Podivu hodné setkání

Dostal jsem pozvánku na udílení Krameriovy ceny za nezávislou žurnalistiku. Tedy ne jako laureát, ale jako host slavnostního vyhlášení této ceny, pojmenované po slovutném spisovateli a nakladateli, zakladateli novodobé české žurnalistiky. Díky jeho České expedici mluvíme dnes česky. A díky ní také zemřel v chudobinci... Cenu uděluje Asociace nezávislých médií. Nelustroval jsem ji po internetech, ale protože pozvánka přišla od pana Gustava Murína už počtvrté, tak jsem se na ono setkání vydal. Vzal jsem to jako vhodné podujatie v této mezikoronové době.

Trump, maso a sex

Poctivý americký prezident, levné německé maso a pobuřující, odpudivé obcování v autě OSN.

Poctivý americký prezident

Americká rozvědka už nejméně měsíc ví, že ruské vojenské tajné služby nabízejí Tálibánu odměny za zabité americké vojáky v Afghánistánu. Přesněji: Spojené státy prý „dospěly k přesvědčení“, že je tomu tak. Tato zpráva koluje médii od pátku, kdy ji zveřejnil New York Times. S touto informací byl prý seznámen prezident Trump a o problému koncem března diskutovala Národní bezpečnostní rada Bílého domu při meziresortním zasedání. Napsal NYT.

Křížovkář a hádankář

Když jsem byl malej, dostal jsem knížku, která se tak jmenovala. Nebo možná trošku jinak. Byla plná hádanek a křížovek, roháčků a čtvercovek, doplňovaček a osmisměrek, hřebenovek a rámcovek a rébusů a dalších hádanek. A návodů, jak je luštit. Některé jsem si oblíbil více, jiné méně. Jiné vůbec. Některé rád luštím dodnes.

Popírači a rouškomilové

Úsměv, prosím!

Vážení přátelé, ano, i v době která celý národ, včetně naturalizovaných cizinců, semkla v jeden šik, se ty šiky často přešikovaly. A vznikaly různé skupiny a podskupiny. Jednou ze skupin byli ti, kteří zemřeli, "protože stejně měli zemřít". Do této skupiny nepatří ani autor, ani jeho čtenáři. Ale někteří ze čtenářů patrně zažili nějaké úmrtí v rodině, které nějak přímo či zprostředkovaně s koronavirem souviselo, těm patří upřímná soustrast.

Naopak pohrdání patří těm, kteří onu výšeuvedenou frázi používali. A nejen proto, že autor patří do té stejné ztracené skupiny ať už kvůli věku či kvůli chronickým potížím, které eliminuje pravidelným požíváním lékův. Takže jsem v chemické rovnováze, která avšak může být narušena výpadkem výroby či distribuce léků, které se Evropa i Amerika rozhodly nechat vyrábět v bratrské Číně. Během nedávné karantény jsem se nebál o sebe ani o své blízké, bál jsem se o klienty (dříve chovance ústavů národní zdravotní a sociální péče), různých Domovů slunného podzimu, kde tedy sídlí senioři (dříve přestárlí).  A způsob (ne)distribuce ochranných pomůcek, jaký se na ně aplikoval, byl nejdříve děsivý, protože prakticky žádný!

Ztracené klíče

Taky jste už někdy jistě ztratili klíče. Já jednou v lese na houbách. Klíče od auta. Taky jsem ztratil v ječmeni mobil, ale mobil lze dohledat jiným mobilem – když ho má někdo blízký a když s ním projdete trasu znova dříve, než se mu vybije baterka. Ty klíče od auta jsem ztratil asi před dvaceti lety, když ještě mobily nebyly, alespoň ne v naší domácnosti. V tom autě jsem si nechal i peněženku se všemi penězi a doklady, abych je náhodou v lese neztratil. Tíživou situaci jsem vyřešil tím, že jsem šel do lesa – na klíče. Pustil jsem nohy na volnoběh a ony mne asi po sto metrech ke klíčům automaticky dovedly.


