pátek 16. listopadu 2018

Říšská nacistická orlice má v Lidicích „na růžích ustláno“

Myslel jsem si, že doby, kdy nad Lidicemi vlála vlajka s hákovým křížem jsou pryč i s vesnicí, kterou nacisté srovnali se zemí. Myslel jsem si, že v nových Lidicích už bude jen a jen všechno bez ideologických kiksů, zvláště pak po sametové revoluci.

 Ale jsem zklamán.

úterý 13. listopadu 2018

Věci mezi anténou a uzemněním

Holubník 2012 - fotil synek
Tak říkal jeden můj kolega elektrotechnik a radioamatér těm věcem, o kterých normální lidé a Shakespeare říkají, že jsou mezi nebem a zemí.

38 let jsem byl ženat se svou milou ženou Ivankou. 4 roky jsem prožil vedle své neregistrované partnerky Janinky. Žena se za svobodna, když jsem ji poznal, jmenovala Ivana Rezková, partnerka, když jsem ji poznal, Jana Rečková. Ivana je variantou jména Jana, a v příjmení se mé lásky lišily jen jedním písmenem.

Obě mé ženy zemřely na rakovinu (každá na jinou) na den přesně měsíc před svými narozeninami. Ivana právě dnes před pěti lety, Jana letos v březnu. Obě braly jako své krédo pomoc jiným lidem. Ivana se snažila bojovat jen s takovým zlem, na které právě stačila, Jana i s takovým, na které nestačila.

úterý 6. listopadu 2018

Vítejte v autoritativní demokracii

Republika nám zůstala, druhá. Malá – ale naše. A kdo není náš, pryč s ním!

Celé září až do 10. října jsem psal o hrdinné odvaze československých občanů, již byli připraveni brániti svou vlast a za její svobodu a demokracii též padnouti. Ta vlast, na kterou můžeme být hrdí skončila na podzim roku 1938. Pak nastala doba hnusné Druhé republiky. Největší naší národní ztrátou nebyla ztráta území, průmyslové a surovinové základny, opevnění, obyvatel, avšak ztráty morální.  Po počátečním šoku, po zmařeném vzepětí hrdinného odhodlání zářijové mobilizace, přišla kocovina. Po prvních záchranných aktivitách na pomoc uprchlíkům nastoupilo poznání vlastní bezmocnosti. Beznaděj a zklamání byly nezměřitelné. Začali se hledat viníci.

úterý 30. října 2018

Ticho strachu

Minule jsem tu zveřejnil třicet let starý text k 28. říjnu, který jsem tehdy ve osmaosmdesátem odlehčoval jistou sarkastickou ironií („dítě bylo mokré, ačkoli nepršelo“ – po útoku hasičských stříkaček).

Z literárního hlediska šlo o moji klasickou fejetonovou reportáž, kam se už nevešlo dalších pár minut, které jsem kvůli spádu vyprávění nezmínil. Zatímco předešle jsem končil legračním obrázkem klusajících obtloustlých pantátů v esenbáckých uniformách, teprve teď dopovím, jak jsme se ženou Ivanou a dětmi (9 a 12) ukončili ten památný den.

pátek 26. října 2018

Ten vítr, co začal právě vát


30 let stará vzpomínka: Zelení příslušníci zadržovali lidi, bílí je bili
***

Na Václavském náměstí dne 28. X. 1988 v 15 hodin se bylo lze jen těžko pohybovati. Na všech přístupech k náměstí stáli uniformovaní příslušníci a namátkově si zapisovali individua. Kol nich proudily davy mládeže, důchodců, neuniformovaných příslušníků a rodinek s dětmi. Barevná kombinace jejich oděvů byla povýtce červenomodrobílá. Řady zelených příslušníků přehrazovaly přístup na rampu Národního muzea. Na výstavu autogramů slavných osobností se nemohlo, NM bylo uzavřeno, přesto v jeho oknech stály jakési zachmuřené osoby. Rampa pod muzeem přetékala obecenstvem. Prostor pod ní až k soše sv. Václava byl již vyklizen. Pod Václavem stála napříč náměstím řada goril se štíty, dlouhými bílými obušky a s bílými přilbami. Další gorilí řada se táhla napříč náměstím nad křížením s ulicemi Vodičkovou a Jindřišskou. Na chodnících bylo plno. Na středním pruhu v prostoru mezi gorilami bylo, jak říkali někteří 2000, jak říkali jiní 5000 lidí. Museli být velmi dobře placeni, když se nebáli. Anebo se báli a bylo v tom něco jinýho.

