Jak to, že nezvítězili? Vždyť přece 8. května slavíme jako "Den vítězství", ne? Ano, ale až od roku 2004. Před tím to byl "Den osvobození". Ostatně datum 8. května slavíme díky vystoupení kooptovaného poslance Federálního shromáždění za Občanské fórum pana Ing. Miloše Zemana. Ten tuto otázku vznesl na plénu v rozbouřeném roce 1990 ještě před volbami, a tehdy byla schválena změna v datu. A byl i zkrácen název, jenž předtím zněl "Den osvobození od fašismu". Ačkoli s historicky zažitým poválečně užívaným pojmem "fašismus" by se dalo polemizovat, protože tehdejší německý okupační režim byl "nacistický", přesto byl ten název o něco lepší než ten původní. 9. květen jsme jako státní svátek slavili od roku 1952 pod záměrně zfalšovaným názvem "výročí osvobození Československa Sovětskou armádou".
Terezín, židovský hřbitov.
Takže jsme zvítězili a každoročně v druhé světové válce vítězíme až od roku 2004, což je poněkud po sezóně. A přitom s Hitlerem válčila naše armáda už v průběhu roku 1938, kdy společně s kombinovanými jednotkami Stráže obrany státu zasahovala nejen proti sudetoněmeckým, ale i maďarským a polským polovojenským oddílům, které vedli důstojníci nepřátelských armád. Bránili jsme se i proti zapíraně čistě vojenským jednotkám hlavně z Maďarska a Polska.
Domácí odboj se začal plánovat prakticky okamžitě po přijetí mnichovského diktátu na podzim roku 1938. Kdo měl mozek v hlavě, tomu bylo jasné, že panu Hitlerovi nebude československé pohraničí stačit (i když jaképak jsou Litoměřice "pohraničí"). V roce 1939 ihned po březnovém "dobrání zbytkového Česka" vznikla Obrana národa, složená z bývalých čs. důstojníků. Práci několika důležitých i desítek malých odbojových organizací se snažilo zastřešit Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD), založené počátkem roku 1940. Dlouho bylo zamlčováno, že se komunisté odboje zprvu organizovaně nezúčastňovali. KSČ se totiž řídila rozkazy z Moskvy, které vycházely jako směrnice Komunistické internacionály. A po dojednání paktů Ribbentrop–Molotov byl pro naše bolševiky voják wehrmachtu jen "dělník, oblečený do uniformy", tedy soudruh. Teprve až po napadení Sovětského svazu 22. června 1941 se ze soudruha Hitlera stal krvežíznivý nepřítel a opět na pokyn z Moskvy se zvedl i organizovaný komunistický odpor. Což bylo v době, kdy byly zlikvidovány první organizace demokratického odboje. Je třeba přiznat statečnost těm komunistům, kteří se vzepřeli svému vedení a odboje se účastnili i přes jeho zákaz. Ostatně české komunisty zavírali nacisté mezi prvními bez ohledu na bratříčkování se Sovětským svazem.
Mezitím už odcházeli do zahraničí zejména mladí lidé, aby tam mohli bojovat proti nepříteli. Jako první zahraniční vojáci si s Němci zabojovali příslušníci polské Legie Čechů a Slováků už v září 1939. Ve Francii museli Čechoslováci nejdříve, pokud chtěli vstoupit do armády, zamířit do řad Cizinecké legie. Na půdě Francie mohli bojovat až v krátké Bitvě o Francii v květnu a červnu 1940. Už zde se nejvíce uplatnili u letectva, kde tvořili až 12 % z celkového počtu létajícího personálu! Odtud museli ustoupit, ale své souboje s Luftwaffe si zopakovali v Bitvě o Británii i v pozdějším pokračování války. Pěšáci částečně ustoupili na britské ostrovy, někteří zůstali ve svazku de Gaullovy Svobodné Francie.
Po pádu Polska se začaly formovat čs. pozemní síly v rámci britského impéria také na Blízkém Východě. V tehdejším mandátním území Palestina vznikl 28. října 1940 11. československý pěší prapor - východní. 643 jeho mužů se pod velením podplukovníka Karla Klapálka zúčastnilo druhého britského pokusu o uvolnění obleženého Tobruku, který bránili Australané. Proti Němcům a Italům tam bojovali v kombinovaných silách zemí Commonwealthu a Svobodné Francie. Na konci roku 1941 tady československé jednotky za druhé světové poprvé zvítězily.
