Jak jsme nezvítězili v II. světové válce

Terezín, židovský hřbitov.

Jak to, že nezvítězili? Vždyť přece 8. května slavíme jako "Den vítězství", ne? Ano, ale až od roku 2004. Před tím to byl "Den osvobození". Ostatně datum 8. května slavíme díky vystoupení kooptovaného poslance Federálního shromáždění za Občanské fórum pana Ing. Miloše Zemana. Ten tuto otázku vznesl na plénu v rozbouřeném roce 1990 ještě před volbami, a tehdy byla schválena změna v datu. A byl i zkrácen název, jenž předtím zněl "Den osvobození od fašismu". Ačkoli s historicky zažitým poválečně užívaným pojmem "fašismus" by se dalo polemizovat, protože tehdejší německý okupační režim byl "nacistický", přesto byl ten název o něco lepší než ten původní. 9. květen jsme jako státní svátek slavili od roku 1952 pod záměrně zfalšovaným názvem "výročí osvobození Československa Sovětskou armádou".

Chrám plný skla

Opouštíme s přítelkyní Karlou Pačinkovu huť, která sídlí v Kunraticích u Cvikova. Je Bílá sobota roku 2025, takže stále panují Velikonoce v Křišťálovém údolí. Akce, kdy se otevírají sklářské hutě, ateliéry a muzea. A také kostely. Jeden stojí hned vedle Pačinkova království. Takže ani nebudíme Eriku, takto Karlinu navigaci. Skleněné okvětní lístky, uchovávající zbytky čajových svíček, jež jsou postavené na žulových patnících na kraji cesty, co vede ke kostelním dveřím naznačují, že sklo bude pokračovat i uvnitř. Otvory v patnících prozrazují, že v nich kdysi spočívala dřevěná břevna, ale ty už dávno vzal čas. I propadlá dlažba z nepravidelných kamenů ukazuje, že zde leží už nějakou dobu. Možná ještě dříve, než byl v "empír-barokním slohu" vystavěn zdejší kostel Povýšení svatého Kříže, jenž byl vysvěcen v roce 1833. Býval tu od roku 1680 kostel sv. Josefa na místě dřívější hřbitovní kaple. A ještě předtím dřevěný kostelík pro změnu zasvěcený svatému Mikuláši. Jistě se to ví k roku 1358, stejně jako se jistě ví, že tento kostelík byl zničen okolojdoucími husity někdy kolem roku 1425.

Terezínský vzkaz do prefašistického Slovenska

F. Gál na letošní Terezínské tryzně

Třetí květnová neděle je už od roku 1947 termínem, kdy se na Národním hřbitově před Malou pevností v Terezíně koná Terezínská tryzna. Veřejnost se většinově domnívá, že právě Malá pevnost je tím hlavním bodem německé okupační krutovlády v Terezíně. Jde ale jen o jedno ze tří míst nacistické perzekuce v této oblasti. Malá pevnost byla za Protektorátu "policejní věznicí" pod správou gestapa, kde tato "policie" zavírala, mučila a popravovala české "zločince" - tedy odbojáře a politické odpůrce. Avšak hned za řekou Ohří se rozkládá pevnostní město Terezín, které od roku 1941 do konce II. světové války sloužilo jako židovské ghetto. "Vůdce daroval Židům město," ozývala se tehdy německá propaganda. Ve skutečnosti se jednalo o přestupní stanici do vyhlazovacích táborů na východě, kam byli Židé, jejich "míšenci" a všichni, jež zrůdné Norimberské zákony jako Židy definovaly, uklizeni z očí veřejnosti. Sejde z očí, sejde z mysli, a vždyť nakonec tam mají svoji samosprávu a žijí si po svém...

Legenda jménem Jiří Pačinek

Je dopoledne o Bílé sobotě roku 2025, když s Karlou odjíždíme od petrovických kamarádů. Tam jsme si přes noc, plnou skleněných snů, odpočinuli od včerejší projížďky a procházky po zázracích Křišťálového údolí. Míříme do Kunratic u Cvikova. Ani nemusíme probouzet Eriku, takto Karlinu navigaci, abychom našli číslo 147, kde sídlí firma Pačinek Glass. Pece místní sklářské huti jsou umístěny v baráku, jehož architektura navozuje technicistní a starobylý pocit. Pocit je to oprávněný, protože ta budova bývala kdysi Strojní a traktorovou stanicí. Když čas trhnul sametovou oponou, neměly už STS smysl a domek se začal rozpadat. Před úplnou demolicí ho zachránil Jiří Pačinek, který si vyhlížel místo pro svou novou huť. Když už mu přestala stačit ta v Lindavě. Kde od roku 1992 pracoval ve sklárně AJETO ve sklářské dílně Petra Novotného.

Japonsko v Křišťálovém údolí

Je stále ještě Velký pátek roku 2025, když s Karlou vyjíždíme z novoborského sklářského muzea firmy Novotny Glass. Dnes jsme se po Křišťálovém údolí pěkně projeli a prohlédli si už čtyři sklárny/ ateliéry/ hutě/ muzea. Nejdřív jsme se ráno zastavili u Ricarda Hoineffa ve Slunečné 122, pak popojeli do Častolovic k Floriánově Huti, najedli se v Lindavě ve sklářské krčmě u Ajeta a teď ještě máme plné oči rozmanitých a nádherných skleněných artefaktů z toho Novotného muzea. (Odkazy viz pod článkem.)

Táta v Liberci

Táta v Liberci 1995

Můj židovský dědeček Otto (ročník 1896) si 28. října 1918 vzal na liberecké radnici českou dívku Emílii a děti vychovávali jako československé vlastence. Také proto táta Milan (těžký ročník 1921) nenosil v okupované Praze, kam naši museli před Němci po Mnichovu utýct, tak tam nenosil hvězdu Davidovu. Ačkoli se to po 1. září 1941 už muselo. Pro Židy. Ale on se jako Žid nikdy necítil, ačkoli ho tak partaigenossen i soudruzi furt vedli. Jenže táta byl tvrdohlavej.

Osvobozeni od vítězství

Opět budeme slavit osmý květen jako Den vítězství. Bohužel, strašně dlouho jsme slavili 9. května jako Den osvobození... A protože jsme byli osvobozeni, byli jsme vděčni osvoboditelům, místo abychom oslavovali vítěze. A protože jsme byli vděčni osvoboditelům, hodně jsme jim dovolovali.

Zázraky skla ve školce

Je stále ještě Velký pátek roku 2025, když s Karlou vyjíždíme z lindavské sklárny Ajeto směr Nový Bor. V rámci Velikonoc v Křišťálovém údolí tam na nás a další obdivovatele skla, skláren, sklářů a vůbec genia loci zdejší krajiny čeká spousta krás. Jako první si vybereme krásy, nalézající se v objektu firmy NOVOTNÝ GLASS. Navede nás tam Karlina navigace Erika. Prokroužkuje nás kruhovými objezdy na třídě T. G. Masaryka a dovede nás až k číslu 805. Zdřívějška vím, že nejlépe se parkuje za barákem, kde je pro návštěvníky připraveno hned několik parkovišťátek.