Jak si zhotovit jablko

Člověk pracuje v potu tváře na poli, v sadu či v kanclu u počítače (případně ofisuje z houmu), by si zabezpečil dobrou ourodu či nevkusně podprůměrný plat. Pak jde a sklízí; obilí uloží do sýpek a ovoce do sklepení. Pokud si vydělává nezemědělskou činností, jde do krámu a za své peníze nakoupí už hotové pečivo a hotové ovoce. Pokud jako měšťák panelového typu nemá tmavý a chladný sklep, zbejvá mu lednička.

Jak vznikl Izrael?

Vpodstatě podvodem. Alespoň podle francouzského historického dokumentárního filmu "Tak vznikl Izrael" od společností Nouvelle Tribu, Paradigma Films atd. za participace dalších francouzských společností. Pořad šel na stanici Prima ZOOM v sobotu 12. října 2020 večer. Autoři filmu, ve kterém vystupují mluvící hlavy sedmi různých univerzitních vědců, prokládáné střípky dokumentárních záběrů, na tuto stručnou odpověď potřebovali hodinu a čtvrt. Ta doba je potřebná na to, abyste nejdříve nepochopili, že jde o antisemitskou propagandu. 

Naše hříchy

Na jaře jsme zastavili ekonomiku během pár hodin. Stálo nás to asi půl bilionu korun, ale přibrzdili jsme rozvoj nového koronaviru. Však zpanštěli jsme, zpychli, začali rozdávat rady. A zrušili většinu protiepidemiologických opatření. Teď se nám korona směje do ksichtu a okolní i neokolní státy si nás dávají na různé seznamy, bez ohledu na přesvědčovací telefonáty pana premiéra.

Ano, přiznávám, i já jsem částečně zpychl. Ačkoli jsem nejdříve dodržoval pokyny. A některé z nich dodržoval, i když už byly zrušeny. Třeba jezdil zarouškován, případně zarespirován v MHD, nejen podzemní. V obchodech jsem si rovněž kryl tlamu, a to dobrovolně. U různých doktorů bylo zakrývání povinné neustále, nejen v ordinacích, ale i v čekárnách, tam se nic nezměnilo. (I když je pacoš objednán, čekat stejně většinou pár minut až čtvrthodin musí.)

Co uděláme, až...?

Co uděláme, až Čínská lidová republika zaútočí na Čínskou republiku, aby ji obsadila? Tedy až pevninská komunistická Čína zaútočí na demokratickou ostrovní Čínu, aby prosadila svůj dlouhodobý záměr sjednocení? 

Ony totiž existují nejen opakované deklarace, ale i postupné kroky, které k tomu směřují.

Jak se paní Poláčková vrátila domů

Obnovená polenská synagoga

Polná je milé krásné historické městečko na pomezí Čech a Moravy. Nevím, jak to mají místní vlastenci nastaveno, ale jistý Jan Ámos Komenský ji počítal k Moravské zemi. Nicméně většinu času byla Polná součástí českých krajů - no a dnes je to Kraj Vysočina...

Městečko je poprvé písemně zmíněno roku 1242, pravděpodobně tu na zemské stezce stála nějaká osada už o sto let dříve. Avšak ve století páry, tedy devatenáctém, nová železná stezka Polnou minula. Místo pak ztratilo význam, upadlo hospodářsky, díky čemuž zůstal zachován půvab historického originálu. A to přes všechny požáry a mory. Včetně moru antisemitismu, který jeden ze svých smrdutých plodů vydal před sto dvaceti lety při hilsneriádě.

Jak na Liberec nespadla jaderná bomba

Pozorný posluchač

Už asi pětadvacet let jezdím v létě na jeden, dva týdny dovolenkovat se do Jizerek na Šámalovu chatu, (kde jsme s třídou měli v roce 1969 za doznívající svobody maturitní večírek). Jezdím tam každoročně, nejdříve se ženou Ivanou, když zemřela, tak s partnerkou Janou, když zemřela i ta, jezdím sám s kolem... Letos jsem si vzal s sebou notebook, abych do něj mohl ukládat fotky. No a najednou, jak tak jezdím a chodím po kraji, kde míjím pomníčky, jak mne oslovují místa, oživená skutečnými příběhy v mém připravovaném románu Paměť kamenů, tak mě napadlo, že v tom noťasu mám vlastně poslední verzi tohoto pospávajícího textu. A že bych ji mohl vzbudit. A že v Liberci je aktivní Fantasy klub, kam občas jezdím z Prahy jako autor i jako řidič jiných pražských autorů. A že bych v něm mohl něco přečíst, když už jsem v Liberci. (Přesněji dvanáct kilásků nad ním v horách.)

