 |
| Martin, Klára a Petra |
Maja Plisecká byla geniální baletka, která už ve svých jedenácti letech vystoupila v moskevském Balšom Těatru. Tedy v jedenácti a něco, protože se narodila 20. listopadu 1925 a v baletu Šípková Růženka tančila v roce 1937. Jako primabalerína zde vystupovala v mnoha světových rolích až do roku 1989. Zasloužilá umělkyně R(uské). S(ovětské). F(ederativní). S(ocialistické). R(epubliky). Národní umělkyně RSFSR a SSSR, nositelka Leninovy ceny a trojnásobná držitelka Leninova řádu, ta si přece musela žít v sovětském Rusku jako zářivá hvězda na purpurovém nebi, ne? Jenže Rusko bylo sovětské, a Sověti s oblibou podřezávali právě své hvězdy. Zejména, pokud byly "židovského původu". Přesněji pokud měly židovského tatínka jako Maja. A pokud se jejich maminka jmenovala Ráchel...
O těžkém osudu ruské primabaleríny vyprávěla v pondělí 9. června sama Maja. A to v podání trojice herců, baletních a výrazových tanečníků v pořadu nazvaném Já_Plisecká. Jde o "taneční dokument", který je jedním z cyklu Já umělec, s podtitulem "Maja Pliseckaja - největší ruská umělkyně dvacátého století v osidlech své země a svého Já".
Maju vyprávěla, hrála a tančila hlavně Klára Trojanová. V útulném podkroví Werichovy vily na Kampě probíhal nejdříve její monolog, následovaný dialogy s dlouho němým telefonem. Ocitli jsme se v době, kdy měla právě zlomený kotník. Přesto telefon stále zvoní a různí soudruzi se dožadují, aby odjela na turné někam do Uzbekistánu. "Balet není zasedání perestrojky," upozorňuje je Maja a my víme, v jaké době jsme se to ocitli. V době, kdy už za Majou mohou přijít západní novináři. Jako první dorazí Angličan v podání Martina Dvořáka. Pak přijde francouzská novinářka Petra Padriánová. Ptají se jako všichni na matku, hvězdu němého filmu. Dávají otázky, které Maja už tisíckrát slyšela, ale teď, v době perestrojky, kdy už tedy není cenzura, může vyprávět i o tom, jak nesnášela školku, ve které z dětí dělali malé leninovce. A kde do ní hustili krupicovou kaši, až se pozvracela. Vypráví o svém tatínkovi, který byl zapálený komunista a skvělý organizátor, ale v osmatřicátém byl zatčen, odsouzen jako "špion, zrádce a zločinec". A popraven zastřelením. Matka u výslechu "nespolupracovala" na výpovědi proti svému muži a tak vyfásla osm let v pracovním lágru někde v Kazachstánu. Pustili ji dříve, ale Maja musela žít u své protivné tety. Naštěstí se jí ta teta, nešikovná baletka, ujala, protože jinak by Maju strčili do sirotčince.
A najednou se divadelní představení mění v baletní výstup, rozehraje se hudba nějakého klasického baletu, Petra Padriánová se promění z naivní francouzské novinářky v mladičkou Maju, anglický novinář Martin Dvořák v jejího partnera, současnou Maju přestane bolet zlomený kotník a účastní se tanečního reje také.
A pak světla přesvítí scénu, novináři i Maja se ostrým střihem vracejí do svých divadelních rolí, aby následoval další divadelní výstup. Divák si musí dávat pozor, do jaké role se přehrávají zúčastněné osoby, ale není to tak těžké. (Těžší je naslouchat, když herci hovoří s hlavou odvrácenou od vás. Doporučuju si sednout doprostřed účka, do kterého jsou sestaveny řady pro sedící diváky.) Martin Dvořák může být mužem Maji Plisecké, tedy hudebním skladatelem Rodionem Ščedrinem a po chvíli zase "vůdcem sovětské mládeže" (a zároveň KGB) Šelepinem, který Maju (konečně po letech!, kdy nesměla "za rubež") pouští do Ameriky. Ale má to háček.
Soudruh Šelepin velice mile hovoří s "Majou Michajlovnou". Psala samotnému Chruščovovi a "Nikita Sergejevič" jejímu "milému dopisu" uvěřil. Zvěsti o možném nepřátelství k režimu byly jen intrikami kolegů. V New Yorku má dva bratrance s rodinami, proč by se s nimi nemohla setkat? Jo a pozdravujte pana manžela. Ščedrin si klidně může v Rusku koncentrovat na těch svých křídlech. My jeho useknuté ruce nepotřebujeme(?!)... "Jedině kdybyste se snad nehodlala vrátit, soudružko Plisecká..." !!!
Byl to šílený svět, kde ani jeho hvězdy, nejobdivovanější a nejoblíbenější lidé nevěděli dne, ani minuty. Neochránila je ani přízeň nejmocnějších. Stalinovi se líbila, ale když tančila pro vzácnou návštěvu z Východu, Mao Ce-tunga, tak nepřišel. Ale na koncertě k Stalinovým sedmdesátinám, který se konal v Kremlu, tak tam Stalin samozřejmě byl - i s tím Maem. Všichni se pak objevili i v novinách. A od té doby měla Maja "vztah" se Stalinem - alespoň se na to novináři vždy ptali. A sovětské národy to věděly. Jenže v roce 1953 Stalin umírá. Plisecká jako gardová primabalerína dostává vstupenku k návštěvě jeho rakve. Když k ní přichází, tak slyší, jak za ní někdo říká: "Tak teď už z tebe nikdo mít strach nebude, dohrála si."
