jsme už u severozápadního dvojcípého rohu městských hradeb. Dva cípy rohu kdysi umožňovaly shromáždit sdostatek střelců, kteří mohli chránit přístup do města od Jaffy. Dneska je tu parčík sedmdesát na padesát s drobnými vykopávkami. Pamětní kámen hlásá, že jsme v Corob Garden, kteroužto zahradu věnovala v roce 1998 všemu lidu Jeruzaléma rodina Corobů z Londýna. Nechci jít dále Jaffskou třídou podle hradeb, kudy jsme šli s Janinkou už vloni. Odtáhnu ji vlevo znovu k Nové bráně, abychom k Jaffské bráně scházeli uličkami Křesťanské čtvrti.




Nová ta brána je už od roku 1889, kdy byla proražena ve středověkých hradbách – jako poslední brána. A to zřejmě proto, aby ulehčila vzájemnou komunikaci mezi Starým městem a novými čtvrtěmi, které vznikaly podél Jaffské třídy. A že jsme v křesťanské části města nám dokazuje i zelená kovová konstrukce, vztyčená tyč, na níž jsou připevněny do výše se zmenšující kruhy, nahoře ozdobené pěticípou hvězdou. Vánoční stromeček, či jeho kostra, čouhá zpoza zdi College des Freres Jerusalem a stal se pro mne už dobrým orientačním bodem. Na konci uličky  Bab el-Jadid zabočujeme kolem krámku, jenž mi připomíná agitační středisko tentokrát doprava. Ono to není agitační středisko, jak by snad napovídaly červené transparenty nad vchodem, protože je na nich bílým písmem vyvedeno "Pontifical mission". Takhle anglicky, a pak jen arabsky. No jasně, není to tu pro židovské křesťany, avšak pro arabské…

Svižně nás předjíždí hoch na kole a mladík na motorce – vhodná dopravní vozítka v těchto uličkách. Jdeme za nimi, míjíme vstupní dveře do Královského paláce Latinského patriarchátu, ozdobené františkánským křížem. Uzounká Latin Patriarchate Street nás vyplivne rovnou u Jaffské brány, zrovna u turistického informačního centra, kde si můžeme koupit lístky na hradby. Z hotýlku je to sem popisovanou cestou jen něco přes kilometr, trvalo nám to něco přes čtvrthodinu a vyplácal jsem přitom jenom třicet snímků.



(Fotogalerie cesty od radnice přes Novou bránu uličkami Křesťanské čtvrti až k Jaffské bráně je k mání ZDE)

Je pátek, a v tuto dobu je severní, nejdelší část hradeb zavřena. Zde totiž hradby obklopují nejen Křesťanskou, ale i Muslimskou čtvrť a v pátek prostě nakukovat do arabských uliček nelze, v poledne probíhá totiž nejsvětější islámská modlitba. Jenže je pátek, a to je ještě poněkud mizerný den v cyklu Janinčiny chemoterapie, takže by nejdelší, nejrozmanitější a nejobtížnější hradební část nezvládla v úplném pohodlí. Vím, o čem píšu, protože jsem si tuto, asi třiapůlkilometrovou trasu prošel a proběhl už v roce 2014. Leze se po ní nahoru a dolů, čekají vás strmé schody, po dvou hodinách této náročné procházky (náročné především na focení:) nemáte moc sil na absolvování něčeho dalšího, a to něco další mám dnes v úmyslu absolvovat.


V infocentru nás informují, že i jižní část je otevřena jen do dvou hodin. Odpoledne totiž začíná šábes, a protože jdeme kolem Arménské čtvrti k Židovské čtvrti, tak abychom nerušili zase tam. (Jinak jsou vstupy na hradby otevřeny od devíti do čtyř odpoledne. Jak je to v neděli kvůli křesťanům, to nevím, ale předpokládám, že s hradbami problém nemají.) Je půl jedenácté, do dvou ten půlkilometřík, který vede prakticky po rovince, zvládneme.