Milenky a vrazi

Zrovna probíhá soudní proces s fotbalovými šíbry a státní ouřednicí. Státní ouřednice přiznala, že měla s fotbalovým šíbrem milostný poměr, avšak krátký pouze. Jen co by mu schválila státní dotace z fondu ministerstva školství a sportu na jeho aktivity.

Možná ani není státní ouřednice žádná zločinkyně, o tom bude dumat nejméně pět soudních tribunálů. Ani fotbalový šíbr a jablonecký latifundista možná není zločinec, jen fotbalový šíbr a lafitundista, což není od sebe až tak daleko. Tenhle evidentně zlo činil, avšak možná v zákonném rámci. Nicméně oba byli v evidentním střetu zájmů.

Vodopády, hrad a kostel

Na Hamrštejně

Poprvé v životě jsem se podíval k vodopádům Černé Nisy, skrytým hluboko v kateřinském údolí pod zbytky skalního hrádku Jezdec. A to proto, že mi na Novou Louku, kde jsem byl bytoval o své dovolené, zavolal opravář z Mnichova Hradiště. Chcíplé auto, které mi odtáhl na začátku rekreace od Mladé Boleslavi až na Novou Louku a poté k sobě, mi přiblíží do Bílého Kostela. Takže si pro něj nebudu muset jet na kole kilometrů padesát, ale jen třicet. Vyrazil jsem až po obědě, protože jsme měli sraz domluvený na šestou hodinu večerní.

Takže jsem si naplánoval cestu pokud možno mimo frekventované silnice. Místo silnicí přes Bedřichov jsem se tedy vydal horami, lesy. Za přehradou na Černé Nise jsem se bral po asfaltce, zvané Uhlířská cesta (ne nadarmo se jeden místní vrchol jmenuje Milíř) k rozcestí Závory, což stálo jen trochu stoupání. Následoval spád po Kateřinské cestě k sedlu pod Javorovým vrchem. Ze zdejšího rozcestí láká cyklistu vlevo pohodlná asfaltka až na silnici do Liberce pod rudolfovskou přehradou. Už jsem tudy vloni jel. Ale já měl naplánované ty vodopády, takže jsem z asfaltky odbočil vpravo a po žluté značce se vydal přímo kolem Černé Nisy.

Kolem čtyř přehrad, ale vykoupu se v potoce

Kamenice pod přehradou

Když už jsem se ocitl na Nové Louce bez (stále ještě opravovaného auta), ale mám kolo, podívám se někam. Už dlouho, asi tak třicet let, jsem nebyl na přehradě na Bílé Desné nad Desnou. Mapa mi ukazuje cestu asi třicetikilometrovou, na převýšení se raději nepodívám. Někudy musím tam, někudy se musím vracet. S těžkým srdcem jsem pro cestu tam zvolil trasu přes Josefův důl. Do Josefova Dolu se jede dolu, ale nejdříve se musí do kopce ke Kristiánovu.

Štolpich rázu protistátního

Podivuhodně romantická a éterická Sissi, choť císařpána, u Sloupského potoka nikdy nebyla. Ale má tam desku. Zase.

..............................

Posledně jsem vyprávěl, jak jsem našel tajnou cestu zkracovačku od Nové Louky na sedlo Holubníku. Vylezete z ní na Nové cestě, kousek od křižovatky Pod sedlem Holubníku, právě uprostřed tříkilometrové asfaltky mezi Kristiánovem a tím sedlem. No, zkracovačka prodlužovačka. Ušetříte možná pár set metrů délky a padesát metrů převýšení. Ale počítejte nejméně půlhodinu navíc jako objevitelskou daň. A připočtěte pár škrábanců na nohách, když jdete v kraťasech. 

Co člověk zjistí na vlastní kopyta

Stručná zpráva z Jizerek

Hejnická bazilika s mým kolem

Do Jizerských hor zatím nezavítal kůrovec - tedy ne více, než je tam vždy k mání (viz lokalitu Na Kůrovci). Jsou stále vlhké a rašelinné, i když méně, než bývalo zvykem. Na Nové Louce nad Bedřichovem (780 m n. m.) je o pět až osm stupňů chladněji, než je obvyklé v podhůří. Vím to, protože jsem si na tamním lesním zámečku alias Šámalově chatě užíval dovolené. Jako už asi pětadvacet let, od té doby, co zámeček Lesní správa pronajala panu Polákovi a posléze jeho synkovi. Nejdříve jsem tu pobýval s milou ženou Ivankou, když umřela, tak s družkou milou Janinkou, no a teď už třetí rok sám, když ta odešla taky do éteru.

