První jízda

Vyzkoušel jsem si dneska poprvé, jak ladí o dvě čísla větší běžkařské boty z frcu za stovku
s vázáním na běžkách, které jsem před pěti lety našel u popelnice.
Ladily. Tak jsem si dal kolečko nejdříve na východ Centrálním parkem Prahy 13 k přehradnímu jezeru Asuán.

ŘSD nerozumí

Po panu premiérovi a ministrech školství a zdravotnictví  teď nerozumí ani Ředitelství silnic a dál nic. Diví se, jak si mohl uklouznuvší kamion s přívěsem dovolit na Dé jedničce prorazit svodidla a vjet do protisměru. Přesněji, diví se a nerozumí jeho mluvčí Jan Rýdl. Ten pro Mladou frontu Dnes(, včera a zítra) pravil k úterní havárii u Humpolce:

"Ta svodidla jsou certifikovaná, jsou relativně nová, vyměňovaná při modernizaci D1, dokonce mají větší zádržnost než ta předchozí. Že by je kamion prorazil, to se nesmí stát."

Tajná blokáda Prahy odhalena

Čtvrtek 14.9.2000
Svátek má Radka

14.9. ŠAMANOVO DOUPĚ: Tajná blokáda Prahy odhalena                                

Jan Kovanic 

Na mnoha místech Velké Británie, Německa, Belgie a Nizozemí jsou dopravní tahy blokovány kamiony, jejichž majitelé tak protestují proti zvyšování cen pohonných hmot. Podobné protesty se chystají v Polsku, Španělsku a Itálii. V České republice panuje zatím klid. Přesto i na části pražského vnějšího okruhu kamiony úmyslně blokují dopravu.

Deváté blahoslavenství

Foto vodočtu z r. 2016

Ale že jsme si ten druhý den našeho pobytu v Izraeli užili do poslední mrtě! Psal jsem posledně. Faktem však je, že já si tu úplně poslední mrť neužil. Nesešel jsem hned po večeři dolů do centra města podívat se na nábřeží v místech, kde stojí kovová plastika ve tvaru jezera Kineret. Abych si vodečet, kolik vody aktuálně ukazuje tento umělecký vodočet. Ani jsem se nestavil u staré mešity. Rovněž jsem nezkontroloval nedalekou hrobku rabína Maimonida. Nejdříve jsem se věnoval notebooku, kopírování a prvnímu roztřiďování dnes pořízených fotografií. A taky vyřizování mailů a odklikávání zpráv na Facebooku. A najednou bylo jedenáct a zítra vstáváme zase kolem šesté. No dobře, Tiberias si prohlédnu zítra. Nakonec - užil jsem si tohoto města v roce 2016 se svou neregistrovanou partnerkou Janinkou; teď je třeba jít spát, zítra nás zase čeká náročný program.

Pan premiér nerozumí

Profesor (politologie) Petr Fiala (ODS), takto současný premiér české vlády a zároveň bývalý ministr školství (a mládeže a tělovýchovy) nerozumí v současné vlně protestů zejména stávce ve školství. Vždyť vláda meziročně zvyšuje rozpočet a učitelům garantuje plat na 130 % průměrné mzdy, tak co ještě učitelé chtějí?

Ani docent (muzikologie) Mikuláš Bek (STAN), toho času ministr školství (a ml. a t-v) svým učitelům nerozumí. Vždyť učitelé si od ledna polepší "v průměru" asi o 2.500 korun. 

Od vodopádu k vodopádu

Z občerstvovacího místa na severním konci Kirjat Šmona, kde jsme společně s místními vrabci drželi po návštěvě přírodního parku Tel Dan  oběd nejdříve sjedeme po silnici 90 k jihu, odbočíme z ní na východ na silnici 977 a po nějakých celkem 10 km dorazíme do kibucu Neot Mordechaj. Ten byl založen osadníky z Anglie, Rakouska a samozřejmě Československa. Stalo se tak teprve v roce 1946 v místě, kde do té doby byli v okolí pouze arabské vesnice. Arabům se to nelíbilo a na své nové sousedy zaútočili hned po založení osady. A zabili přitom dva zakladatele. 15. května 1948, druhý den po vyhlášení nezávislosti Izraele na toto území zaútočilo z východu 4.000 silně vyzbrojených syrských vojáků ze 7 km vzdálených Golanských výšin. Ze západních, asi 6 km vzdálených hranic to prublo na Izrael celkem 2.000 Libanonců, ale těm se vůbec nevedlo. Toto území, přiřčené tehdejším plánem OSN Izraeli, zůstalo židovské díky izraelským vojákům teprve se tvořící armády. Od šestidenní války v roce 1967, kdy Izrael dobyl Golanské výšiny, odkud Syřané s chutí ostřelovali vesničany, pracující na poli, se ona východní hranice posunula o dalších fantastických 15 km. (Více o dnes zprivatizovaném kibucu na Wiki.)

Od hradeb Tel Danu k hranicím Izraele

Minule  jsem končil v okamžiku, kdy překvapený průvodce Radek nešťastně stál před zavřenou závorou přírodní rezervace Tel Dan s hrstí našich zbytečných stodolarovek. "Tyhle nebereme!" sdělila mu rezolutně místní závorová kasírslečna. Přesto byl náš (tedy Kamalův) busík vpuštěn do areálu Tel Dan, abychom nepřekáželi štrůdlu autobusů, který se za námi začínal tvořit. Dostali jsme se tak ke kafím, které nabízela zdejší občerstvovna a také k toaletám. Mohl jsem si udělat pár fotek v klidu, který jsem kvůli přesunování naší turistické téměř třicetihlavé grupy tak často postrádal. Radek mezitím vyřizoval nedorozumění na kase. 