Je půl jedenácté, u Jaffské brány se prodíráme proti davu turistek a muslimek, které jdou na staroměstská tržiště. My míříme z hradeb ven, abychom pak podle nich zabočili vlevo k jihu. Na parkánu procházíme opět kolem jezdeckého sousoší krále Richarda Lví Srdce a sultána Saladína. Říkám si, že kdyby ten křižácký rytíř uměl dodržet rytířské slovo a neporušoval smlouvy, které s vynikajícím kurdským válečníkem uzavřel, mohlo to se středověkou – i dnešní – přítomností křesťanů ve Svaté zemi možná vypadat lépe.

Obcházíme Citadelu, jdeme podle hradeb až k místu, kde se v hradbách nachází úzká branka. Prolezeme jí a dostáneme se těsně nade dno příkopu, který obkružuje Citadelu ze strany vnitřního města. Až na samé dno nás svádí jít několik schůdků. Tovíšžejo! Nehodlám se vysilovat na začátku, musíme dál a výše. Dáme se vpravo po dřevěné lávce, dno příkopu nás dožene. Dojdeme k vnitřní části vnějších hradeb. "Nebudu fotit, nebudu fotit," drtí mezi zuby Janinka, ale tenokrát neodolá a startuje svého chytrouše. Lávka se lomí do schodiště, stoupáme na nižší část hradeb a pak po točitých schodech na úroveň hradebního ochozu. No, to jsme tu "rovinku" moc dobře nezačali, ale nějak se člověk nahoru dostat musí.

Než vykoukneme ven, obdivujeme rudý vlčí mák, který se uchytil na vršku zdi. I dále pak obdivujeme všelijaké koukoly a barevné plevele, kterým se na vpodstatě skalnatém podloží dobře daří. Když vykoukneme mezi hradebními zuby ven, otvírá se nám pohled k východu na luxusní čtvrti v Mamille a na hotel King David. Otočíme se, a můžeme obdivovat minaret, který se tyčí nad Citadelou, a který jí shodou historických omylů přiřknul v bedekrech uváděný turistický název "Davidova věž". Koukáme na ni přes plochou střechu, na níž by se mohl hrát volejbal. Ale nejspíš se na ní občas hraje nějaká historická hříčka jak dokazuje velký obraz jakéhosi sultána s nejbližší rodinkou.

My však míříme na jih. Ano, správně úzkým ochozem, přes jehož vnitřní zeď není vidět dovnitř. A ven je vidět jen mezi zuby hradeb, které sloužily jako střílny. Cedulka na zdi vysvětluje: Kamenná stěna vlevo byla postavena vojáky jordánské Arabské legie po roce 1948. Společně s původní zdí vpravo sloužila jako propojovací zákop mezi různými vojenskými pozicemi. Ano, v období jordánské okupace sloužily tyto středověké zdi i jako předěl mezi Izraelem a Jordánskem. Jsme na linii příměří z roku 1949 a zároveň na hranici bájného "Západního břehu". Za námi je Staré město, Arménská čtvrť a "palestinské hlavní město Východní Jeruzalém" (alespoň podle Euroarabské Unie). Pod námi bývala země nikoho, údolí, které se jen přestřelovalo...

Když se vnitřní zeď sníží, ukáže se nám dvorek policejní stanice, kde parkují policejní auta, a její střecha. Zatímco vpravo panoramuje hotel King David, pod ním umělecká ulička, pohledy vlevo připomínají spíše výhled z okna vlaku, projíždějícího českou drážní krajinou. Tak na mne alespoň působí pás země mezi hradbami a asi padesát metrů vzdálenou souběžnou Armenian Patriarchate St. Úroveň terénu zde dosahuje až k hradbám, takže si můžeme dobře prohlédnout sklad polámaných židliček, prken, kamenných desek a stavební drtě, z níž vyrážejí řídké keříky místních plevelů. Předpokládám, že terén je proto tak vysoko, že pod sebou skrývá stratigrafické vrsty dřívějších smetišť.