Doživotní cíl

Jak správně černý má být černoch, komoušský mccarthismus v NYT a tlustoprdní Američané.

Pokora před černošským údělem dorazila i do závodů F1. Lewis Hamilton, šestinásobný mistr světa, poklekl před nedělní Velkou cenou Štýrska, kterou pak vyhrál jako už druhý letošní závod formule 1. To by bylo pěkné, kdyby pan veltmajstr nechtěl mistrovat celou formuli. Celkem pochopitelně s ním poklekl i kolega Valtteri Bottas v čele se všemi mechaniky svého týmu. Asi jim nic jiného nezbývalo. Ale klečeli i další účastníci závodu. Kromě čtyř. Hříšníci měli na sobě alespoň triko "Konec rasismu". Čtyři další piloti raději na onu šaškárnu nedorazili.

Jak bylo na Měsíci

Tyhle prázdniny si skvěle užívám. V pondělí jsem se byl na Ďáblické hvězdárně podívat na kometu Neowise, a teď v úterý navečer, jsem se vrátil z Planetária v Královské oboře. A tam jsem byl na Měsíci. Přistál jsem na něm v lunárním modulu, fakticky jsem tedy vlezl do jeho modelu 1:1, který před budovou Planetária už rok stojí. Stojí tam právě rok, protože byl instalován k 50. výročí letu Apolla 11 k Měsíci, a to odstartovalo 16. července 1969. Někteří z nás si to ještě pamatují.

Konečně jsem se do toho Lunar Excursion Module nasoukal. A to společně se synkem, od kterého jsem tento zážitek dostal před časem ku svátku. (No on měl vlastně taky stejný svátek, tak jsme si dárku užili oba). Lunárnímu modulu Apolla budeme my, kteří se ještě pamatujeme na památné plány i nadále říkat LEM, ačkoli byl později přejmenován jen na LM, aby se ušetřilo písmenko a aby taky jistý nejmenovaný polský spisovatel sci-fi nebyl zbytečně pyšný.

Slavnostní neotevření

Výstava německých Čech

Grandhotel Zlatý Lev v Liberci otevřelo slavnostně Samo Jeho císařské a královské Apoštolské veličenstvo František Josef I. Hraniční přechod mezi NDR a ČSSR zase slavnostně otevřeli soudruh první tajemník ÚV KSČ a pan prezident republiky Antonín Novotný s chotí. Nebo ne?

Pokud dobře počítám, byl Franz Josef v Liberci celkem třikrát. Při své první návštěvě tohoto „hlavního města německých Čech“ po prusko-rakouské válce v roce 1866 se rozhlížel po svém českém království od Hradce Králové, přes Prahu a Turnov až do Liberce po válečných škodách, aby věděl, kam se mají směřovat dotace na obnovu. Podruhé dorazil v září 1891, kdy na něj spáchali pravděpodobně místní anarchisté atentát. Tedy pokusili se. Podminovali železniční viadukt v Horním Růžodole, avšak nálož vybuchla předčasně ještě v noci, když  císařpanský vlak nocoval v Turnově. Franz Josef se tenkrát strašně rozzlobil. A křičel, že do Liberce pojede, kdyby to mělo být místo po kolejích po prknech! No, hlavně že ne na prkně. Nakonec koleje zasaženy nebyly, jenom byla mírně poškozena nosná zeď. A ještě před císařem pustili na trať těžký nákladní vlak, aby se ujistili, že viadukt vydrží. No vydržel, až do dneška.

Jak značky nevedou

Tohle není povídání o místech, kam značky nevedou,  jak v několika svých knížkách popsala už poutnice nejen českou krajinou a historií spisovatelka Ivana Mudrová. Ale ony někam značky vedou, leč nedovedou, protože jsou třeba namalované na mapě, nikoliv však v terénu. Sami to znáte: Bujaře si kráčíte po jasně dané turistické cestě, kde jsou snad každý druhý strom, kámen nebo lampa veřejného osvětlení označeny červenou, zelenou, modrou nebo žlutou značkou a najednou nic. Vstupujete do značkyprostého prostoru, obvykle v místech, kde byste tu značku právě potřebovali, a ona se objeví efektivní nula. V lepším případě se vám značka znovuobjeví po několika kilometrech, často jde však, i když má značky stejnou barvu, o jinou trasu. Nicméně na mapě se zachytíte, neb máte orientační bod.