pátek 18. srpna 2017

Vzpomínka na Ramblu


Barcelona je protkána uličkami, ulicemi, třídami, bulváry. Nejznámější a nejživější třídou je třída, která se jmenuje jen Třída. Tak je známá: La Rambla, která začíná na velkém kulaťáku s názvem Katalánské náměstí a táhne se v délce asi jeden a čtvrt kilometru až k moři. "Ulice tohoto typu mají ve Španělsku široký chodník vedoucí jejich středem", popisuje Ramblu George Orwell ve své knize Hold Katalánsku. Rambla odděluje kdysi dělnickou čtvrť  El Raval na jihozápadě od historické čtvrti Barri gòtic. V květnu 1937, v době občanské války, o které Orwell píše, tudy vedla válečná linie mezi dělnickými anarchisty a prosovětskými komunisty. Až při četbě Orwella jsem se dověděl, že občanská válka se nevedla jen mezi povstaleckými fašisty a vládními jednotkami, ale (a občas hlavně!) i mezi ozbrojenými složkami vládní koalice. Zatímco anarchistická vojska z katalánské POUM držela frontu proti Frankovým fašistům, katalánští komunisté ze PSUC, věrni přísaze 3. kominterny (a dodávkám zbraní ze SSSR) bojovali hlavně politicky. A propagandisticky. Takže z dělnických anarchistů se – dle bolševiků – náhle stali "fašisté". Také toto mi zpětně objasňuje další z důvodů, proč v Barceloně jsme téměř na každém kroku nacházeli památníky na osvobozenecký boj proti Španělsku, končící porážkou během "Dne" v roce 1715, ale o pomníčky z doby občanské války jsme nezakopli. Tehdejší střepy ještě odírají krvavé rány uvnitř katalánské společnosti…

pondělí 14. srpna 2017

Nejlepší ejlatská pláž


(Užít si Izrael)

Ejlat, Ejlat. Ocituji tady o něm stručnou charakteristiku ze své knížky Mír v Izraeli: "Toto území je zvláštní na mnoho způsobů. Jedním z nich je (když pomineme pouštní osady), že nejbližším městem je 250 km vzdálená Beer Ševa. Dalším, že je jediným přístupem Izraele k Rudému moři, a jeho prostřednictvím i do východních moří. Izraelské pobřeží je široké – či spíše úzké – pouhých dvanáct kilometrů. A pak se zde nachází bezdaňová zóna. V Ejlatu bydlí asi 50.000 obyvatel a určitě několik desítek tisíc turistů. Ti všichni pijí odsolenou vodu, která se nebere přímo z moře, ale z rozsáhlých obdélníkových bazénů na sever od města. Sem podzemím proniká od moře voda přefiltrovaná usazeninami, nicméně stále slaná. Nepřehlédnutelným městotvorným prvkem je letiště, jehož jediná severojižní přistávací plocha rozděluje oblast na dvě části. Je tu málo místa, takže se neděste, když vám přímo nad hlavou zaduní motory dopravního letadla."

úterý 8. srpna 2017

Jak jsme zahynuli v Negevu


(Přežít Izrael)

Nejprve se ještě vrátím k minulému vyprávění Jak jsme zahynuli v Českém lese. Článek potěšil čtenářku Miroslavu, zejména popisované bloudění. A to proto, že když v té oblasti byla v červnu, dva měsíce po nás, a hledala odbočku ze šestky na Dimonu, tak tam rovněž bloudila, a to za "plné poslušnosti navigaci". Ta je honila ze šestky na jakýsi "camprdlík", aneb silniční útvar, podobný mému "Ping pongu po kruháčích". Taky ztratili půlhodinu času. Já neměl zapnutou navigaci, ale prohlížel jsem si trasu na gůglích mapách. Kdybych si prohlížel raději jen mapu (a ještě raději přehlednější mapy.cz, kde to není bílé na světle šedém), a nebyl zblblý, tak bych si správnou cestu našel sám. Vyhlašuji plnou neposlušnost navigaci! A slibuji poslušnost Janince…

pondělí 31. července 2017

Jak jsme zahynuli v Českém lese


(Přežít Izrael)

