911 25 let poté

"Válka proti naší civilizaci, demokracii a svobodě pokračuje. V její zatím poslední bitvě padly tisíce Američanů. Celý civilizovaný svět vyjadřuje Americe soustrast a podporu." 

Napsal jsem před dlouhým čtvrtstoletím na monitory Neviditelného psa. Ta válka ideologie, vzývající otrokářství a smrt proti euroatlantické civilizaci totiž nezačala 11. září 2001. Její novodobou historii lze sledovat přinejmenším od 23. srpna 1996, kdy Usáma bin Ládin zveřejnil manifest s názvem „Prohlášení v Džiddu“. Vyzval v něm muslimy k útokům na americké vojáky a cíle. Šlo tedy o vyhlášení války Spojeným státům americkým. Od té doby byl Usáma oprávněným vojenským cílem amerických ozbrojených sil. Tedy - mohl být, nebýt předposranosti a úslužnosti euroamerické civilizace.

Parašutisté

"Českoslovenští vojáci zaútočili na vojenský rozkaz na vojenský cíl." Tak 17. června před pětadvaceti lety zhodnotil atentát na Heydricha na pietní vzpomínce v areálu ČVUT v Dejvicích generál Krzák, jeden z mála našich válečných parašutistů, který přežil výsadek na naše území. Hitler to ovšem v tom dávném roce 1942 viděl jinak.

1. máj ve stínu Černobylu

Autor: CIA Factbook

Jak jsme s rodinkou slavili právě před 40 lety 1. máj? No, jen jako svátek lásky. Já jsem v té době dělal na směny, a když jsem ji měl, tak jsem na průvod jít nemohl. A když jsem směnu neměl, tak jsem na ten průvod jít nemusel. Takže jsme ani nemohli být zasaženi radioaktivním spadem z havarovaného čtvrtého bloku jaderné elektrárny v Černobylu. Ten nastal v časných ranních hodinách v sobotu 26. dubna 1986 (01:23:45 moskevského letního času).

Kolik andělů se vejde...

1.2.2026

Kolik andělů se vejde špičku jehly nevím. Ale kolik lidí se vejde na náměstí, o tom už mám jakýsi přehled. Přehled je dán tím, že jakožto školený demonstrátor (v pražském planetáriu a na Štefánikově hvězdárně) jsem se od roku 1988 už nějakých demonstrací zúčastnil. Jmenovitě vyčíslená účast většinou záleží na tom, kdo ji vypočítává a pak vyjmenovává. Svolavatelé demonstrace mají tendenci účast nadhodnocovat, jejich protivníci naopak umenšovat. ("Vejdete se do výtahu!")

Slovenské zrkadlo. Strieborne. S Tisom

Avers pamětní medaile

V několika mých facebookových bublinách se objevilo rozhořčení nad faktem, že "vydavateľstvo Majitelé mozku prináša v limitovanom stokusovom náklade (!) jedinečnú pamätnú medailu na počesť spoluzakladateľa Slovenskej republiky, ako aj prvého a doposiaľ jediného autentického prezidenta samobytného slovenského štátu". Míněn tím je válečný zločinec Dr. Jozef Tiso. Někomu vadí, že ausgerechnet osmdesát let od konce druhé světové války, ve které nacisté zavraždili na šest milionů Židů, je adorován klerofašista Tiso, masový vrah, který má podíl na smrti 58.000 slovenských Židů. Němci je odvezli s jeho souhlasem a s podporou jeho vlády do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. První Slovenská republika odsun Židů sama dobrovolně organizovala, za jeden "kus" odvezený k likvidaci dokonce  třetí říši  ještě platila 500 říšských marek - což jiné státy v područí nacismu nedělaly.