V Sovětském svazu se začala formovat naše armáda až v roce 1942. K podpisu československo-sovětské smlouvy o válečném spojenectví došlo sice už 18. červencea 1941 a následně pak 27. září 1941 došlo i k podepsání úmluvy o vzniku čs. vojenské jednotky. Rozhodující detaily však byly dohodnuty až 10. ledna 1942. Jedním z těch "detailů" bylo i to, že jednotka bude pod velením, které určí naše exilová vláda, sídlící v Londýně. V té době působil jako náčelník československé vojenské mise v SSSR plukovník Heliodor Píka. Sovětské noviny a rozhlas 17. ledna 1942 zveřejnily, že českoslovenští občané mohou vstupovat do naši samostatné vojenské jednotky. Tato informace se dostala do Oranek, kde byli internováni vojáci z našeho polského legionu. Odtud do Buzuluku přijelo prvních 88 mužů 5. února 1942. Ti měli v internaci k dispozici ruské noviny, ale naši lidé v sovětských lágrech ne. A velitelé těch lágrů neměli zájem jim tu informaci prozradit. Plukovník Píka jako bývalý ruský legionář neměl o carské povaze sovětského režimu žádné iluze. Proto ty lágry začal objíždět osobně a doslova z nich vydupal 2.700 Stalinových vězňů. Bohužel v té době už to byla jen menší část našich občanů, zavražděných sovětskými "spojenci", tedy mrazem, prací, hladem a popravami. (Viz i můj dávný článek Hrdinové z lágrů).
To byl základ naší zahraniční armády. A bohužel i základ našeho pohledu na naše budoucí nevítězství. Kam patří i justiční vražda už divizního generála Heliodora Píky v roce 1949. Protože paradoxně právě tu jeho aktivitu, se kterou zbubnoval základ našeho armádního sboru, mu nemohli sovětští komunisté, ani jejich čeští kolaboranti odpustit.
Největšího rozšíření se naší východní armádě dostalo, když se v březnu 1944 1. československá samostatná brigáda o síle asi tři a půl tisíce lidí dostala do Rovna, což bylo centrum volyňských Čechů. Ti už měli za sebou neblahé násilné sovětské zkolektivizování, teror ze strany Organizace ukrajinských nacionalistů a nakonec vyvražďování banderovci a nacisty. Pro příště už nechtěli nic z toho znovu zažít, a tak, když byla příležitost, přihlásili se do "Svobodovy jednotky". Udává se, že jich bylo na 12.000 (pravděpodobně i se ženami, které působily hlavně v týlu jako zdravotnice, ale i jako spojařky, výjimečně odstřelovačky), takže se z brigády stal První československý armádní sbor. Takto zformován se probojoval až do Prahy. Pozdě. A cestou mu ještě krvavou lázeň poskytla vražedná Dukla. Sovětský průzkum byl chabý, Němců bylo víc a byli lépe zakopaní. Avšak když se to ukázalo, pokračovalo sovětské velení tvrdohlavě ve směru nesmyslného postupu. Od 8. října 1944 do 27. listopadu 1944 zde padlo 1.800 příslušníků 1. československého armádního sboru, 4.500, tedy skoro každý přeživší byl raněn, některý i několikrát. A devět z deseti velících důstojníků byl zabit...
Přitom už nemohlo jít o přímou podporu Slovenského národního povstání. Jednotky východoslovenské armády, které měly podle plánů schválených v Londýně, otevřít průsmyk, začali Němci odzbrojovat už 31. srpna. Povstání vypuklo předčasně, rozkaz k jeho zahájení byl vydán 29. srpna 1944 večer. Protože 28. srpna slovenská vláda vydala vpodstatě zbytečný souhlas se vstupem německých vojsk na své území, ta tam už stejně šla. A šla tam proto, že území Slovenska bylo zasaženo bojovými operacemi sovětských partyzánských skupin. Němci předtím řekli Slovákům jasně: Buďto jejich aktivitu zastavíte, nebo na Slovensko vpochodujeme sami. Marně se snažili plánovači povstání odradit sovětské velení od operací na slovenském území. Zpětně to vypadá tak, že ruské velení naschvál zvýšilo své partyzánské akce na Slovensku, aby tam vpochodoval Wehrmacht a Slováci se nemohli osvobodit sami. Skoro to vypadá, že Stalin chtěl, aby československá armáda vykrvácela na Dukle. Ano, slavně naše armáda překročila naše předválečné hranice už 4. října 1944. Jenže hory Duklou nekončily. Operace skončila prakticky po potlačení SNP 27. října. Poté přešly naše a sovětské jednotky na Slovensku do pasivní obrany.