V jednom místě je tato bezútěšnost nahrazena kamennou budovou Arménského patriarchátu. Mezi ním a hradební zdí se opět v hloubce zelená střecha, tvořená vinnými keři, které tak stíní příjemný dvorek. Pod vnější stranou hradeb se svíjí zatáčka, jež odvádí část silničního provozu pod hradbami k Jaffské bráně a do Starého města. Nad ní jsou ruiny věže, mezi ní a stávajícími hradbami se krčí zbytky původních hradeb z různých period: Stály tu v době Druhého chrámu, v době Byzantinců, za vlády Arabů i v časech křižáků.



Za námi se zmenšuje minaret Citadely, před námi roste vilémovská zvonice chrámu Zesnutí Panny Marie (Dormition). Vpravo se v hloubce zelenají travnaté plochy parku, ze kterých vykukují kosti dávných hradeb; podhradební silničku obklopují kamenné kvádry, aby snad nějaké nákladní auto nevjelo bezděky na trávu, což se u nás v lužinském rondelu občas stává i děky. Vlevo se zase vzdouvají vlny výsypky neznámé povahy, která je porostlá oranžovou travou. Část této plochy, zvící rozlohy asi fotbalového hřiště (90–120 m, šířka 45–50 m) je využita na parkoviště.



Hradby občas vybíhají ven, na tyto výběžky je nutno vyšlapat půl patra (osm kamenných schodů), ale jinak jde opravdu o rovinku. Ze zvýšených pozic můžeme alespoň lépe pozorovat šikmé červené střechy Jemin Moše s nezbytným větrným mlýnem. Vlevo od něj se nabízí výhled do bývalého Sultánského (Královského) rybníka. Na jeho svahy jsou dnes položeny tribuny se zelenomodrými sedačkami. Podle nižšího pohledu jsem soudil, že jde o baseballové hřiště, ale teď vidím, že sedačky jsou i na plochém dně. Zřejmě tedy půjde o stavbu nějakého amfiteátru, kde by se měly vyskytovat nějaké umělecké produkce. Jenom aby produkčním opět nezačal nadávat velice nedůtklivý prorok Jeremiáš! Jsme totiž přímo nad údolím Hinnom, aneb Gei Ben Hinnom, či údolím syna Hinnoma, pročež nad biblickým peklem Gehennou.

V jednom popisovaném výběžku sbíhají na vnitřní staně schody dolů, až na onu zvlněnou oranžovou plochu. Těch dvacet schodů se však sejít nedá, protože jsou nahoře i dole zataraseny mříží. Ve zdi se zde objevují lomené oblouky, ve kterých zřejmě kdosi bydlívá. Bydlívá, a když tu je, sedává i na přinesené stoličce, vyložené polštářky, a robí drobný bordýlek z ponejvíce umělohmotných odpadků kolem sebe. Trochu mě zamrzelo to arménské plýtvání prostorem, kde na ploše fotbalového hřiště bydlí jen jeden bezdomovec a desítky aut. Tak tomuhle se na mapách říká "Armenian Garden"…

Po hradbách jsme celkem pohodlně ušli 300 metrů a dorazili na jejich jihozápadní roh. Zde se pod hradbami rozkládá hřbitov, kde jsou pochovávány generace jeruzalémských Arménů. Hradby se lomí vlevo, aneb k východu. Kráčíme po nich směrem ke klášteru Dormition. Troubení pod námi obrátí naši pozornost dovnitř, kde na vnitřním rohu zatáčí žlutý turistický vláček se dvěma vagonky. My procházíme úzkým ochozem, který je od vnitřního prostoru oddělen jen plotem. Na druhé straně je arménský hřbitov vystřídán hřbitovem řecké ortodoxní komunity. Koukám z dalšího výběžku hradeb a a zjišťuju, že hřbitovy jsou od hradeb odděleny úzkou uličkou. Tudy se budeme dnes vracet, rozhoduju se, ale k tomu máme ještě daleko.