28. říjen 1918 v Liberci, aneb Co mi děda nevypravoval

V naší rodinné tradici se udržovala zkazka, že bába s dědou měli svatbu právě 28. října 1918. Takže dvacátého osmého října vždycky dědeček vyvěšoval československou státní vlajku na balkon. Pokud by se to nějakým lidem třeba z uličního akčního výboru nelíbilo, tak říkal, že ji vyvěšuje na výročí své svatby. Jenže oni na tom rochlickém kopci nad Libercem drželi spolu, protože to byli většinou předváleční Češi, a tak s tím ani za komunistů neměl problém. Pamatuju se právě na zlatou svatbu 28. října 1968, která samozřejmě po nešťastném 21. srpnu probíhala v určitém smutném flóru. A co o té svatbě a dalších osudech mé rodiny z různých střípků vzpomínek i dokumentů vím,  a co by mi děda mohl vypravovat, to by znělo asi takhle:

Pozorovatelé OSN

Jsou pumprdentlich 

Bylo to někdy začátkem šedesátek takhle před Vánoci. Chodil jsem tehdy asi tak do páté třídy. Zimy tou dobou bývaly v Liberci bohaté na sníh. A když jsme chodili, my žáčci, ze školy v ulici 5. května domů, tak se to nikdy neobešlo bez koulovaček.

Táta v Liberci

Táta v Liberci 1995

Můj židovský dědeček Otto (ročník 1896) si 28. října 1918 vzal na liberecké radnici českou dívku Emílii a děti vychovávali jako československé vlastence. Také proto táta Milan (těžký ročník 1921) nenosil v okupované Praze, kam naši museli před Němci po Mnichovu utýct, tak tam nenosil hvězdu Davidovu. Ačkoli se to po 1. září 1941 už muselo. Pro Židy. Ale on se jako Žid nikdy necítil, ačkoli ho tak partaigenossen i soudruzi furt vedli. Jenže táta byl tvrdohlavej.

Hrozba šoa stále trvá

Pilíř heroismu

Během II. světové války bylo zavražděno šest milionů lidí židovské víry, židovské národnosti nebo židovského původu jen proto, že to byly dle nacistických zákonů osoby nehodné života. A jeden a půl milionu z oněch šesti byly děti. Na jejich oběti vzpomíná Izrael a jeho přátelé každý rok kolem 27. nisanu židovského kalendáře. Toto datum bylo určeno jako památka na povstání ve varšavském ghettu, které vypuklo 19. dubna 1943. Ano, to je onen Den památky na šoa, Jom ha-šoa, ale i  Jom ha-zikaron la-šo'a ve-la-gvura - Den památky na šoa a hrdinství. V jeruzalémském památníku Jad vašem je krom mnoha objektů, které připomínají židovské utrpení i Pilíř heroismu, jenž připomíná jiný jeden a půl milionu. Takový byl počet židovských vojáků, kteří v různých spojeneckých armádách bojovali proti nacistickému zlu. Židé tvořili až polovinu československých zahraničních jednotek v době jejich vzniku na Západě i na Východě. Ti ukrajinsští bojovali ve své vlasti jako partyzáni. Připomínám zde, že ve druhé světové válce nebyli Židé jen pasivními oběťmi. V této válce bojoval každý desátý Žid!

„Luhansk bych klidně dal Rusům...“ A co Prahu?

15. březen 1939 v Praze

„Luhansk bych klidně dal Rusům. Nikdy jsem tam nebyl, žijí tam skoro samí Rusové,“ cituje publicista Petr Kolman ve své čtvrteční glose na názorové stránce MfD jednoho obyčejného Ukrajince, se kterým jel náhodou vlakem. Naskočila mi k tomu – možná proto, že nás míjí zas jedno neslavné výročí – paralela k Mnichovu. Kdy Československo přepustilo bez boje Německu můj rodný Liberec. (A rodný Liberec mé české babičky.) Spousta Čechů v něm nikdy nebyla a ostatně, žili tam „skoro samí“ Němci. Odstoupením svého pohraničí zajistila předválečná ČSR všeobecný mír na tisíc let. Vždyť pan Hitler už 26. září 1938 ujistil svět: „Až bude sudetoněmecká otázka vyřešena, nebudeme mít již žádných dalších územních nároků v Evropě.“ Načež si naplánoval likvidaci zbytku Československa.

A vy si myslíte, že se pan Putin spokojí s Luhanskem?