Oběd a naše vlastní restaurace nakonec trvaly až do tří. Máme před sebou ke svému dnešnímu hotelu v destinaci Midreshet Ben Gurion ještě asi 180 kilometrů. S oklikou. Když chceme navštívit největší uměle vysázený les v Izraeli, nazvaný Jatir. A to chceme. Přesněji, chci to já, protože tenhle cíl mi pokaždé unikal. Nejblíže jsem byl v roce 2014 společně s výpravou Židovského národního fondu (KKL), tedy organizací, která v Izraeli od roku 1901 vykupuje pozemky a sází na nich stromy – už je jich za více než století práce skoro čtvrt miliardy! Tehdy jsme bydleli v Aradu, od něhož je okraj lesního masivu Jatir vzdálen vzdušnou cestou jen 15 km, a jeli jsme dokonce sázet stromky – jenže ty jsme nakonec sázeli jinde. U města Nachšon, protože tam to bylo potřeba. Prostě musím vidět ten slavný Jatir a hlavně v něm navštívit Český les, o kterém jsem toho už tolik napsal.

úterý 25. července 2017

Podzemní království

Černé je bílé a balvan je díra...
(Přežít Izrael)

Nejdříve komentář ke dni, aneb Jak přežít nenávist

V pátek 14. července zaútočili tři palestinští teroristé minisamopaly na izraelskou vojenskou hlídku. Tato celkem fádní zpráva se vymyká bežnému koloritu tím, že napadeni byli vojáci, kteří hlídali vstup na Chrámovou horu. Tedy lidé, kteří se starají, aby se na ni nedostaly ozbrojené osoby, které by mohly zaútočit na modlící se muslimy. A nedovolí ani, aby se tam nedostali nemuslimové. Vojenská hlídka stojí asi dva metry před hranou chrámového okrsku, který spravuje autonomní muslimská rada Waqf, formálně odpovědná jordánskému králi. Další kuriozitou je, že teroristé napadli hlídku zezadu, tedy z náboženského okrsku, který Waqf buďto nemá pod kontrolou, což je nedbalé, nebo s jejím vědomím, což je zločinné. Zločinné je i to, že v objektech na Chrámové hoře skladují teroristé zbraně!

čtvrtek 20. července 2017

Nebedrap míru


Nebedrapy Tel Avivu z Hatachany, ten Míru úplně vlevo.
(Přežít Izrael)

Jsme na jaffském nádraží – odkud se už nejezdí. A že odtud do 82 km vzdáleného a skoro 800 m vysokého Jeruzaléma jezdili svého času všichni, kdo se tam chtěli dostat. Ono to bylo opravdu nejpohodlnější po moři přes Jaffu, z Ameriky, Evropy i Ruska. Theodor Herzl i baron Rothschild, císař Vilém II. a jeho dvůr, a všechny další velké i malé osobnosti, ti museli strávit na klikaté a stoupavé trati skoro čtyři hodiny! Všichni nastupovali tady. A to až do roku 1948, kdy byla tato stanice zrušena a nástupním bodem do Jeruzaléma se stalo telavivské nádraží. No a po roce 1967, když byla vybudovaná silnice číslo jedna, po které se do Jeruzaléma můžete dostat za hodinu, osobní vlaková doprava na této trati úplně chcípla. Zmizely koleje z Jaffy do Tel Avivu, ale z nezmizely koleje ze stanice Jaffa, ani samotná stanice. Koleje tu teď slouží jako dekorace. Nebyly rozkradeny – snad proto, že prozíravá radnice nechala hned v tom roce 1948 celý areál obklopit zdí. Teprve roku 2004 zde začaly první rekonstruční práce, a roku 2007 byla stanice znovuotevřena. A je tady od té doby komplex Hatachana, kde se odehrávají různé koncerty a festivaly. Ochranná zeď funguje dodnes, otevírá se v deset ráno a zavírá v deset večer. Jen ve čtvrtek, kdy zde od sedmé hodiny večerní probíhá umělecký veletrh pod širým nebem, se zavírá až o půlnoci.

