pátek 16. května 2025

Legenda jménem Jiří Pačinek

Je dopoledne o Bílé sobotě roku 2025, když s Karlou odjíždíme od petrovických kamarádů. Tam jsme si přes noc, plnou skleněných snů, odpočinuli od včerejší projížďky a procházky po zázracích Křišťálového údolí. Míříme do Kunratic u Cvikova. Ani nemusíme probouzet Eriku, takto Karlinu navigaci, abychom našli číslo 147, kde sídlí firma Pačinek Glass. Pece místní sklářské huti jsou umístěny v baráku, jehož architektura navozuje technicistní a starobylý pocit. Pocit je to oprávněný, protože ta budova bývala kdysi Strojní a traktorovou stanicí. Když čas trhnul sametovou oponou, neměly už STS smysl a domek se začal rozpadat. Před úplnou demolicí ho zachránil Jiří Pačinek, který si vyhlížel místo pro svou novou huť. Když už mu přestala stačit ta v Lindavě. Kde od roku 1992 pracoval ve sklárně AJETO ve sklářské dílně Petra Novotného.


Novotný má teď svou vlastní huť v Novém Boru, kterou jsme navštívili včera cestou z Lindavy - i s jeho přilehlým sklářským muzeem.
 

Pačinek pak pracoval ve sklárně AJETO jako sklářský mistr ještě do roku 2008. Pořídil si tam roubenku, ve které bydlí dodnes. Ale už v roce 2007 si sousední stodolu přestavěl na malé sklářské studio, kde se společně s několika kamarády pustil do samostatné sklářské umělecké tvorby. A měl už jí tolik, že si mohl v roce 2010 v Novém Boru otevřít galerii. Ta teď sídlí v patře přestavěné STS, dnešního hlavního Pačinkova stanu, v jehož peci se rozhořel první oheň v roce 2015. 



Pořád ještě užíváme akce Velikonoce v Křišťálovém údolí, i když sem by se mohlo zajet na exkurzi kdykoli jindy. A to v létě do pěti odpoledne, v zimní sezóně pak do tří, o víkendech do čtyř. Protože je ještě duben, pak je zima, ale protože je už zaveden letní čas, pak ty čtyři odpoledne vydají na pět středoevropského času.

I když kdo ví, jak je to dnes, když je ta akce. Dorazili jsme dopoledne, tak nás to nemusí zajímat. Nestihli jsme přijet v celou hodinu, ale další exkurze začíná už za půlhodinku. To taky nevadí, alespoň máme čas porozhlédnout se po skleněné zahradě. A ta je! Svítí sluníčko, takže se jeho paprsky nádherně tříští ve skleněných květech, listech, lodyhách, houbách. Něco z toho jste mohli vidět letos v zimě v pražské Botanické zahradě, kde jsme s Karlou také byli. V noci. Tehdy bylo sklo rozsvícené elektřinou, tady na to stačí sluníčko.

Zde z oblázkového podloží tryská trs bílých jehel, tamo zase barevné květy tulipánů, jinde modrobílá obří masožravka. Hrozivě se tu tyčí Adéla, která dnes ještě asi ani nesnídala. Rostou zde skleněné stromy, v jejichž rozsoše se němě otevírají zobáčky skleněných ptáčátek. Pod křovinami se skrývají nerozvinuté kloboučky jedovatých hub.

Zahradou teče kamenná řeka, v níž postávají sklenění plameňáci. Vlastně ne plameňáci, ti by byli zcela růžoví. Zde mají různé barvy. Ty růžové jsem viděl v liberecké ZOO, kde jsem se rozhodl trochu více se rozpačinkovat.

A už udeřila naše hodina, vlastně půlhodina. Již jsme si zakoupili vstupenky, které mají trvalou hodnotu. Jako vstupenky totiž slouží několik centimetrů široké skleněné kruhové destičky s reliéfním nápisem Kunratice u Cvikova. Abychom nezapomněli, odkud je máme. Teď mi teď slouží jako talířky pod vázičkami.


Vstupujeme do samotné sklárny. Je zde teplo, protože se zde pracuje s ohněm a žhavou koulí skla. Nesahat! Sklo zde není tak žhavé, jako v peci, kde má přes 1200° C, ale takových 750° ještě mít bude. Šikovný sklář tu kouli tvaruje gravitací, pak vezme nůžky a začne ji nastříhávat. Mezitím si dílo občas přihřeje rudozlatým plamenem z plynového hořáku. Co z toho bude? Evidentně koník, jako u předcházející exkurze, kam jsem dříve omylem nahlédl. A ne! Holčička, které se to líbí, vykřikne "jednorožec!" a tak pan sklář přilepí ke koníkově čele ještě žhavý růžek. A jednorožec je na světě. Teď ještě musí jít do chladicí pece. Kde tedy není chlad, ale teplo poněkud menší než jaké je třeba pro tekuté sklo. Jen něco přes 500°C. Ještě se v "chladicí" peci asi o sto stupňů ohřeje, aby se vyrovnalo vnitřní pnutí vzniklé při tvarování. Než dokončíme exkurzi, tak koník, é, jednorožec vychladne. A pak si ho bude moci holčička koupit. Tedy budou jí ho moci koupit její nadšení páni rodičové.    

