skip to main |
skip to sidebar
Vládní kryptokoalice (ANO, ČSSD, KSČM) s přicmrndnutím SPD přijala ve středu ve sněmovně komunistický návrh na zdanění „církevních restitucí“. Ten zákon není komunistický jen tím, že ho navrhli komunisté. Je komunistický hlavně tím, že pohrdá právním státem. A je komunistický tím, že jde o skrytý revanš KSČ(M) vůči katolické církvi, která je hlavním „restituentem“.
Vůdce KSČ Klement Gottwald prohlásil ještě před neslavným Únorem: Překáží-li vám v plnění úkolu zákon, pak to, co uděláte, bude zákon. A tak postupovali komunisté po celou dobu. Takto se dostali k moci, u moci se tak udržovali a k moci se tak znovu derou. Stačí populisticky zneužít nevrlosti české veřejnosti vůči západním spojencům z doby Mnichovské zrady (dnešní komunisté to prodlužují i na NATO a EU) a i obecného českého antiklerikalismu. Ten byl po husitsku zaměřen zeména na katolickou církev, která byla státní církví starého Rakouska. (Legrační na tom je, že druhou nejsilnější církví u nás po katolících – je právě Církev československá husitská…)
Jak může někdo urážet památku Jana Palacha tím, že bude říkat, že komunisti jsou vlastně demokratickou stranou?
***
Před třiceti lety řádili zběsilí komunisté v ulicích Prahy tři dny za sebou. 15., 16. a 17. ledna 1989
mlátili lidi hlava nehlava, vyváželi je do temných lesů a polí,
pouštěli na ně psy, nechali do nich stříkat zneužitými hasiči. Ti psi a
hasiči v tom byli nevinně.
Proč pořád používám to sprosté slovo "komunisti"?
Abyste si uvědomili, že to prostě byli komunisti. Ne jen estébáci, ne
jen "příslušníci SNB" a milicionáři. Milicionáři přece byli komunisti a
především komunisti. Byla to ilegální ozbrojená bojůvka složená ze členů
KSČ. Esenbáci, i když třeba nebyli ve Straně, tak je Strana využívala a zneužívala.
(No, ti mladí hrdlořežští hoši možná byli jen v SSM.) A samozřejmě že
všichni estébáci taky byli komunisti. Takže před deseti lety komunisti
bili lidi. Opakuji to proto, neboť komunistická strana není jen tak nějaká strana, je to strana komunistů. Nestačí, aby se KSČ(M) přejmenovala a už by mohla být ve vládě, to teda sakra že ne!
Byl pátek 17. července. Na slovenských horách a na slovenských náměstích
vzplály vatry svobody. Slovenský národ se právě vymanil z nesvobody. Z
jaké? Z nesvobody rakouskouherského žaláře národů? Z nesvobody válečného
fašistického režimu? Z komunistické totality? Ne – Slováci oslavovali
přijetí Deklarace svrchovanosti Slovenské republiky. Svobodu si vybojovali na uzurpátorské Česko-Slovenské federaci. Slováci tančili a zpívali, Češi brečeli. Psal se rok 1992.
Moje obvyklé novoroční předsevzetí je nedávat si novoroční předsevzetí. A pět z pěti přečtených článků v silvestrovských novinách mi dává za pravdu – jde jen o cestu do pekel. (No, i když jde možná o pět článků, napsaných/opsaných podle jednoho zdroje.) Existuje prý celkem tucet (12) hlavních předsevzetí, co si lidé s každým rokem znovu a znovu dávají, z toho tři čtvrtiny (9) se týkají "zdravého životního stylu".
 |
| Kresba Tereza Kovanicová |
Tisíckrát nic umořilo osla, a tisíc drobných pochybení a flákáren, které jsou v normálních podmínkách zanedbatelné způsobilo katastrofu. Jako katastrofu hodnotím energetickou kalamitu, starou právě čtyřicet let.
Na silvestra 1978 panovaly podmínky nenormální. Ještě to nedělní odpoledne jsem byl s dvaapůlletou dcerkou Terkou na pískovišti v parku Jezerka, kde jsme spolu plácali bábovičky. Na sluníčku mohlo být tak dvacet nad nulou, vzduch měl patnáct stupňů. Slunce zapadlo kolem čtvrté, rychle se ochlazovalo. Když šla Terezka kolem osmé hodiny spát bylo tam už jen pět nad nulou a rozpršelo se. Se ženou Ivanou jsme poslouchali dráťák, pojídali chlebíčky a popíjeli minerálky, nechtěli jsme alkoholem otravovat naše budoucí děťátko. Kolem desáté už mrzlo a začalo sněžit. Sníh se přilepil na čerstvý led po mrznoucím dešti. Ráno bylo už po sněžení, ani moc nenapadlo, v Praze snad deset centimetrů. Bylo pětadvacet pod nulou, když jsem otevřel okno pro ranní větrání, praskla vnitřní okenní tabulka, která nevydržela rychlou změnu teplot.