Častější než definitivní ztráta je klíčův založení. Klíče patří na své místo, to přece každý ví. Zejména matky a manželky. Ku stáru vám to poradí dokonce i potomci. Vy to víte taky, avšak někdy je těch „svých míst“ tolik, že se na nějaké snadno zapomene. Jak už jsem byl dříve konstatoval, když vyjdu ven v kapsáčích a vestičce, mám na sobě pětadvacet kapes a kapsiček (nepočítaje tu v trenýrkách).

Najít si své místo

Tentokrát to nebude o "svých místech" , na kterých by měl člověk najít pohřešované předměty, leč o místech, kde by měl hledat houby. Každý houbař taková svá místa má. A někdy na nich najde houbu spíše, než když doma hledá klíče/ peněženku/ řidičák. Takové jedno místečko jsem měl v lese na začátku Českého krasu, vybrané proto, že k němu mám jen patnáct kilásků daleko.

Produkty doby

Indoevropský rasista Gándhí

Churchill a Ghandí rasisti, Napoleon a Kolumbus vrazi!

25. května 2020 zaklekl v americkém Minneapolisu bílý policajt Chavin černocha Floyda, který předtím v trafice za cigára platil padělanou dvackou. Floyd byl podezřelý, že v autě má další padělané peníze. Zakleknutí ovšem trvalo nepřiměřeně dlouho a policajt tak podezřelého udusil. A nechal se přitom natočit. To hovado se v tom snad vyžívalo. Teď čelí obžalobě z vraždy s přitěžujícími okolnostmi. Není to poprvé, a asi ani naposledy, kdy policajt zabil „sprostého podezřelého“. V USA mají ovšem v tomto silnou tradici. Ročně zabijí policajti při výkonu služby tisíc podezřelých. A podezřelí zase zabijou stovku policajtů.

Vyhrát volby

První svobodné volby po roce 1946 proběhly právě před 30 lety. A vyhráli jsme v nich! 

Ondyno jsem tu dal na vědomí jeden z důvodů, proč jsem se nestal politikem. Odmítli jsme totiž na zasedání volební komise Hnutí za občanskou svobodu společně se ženou Ivanou, aby členové volební komise HOS dostali nějaké peníze za možný finanční úspěch HOSu ve volbách se slovy, že za službu vlasti se neplatí. Načež jsme po našem odchodu z už uzavřené schůze byli zbytkem volební komise vyloučeni z volební komise. Protože však tyhle volby byl původně náš nápad a protože na nás byly vázány kontakty na naše kandidáty i na správní orgány, mohli jsme s blahosklonným pokývnutím zůstat ve volebním týmu. A pracovat pro svobodu a demokracii i nadále.

Hoden jest zdravotník odměny své

Odměníme zdravotníky, již stáli statečně tváří v tvář, vlastně tváří k mordě koronaviru! zněl hrdý hlas z ministerstva zdravotnictví. A třeba i čtyřicet tisíc dostanou za každý měsíc boje za záchranu národa! Výsledek byl pak poněkud rozpačitý, aneb pumprdentlich*, jak se říkává, když skutečnost zdaleka nedosahuje slibů. Skutečností pak je, že čtyřicet ano, ale občas jen  – korun. Jak se to mohlo stát, když nemocnice dostaly na odměny dost peněz?

Slib platil pro zaměstnance nemocnic v péči ministerstva zdravotnictví, znělo první dodatečné upřesnění. A pro zdravotníky v první linii boje, bylo druhé upřesnění. Ale druhosledoví a nestátní remcají, remcají i ti prvosledoví, co dostali ty dvě dvacky. Remcání bude možná vyslyšeno, protože bez remcání nikdy nikdo nedostal nic. Jak mohu osvědčit z vlastní zkušenosti.

Své místo

Když jsem byl malej, tak všichni kluci chtěli být kosmonauty. Stejně jako Jurij Gagarin, ten usměvavý kluk. Jenže i jako desetiletý jsem byl pochybovačné dítě. Uvědomoval jsem si, že kosmonauty mohou být jen úplně zdraví lidé, piloti. A já úplně zdravý nebýval, protože jsem měl často angíny, zejména ty „hnisavé“. A taky musí mít dokonale zdravé zuby, kosmonauti. Protože ve sníženém tlaku by jim mohly explodovat! Zuby. Tedy ne přímo explodovat, ale bublinka vzduchu, utěsněná nedokonalou plombou, by se roztáhla a strašně by je bolely. Zuby. A kde pak vzít honem zubaře na oběžné dráze. Problémy se zuby mne dodnes neopustily, to spíše ty zuby. A ještě něco mi z dětství zůstalo. Jsem bordelář. A lajdák!

