Pozorovatelé OSN

Jsou pumprdentlich 

Bylo to někdy začátkem šedesátek takhle před Vánoci. Chodil jsem tehdy asi tak do páté třídy. Zimy tou dobou bývaly v Liberci bohaté na sníh. A když jsme chodili, my žáčci, ze školy v ulici 5. května domů, tak se to nikdy neobešlo bez koulovaček.

Odbočka do pekla

Od prvního července hrozí nám, řidičům, přísnější postih za nebezpečné odbočování, jak ve svém šotu sdělila Česká televize svým platícím koncesionářům v pondělních Událostech. Taková zvěrstva ohrožují především motorkáře. A také to ČT předvedla na příslušných videích, která ve mně však zanechala určitou rozpačitost.

Kolaborace cvičením

Nedávno proběhlo téměř nezaznamenatelné 70. výročí od vypuknutí První celostátní spartakiády.  "I.CS" začala 23. června 1955 a byla koncipována jako "vyvrcholení oslav desátého výročí osvobození Československa Rudou armádou". Rok 1980 byl také spartakiádní, to už proběhla V. československá spartakiáda. Právě před čtvrtstoletím jsem k tomu na Psu zveřejnil jednu rodinnou vzpomínku, kterou teď recykluji, protože na internetu už není k dohledání:

Hřbitov hospůdek

U Švarců

Ano, slyšel jsem, jak těžko zápasí venkovské hospůdky o holý život. Slyšel, ale až když teď s přítelkyní Karlou projíždíme českými kraji, vidím padlé na bitevním poli.

Okna válek dokořán

B2, snímek USAF

Úder bombardérů USAF na íránská jaderná zařízení zavřel jedno okno budoucí války, avšak možná otevřel okna válek dalších.

Takhle to bylo vždycky. Balkánské války v letech 1912–1913 předznamenávaly první světovou válku. Italská válka v Etiopii (1935-36) a občanská válka ve Španělsku (1936-39) předcházely druhou světovou válku v Evropě, druhá čínsko-japonská válka (od r. 1937) připravovala zase její rozkvět v Asii.

Tituly minuly

Vysokoškolské tituly se v prostředí takzvaně anglosaském obecně nepoužívají. V evropském prostředí, zejména pak v zemích rakousko-uherského a říšsko-německého dědictví si však bez nich málem ani neuprdnete. Když jsem v roce 1999 plánoval zájezd za zatměním Slunce do Rakouska, koupil jsem si k tomu účelu podrobnou mapu alpského regionu, kam jsme tehdy s rodinkou směřovali. Docela mě udivilo, kde všude se v těch horách vyskytovaly lékařské ordinace. Všude samej doktor! Až později jsem pochopil, že nešlo o žádné lékaře, ale o majitele horských bud, kteří ovšem neopomněli ani v názvu svého pohostinského zařízení zmínit vysokoškolský titul svého majitele. Jako by v Hlásné Třebani byla hospoda zvaná nikoli U Máni, ale U JUDr. Máni...

Po Lidicích ne!

Kibuc, který se nemohl bránit (1942)

Žádné "dvoustátní" řešení pro sudetské Němce a palestinské Araby

V sobotu 14. června se konala tryzna k 83. výročí vypálení obce Lidice. Podle novější tradice probíhá nejdříve bohoslužba na základech zničeného kostela sv. Martina, pak dojde na kladení věnců. Letos se jako první kladl věnec prezidenta Petra Pavla. Ale pan prezident pak žádný projev neprojevil. Žádný z přítomných politiků nebo vzácných hostů ze spřátelených ambasád. Když se stal před pěti lety ředitelem Památníku Lidice Eduard Stehlík, tak ten tuto kratochvíli politikům zatrhl. Naštěstí.

Přátelé a nepřátelé ve válce i v míru

Kdo chodí spát s raketami, nesmí se divit, když se ráno neprobudí. 

