Svůj k svému

"Ortodoxní židé štěpí Izrael", napsaly Hospodářské noviny v titulku dne 5. ledna. Nejprve upřesněme pojem "ortodoxní": "Ortodoxní katolíci" dodržují katechismus, jinak to (podle Církve svaté) nejsou správní křesťané. "Ortodoxní židé" dodržují svých 613 přikázání, jinak to (podle "superortodoxních židů") nejsou židé. Nicméně ne všechna přikázání Starého zákona a ne všechny poučky katechismu lze dnes dodržovat do slova a do písmene. Ti, kdo přemýšlí nad smyslem Písma více než nad jeho literou, jsou pak neortodoxní věřící – katolíci, křesťané vůbec, ale i židé a muslimové.

A teď ke "štěpení Izraele". Izrael je svým způsobem rozštěpen. A musí být, aby vedle sebe mohlo v míru žít na devadesát národnostních i náboženských menšin. Nejvíce to pocítíte na izraelském venkově, kde několik kilometrů od sebe leží samostatné vesničky i městečka – tu židovský kibuc či mošava, tam beduínská osada, onde arabská vesnice. Zde žijí Drúzové a jinde Čerkézi. V centru arabského Akka nedostanete pivo, muži sedí v kavárnách a hrají domino. Ženy jsou zahaleny jako někde na Blízkém východě.

Velká města žijí svým způsobem. Jiný je zápaďácky moderní Tel Aviv, a jiný je historický Jeruzalém. V tom Jeruzalémě nejhistoričtějším, v jeho starém městě, existují vedle sebe čtyři historické čtvrti: Arménská je plna klášterů, její uličky zaplňují většinou jen turisté. Většina starého města je ale velice rušná. V křesťanské čtvrti žijí a mají své krámky převážně křesťané, a to i palestinští křesťané, v muslimské čtvrti zase muslimové. Přejdete za roh a něco se drobně zlomí – jste v židovské čtvrti. Kdykoli jdete do kostela, mešity či synagogy, tak se nesluší, aby pánové měli kraťasy či dámy obnažená ramena. V mešitách si zouváte boty, v kostele snímáte pokrývku hlavy, v synagoze naopak nasazujete.

I v novém Jeruzalémě existují samostatné čtvrti, nejkurióznější je asi čtvrť ultraortodoxních židů Mea Šearim. Nedaleko od Jaffské třídy, páteřní komunikace novoměstského Jeruzaléma, se nachází nikoli jenom jiná čtvrť, ale úplně jiný kontinent v jiném století. Ulicí pospíchají okloboukovaní vousatí muži v černých kaftanech. Z těch čouhají nohy v černých "kamaších", obuté do nablýskaných černých bot. Vedou své hubené synky s dlouhými kudrnatými pejzy do synagog na ranní modlitby. Jinde se houfují štíhlé dívky v tmavých sukních pod kolena a s bílými ponožkami. Ženy jsou oblečeny podobně, mají navíc vlasy schovány v šátku. V těchto končinách jsou turisté vnímáni nemile, zejména fotografující turisté. Uvědomte si však, jak by vám bylo nepříjemné, kdyby vás někdo na vašem sídlišti očumoval při vyhazování separovaného sběru. Jak byste se vztekali, kdyby vás někdo fotil, jak čekáte na autobusové zastávce. Místní jeruzalémští podivíni dodnes přebývají v jakési diaspoře, v jaké žili jejich předci někdy v osmnáctém a devatenáctém století v polských a litevských ghettech. To, co se v muzeu holocaustu Jad Vašem ukazuje jako zaniklý svět, jako vyvražděná historie, trvá dodnes v Mea Šearim. A nejspíš není jiná země, kde by mohli tito staletí Východoevropané takto klidně a svobodně žít vedle devadesáti jiných národností Izraele – v míru a svobodě. A mají na to právo.