Už jsme u kláštera Zesnutí Panny Marie. Míjíme samostatně stojící zvonici, potom samotný neorománský chrám. A najednou přicházíme nad jakési zříceniny jiného chrámu, který není na žádné mapě zachycen. Zůstala zeď do výše druhého patra s rohovými sloupy, nedaleko romanizujícího vstupu stojí torzo zvonice. Ale nejsou to trosky, ze zdí čouhají zrezivělé kovové pruty. Je to stavba, zjevně železobetonová stavba, a jednou bude možná stejně historická, jako je historický vedlejší něco přes sto let starý vilémovský chrám. Kdy však dojde k dostavění tohoto není jisté, protože ve stejné výškové úrovni ho už zachycuje bedekr z dílny Kindersley Book, vydaný v Londýně roku 2000…


Po dvou stech metrech přicházíme k Sionské bráně. Tady Arméni využívají plochy, jím přidělené účelně: Rozkládá se tu rozměrná budova muzea Mardigianových, někdy příště se sem musíme podívat na sbírky, věnované kultuře a dějinám arménského národa. (Pokud najdeme vchod.) Hned vedle se na stejně velké ploše rozkládá hřiště. Na jeho zeleném tartanovém povrchu, rozděleném bílými čarami se pod dohledem rozložitého mnicha věnuje fotbálku několik malých kluků.

U Sionské brány bychom mohli sestoupit z hradeb, ale proč bychom tak činili, když vnitřní podhradební silnice vede stejně tam, kam chceme my. Za zeleným arménským chrámovým hřištěm se už rýsují kopule synagogy Churva a zlatá báň Skalního chrámu. Přímo v ose našeho putování se za Kidrónským údolím zvedá stráň Olivové hory, zaplněná prastarými židovskými hřbitovy, nad nimi k nebi ční zvonice ruského chrámu Nanebevzetí.



Vlevo se objevují trosky původní Hnojné brány, vcházíme na území Židovské čtvrti. Vpravo, tedy směrem na jih, funí autobusy na parkovišti pod horou Sion. Na jejím svahu rozeznávám šedou lesknoucí se báň kostela sv. Petra u kokrhání kohouta. Za ním se otevírá pohled do jižní části Kidrónského údolí, které je zcela zastavěno změtí arabských domků, od jejichž plochých střech se odráží téměř polední slunce. Hradby klesají, dostali jsme se na svah, takže domy Starého města jsou už nad námi. Mezi nimi a hradbami se objevují další vykopávky a mezi nimi sportovní a dětská hřiště.

Hradby krom toho, že klesají s terénem, tak se i snižují, až se sníží k samotné ulici, nad níž stoupají do výšky moderní budovy ješiv a židovských muzeí. Jdeme stále po hradebním ochozu, který je fakticky chodníkem u vozovky, od kterou je oddělen plotem. A už jsme před Hnojnou bránou, ze které tedy nesestupujeme, protože jsme už sestoupili. Jsme na chodníku, ulice zahýbá vlevo na sever k Západní zdi. Tam ale dnes nesměřujeme. Přímo před námi se nad jižní zdí Chrámové hory popelí mešita Al Aksá, dole pod ní se rozkládá archeologický park Ofel. Náš dnešní hlavní cíl.

Ale o tom až příště.
***


Putování po jižní části jeruzalémských hradeb má fotogalerii ZDE
Kdo má zájem i o severní part, může si počíst TADY,
a kdo se chce podívat na příslušné fotky nechť si poslouží ZDE

(Prožito v Jeruzalémě v pátek 5. května, 2017, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 11. a úterý 12.  prosince 2017, kdy večer začal první den Chanuky)

Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
***

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba  u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)