úterý 18. července 2017

Putování Tel Pišpešukem


(Přežít Izrael)

Město tohoto jména v Izraeli nenajdete, ani nikde jinde. Pišpešuk, či šuk ha-pišpešim, bleší trh, ten nejkurióznější, který znám, se nachází v uličkách staré Jaffy. Je to další dnešní cíl, který chci ukázat Janince hned po tom, co jsme prošmejdili zvířetníkové uličky kolem jaffského vršku. Nejdříve však scházíme pozvolným obloukem od kostela sv. Petra dolů k věžovým hodinám. Cestou se dostáváme k dělům, o kterých jsem ve své kníze Mír v Izraeli tvrdil, že je zde zanechal v roce 1799 Napoleon. Kdybych si tehdy přečetl přiloženou infocedulku, pak bych věděl, že se jedná o pobřežní dělové kusy z otomanské periody (1515-1917) – což by se nevylučovalo. Kdyby další cedulka neupřesňovala, že tato děla sem byla dovezena až na počátku 18. století, aby chránila Jaffu před beduínskými nájezdy. (Což ovšem dědictví po Napoleonovi nevylučuje ani tak.)

pátek 14. července 2017

Podlý útok v Jeruzalémě


Mobyho zpráva z Jeruzaléma:

Pátek 14. července 2017

"Izraelští policisté dnes dopoledne vnikli svévolně na Chrámovou horu, posvátné to území islámského náboženství. V absolutním rozporu se zásadami náboženské morálky a ochranou lidských práv zde zavraždili tři nábožné muslimy. Jednoho, který po barbarském útoku ještě žil, dorazili na místě. Izraelští okupanté poté sáhli k dalšímu podlému útoku na náboženské cítění utlačovaných Palestinců, když zakázali vstup na Chrámovou horu všem muslimům. Znemožnili jim tak dnešní polední modlitbu, tedy páteční – tu nejdůležitější v běhu týdne. Tento další zločin izraelské soldatesky oprávněně vyvolává rozhořčené emoce v řadách zbídačelého lidu."

úterý 11. července 2017

Jaffská zvířena


(Přežít Izrael)

Minule jsem zmínil naléhavý úkol, kvůli kterému mířím po schodech kolem Mořské mešity přímo vzhůru, až mi Janinka sotva stačí. Hodlám totiž navštívit podzemní návštěvnické středisko na náměstíčku před kostelem sv. Petra. Jsou tam prý i vykopávky z římské doby. A taky, jak se pamatuju z dřívější návštěvy, záchod. Nejspíš jsem snědl něco nevhodného, či snad ve zbytečném chvatu, a to se mi teď bouří ve vnitřku. Takže chvátám, a to nikoli zbytečně.

úterý 4. července 2017

Větrný anděl


(Přežít Izrael)

Včera jsme měli s Janinkou náročný den. I když náročný být původně neměl. Na dnešek jsem tedy naplánoval něco lehčího. Ráno má být ošklivě a jen 14 stupňů, sjedeme se podívat do věhlasného Muzea umění na obrazy.  (Kdybyste si v bedekru Lonely Planet chtěli najít Art Museum, tak ho v rejstříku nenajdete v seznamu muzeí, tam je jenom uvedeno světoznámé Umělecké muzeum v Ejn Charod, nenajdete ho ani pod heslem Tel Aviv, avšak pod samostatným heslem Telavivské umělecké muzeum…) Bedekr chválí "ultramoderní futuristickou budovu amerického architekta Prestona Scotta Cohena" a "skvostnou sbírku impresionistů a postimpresionistů". No, snad tam něco bude. Odpoledne se pak rozvalíme na pláži před hotelem (za pobřežní magistrálou), to už má být 26 stupňů.

úterý 27. června 2017

Jak jsme zahynuli na Nitcanské pláži

(Přežít Izrael)

Minule jsme s Janinkou navštívili most "Až sem", přes který se Egypťani v květnu roku 1948 na sever k Tel Avivu neprobojovali. A teď se konečně můžeme vydat směrem k Ashkelonu na jih k dunovým jezírkům poblíž městečka Nitcan. Tedy nikoli "vydat", avšak také probojovat!