A kdopak toho jednorožce vyrobil? Ó, samotný mistr Pačinek! Má skutečně figuru skláře, nebo snad spíše řeckořímského zápasníka, kterým chtěl původně být. Jenže pak shlédl v televizi seriál Synové a dcery Jakuba skláře (1985). A Jirku (*1972) natolik uchvátil, že se rozhodl pro toto nádherné a těžké řemeslo. Nejdřív ještě absolvoval exkurzi do sklárny, aby věděl, do čeho jde. Nastoupil pak do novoborského Středního odborného učiliště, které dokončil s vyznamenáním. Do praxe vešel v nadějném roce 1990. Ve sklárně, jež se věnovala výrobě hutního, ručně tvarovaného skla vydržel dva roky. Pak přešel do výšezmíněného AJETO. Než se tam stal sám mistrem, absolvoval nejdříve tříměsíční stáž v USA. (Divil jsem se minule, jak si mohou Japonci myslet, že v práci se žhavým sklem jsou dnes nejlepší Američani. Tak asi ano.) Na podzim roku 1995 jejich grify Pačinek odkoukával ve sklářském studiu Leona Applebauma v Rochesteru.

Od té doby už toho hodně udělal, účastnil se mnoha soutěží a spousty výstav. Jedna na nás čeká v patře. Jo, to je ta, co ji jeden čas hostilo novoborské sklářské muzeum, jak jsem psal výše. Provází nás jím dvě průvodkyně. Zatímco nás seznamují s historií sklárny, zuřivě fotím. (Poznámka - když fotíte ve sklářské galerii, nejdřív se ohlédněte, než zacouváte. Ta polička za mnou se jen zachvěla. Nevím, jestli by to krylo mé pojištění domácnosti. Možné výše škod viz níže.) Ale je zde stejný problém jako dříve na zahradě - v nejlepších záběrech mi překážejí lidi!

Ale někdo se mi do záběru přesto hodí. Dívka v růžové halence, když si prohlíží průzračné vázy, ozdobené skleněnými růžemi, jež jsou vyvedeny v nemlich stejné růžové!


Kdo má rád koníky, mohl by si tu pořídit třeba pozornou žirafu za pouhých 25.000 Kč.


U obří průzračné vosy jsem cenu nezachytil.


Kdo netrvá na realismu, může si koupit nádherně tvarovaný užitečný předmět, v němž je rozpuštěna zlatá a červená. Jen za 35 táců. Ale je pěkný, a až prodám Temelín, tak si tady něco vybereme! Karla mi jistě poradí, rudé ryby na čirých podstavcích to nejspíš nebudou...


Ale mohly by to být ty vázy, ozdobené růžovými růžemi. Které nám předvádí pan Pačinek, vzpomínaje, jaké dělaly problémy právě ty ozdoby, nalepované žhavým sklem do žhavého skla při chladnutí. No - některé prostě praskly. Tak tyhle už ne. Ale mně se líbí jiné vázy, ozdobené růžemi rudými, které jsou rozzářeny světlem, padajícím zde z okýnka v šikmé střeše podkroví.


U dokonalé koule, vlastně zeměkoule, no prostě globusu, cenovka není.
Není ani u jiných koulí, které jsou vyvedeny ve formě bitevní starwarsácké Hvězdy smrti, tedy v barvě kosmické černi, protkané jedovatě zelenými spoji.


Ale nezoufejme. Kdo si chce odnést něco pěkného v přijatelné ceně, může si koupit skleničky na šampaňské, ozdobené různěbarevnými hrozny vína. K dispozici jsou i sklenice ozdobené na stopce jen jednoduchým barevným závitem. Anebo skleničky zcela čiré. Ty jsou k dostání už za pouhých 300,-! Ale my je nekoupili. Až později něco jiného.


A jestlipak koupili páni rodičové své holčičce toho vychladnutého jednorožce? A to víteže koupili!

Psáno v Praze na Lužinách v pátek 16. května 2025

Pokračování z Pačinkova království příště. Viz i předchozí referáty z Křišťálového údolí:
Slunečné sklo
Foukneš a je to    
Zázraky skla ve školce

Japonsko v Křišťálovém údolí
 
Lustr se skleněným parožím