K hradbám Ashdodu

Vnor do Ašdodu

(Přežít Izrael)

První noc v Izraeli jsme spali jak zabití. Přesto jsme se vzbudili už v půl šesté. Vlastně, protože máme letní čas, tak v půl sedmé. Vlastně, protože jsme v Izraeli, tak v půl deváté. Nejvyšší čas umýti se, a posnídati. Požili jsme včera nakoupené poživatiny. Ukázalo se, že chleba je neuvěřitelně chutný, stejně jako jemná tvarohoidní, téměř tekutá, pomazánka. Ukázalo se také, že mléko, které si včera Janinka pořídila není mlékem, avšak velice chutným kefírem. Nicméně nevhodným pro nalití do kávy. Přesto se velmi hodil k samotnému vyzunknutí. Kafe i čaj jsme si mohli uvařit díky tomu, že jsme měli k dispozici varnou konvici. Nikoli přivezenou v přetíženém kufru, ale jako součást vybavení pokoje. Ve všech letošních izraelských hotelích jsme mohli užít domácích varných konvic, i když často nešlo o rychlovarné, leč pomalovarné konvice. Nicméně byly místně vyzkoušeny, takže nehrozilo vyražení jističe. (Kafe a čaj v sáčcích přiloženy.)

Kdo pustil Kajínka?

Tak teď víme, kdo. Tedy kdo finálně. Ale kdo ho pustil před 17 lety, kdy "utekl" z Mírova? A kdo ho pustil před 24 lety, kdy se nevrátil z dovolené, kterou dostal během svého předchozího jedenáctiletého trestu??? Tohle jsem na Psa napsal v roce 2000 (následují současné přípodotky):

Desítky metrů silonového lanka a několik prostěradel nepozorovaně zmizelo z dílny a inventáře mírovské věznice. Aby se ještě s koženými rukavicemi a diamantovou šňůrou objevily na cele doživotně odsouzeného vraha. Tam se přichomýtl jiný odsouzený šachista, který nejspíše hodiny pomáhal přeřezávat mříž. Pak letěla umně spletená lana, zatížená bareriemi, na kamenné zábradlí hradeb, tmou zaburácely výstřely, které nikoho nezasáhly. Proslulý útěkář skočil z několikametrové výšky doprostřed kamení a hloží a nezranil se. Někdo rozvinul červený koberec a otevřel dokořán vězeňskou bránu. Kdo - a proč?

Jak jsem zahynul u Dizengoffovy fontány

(Přežít Izrael)

V 16:20 místního letního času udělal podvozek letadla Boeing 737 drnc, drnc, přistáli jsme na letišti Ben Guriona a jsme v Izraeli. Ještě tedy dobrzdit, a dorolovat na patřičné parkovací místo. A ještě tedy přetrpět frontu při výstupu z letadla.

Vystoupíme po schůdcích z letadla a jsme v Izraeli. Je přesně 16:35 místního času, doba, kdy jsme měli doletět. Ještě tedy nastoupit do přistaveného autobusu, které nás dopraví na Terminál 3, kde vystoupíme a jsme v Izraeli.

Zpráva o stavu informatiky a komunikace na prahu 3. tisíciletí

(Ranní příběh)

 Když milý hlas v tramvaji č. 5 poprvé oznámí zastávku "Nákladové nádraží Žižkov" (na této lince jsou totiž dvě stanice téhož jména), vím, že mám vystoupit. Už dvacet let tu sice stojí Ústřední telekomunikační budova, ale tradice je holt tradice.

Kolem umělecké plastiky s případným názvem "Přepadení na dálnici" vystoupím po několika moc schodech k vstupnímu průčelí. Třídílné automatické dveře vlevo jsou už dvacet let mimo provoz. Lépe řečeno, nikdy v provoz uvedeny nebyly, snad jenom při kolaudaci. Aby byl neznalý návštěvník této veřejné budovy (uplatňují se zde i reklamace, lidé z jiných organizací sem chodí na oběd atd.) uveden v obraz, jsou tyto dveře opatřeny jako vizuálním signálem i zamčeným visacím zámkem na tlustém řetězu.

Přes přepážky ku hvězdám

(Jak jsme nezahynuli při letu do Izraele)

Předzvěstí naší letošní cesty do Izraele se stalo už nakupování nové mapy a nového bedekru. Léta jsem si vystačil s průvodcem Jeruzalém a Svatá země z dílny Dorling Kindersley, který v češtině vydal Ikar. Jenže ta léta – Ikar dílko vydal v roce 2005, originál vyšel v Londýně už roku 2000, tedy na závěr minulého tisíciletí. A ten Jeruzalém – skvělý, ale právěže hlavně Jeruzalém a Svatá země jen poměrně stručně. Takže jsem zabrousil po webu a na radu zkušeného cestovatele si vybral titul Izrael a palestinská území od lonely planet.

Konec demokracie v Čechách

Hudba léčí a na srdce jsou Poděbrady. Obé platilo i v mrazivém počátku roku 1971 na poděbradské elektrotechnické fakultě Českého vysokého učení technického. Na pokoji č. 201 léčil splín jeho tří obyvatel magnetofon s nahrávkami venkovské a západní hudby. Johny Cash nostalgicky bučel "Nobody knows..." a Michal Tučný proplouval svým smutným, nejsmutnějším ránem – báječné anestetikum. Majitelé magiče rádi a věrně poslouchali c&w music, rádi a věrně také navštěvovali lázeňské podniky zvané U Soudku a Na Hrázi, též Záložnu. Cívkový stroj (nebateriový) nemohli tahat s sebou, léčivá moc hudby jim však u piva chyběla. Dva šikovnější studenti prvního ročníku (průmyslováci, pochopitelně) si tedy zrobili jakési hnízdečko rozměru vrabčího, jemu i podobné, z drátů, poťáků, kondenzátorků a integráče, jinak vysílač v pásmu 80 MHz. Naladili do polohy mezi obsazenými kmitočty a výkonem 1 W hulili do vzdálenosti několika set metrů country pohodu. Na tranzistoráčku v nejbližších nálevnách pak poslouchali svoji oblíbenou stanici. (To tehdy, milé děti, nebylo normální. Bylať normalizace.)

Přežít Izrael

Jafa

(Jak jsme nezahynuli při návratu)

Před rokem jsme s  mou neregistrovanou partnerkou Janinkou navštívili Izrael. Byli jsme tu dvanáct dní, nafotil jsem asi patnáct tisíc snímků. Některé z  nich jste mohli vidět, pokud jste četli některý z  třiašedesáti článků, které jsem o našem tripu napsal na svůj blog a poslal  na Neviditelného psa, poslední právě před třemi týdny. Jmenoval se „Příští rok v Jeruzalémě!“ a končil větou „Anebo ještě letos…“. Tak ano, letos. Rok mi trvalo to psaní, a můžu psát znova.