SRDCE IZRAELE

  (Modlitba)

Severní pobřeží, hranice s Libanonem (Hizballáhem)

Na severu přivítal nás déšť
Na jihu pak suché vedro
Na východě jsem si sáhl do snědé vody Jordánu
Na západě splýval po nekonečných vlnách moře.
 
Ó Izraeli, ó Izraeli, kde máš své srdce?

Srdce mé je v Jeruzalémě.

Srdce mé je ve Zdi.

Vítejte v Palestině!

Hotele, sladký hotele!, zaradoval jsem se, když jsme dokončili náš první turistický den v Izraeli. Bylo 30. září 2023 čtvrt na šest večer izraelského letního času, pomalu končil šabat. Večeře je v šest, to je tak nejvyšší čas krátce se osprchovat a převléknout k večeři. Pravé hotelově izraelské. Rýže, opečené brambory, několik různých mas a samozřejmě chumus. Pozor na olivy - jsou s peckami!

Na hraně obrany

Procházka Masarykovým lesem byla poklidnou přestávkou v dnešní nekonečné cestě, která začala včera večer na Havla letišti a skončí až ulehnutím do našich hotelových postýlek v Tiberias. Ale to má ještě čas. Náš průvodce Radek má pro nás připraven další, naštěstí už poslední postupový cíl. A kolik vlastně je? 

Není 14:26:18, jak mi napovídá informace závěrečné fotky z lesa, není dokonce ani 13:26:18, jak by odpovídalo mému předchozímu povídání o Muchrace. 

Masaryků les

Opouštíme horu Keren Karmel, aneb starozákonní Muchraku. Po lesní silnici 672 se vracíme na šestku, po které pokračujeme původním severovýchodním směrem kolem téměř bájného, avšak zde konkrétního města Megida. Přejíždíme ploché dno údolí Jezreel, místo, kde proběhly mnohé historické bitvy a jež bylo vybráno za kulisy úplně poslední bitvy, totiž Armagedonu. Dálnice číslo šest je už nahrazena hlavní silnicí ("major road") 77 a kloní se k východu, kde na nás nad jezerem Kineret očekává náš první hotel s prvním spánkem v Izraeli. Byli bychom tam už za půlhodinu, ale máme před sebou ještě nějaký postupný cíl. 

Jak to, že tak najednou?

Ozval se mi nedávno internetový kamarád s otázkami k současné vlně teroru, která přišla z Gazy: "Je to vůbec možný? Proč to dělají?" Tedy palestinští zločinci z Hamásu. Bestiální vraždy rodičů před zraky později zavražděných dětí, mučení dětí před zraky později zavražděných rodičů.  A: "Jak to, že tak najednou?" Vypůjčím si slova nejmenovaného trapného generálního tajemníka jedné nejmenované neschopné mezinárodní organizace, která je toho času ve vleku drbanských států: "Útok Hamásu se neodehrál ve vzduchoprázdnu."

Hora strašlivého vítězství

Foto z roku 2014

Je stále ještě sobota 30. září 2023 něco po deváté hodině a naším turistickým busíkem odjíždíme od antické pláže nad Caesareou. Míříme na Muchraku, ale pod tímto názvem ono místo na Mapách.cz nenajdete. To si musíte zadat tvar "Muhraqa" a na Mapách se vám objeví Karen Karmel (474 m n.m.), nejznámější karmelská hora. Nejdříve se vyokruhujeme ze zdejšího archeopřírodního parku zpátky na pobřežní dálniční magistrálu No. 2 a po ní se pustíme na sever. Několik kilometrů projíždíme plání nekonečných rybích farem, když skončí, stáčíme se vpravo na sedmašedesátku směrem na severovýchod. Již po dvou minutách můžeme obdivovat jednu ze zvláštností silniční dopravy v Izraeli: Úrovňovou křižovatku(!) s příběžní dálnicí číslo 4. Počkáme na zelenou, pak ji přejedeme a stoupáme na náhorní planinu Ramat Menaše. Pár kilometrů je nám jeti po soukromé šestce, u mošavu Elyakim využijeme křížení mimoúrovňového a vydáme se po okresce č. 672 k severu do úbočí horského masivu Karmel. 

Co člověk potřebuje na pláži

Caesarejská pláž

Na veřejné pláži člověk potřebuje zejména plavky a ručník. A dobré je mít i lehké plážovokoupací botky. To vše jsem měl pečlivě zabaleno v batůžku, jenž byl součástí mého příručního zavazadla. Velký batoh, co mi sloužil jako podpalubní zavazadlo, zmizel na letišti Ben Guriona v podpalubí šedého turistického busíku už brzy ráno. Dnes jsme si už prohlédli rozednívající se starou Jaffu, posnídali, vyčůrali se a sebrali pár mušliček na písčité pláži. Je šest dvacet izraelského letního času, odrážíme od jaffského pobřeží směrem severním, abychom dorazili na koupatelnější pláž. 

Old Good Jaffa

Nějak tomu nemohu uvěřit, ale jsem opět v Izraeli! Po nočním, částečně proklimbaném letu jsme na letišti Ben Guriona nastoupili do svého šedého autobusu. No, našeho - patří arabskému řidiči Kamalovi. Arabskému, abychom mohli cestovat i o šabatu. A protože jsme většinově sionisticky křesťanská grupa, pak máme i křesťanského řidiče. Jede klidně podle pravidel, ale už za půl hodinu nás vyloží ve stále ještě temné Jaffě, našem prvním postupovém cíli dne.