úterý 23. října 2018

Jaký to význačný den!

28. října 1918 se na liberecké radnici ženil můj židovský dědeček Otakar (Otto) Kovanic s mou křesťanskou babičkou Emilií (Emčou) Vobořilovou. Děda v té době sloužil v dolních libereckých kasárnách jako voják c.k. armády. Traduje se, že novomanželé šli na svatební cestu pěšmo od radnice Pražskou ulicí na Tuchplatz (Soukenné, pak Henleinovo, pak Soukenné, pak Gottwaldovo, teď Soukenné náměstí). Dědeček si svou uniformu pro tento účel ozdobil trikolorou. Zastavil je nějaký Němec. A prej: Was is das? Děda na to hrdě odvětil: Což nevíte? Máme republiku! Tolik rodinná sága.

pondělí 22. října 2018

Zázračný svět Jany R. na Vinohradech

Ve čtvrtek 25. října, proběhne vzpomínkový večer na naši přítelkyni a mou "neregistrovanou parterku" Janu Rečkovou. Vzpomínat se mnou a Janinu poezii číst bude Františka Vrbenská. Začínáme v 19:00 v Janině mateřském Husově sboru na Vinohradech (Dykova 1, vstup brankou a zvonit na Farského sál).

úterý 16. října 2018

Á, Bé, Cé, Dé..., transport jede

Adolf Hitler prohlásil 30. ledna 1939 v Říšském sněmu, že výsledkem budoucí světové války bude "zničení židovské rasy v Evropě". Myslel to doslova. Málokdo tomu věřil. 28.listopadu 1941 dal Hitler slib jeruzalemskému velkému muftímu Husseinovi, že jeho cílem je "vyhlazení Židů žijících v arabském prostoru pod ochranou britské moci" - jen co německé armády dorazí přes Kavkaz na Střední východ. (Velký muftí mu uvěřil. Měli stejný cíl.)

středa 10. října 2018

Úcta před důstojností člověka

První ubytování českých vyhnanců z pohraničí
Pondělí 10. října 1938 je posledním dnem záboru československého pohraničí. Některé české obce se diví. Třeba Český Dub: V roce 1921 se k národnosti české hlásilo 2364 osob z 3429 obyvatel. Tento den je "osvobozen" útvarem SS-Germania a přičleněn k německé říši. Město se přejmenovalo na "Deutsch Aicha". České se znovu stalo až 9. května 1945.

Opakuji: Právě zábor 5. pásma je důvodem, proč v zabraném pohraničí zůstalo odhadem až milion Čechů, ačkoli asi 170.000 jich prchlo do vnitrozemí. Z pátého pásma totiž nikdo původně neprchal. Nevěděl. že by měl prchat. A na konec ani nemohl prchat. Jednak mu to zakazoval výnos českého policejního prezídia z 1. října 1938, čeští četníci na čáře záboru a nakonec i němečtí pohraničníci. Například na Liberecku uzavřeli Němci novou říšskou hranici pod Hodkovicemi nad Mohelkou (kterou drželi už od osmého) 10. října ve 14:00.

úterý 9. října 2018

Krušné chvíle


Teprve v neděli 9. října 1938 začíná demobilizace. Zatímco Němci rvou z těla republiky cáry 5. pásma a zakusují se i hlouběji, podle vlastního uvážení, začíná na parníku "Zsófia“, který kotví u Komárna, československo-maďarské jednání o úpravě státní hranice. Vlastně slovensko-maďarské jednání, protože ho za ČSR vede ministr pro správu Slovenska Josef Tiso (podle Slováků "predseda vlády autonómnej krajiny", legislativně však člen čs. vlády). Tiso nakonec vyjednal, co vyjednal, co mohl vyjednat; smutné na tom je, že to dodnes pohrobci slovenského klerofašismu a české autorativní polofašistické "Druhé republiky" vyčítají – Čechům.

pondělí 8. října 2018

Hoši, chraňte republiku!