Izrael zaútočil na Írán. Už se začínají hromadit komentáře různých "mírotvůrců", kteří židovský stát viní z "porušení mezinárodního práva" a "zabíjení civilistů". Jenže Izrael má vlastní právo a vlastní zákon. A to je PŘEŽÍT! Jestli při atentátu na 20 předních důstojníků Íránských revolučních gard (podle USA od 2019 zařazených na seznam „zahraničních teroristických organizací“), rozsáhlé likvidaci válečného jaderného programu, při zničení celkem stovky vojenských strategických zařízení je zabito pouhých 78 lidí a dalších 329 je zraněno, pak nejde o "zabíjení žen a dětí", jak okamžitě naříkají milovníci míru. Tedy takového míru, v němž by Izrael, ba ani žádní židé neexistovali. (Přičemž v těch obětech jsou obsluhy raketových palpostů a rovněž nejméně šest íránských vědců, připravujících atomové bomby, z nichž každá by smetla Izrael do neexistence.) Ostatně - "kdo chodí spát s raketami, nesmí se divit, když se ráno neprobudí," pravil v roce 2006 izraelský velvyslanec při OSN Dan Gillerman. 

JA, PliseckaJA MaJA

Martin, Klára a Petra

Maja Plisecká byla geniální baletka, která už ve svých jedenácti letech vystoupila v moskevském Balšom Těatru. Tedy v jedenácti a něco, protože se narodila 20. listopadu 1925 a v baletu Šípková Růženka tančila v roce 1937. Jako primabalerína zde vystupovala v mnoha světových rolích až do roku 1989. Zasloužilá umělkyně R(uské). S(ovětské). F(ederativní). S(ocialistické). R(epubliky). Národní umělkyně RSFSR a SSSR, nositelka Leninovy ceny a trojnásobná držitelka Leninova řádu, ta si přece musela žít v sovětském Rusku jako zářivá hvězda na purpurovém nebi, ne? Jenže Rusko bylo sovětské, a Sověti s oblibou podřezávali právě své hvězdy. Zejména, pokud byly "židovského původu". Přesněji pokud měly židovského tatínka jako Maja. A pokud se jejich maminka jmenovala Ráchel...

Bajka o pirátském pokladu pokračuje

Dnes navazuji na svou minulou bajku o bukanýrovi, již jsem nazval Souboj o pirátský poklad. Onen chlápek díky daru státu v hodnotě jednoho zlodaru získal svůj málem ztracený poklad v hodnotě dalších jedenácti zlodarů. No tak ano, psal jsem o kšeftu, který uzavřel bitcoinový baron Tomáš Jiřikovský se státem. A fiktivní zlodar má dnes aktuálně cenu jedné miliardy korun. Byl jsem jedním komentátorem pokárán, proč nepíšu rovnou o reálných skutečnostech a vymýšlím si bajky, když ale těch reálně informujících článků bylo moc, a bajky umějí ve stručnosti vypíchnout problém více než tuna papírových složek. Ono totiž nejde o to, jestli šlo původně o trapných 22 milionů korun (jak míní neviditelně psí kolega Vilém Barák) či v posledku o 12 miliard korun, ale o princip. (Jindy může  jít třeba o nějakých blbých 50 milionů, se kterými šeredil jiný vedoucí politik, i když je podezřelá firma nakonec vrátila...)

Souboj o pirátský poklad

Žil byl jeden vysloužilý bukanýr. Za svou spolupráci s piráty nebyl pověšen v ráhnoví, jen uvězněn v jedné pevnosti. Nebyla mu totiž dokázána žádná vražda, ani spiknutí. Své kšeftíky vykonával přísně inviduálně. Jenom pirátům dodával vyuzené maso z pekariů, obstarával jim zbraně a prodával střelný prach. No a za to od nich dostával peníze. Kde vzali peníze oni, už ho tak nezajímalo. Třeba je mohli zdědit po babičce, ne? Tento zlosyn si tak časem našetřil slušnou sumičku, odhadem tak tucet zlodarů. Je to hodně a nemohl to mít jen z provizí, to se ví.

Jak jsme nezvítězili v II. světové válce

Terezín, židovský hřbitov.

