Smrt a život mých foťáků

Jeden život ze dvou padlých

Život lidský je vrouben milníky, které si každý z nás pamatuje (proto je nevypočítávám). Život fotografův se pak odvíjí od fotoaparátu ke fotoaparátu. Svůj první foťák jsem dostal asi v deseti letech a vůbec jsem s ním neuměl. (Nejen technicky, ale ani obsahově.) Byla to ruská (kořistní německá) Mockba na kinofilm, která posléze zapadla v prachu dějin. Na film se pak učila fotit u jedné naší výtvarné kamarádky dcerka Terka v dorosteneckém věku, a ta to pak uměla. Včetně vyvolávání a vyrobení pozitivu. Foťák jsem si od ní zbytečně nepůjčoval.

Šroubovák, prosím!

To jsem se jednou takhle v únoru ráno náhodou probudil s pravým ukazovákem pod bradou. Přesněji s bříškem prstu na krkavici. A pocítil jsem v té tepně bušení srdce ve svém pravidelném vteřinovém rytmu. Jenže každý čtvrtý tep chyběl.

Co se může Evropa naučit od Ruska

Tentokrát jsem z historických zápisků Moby Dicka o Putinově Rusku vybral z jeho Deníčku další část ročníku 2013. V tomto období, dva roky od začátku občanské války v Sýrii, se dále rozvíjela ruská kampaň na záchranu syrského masového vraha prezidenta Bašára Asáda. Je to už deset let – a syrský chemický diktátor stále dlí na svém trůně. I jeho soudruh válečný zločinec Putin.

Nuže – osvěžme si paměť, jak to v těch ne tak dávných letech probíhalo:

Co nebeského je v Praze

Hana Alisa Omer opět vystavuje. Slovensko/izraelsko/česká grafička, ilustrátorka, typografka, malířka a také poněkud i mážka (feminimum od mága, podobně tak i mistrová) Hana Alisa Omer opět vystavuje v Praze svá poetická, duchovní, mírová, mnohovýznamová, kosmologická, snová, nadrealistická, nebeská díla. Na podzim roku 2021 jsem byl na vernisáži jejích obrazů Jeruzaléma a Prahy v klubu Samaří v pražské Soukenické ulici 15 v kavárně FofrKafe - Soukenda, která se nachází pod křídly sboru Církve bratrské. Tentokráte se vernisáž, na kterém Hana Alisa představovala (hlavně) své nové velké dílo "Nebeská Praha" konala v prostorách "Tibet Open House".

Pohodlný život na území Ruska

Pan Putin a soudruh Depardieu

(Jestliže si jako místo svého pobytu zvolíte Čečensko.)

Minule jsem vybíral z poznámek kolegy Moby Dicka Putinův rok 2012, kdy byl znovuzvolen prezidentem. (Dnes víme, že doživotním – což nemusí být pro prezidenta vždy výhra.) Do ročního výčtu se mi už nevešly zápisky ze dvou dní. Přičemž Putinova mnohahodinová tiskovka byla výživná, jako vždy. Ale nepřijdete o tyto skvosty, zařadil jsem je na začátek ročníku ’13. Pro dnešek jen doplním, že lakomý Depardieu kvůli nižším daním v sovětském Mordvinsku dokonce 4. září 2020 konvertoval na ruské pravoslaví.

------------------------------------------

Lyžník bez Alp

Lyžník v Alpách

Před dvěma měsíci jsem zde zveřejnil libě napsaný článek Lyžník v Alpách, kde jsem vychválil  skvělé lyžování v Aprice, lyžařském to středisku uprostřed severoitalské Lombardie. Protože se článek netýkal politiky a byl až barvotiskově propagační, vyvolal než čtyři komentáře. V jednom se mne ptala čtenářka Eva Malá, s jakým spolkem může lyžař senior jako singl jet lyžovat do Alp.

Ruský ministr obrany padl

Dostalo se mi od některých komentátorů pokárání, co prej mám furt s tím Putinem. Proč jsem jím tak „posedlý“. Já ne, to Putin je posedlý diktátorskou mocí, se kterou chce ovládat Evropu. Soudruh Hitler se otrávěně zastřelil téměř přesně před 78 lety a mediální tvůrci jim jsou „posedlí“ dodnes. Rozdíl mezi nimi a mnou je ten, že zatímco oni točí o Hitlerovi dokumentární a umělecké filmy dnes, kolega Moby Dick zveřejňoval své poznámky v době, kdy se to dělo. (A já je teď vypreparoval z jiných zajímavých událostí, které vypreparuji snad někdy jindy.) A že se toho ďélo! Třeba v roce 2012:

Když na Liberec padne tma

Můj rodný Liberec, přirozené i administrativní centrum severních Čech, statutární, krajské a univerzitní město, páté největší město v Česku a třetí v Čechách, hlavní město (zatím jen) euroregionu Nisa, je, jakmile padne na kraj osmá hodina večerní, odříznut od zbytku světa. Tedy pokud nejedete vlastním autem, nebo pokud si nevezmete taxík. Autobusy, které jinak Liberec přes den hojně spojují s Prahou, přestávají jezdit, a vlaky nejezdí srozumitelně ani přes den.