Tak mi to v dětství a jinošství stále říkali. Zapomínám totiž, kam jsem si dal věci. A občas i na své povinnosti.

Alternace duševního stavu poslanců

Poslanci nejsou podle Marka Bendy nějakými trapnými zaměstnanci

Není v Poslanecké sněmovně většího bojovníka za svobodu, než jest poslanec ODS pan Marek Benda. Naposledy se zviditelnil svým bojem za nenošení roušek při jednáních Sněmovny. Nenosí ji, protože se nepovažuje za zaměstnance. Při konání různých domácích prací, jako je žehlení či pečování o lodžiovou zahrádku, poslouchám rádio, a tam jsem ho slyšel, jak plamenně obhajuje tuto svou svobodu.

Bylo to tuším ve středu na stanici ČR Plus, kde mu v moderované diskusi oponoval nezachycený Pirát. Piráta nechám být, protože mne zaujala hlavně Bendova argumentace:

„Na politickém grémiu jsme se dohodli, že nošení roušek na plénu bude dobrovolné. Pokládáme se za zákonodárný sbor, to znamená za nadřízeného vlády. Takže jaká pravidla platí ve Sněmovně, to nám vláda nařizovat nebude. My nejsme zaměstnanci."

Výživa národa

Kde žiješ, té země plodu užívej!

Vrhnuto sem po více než sto letech poté, co éterem znovu znějí slova, jak důležito jest výživu českého národa zajistiti výhradně domácími produkty. Jako bychom si již dříve neužívali evropských banánů z Karibiku a ještě dříve kubánských pomerančů ze státu světové socialistické soustavy. Ale to byla nedokonalá izolace! Vraťme se až do dob před první světovou válkou. Ale to jsme vlastně existovali v rámci Rakousko-Uherska. I Československo nám bylo příliš velké. Dosť bolo slovenských oštiepkov!  Nuže, co o tom mínil Agrární kalendář pro rok 1914? Toto:

Zrušme tvrdé i!

Ve čtvrtek vyšla v Mladé frontě Dnes glosa s nadpisem „Zjednodušme psanou češtinu, zrušme tvrdé y“. Její autor Zdeněk Koudelka však neměl tolik odvahy, aby své návrhy dotáhl do konce a svůj text napsal podle svých návrhů. Učinil jsem tak místo něj a dodal i další vylepšení:

=====
Pravopis českého jazika je zbitečně složití v psaní tvrdého i. Rodičům to dokázala i domácí víuka. Po zrušení ipsilonu bi konečně bez víjimek platilo heslo: piš, jak slišíš. „Pravopis je jen technikou, víznamější pro život a kulturní rozhled je samozřejmě literatura, četba a umění slohu. Zjednoduší-li se pravopis zrušením tvrdého i a kroužkovaného ú, ubude diktátú a ušetřený čas lze věnovat literatuře a slohu,“ pokračuje právník z masarikovi univerziti zdeněk koudelka ve čtvrteční mfd.

Ruská válka pokračuje

Putinova doktrína

Ta se proti nám vede proto, že ze všech zemí třetího okruhu ruských imperiálních zájmů jedině u nás má Rusko silnou pátou kolonu – KSČ prakticky ve vládě.

V osmašedesátém roce nám pan suplující profesor Čang na dějepise říkal, že Stalinův imperialismus se nijak neliší od imperialismu carského. Ilustroval to například Stalinovým výrokem z konce druhé světové. Když veliký generalissimus Josif Viserionovič obdržel zprávu, že Rudá armáda dobyla Port Arthur, zaradoval se se slovy: „Tak ho zase máme zpět."

Moc krásné a pravdivé povídání

U Rozhlasu 5.5.2020 12:33

Neslavné májové dny

Před týdnem jsem tady k výročí konce Druhé světové války v Evropě zveřejnil takový, až ekumenický, text Sousedé. Natolik ekumenický, až mi za něj nikdo nevylál. Byl jsem i pochválen za „moc krásné a pravdivé povídání“. Mno…