Sobota 8. října 1938 je dnem, kdy začíná být obsazováno 5. pásmo, které sama Mnichovské dohoda nezmiňovala. Fakticky šlo o "území, v nichž má být provedeno lidové hlasování", a měl o něm rozhodnout Mezinárodní výbor. Ten však odkýval vše, co jeho německý předseda označil za "zbývající území převážně německého charakteru". To mělo být Němci obsazeno do 10. října. Protože ze "sporného území" 18 tisíc čtverečních kilometrů získalo Německo 17.250 km, bylo referendum zrušeno jako zbytečné. 750 km bylo velkoryse ponecháno "zbytkovému Česku", a místo (neexistujících) mezinárodních jednotek pokračovaly v záboru jednotky německé.

neděle 7. října 2018

Vláda autonómnej krajiny

V pátek 7. října 1938 končí první týden zabírání pohraničí. Nejdříve je ještě posouváno II. pásmo: Zatímco podle přímky na mapě by měl Wehrmacht stát na čáře mezi Libercem a Kořenovem (severně od silnice Liberec, Tanvald, Harrachov), ve skutečnosti už předběžně sestupuje asi pět kilometrů jižněji a zabírá železniční trať od Tanvaldu do Desné. Paní Z. V. vzpomíná:

sobota 6. října 2018

Jeden stát vystřídá druhého a to všechno bez jediného výstřelu

Čeští vyhnanci z pohraničí, říjen 1938
Čtvrtek 6. října 1938 je 12. mobilizačním dnem, šestým dnem plnění Mnichovského diktátu – a prvním dnem, kdy je po včerejší abdikaci Edvarda Beneše Československá republika bez prezidenta. Jeho pravomoce přebírá vláda, druhá vláda generála Jana Syrového. A ten právě dnes jmenuje nového ministra: Je jím římskokatolický kněz Jozef Tiso, předseda fašistické Hlinkovy slovenskej ľudovej strany (HSĽS). Tím se stal po nedávné (srpen 1938) smrti zakladatele partaje Andreje Hlinky. Tiso byl ještě dříve poslancem československého parlamentu a ministrem různých vlád. Tentokrát se stává "ministrem pro správu Slovenska".  A není to jeho poslední vzestup.

pátek 5. října 2018

Opatrné zacházení s českou duší

Tančík čs. armády vz. 33
5. října 1938 je pátým dnem záboru pohraničí německou Třetí říší. Wehrmacht dobírá III. pásmo, tedy karlovarský trojúhelník. Na západní frontě klid. Na severní s Polskem také. Zato na jihu vypuká válka s Maďarskem. Už před půlnocí pronikají honvédi na (česko-)slovenské území v prostoru hraniční obce Tachty jižně od Fiĺakova, okres Rimavská Sobota. Jsou však odraženi hlídkami Stráže obrany státu. Po čtvrté ráno se Maďaři vracejí se čtyřmi rotami, které silně ostřelují jednotky SOS v Jesenské, na půl cestě mezi státními hranicemi a Rimavskou Sobotou.

čtvrtek 4. října 2018

Velkoněmecká svoboda

Nejen Německo s Polskem rvou ČSR na kusy. 3. října 1938 dostává ministerstvo zahraničí ve 22:00 od maďarského velvyslance nótu, že jeho vláda pokládá za důležité, aby se jednání s námi konalo v "přátelském duchu". Proto jest nutno, aby některé podmínky byly předem splněny. Maďarská vláda požaduje, aby ČSR ihned propustila maďarské politické vězně, demobilizovala vojíny maďarské národnosti, odstoupila Maďarsku symbolicky dvě nebo tři pohraniční města, která by byla obsazena maďarským vojskem. Hodilo by se na západě Komárno, Parkán nebo Šahy, na východě pak Nové Město pod Šiatorem, Čop nebo Berehovo. Máme si vybrat. Vskutku "přátelský duch". Jednání má začít v Komárně už 6. října v 16 hodin. Končí den, začíná úterý 4. října, vlastně ještě probíhá mobilizace, její desátý den.