Jak to, že nezvítězili? Vždyť přece 8. května slavíme jako "Den vítězství", ne? Ano, ale až od roku 2004. Před tím to byl "Den osvobození". Ostatně datum 8. května slavíme díky vystoupení kooptovaného poslance Federálního shromáždění za Občanské fórum pana Ing. Miloše Zemana. Ten tuto otázku vznesl na plénu v rozbouřeném roce 1990 ještě před volbami, a tehdy byla schválena změna v datu. A byl i zkrácen název, jenž předtím zněl "Den osvobození od fašismu". Ačkoli s historicky zažitým poválečně užívaným pojmem "fašismus" by se dalo polemizovat, protože tehdejší německý okupační režim byl "nacistický", přesto byl ten název o něco lepší než ten původní. 9. květen jsme jako státní svátek slavili od roku 1952 pod záměrně zfalšovaným názvem "výročí osvobození Československa Sovětskou armádou".

Chrám plný skla

Opouštíme s přítelkyní Karlou Pačinkovu huť, která sídlí v Kunraticích u Cvikova. Je Bílá sobota roku 2025, takže stále panují Velikonoce v Křišťálovém údolí. Akce, kdy se otevírají sklářské hutě, ateliéry a muzea. A také kostely. Jeden stojí hned vedle Pačinkova království. Takže ani nebudíme Eriku, takto Karlinu navigaci. Skleněné okvětní lístky, uchovávající zbytky čajových svíček, jež jsou postavené na žulových patnících na kraji cesty, co vede ke kostelním dveřím naznačují, že sklo bude pokračovat i uvnitř. Otvory v patnících prozrazují, že v nich kdysi spočívala dřevěná břevna, ale ty už dávno vzal čas. I propadlá dlažba z nepravidelných kamenů ukazuje, že zde leží už nějakou dobu. Možná ještě dříve, než byl v "empír-barokním slohu" vystavěn zdejší kostel Povýšení svatého Kříže, jenž byl vysvěcen v roce 1833. Býval tu od roku 1680 kostel sv. Josefa na místě dřívější hřbitovní kaple. A ještě předtím dřevěný kostelík pro změnu zasvěcený svatému Mikuláši. Jistě se to ví k roku 1358, stejně jako se jistě ví, že tento kostelík byl zničen okolojdoucími husity někdy kolem roku 1425.

Terezínský vzkaz do prefašistického Slovenska

F. Gál na letošní Terezínské tryzně

Třetí květnová neděle je už od roku 1947 termínem, kdy se na Národním hřbitově před Malou pevností v Terezíně koná Terezínská tryzna. Veřejnost se většinově domnívá, že právě Malá pevnost je tím hlavním bodem německé okupační krutovlády v Terezíně. Jde ale jen o jedno ze tří míst nacistické perzekuce v této oblasti. Malá pevnost byla za Protektorátu "policejní věznicí" pod správou gestapa, kde tato "policie" zavírala, mučila a popravovala české "zločince" - tedy odbojáře a politické odpůrce. Avšak hned za řekou Ohří se rozkládá pevnostní město Terezín, které od roku 1941 do konce II. světové války sloužilo jako židovské ghetto. "Vůdce daroval Židům město," ozývala se tehdy německá propaganda. Ve skutečnosti se jednalo o přestupní stanici do vyhlazovacích táborů na východě, kam byli Židé, jejich "míšenci" a všichni, jež zrůdné Norimberské zákony jako Židy definovaly, uklizeni z očí veřejnosti. Sejde z očí, sejde z mysli, a vždyť nakonec tam mají svoji samosprávu a žijí si po svém...

Legenda jménem Jiří Pačinek

Je dopoledne o Bílé sobotě roku 2025, když s Karlou odjíždíme od petrovických kamarádů. Tam jsme si přes noc, plnou skleněných snů, odpočinuli od včerejší projížďky a procházky po zázracích Křišťálového údolí. Míříme do Kunratic u Cvikova. Ani nemusíme probouzet Eriku, takto Karlinu navigaci, abychom našli číslo 147, kde sídlí firma Pačinek Glass. Pece místní sklářské huti jsou umístěny v baráku, jehož architektura navozuje technicistní a starobylý pocit. Pocit je to oprávněný, protože ta budova bývala kdysi Strojní a traktorovou stanicí. Když čas trhnul sametovou oponou, neměly už STS smysl a domek se začal rozpadat. Před úplnou demolicí ho zachránil Jiří Pačinek, který si vyhlížel místo pro svou novou huť. Když už mu přestala stačit ta v Lindavě. Kde od roku 1992 pracoval ve sklárně AJETO ve sklářské dílně Petra Novotného.