Ale pak "tančí pro Nikitu Sergejeviče". Kdykoli kdokoli ze sovětských národů nebo bratrských republik přijede do Moskvy na státní návštěvu, tak frčí do Balšovo těatra na Labutí jezero s Pliseckou. A do carské lóže ho vždy doprovází soudruh První tajemník (až je mu z těch labutí už na blití). Dojatý Chruščov odchází z lóže, ale další den se na Politbyru doví, že ta potvora Plisecká jistě spolupracuje s anglickou kontrarozvědkou...
Maja má tančit Annu Kareninu. Ale jisté soudružce Furcevové (v dialogu se do ní přehrává Petra) se nelíbí její erotický náboj. A "hudba je příliš hlučná". Jenže Furcevová odjíždí na návštěvu Vietnamu a tak jdou za jejím šéfem. Podobně to bylo dříve s Carmen, jak to bude příště s něčím jiným, je ve hvězdách.
Na otázku novináře, kdy se poprvé dostala do zahraničí Maja odpovídá, že po dlouhém období zákazů vycestovala do Prahy. "Ale pro Rusy není Praha cizina." (Ha! To vysvětluje mnohé.) Skutečnou cizinou tak byla pro Pliseckou Indie. Než dostala stopku od KGB. Kdyby se narodila jinde...
"Ale já jsem Ruska. Jsem dokonce hrdá Ruska. Přece se nebudu stydět za to, že jsem žila a přežila Stalinovo impérium. Žila jsem za Chruščova, za Brežněva, za Andropova. To není ostuda, to je výkon v tom žít a přežít."
Jo, my starší o tom něco víme ze svých dřívějších životů. A to byli českoslovenští komunisté jen odvarem svých sovětských soudruhů!
Vlastně by mělo být to představení smutné až drastické. Když Maja vypráví o svých bolestech, kterými trpěla od dětství. O fyzických i duševních bolestech. Klára Trojanová o tom hovoří s hrdým odstupem, skoro jako distingovaná anglická dáma, trpící zlomeninou, ale vzpřímená a přísná. Ale najednou se do toho prolne tanec, který za nádherné hudby Čajkovského, Ravela a dalších klasiků vyplní na centimetry celý prostor, který mu diváci, sedící ze tří stran a strop podkroví Werichovy vily poskytuje. Když nakonec Martin Dvořák tančí ve své polorozepnuté košili umírající labuť (ano, chlap, ne balerina!) a chvějí se mu přitom trpící prsty, je v tom jakési smíření.
Ale závěr přináší naději. Tolik očekávaný telefonát od samotného Maurice Béjarta, v jehož choreografii má - a bude! - tančit Ravelovo Bolero. My tušíme. (A pokud to nevíme, tak si to najdeme na internetu.) Maja Plisecká se s ním dočká velkého úspěchu jak v Americe, tak v Evropě a mnohých asijských státech. Dočká se konečně i spousty světových ocenění...
 |
| Originální Maja |
Světla zhasnou, světla se rozsvítí, diváci tleskají a tleskají, nakonec i vstávají, a je konec. Jedinečný zážitek, který si premiérově užili diváci v brněnské vile Engelsmann dorazil i do Prahy. A bude se několikrát opakovat, po Brně a Praze zamíří i do Olomouce. Představení se koná nejen ke stému výročí narození Maji Plisecké. Ta se nakonec dožila devadesáti let. Na závěr svého života s manželem procestovala hlavně USA, Španělsko, Itálii a Německo, kde pak v Mnichově dlouhodobě bydlela. Rusko ovšem také navštěvovala, hlavně Moskvu a Petrohrad. A na daču jezdila do Litvy, ostatně její dosud žijící muž Rodion má litevské občanství.
Představení také oslavuje dvacet let práce spolku ProART, který má své začátky v roce 2004 na festivalu Tanec Terezín. (Více viz na stránkách spolku, kde se dají najít i další projekty a data příštích představení.)
Ještě zmíním, že toto představení, kde hráli tři skvělí lidé na pokraji fyzických možností i daného prostoru, prosvěcovala světla, jež byla nedílnou součástí inscenace. A hudba seděla, ta originální i ta akusticky upravená. Telefon zazvonil vždy v pravou chvíli...
Šli jsme s přítelkyní Karlou z té nádherně rekonstruované vily na Kampě dojatí a spokojení.
Psáno, referováno a doporučováno v Praze na Lužinách v úterý 10. června 2025
Autor: Martin Dvořák podle autobiografií Já Maja a Neztratit držení
Režie a choreografie: Martin Dvořák
Účinkují: Klára Trojanová, Petra Padriánová a Martin Dvořák
Hudba: Jan Hanák SONORITY a P. I. Čajkovskij, M. Ravel, R. Ščedrin, C. Saint-Saens, L. Minkovski, Ch. Adam a F. Mendelssohn-Bartholdy
Režijní a dramaturgická spolupráce: Karla Štaubertová
Foto v perexu: Oskar Stolín
Další foto z hesla Wikipedie
