Je dopoledne o Bílé sobotě roku 2025, když s Karlou odjíždíme od petrovických kamarádů. Tam jsme si přes noc, plnou skleněných snů, odpočinuli od včerejší projížďky a procházky po zázracích Křišťálového údolí. Míříme do Kunratic u Cvikova. Ani nemusíme probouzet Eriku, takto Karlinu navigaci, abychom našli číslo 147, kde sídlí firma Pačinek Glass. Pece místní sklářské huti jsou umístěny v baráku, jehož architektura navozuje technicistní a starobylý pocit. Pocit je to oprávněný, protože ta budova bývala kdysi Strojní a traktorovou stanicí. Když čas trhnul sametovou oponou, neměly už STS smysl a domek se začal rozpadat. Před úplnou demolicí ho zachránil Jiří Pačinek, který si vyhlížel místo pro svou novou huť. Když už mu přestala stačit ta v Lindavě. Kde od roku 1992 pracoval ve sklárně AJETO ve sklářské dílně Petra Novotného.
Novotný má teď svou vlastní huť v Novém Boru, kterou jsme navštívili včera cestou z Lindavy - i s jeho přilehlým sklářským muzeem.
I když kdo ví, jak je to dnes, když je ta akce. Dorazili jsme dopoledne, tak nás to nemusí zajímat. Nestihli jsme přijet v celou hodinu, ale další exkurze začíná už za půlhodinku. To taky nevadí, alespoň máme čas porozhlédnout se po skleněné zahradě. A ta je! Svítí sluníčko, takže se jeho paprsky nádherně tříští ve skleněných květech, listech, lodyhách, houbách. Něco z toho jste mohli vidět letos v zimě v pražské Botanické zahradě, kde jsme s Karlou také byli. V noci. Tehdy bylo sklo rozsvícené elektřinou, tady na to stačí sluníčko.
Zde z oblázkového podloží tryská trs bílých jehel, tamo zase barevné květy tulipánů, jinde modrobílá obří masožravka. Hrozivě se tu tyčí Adéla, která dnes ještě asi ani nesnídala. Rostou zde skleněné stromy, v jejichž rozsoše se němě otevírají zobáčky skleněných ptáčátek. Pod křovinami se skrývají nerozvinuté kloboučky jedovatých hub.
Zahradou teče kamenná řeka, v níž postávají sklenění plameňáci. Vlastně ne plameňáci, ti by byli zcela růžoví. Zde mají různé barvy. Ty růžové jsem viděl v liberecké ZOO, kde jsem se rozhodl trochu více se rozpačinkovat.
A už udeřila naše hodina, vlastně půlhodina. Již jsme si zakoupili vstupenky, které mají trvalou hodnotu. Jako vstupenky totiž slouží několik centimetrů široké skleněné kruhové destičky s reliéfním nápisem Kunratice u Cvikova. Abychom nezapomněli, odkud je máme. Teď mi teď slouží jako talířky pod vázičkami.
A kdopak toho jednorožce vyrobil? Ó, samotný mistr Pačinek! Má skutečně figuru skláře, nebo snad spíše řeckořímského zápasníka, kterým chtěl původně být. Jenže pak shlédl v televizi seriál Synové a dcery Jakuba skláře (1985). A Jirku (*1972) natolik uchvátil, že se rozhodl pro toto nádherné a těžké řemeslo. Nejdřív ještě absolvoval exkurzi do sklárny, aby věděl, do čeho jde. Nastoupil pak do novoborského Středního odborného učiliště, které dokončil s vyznamenáním. Do praxe vešel v nadějném roce 1990. Ve sklárně, jež se věnovala výrobě hutního, ručně tvarovaného skla vydržel dva roky. Pak přešel do výšezmíněného AJETO. Než se tam stal sám mistrem, absolvoval nejdříve tříměsíční stáž v USA. (Divil jsem se minule, jak si mohou Japonci myslet, že v práci se žhavým sklem jsou dnes nejlepší Američani. Tak asi ano.) Na podzim roku 1995 jejich grify Pačinek odkoukával ve sklářském studiu Leona Applebauma v Rochesteru.
Ale někdo se mi do záběru přesto hodí. Dívka v růžové halence, když si prohlíží průzračné vázy, ozdobené skleněnými růžemi, jež jsou vyvedeny v nemlich stejné růžové!
Psáno v Praze na Lužinách v pátek 16. května 2025
Pokračování z Pačinkova království příště. Viz i předchozí referáty z Křišťálového údolí:
Slunečné sklo
Foukneš a je to
Zázraky skla ve školce
Japonsko v Křišťálovém údolí