Ono to vypadá, že moskevským komunistům šlo o to zničit elitu našeho národa. Jenže padlo i před deset tisíc vojáků Rudé armády. A tak je možné, že ten dukelský mlýnek na maso fungoval prostě podle osvědčeného ruského vzoru už od dob carismu: Nás mnógo a na životě nevolníka nezáleží. Jenže zároveň to náramně vyhovovalo strategickým záměrům Stalina. Kdyby mu více záleželo na vojenském úspěchu SNP, tak by vyslal (dovolil vyslat) na povstalecké území nejen 1. československý samostatný stíhací letecký pluk v SSSR, tedy 22 lavočkinů. Ty zajistily povstalcům vzdušnou převahu. Ale sovětské velení prokazatelně bránilo vyslání 2. československé paradesantní brigády na území Slovenska. Ta brigáda měla mezi dvěma a třemi tisíci bojovníků, většinou zajatých a přeběhlých příslušníků fašistické slovenské armády, a znamenala by pro povstalce znatelnou vzpruhu. Místo toho ji Sověti uzemnili a poslali padnout na Duklu. Až 26. září, kdy už své lavírování nemohli udržet, dovolili první výsadky na Slovensko. 15. října hlásí Heliodor Píka, že k povstalcům se dostalo 1.739 výsadkářů. To už ale bylo pozdě. SNP mělo svůj význam hlavně proto, že vázalo německé síly, které nemohly být použity jinde. Hlavní cíle karpatsko-dukelské operace však nebyly splněny. Pokud tím cílem bylo, aby byly vyvražděny nejvzácnější české a slovenské kádry, pak svůj účel ovšem splnila.
1. května 1945 začalo v Přerově Květnové povstání pražského lidu. Proběhlo ve 37 městech a 240 obcích. Počet povstalců dosahoval k 130.000, účastnilo se ho i 14.000 partyzánů hlavně z národností SSSR. 100.000 lidí pomáhalo v Praze stavět barikády, 30.000 je bránilo, 3.700 přitom padlo. Včetně nich bylo na území dochcípajícího protektorátu pak asi 11.700 mrtvých. 8. a 9. května bylo zabito při bombardování sovětskými letadly dalších asi 1.300 lidí. Toto povstání urychlilo konec války podle odhadů asi o 12 dní. A skončilo pro nás vítězně. V Praze i díky Vlasovcům, kteří jediní měli těžké zbraně. Byli tu jen krátce, od rána 6. do večera 7. května, než se rozkmotřili s Českou národní radou. Jenže 9. května ve 4 hod. ráno dorazily do Vokovic po překonání Krušných hor první stroje 4. tankové armády generála Leljušenka, o něco později pak stroje 3. tankové armády generála Rybalka dojely od Dolních Chaber. Vojska Rudé armády mířila k Praze ze všech směrů v mnoha proudech. Aby tam byla první. A byla. Padlo přitom 30 vojáků a byl zničen jediný tank. Ano, TEN symbolický tank. Vlastně reálný Gončarenkův tank č. 24.
Ale Sovětský svaz osvobodil Prahu, tedy celé Československo, a my jsme mu byli vděčni.
Do vzbouřenecké Paříže vjely 24. srpna 1944 jako první francouzské tanky Druhé francouzské obrněné divize, vedené francouzským generálem Leclercem. Nebýt Američanů, tak se mu to však samostatně nepovedlo. Jenže Američanům samotným se do Paříže po proběhlých bojích tak rychle moc nechtělo, ale Francouzi měli vlastní armádu Svobodné Francie a vlastní velení, a tak si osvobodili své vlastní hlavní město sami. Po válce pak měli svou vlastní francouzskou politiku značně nezávislou na svých amerických a britských osvoboditelích...
Nu co, Češi si svou Prahu po podepsání příměří s německou pražskou posádkou vlastně taky osvobodili sami, ale halt tady byly ty první čtyři ruské tanky, co projely Václavákem od Můstku. Do středu Prahy od Proseka se přes Libeň dostali i tankisté Rybalkovy 3. gardové tankové armády. Také dosáhli Václaváku a také byli přivítáni. Jenže když mezi druhou a třetí odpoledne dorazilo z východu od Ždírce na Můstek osm tanků z 1. československé samostatné tankové brigády pod velením kapitána Buršíka, tak ty se nemohou pro jásající davy dostat ani pod vocas, ani nikam jinam. Praha už byla "osvobozena", přece.
