 |
| Kibuc, který se nemohl bránit (1942) |
V sobotu 14. června se konala tryzna k 83. výročí vypálení obce Lidice. Podle novější tradice probíhá nejdříve bohoslužba na základech zničeného kostela sv. Martina, pak dojde na kladení věnců. Letos se jako první kladl věnec prezidenta Petra Pavla. Ale pan prezident pak žádný projev neprojevil. Žádný z přítomných politiků nebo vzácných hostů ze spřátelených ambasád. Když se stal před pěti lety ředitelem Památníku Lidice Eduard Stehlík, tak ten tuto kratochvíli politikům zatrhl. Naštěstí.
Zvykem se stalo, že po obřadu kladení věnců se dav přihlížejících pod vedením nějakého římskokatolického kněze pomodlí za památku těch 173 mužů a chlapců, jejichž ostatky pod těmi věnci a vrstvami hlíny stále leží. A nejen za ně, ale za všechny oběti lidické tragédie, kterých bylo nakonec 340, z toho 192 mužů, 60 žen a dokonce i 88 záměrně zavražděných dětí. Letos modlitbu (a dřívější bohoslužbu) vedl Mons. Zdenek Wasserbauer, a ten se před modlitbou krátkého proslovu dopustil. Připomněl biblický příběh o dvou bratřích, Kainu a Ábelovi. Proč se dva národy, které žily vedle sebe před těmi třiaosmdesáti lety - ale i dnes - proč se postaví proti sobě, aby se vzájemně vraždily?
No jo, proč. Vždyť zlo bylo v srdci Kainově, a on ho nedokázal potlačit. Maně jsem si přitom vzpomněl na jiné dva biblické bratry, Izáka a Izmaela. V Abrahámově době se nemuseli, dnes se vzájemně vraždí. Vzájemně? Vzájemně??? Prosím, nerelativizovat! Němci chtěli za druhé světové války rozšířit svůj životní prostor. A pro to hodlali vyvraždit podřadné národy, jako podle nich byli Židé a Slované. S evropskými Židy se jim to skoro podařilo, se Slovany teprve začali. Když pak válku prohráli, začali brečet, že na ně jsou všichni zlí, rozmbombardovali jim města a po válce je neměli rádi.
Ne, Češi po válce neměli skutečně Němce rádi. A dokonce je po té válce (skoro) všechny transferovali/ odsunuli/ vyháněli/ vyhnali. Kvůli tomu se na nás ti odsunutí hodně zlobili. A někteří jejich potomci, shromáždivší se v organizaci zvané Sudetoněmecký landsmanšaft ještě stále zlobí. Prezident obnovitel, tedy Edvard Beneš, ten jim hodně leží v žaludku. A přitom byl na ně tak hodný! Nejdřív. Dokonce ještě před mnichovskou krizí uvažoval, že bychom mohli akceptovat alespoň některé z vypjatých osmi Henleinových požadavků, které Konrád vznesl na sjezdu SdP 24. dubna 1938 v Karlových Varech. Hlavně tedy body 3 (Stanovení a uznání německého národního území) a 4 (Vybudování německé samosprávy v německém národním území ve všech oborech veřejného života, pokud se jedná o zájmy a záležitosti německého národního tělesa). Tedy že bychom v Československu zavedli jakési dvoustátní řešení. Této myšlenky se doložitelně držel ještě počátkem své londýnské emigrace.
Jenže pak se československým parašutistům za mohutné podpory domácího odboje podařilo zlikvidovat nacistickou trojku (po Hitlerovi a Himmlerovi), totiž Reinharda Heydricha, který si vytkl za úkol provést "konečné řešení české otázky". Jen několik měsíců poté, co na konferenci ve Wannsee přednesl svůj plán na "konečné řešení židovské otázky". No a naši vojáci vyřešili jeho.
Nacistické běsnění, které následovalo, si nikdo z plánovačů této akce nejspíš nedovedl představit. Jeho "výkladní skříní" se stalo vypálení a vystřílení Lidic. Teprve po Lidicích britská vláda oduznala Mnichovskou smlouvu. Československá exilová vláda se teprve po Lidicích dočkala plného mezinárodního uznání jako zástupkyně naší státnosti.