Dlouhé drápy StB

Tomu, že sametová revoluce ze 17. listopadu 1989 povede k vítěznému konci, jsem definitivně uvěřil až někdy po prvních deseti dnech jejího trvání. Československá televize v té době už prorazila závoj komunistických dezinformací a estébácké cenzury a informovala o spalování tajných dokumentů StB někde v polích. Pokud vím, tak se tajné dokumety tajných služeb nespalovaly ani 21. srpna 1968, ani během "Vítězného února" 1948. Ale určitě se spalovaly těsně před 15. březnem 1938, ještě před vpádem nacistických vojsk. (A v československém pohraničí padl v říjnu roku 1938 za oběť likvidačním plamenům zámeček v jizerskohorském Kristiánově, kdy měla čs. armáda čas na stáhnutí pouhé hodiny a onen původně clam-galasovský objekt ukrýval přesné stavební plány pohraničního opevnění a další tajné dokumenty.)

Narozeniny vesmíru

Ptal jsem se jednou Jiřího Grygara, co bylo před Velkým třeskem. Kterýmžto třesknul asi před 13,8 miliardami let, jak ukazují pozorování sondy Planck z roku 2013. Grygar odvětil: "Nevíme. A nemůžeme se to dozvědět. Ale ať bylo cokoli, teď už je to jedno."

A co třeba tohle: "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo."

A stalo se to první den měsíce tišri před 5785 lety...

Narozen 14. května

Autor s Benem Gurionem na jeho letišti 30.9.2023

Když jsem byl malej, tak jsem věděl, kdo, nebo spíš co jsou ti tři květnoví ledoví muži, protože právě o tom třetím jsem měl narozeniny. Takže jsem se už na Pankráce těšil, na Serváce jsme slavili a na Bonifáce jsem si mohl už od rána užívat dárků.

Jsme v NATO

Kato podepisuje za dohledu Madlenky

Minule jsem zde zveřejnil svoje dobové nadšení, kterému jsem podlehl v předvečer našeho vstupu do NATO. (A byl to text z 11. března 1999, ne 1996, pardon.) Jenže hned ten večer mě zarazilo, že Česká republika vlastně tento historický okamžik téměř neoslavila! Pražské renomé tak aspoň částečně zachránil tehdejší starosta Prahy 13 Petr Bratský. Tehdy jsme celorepublikově neslavili. Určitě ne tak, jako slavíme dnes, kdy už konečně vidíme, že bychom tuto nejsilnější vojenskou alianci světa mohli v dohledné době skutečně potřebovat. I proto jsem se rozhodl rovněž repasovat tento 25 let starý příspěvek, který je v archivu Psa už neviditelný:

Naharajim znamená Dvě řeky

A ty dvě řeky se jmenují Jordán a Jarmúk. Na jejich soutoku stávala přehrada.

Odjíždíme od poničeného syrského tanku v parčíku kibucu Deganja Alef a dálnice číslo 90 nám rozevírá svou náruč. Spíš než do široka, tak dodaleka. Míříme k Jeruzalému, ale cestou se ještě několikrát zastavíme. Silnici lemují palmové háje, ty, které jsme navštívili před Deganjou patřily vlastně k farmě Tamar B´Kfar, která patří rodině Schneidmannů, jak si opožděně čtu v prospektu, který jsme dostali od cestovky. Zrychleně si teď z toho prospektu přečtu o našem dalším cíli jímž je Naharajim – "geniální projekt hydroelektrárny, která před 90 lety dodávala většinu elektřiny pro celou tehdejší Britskou Palestinu".

Sváry lidí ve vzdálené zemi

Čechoslováci připraveni k obraně vlasti

Koho zajímají? Máme se do nich míchat? Máme vlastních starostí dost. Říkali si právě před pětaosmdesáti lety Francouzi a Britové. Pochyby svých voličů předjímal i britský premiér Neville Chamberlain, který po dlouhých rozhovorech s „panem Hitlerem“ v Bad Godesbergu nakonec ke svému lidu pravil: „Jak strašné, fantastické a neuvěřitelné je, že máme kopat zákopy a zkoušet plynové masky pro nějaké sváry lidí ve vzdálené zemi, lidí o nichž nic nevíme.“ Prohlásil to v úterý 27. září 1938 večer.