Mohla být osvobozena o pár dní dříve Američany, ale my víme, proč jim to Stalin zakázal. Na pomoc Praze mohli přiletět i českoslovenští letci ze západu, aby ji ochránili před německým bombardováním. Už seděli ve svých Spitfirech na stojánkách a točily se jim vrtule. Jenže Spojenci si blbě vyžádali povolení od Sovětského svazu - no a to jim bylo odmítnuto. Takže zase vypnuli motory.
Nevím, koho na Západě napadlo, aby naši Československou samostatnou obrněnou brigádu uplacíroval v říjnu roku 1944 u Dunkerque. Ačkoli neměla takové stavy, aby ho dobyla. Takže tam naši hnili až do kapitulace Německa 8. května 1945. Jejich velitel generál Liška sice osobně naléhal na britského velitele generála Montgomeryho, aby je pustil k osvobozování vlasti, ale ten se vymluvil, že je potřebuje na hlídání německé posádky tam, kde jsou. Povolil jen 140 maníkům, aby se symbolicky připojili k americké 3. armádě. Čechoslováci tak 1. května překročili u Chebu naše předválečné hranice. Jenže pak zase ztvrdli na demarkační linii. No nevím, jestli by tam tvrdli jako Patton, kdyby tam byla celá brigáda a velel jim Liška!
Takže ano, zvítězili jsme. Jenže naši letci se nesměli objevit nad povstaleckou Prahou. Na ruzyňské letiště se vrátili až 13. srpna 1945, kdy už byly doma všechny karty rozdány.
Československé tanky na výzvu povstaleckého rozhlasu dorazily do Prahy taky 9. května - ale deset hodin po sovětských.
Symbolický oddíl naší obrněné divize si to přihasil do Prahy až 12. května. Celá divize dostala povolení dostavit se do Prahy až 28. května. Pro sichr bez jediného ostrého náboje...
Přitom se ještě 11. května 1945 bojovalo u Milína u Příbrami. Tam v boji s jednotkami SS padlo 60 českých partyzánů. A jedinělé boje s německými záškodníky probíhaly mimo Prahu až do 20. května.
To už tu úřadovali jiní záškodníci, totiž příslušníci Směrš a NKVD. Nejdříve vyvlekli těžce zraněné vojáky z ROA z postelí různých pražských nemocnic, stříleli je pak venku, anebo někdy i v nemocničních postelích. Takto zavraždili asi 200 těch špatných, ale reálných ruských osvoboditelů. Další skupinu ROA postříleli v Jinonicích, kde někde na poli tlejí dosud jejich kosti. Sovětský svaz pak na našem historickém "osvobození" pracoval usilovně dál i díky převodní páce KSČ (dnes přejmenované na KSČM, vedené europoslankyní Kateřinou Konečnou). Předseda revoluční České národní rady Albert Pražák byl vyhozen z Karlovy univerzity. Vojenský velitel Pražského povstání Karel Kutlvašr se ve věznici Leopoldov ocitl v jedné cele s německým velitelem Prahy Rudolfem Toussaintem. Jo a ještě si ten Leopoldov "zasloužil" zástupce komunistů v ČNR Josef Smrkovský. Smrkovský vyfasoval v roce 1951 vpodstatě za podepsání kapitulace s Toussaintem 15 let, ale pustili ho po revizi procesu už v roce 1955. Hrdina od Zborova a Prahy Kutlvašr pak v roce 1949 dostal doživotí. Pustili ho na velkou aminu v roce 1960. Toussaint obdržel rovněž doživotí, zejména za vraždy civilistů při Pražském povstání. Ve vězení podepsal spolupráci s StB, v roce 1961 byl propuštěn a jako špion odjel do Německa. Tam ovšem špionství opustil a žil si se spokojeným generálským důchodem.
Hrdinové ze Západu, později z Východu, ba i naši partyzáni, zejména ovšem sionisté, byli krutě potrestáni popravami, uranovými doly a pronásledováním rodin do entého kolena. Dostali jsme se z nacistických drátů do drátů komunistických.
Tak takové bylo naše "osvobození", ke kterému někteří naši tvorové stále ještě vzhlížejí.
Psáno v Praze na Lužinách 26. a 27. května 2025