Problém začíná, když se začnou pravidla jakéhokoli společenství uplatňovat mimo toto společenství. V kostele byste si klobouk na hlavě nenechali, ti, kteří si klobouky nesundávají nikde, ti do kostela nechodí. Když se jistí američtí liberální židé přestěhovali do izraelského městečka Bejt Šemeš, stala se jim ta nepříjemnost, že jejich osmiletou dceru kdosi poplival, když šla do školy, oblečená prý jako prostitutka. Dle našich novin. Zde se asi spletly dvě události – nějaký mladík na tu dívku plivl, když šla kolem náboženské školy. Ten mladík byl hovado a zachoval se v rozporu s Tórou. (Mimochodem – katechismus je v rozporu se Slovem Božím.) Tou "prostitutkou" byla nazvána vojanda, jež se v autobuse, kde existovalo oddělení mezi ženami a muži, vmísila mezi muže. Jeden z cestujících, který ji tak nazval, byl zatčen policií, kterou přivolali na místě náhodou se vyskytující kontroloři – a to za "sexuálně motivované obtěžování". Z vazby byl propuštěn na kauci až další den. Stát Izrael splnil svou povinnost chránit občanská práva sednout si v autobuse, kde chci.

Zpátky k těm Američanům: Určitě by nechtěli bydlet ve vesnici Drúzů nebo v arabské čtvrti – proč se namontovali do ultraortodoxního prostředí? V Izraeli není problém, abyste se přestěhovali do společenství, které vám vyhovuje. Svůj k svému. Není ničí povinností zůstávat v kibucu nebo mezi ultraortodoxy. Ale pokud tam jsem, tak nemám provokovat tím, o čem vím, že v místním prostředí vadí.

Pokud se však místní náboženské zvyklosti požadují po všech občanech, pak vzniká jiný problém. Tuto invazivnost projevují vždy "ultraortodoxní" bližní, bez ohledu na typ víry. V Itálii byly svého času zakázány rozvody – i pro nekatolíky, v Polsku a Irsku jsou zakázány potraty. Papež zakazuje kondomy. Izrael je z tohoto hlediska demokratičtější zemí. Je tak demokratický, že toleruje i demonstrace proti své tolerantnosti. (Má tedy trochu smůlu, že pro vstup politických stran do parlamentu neexistují rozumná omezení, takže každá izraelská vláda musí být koaliční, a téměř vždy se ve vládní koalici objeví i nějaká náboženská strana, jež pak klade své požadavky na státní politiku. Někdy dvě…)

Když polezu do arabského hromadného taxíku, který jede z Jeruzaléma do palestinských oblastí, pak mě nemůže překvapit – pokud jsem žena – že se se mnou bude zacházet jako se ženou v muslimském světě. Cestovky izraelských Arabů, které vozí věřící do mešity na Chrámové hoře to řeší tak, že mají zvlášť autobusy pro ženy a zvlášť pro muže. Pokud však žena nastupuje v Izraeli do státního autobusu, měla by mít možnost sednout si dopředu – i když to "ultraortodoxní" uplatňování Písma zakazuje. Mladá studentka, jež si před třemi týdny sedla do autobusu, kterým jezdí (ultra)ortodoxní židé z Ašdodu do Jeruzaléma však – podle cestujících – nejspíš provokovala. Výsledkem tehdejší rozepře bylo vyhození řidiče, jenž na uklidnění cestujících pozval policii. Podle pravidel zaměstnavatele se neměl míchat do rozporů mezi cestujícími…

A tady asi nastává to "štěpení" v názoru na věc: Co je právo svobodného občana ve svobodné zemi, a co je už provokace na území nějakého uzavřeného společenství. Tedy v kostele, mešitě, synagoze či na hřbitově. Anebo v autobuse – muslimském, židovském, občanském. A zde to už musíme ponechat na diskusi v izraelské společnosti.

Stejně jako Evropská unie ponechala bez diskuse zákazy potratů v Polsku a Irsku.

Psáno v Praze dne 5. ledna 2012

(Obrázek převzat z fotogalerie z jedné z mých dvou cest po Izraeli, kterou jsem uspořádal v rámci přípravy na vydání knížky Mír v Izraeli.)