Naplánoval jsem to skvěle. Jak už jsem psal, byl naším hlavním dnešním cílem onen most. (Jak jsem asi nepsal, vydal jsem se k němu, abych zažil jeho atmosféru. Odehrává se tu totiž jedna ze závěrečných scének mého rozepsaného románu Paměť kamenů.) A když už jsme v Ashdodu, podívali jsme se i na jeho citadelu. A na mapách jsem si našel další, tentokrát přírodní zvláštnost: Nedaleko odtud se nacházejí podlouhlá jezírka, kolem nichž se vine čtyřkilometrová turistická cesta. A kousek za nimi se rozkládá pláž, kam jsem na závěr dnešního putování naplánoval naše první letošní smočení ve Středozemním moři.

úterý 13. června 2017

Jaký most???


(Přežít Izrael)

Minule jsme s Janinkou brouzdali po dunách kolem citadely Ashdodu. Málem bych jel rovnou k další atrakci, asi 4 km vzdáleným jezírkům u Nitcanu, avšak Jana mi už napotřetí připomněla, že sem jedeme hlavně kvůli tomu mostu. Jakýmu mostu, porád? Jo k tomu mostu Gešer ad Halom! Tak dobře.

úterý 6. června 2017

Vlny nad mořem


(Přežít Izrael)

Minule jsme s Janinkou dorazili z Tel Avivu do Ashdodu. Do třetího a do druhého Ashdodu. První Ashdod, třináckrát zmiňovaný v Bibli, tak ten leží ve vnitrozemí. Přesněji jeho vykopávky na Tel Ashdod. Ty jsou vzdáleny asi pět kilometrů od pobřeží a nacházejí se kousek na jih od současného Ashdodu v oblouku mezi silnicí číslo 4 a železnicí. Z největší části je ono starověké město nejspíše pohřbeno pod vlnami dun, které se až sem vzdouvají od moře. Jak jsem zjistil pohledem do mapy až teď.

Tak tenhle první Ashdod jsme nenavštívili.

čtvrtek 1. června 2017

Kámen, hrušeň a hrob


Na severním konci území leží pískovcový kámen, který označuje místo, kde stával dům č.p. 39 Josefa a Alžběty Doležalových, kteří zde žili společně s dětmi Josefem a Marií. Na východě se v hustém vrbovém podrostu skrývá klenba můstku, přes který jezdil na svoji louku sedlák Rákos. Můstek vedl přes potok, který dnes teče o patnáct metrů severněji. Jižní konec areálu je ohraničen novým hřbitovem, vedle kterého leží trosky hřbitova původního. Vandalové zde zničili hrobky a hroby, kosti rozházeli po okolí. Před tím z lebek pečlivě vytrhali zlaté zuby.

úterý 30. května 2017

K hradbám Ashdodu


Vnor do Ašdodu
(Přežít Izrael)

První noc v Izraeli jsme spali jak zabití. Přesto jsme se vzbudili už v půl šesté. Vlastně, protože máme letní čas, tak v půl sedmé. Vlastně, protože jsme v Izraeli, tak v půl deváté. Nejvyšší čas umýti se, a posnídati. Požili jsme včera nakoupené poživatiny. Ukázalo se, že chleba je neuvěřitelně chutný, stejně jako jemná tvarohoidní, téměř tekutá, pomazánka. Ukázalo se také, že mléko, které si včera Janinka pořídila není mlékem, avšak velice chutným kefírem. Nicméně nevhodným pro nalití do kávy. Přesto se velmi hodil k samotnému vyzunknutí. Kafe i čaj jsme si mohli uvařit díky tomu, že jsme měli k dispozici varnou konvici. Nikoli přivezenou v přetíženém kufru, ale jako součást vybavení pokoje. Ve všech letošních izraelských hotelích jsme mohli užít domácích varných konvic, i když často nešlo o rychlovarné, leč pomalovarné konvice. Nicméně byly místně vyzkoušeny, takže nehrozilo vyražení jističe. (Kafe a čaj v sáčcích přiloženy.)