A teprve po Lidicích Beneš přistoupil na myšlenku poválečného odsunu německého obyvatelstva, jak s ním už dříve přišli britští politici a jak na to naléhal domácí odboj. Už nadále nebylo možno aby spolu žili „Čechoslováci“ a Němci v jednom státě. Důsledkem bylo, že Češi po válce věděli, že Němci budou potrestáni. To, že věděli, že Němce čeká trest, chladilo jejich hněv a zabránilo masovým poválečným masakrům. Z tohoto hlediska byl transfer paradoxně - humanistickým aktem.
Málokdo si uvědomuje, k jakým strašným šílenostem došlo po nedávno skončené válce, když se bortilo britské impérium. V roce 1947 se britská Indie rozdělila podle náboženské linie na dva státy - Indii a Pákistán. To bylo doprovázeno masivními transfery obyvatelstva. Z Indie odešlo 7 milionů muslimů, z Pákistánu uprchlo 10 milionů hinduistů a sikhů. Ghándí, neGhándí, ty dva proudy, když se někde potkaly, tak se na sebe vrhly a začaly se vzájemně zabíjet. Neznám jména bratrů, kteří by to dělali. Ne, nebyli to bratři. Při těchto "událostech" bylo zabito na půl miliónu lidí!
Pomsta za Lidice a Ležáky, za oběti heydrichiád, koncentráků, poprav, mučení a teroru byla velice studená. "Jen" odsun!
Kolik Lidic bylo spáleno a vyvražděno během soboty 7. října 2023 když vojáci Hamásu (ale i rozdivočelí civilisté z Gazy) zaútočili na "mezinárodně uznané území" Izraele? Tři? Čtyři? A vy pánové a dámy z Brusele a New Yorku, levičáci z Paříže a Stokholmu, zelenisté z Berlína a Prahy, vy si myslíte, že Izrael a jeho občané, že jakýkoli člověk nemuslimského vyznání, že stanoví a uzná v Izraeli nějaké to německé, pardon, palestinské "národní území"? Ze kterého na ně zase za pár let začnou létat rakety a vybíhat teroristé?
O paralelách česko-německého a izraelsko-palestinského stýkání a potýkání už mluvili mnozí. První snad dramatik a spisovatel Pavel Kohout na výbušném IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967, kdy obhajoval Izrael. Ten na počátku Šestidenní války napadl v sebeobraně sousední arabské země. A to těsně předtím, než se sešikovaly jejich armády ke zničení židovského státu. Kohout to přirovnával k situaci, "kdyby bylo v roce 1938 Československo namísto kapitulace vypálilo první ránu - mohl by je někdo ze spravedlivých soudců označit za agresora?".
 |
| Kibuc, který se ubránil (1948) |
Ty paralely zná i prezident Miloš Zeman. Když byl ještě jako prostý premiér na návštěvě Izraele, pravil tam se svou proslulou rozšafností: "Jaké máte problémy s Palestinci? Tak je prostě odsuňte!"
Jenže není kam, Milošu. On je totiž nikdo nechce. Určitě ne ani prezident Trump, který to desítky let po Zemanovi taky řekl.
Hm, ještě jedna paralela mě napadla, když jsem četl knihu reportéra ČT na Blízkém východě Davida Borka Krvavý rok 5784, 12 měsíců války v Izraeli. Vypráví tam příběh Davida Tahara, otce devatenáctiletého záklaďáka Adira, který padl při obraně pohraniční základny Erez. Při pohřbu 10. října 2023 David zjistil, že v rakvi leží Adirovo tělo - ale bez hlavy. Někdo si ji odnesl do Gazy jako trofej. Vzpomněl jsem si, že hlavy padlých československých parašutistů jsou také nezvěstné. Předpokládá se, že jejich těla byla uložena na Ďáblický hřbitov. Ví se, že pět hlav s průstřely v oblasti spánku bylo vypreparováno, jak o tom svědčí fotografie lebek z budovy německého Ústavu soudního lékařství. Hlavy Josefa Gabčíka a Jana Kubiše Němci zalili do konzervačního roztoku - a možná ještě dneska slouží někde jako učební exponáty.
David Tahar měl větší "štěstí". Hlavu jeho syna našli vojáci IDF v Gaze v normálním civilním krámku, kde ležela v mrazáku na nanuky...
"Dvoustátní" řešení, tedy vlastní stát? Palestinci, zapomeňte! A zapomeňte i vy, Evropané a Američané, nepřátelé i "přátelé" Izraele! Po mnohanásobných Lidicích už ne.
Psáno v Praze na Lužinách v úterý 17. června 2025