Povstanie

Když 29. srpna 1944, tak samozřejmě Slovenské národné. SNP. V době reálného socialismu pravidelně slaveno. Čím více slaveno, tím méně jsme o něm věděli. A dnes víme ještě méně, ačkoli se připomíná státním svátkem. Ovšem státním svátkem cizího státu. Není to však tak dávno, co jsme se Slováky měli stát společný. Ale předtím zase ne, v době německé okupace, kdy Češi žili v Protektorátu, zatímco Slováci si od března 1939 užívali poprvé své samostatnosti v klerofašistické Slovenské republice. Užívali, pokud nemuseli utéci z Košic nebo z území jižního Slovenska, které zabrali Maďaři. Případně ze Žitného ostrova, který pro změnu zabrali Němci. Na podzim téhož roku, v rámci začátku 2. světové války, se Slováci poněkud zahojili při své invazi do Polska, kde slavili (dočasný ovšem) návrat částí Oravy a Spiše.

Vykašlat se na Rusáky!

(„Plynový Putinův rok“ 2009 v zrcadle Deníčku Moby Dicka)

 Hle, co kolega Moby Dick psal o Putinově Rusku před dlouhými 14 lety. Jest zajímavo, že vedle jména „Putin“ se tak často objevuje sousloví „ruský plyn“. Který Rusko dlouhodobě zneužívalo jako zbraň. (Ostatně – právě o plyn se nyní na Donbase a na Krymu bojuje.) Tehdy si Moby zapsal:

Vypadá to, že se budeme muset vykašlat na plyn - anebo na Rusáky.

Poslední slova na Měsíci

 Před 40* lety stanuli lidé naposledy na Měsíci. Apollo 17 rozsvítilo nebe nad Floridou 7. prosince 1972 třicet tři minuty po půlnoci. 700.000 lidí z celého světa, kteří se přijeli podívat na poslední start pilotovaného letu na Měsíc, bylo za tříhodinové zdržení odměněno nezapomenutelnou noční podívanou na kilometr dlouhý plamen za zádí Saturnu 5. Za dvanáct minut už byla kosmická loď i se třetím stupněm na supernízké oběžné dráze ve výšce 169-178 km. Setrvala zde pouze tři oběhy, než vyrazila vzhůru za svým cílem. Stačila jedna drobná letová korekce, a zpoždění bylo dohnáno.

Kde jsi byl, když padala letadla?

(Psáno 17. září 2001)

Před týdnem byl takový krásný den. Ani v Jizerkách nepršelo, teplota vylezla až na 10 stupňů. Dokonce nad nulou. Se ženou Ivanou jsme šlapali po hřebenu od Bedřichova na Hrabětice. Bylo pod mrakem, ale zázračně jasno. Dlouhý předcházející déšť vymyl ze vzduchu všechen prach. Za harcovským hřebenem se schovával můj rodný Liberec, nad ním vyrůstala homole Ještěda. Vlevo od něj se snižoval horský hřbet až k Javorníku. Na jihu v míse mezi kopci si hověly domečky Jablonce. Za nimi kopaninský hřbet s čárečkou rozhledny. Vlevo, blizoučko, skoro na dosah, se černal Turnov. Nad ním - ještě to šlo rozeznat bez dalekohledu - Valdštejn, dál k východu Skalák a ještě dále pískové bábovičky Trosek. A za nimi další a další nepojmenované horizonty. Pak už byl výhled do Českého ráje zastíněn stoupajícím hřebenem od Suchých skal přes Hamštejn až na Kozákov. I tahle kulisa byla překryta blízkým černostudničním hřebenem s kamennou rozhlednou na vrcholu. Od jihovýchodu vylézal z nížiny krkonošský hřeben Žalého, táhl se až ke Kotli na východě. Krakonoš tam zase vařil svoje počasí, planina, kde vyvěrá pramen Labe, byla přikryta mraky. Vyčuhovala z nich až věž polské chaty na Sněžných Jamách.