„Luhansk bych klidně dal Rusům...“ A co Prahu?

15. březen 1939 v Praze

„Luhansk bych klidně dal Rusům. Nikdy jsem tam nebyl, žijí tam skoro samí Rusové,“ cituje publicista Petr Kolman ve své čtvrteční glose na názorové stránce MfD jednoho obyčejného Ukrajince, se kterým jel náhodou vlakem. Naskočila mi k tomu – možná proto, že nás míjí zas jedno neslavné výročí – paralela k Mnichovu. Kdy Československo přepustilo bez boje Německu můj rodný Liberec. (A rodný Liberec mé české babičky.) Spousta Čechů v něm nikdy nebyla a ostatně, žili tam „skoro samí“ Němci. Odstoupením svého pohraničí zajistila předválečná ČSR všeobecný mír na tisíc let. Vždyť pan Hitler už 26. září 1938 ujistil svět: „Až bude sudetoněmecká otázka vyřešena, nebudeme mít již žádných dalších územních nároků v Evropě.“ Načež si naplánoval likvidaci zbytku Československa.

A vy si myslíte, že se pan Putin spokojí s Luhanskem?

Potřebujeme mír, ne kapitulaci

Kdo je velký?

Zatímco se v Džiddě scházejí pod patronátem Saudů americká a ukrajinská delegace, které mají jednat o míru, tak se já koukám na ČT2 ze záznamu na druhou část třídílného britského dokumentárního cyklu Zelenskyj. Tenhle díl začíná setkáním Zelenského s prezidentem Donaldem Trumpem v září 2019. Zelenskyj tehdy do USA přiletěl na zasedání Valného shromáždění OSN. Ten film mi osvětlil mnohé, hlavně svým vizuálním, jak bych tak řekl, "nadtextem".

Dvojí zdanění veřejnoprávní

Za tenhle snad ne...

Tak nám Poslanecká sněmovna schválila návrh zákona, kterým se mění zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, a zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích. Mediálně zkráceno "zákon o zvýšení koncesionářských poplatků". Teď ten návrh musí ještě projít Senátem. Načež by ho měl podepsat prezident. Druhý den může onen návrh vyjít ve Sbírce zákonů, čímž se stane zákonem.

Můj život s odbory

Do Revolučního Odborového Hnutí jsem vstoupil krátce po nástupu do svého prvního zaměstnání v roce 1975. Ono se to nemuselo, neúčast se nijak netrestala, ale bývalo to  tak nějak samozřejmé. Ani účast nebyla brána veřejností nějak úkorně. Nebyla to taková společenská ostuda, jako třeba členství v KSČ. Krom toho bylo členství v ROH doprovázeno drobnými benefity. Třeba jste mohli jet na levnou dovolenou – ovšem ta nejlevnější a zároveň nejluxusnější byla jen pro vyvolené...

Diskontinuita města aneb Konečná u Nekonečného

Diskontinuita je opakem kontinuity, která značí nepřerušenou souvislost, plynulost. Zde si chci postěžovat na nepropojení pěších tras v mém téměř rodném katastru Stodůlek a blízkém okolí. Mám pocit, že architekti, když navrhují nové sídliště, tak jsou omezeni velikostí monitoru, dříve velikostí rýsovacího prkna či stolu, na němž stojí model sídliště. A co je za těmito hranicemi, to je až tak nezajímá.

Tisíce lidí a jeden člověk na Staromáku

Byl jsem se v neděli odpoledne podívat na Staroměstském náměstí v Praze. Podle různých médií se tam ke 3. výročí "plnohodnotné invaze Ruska na území Ukrajiny" (začátku Sedmé ruské války) sešly "tisíce lidí". Je zajímavo, jak se různá média důtklivě vyhýbají napsat jedno číslo nebo alespoň zveřejnit odhad počtu zúčastněných. Dnes, při těch možnostech. Vím, že když je člověk uzamčen v davu, pak má veliké oči. Jenže policejní odhady bývají přesné. Policajti na to mají oči. Už v dávném dvacátém století stačilo rovněž z výšky vyfotit dav, rozdělit si fotku na čtverečky, v jednom čtverečku spočítat hlavy a násobit počtem čtverečků. Dnes však policie tyto odhady nezveřejní, aby nebyla napadena přívětivé či protivné strany, že nad/pod/hodnocuje davy. Bohužel falešná snaha médií o "objektivitu" vede rovněž k vágním výrazům "stovky až tisíce účastníků". Nakonec se k tomu uchylují i pořadatelé. Ti přitom sami by měli mít co nejpřesnější odhad "impaktu" svého podujatia, protože předběžný odhad účastníků je součástí oznamovací povinnosti, kterou mají vůči správcům veřejného prostranství. Takže předběžný odhad Milionu chvilek pro demokracii zněl dvacet tisíc. (Chvilkaři  byli jedním se svolavatelů. Dalšími byli Člověk v tísni, Paměť národa, Díky, že můžem a Evropský kongres Ukrajinců.) A následný odhad, kdy bylo vidět, že přišlo více lidí, byl pak "zpřesněn" na "více než dvacet tisíc lidí".

Seznam sbírek z rejstříku veřejných sbírek, které byly zřízeny za účelem humanitární pomoci osobám postiženým válkou na UA nebo válkami obecně

Když už na to finanční správa neumí dát jiný odkaz než tenhle:

https://financnisprava.gov.cz › prilohy › d-jine
XLS

Kdo sbírku pořádá	IČ	Číslo účtu	Trvání sbírky	Název sbírky (stručný účel)

Duchovní prostor Ruska

Václavák 27.2.2022

Právě před třemi lety Putinova vojska poprvé přiznaně(!) překročila mezinárodně uznané hranice Ukajiny. To byl konec schovávání se za zelené mužíky na Krymu a vojáky Ozbrojených sil Ruské federace na soukromé dovolené v Doněcku. Ruská invaze tak začala už 22. února 2022, ne až o dva dny později! Rusko sice vtrhlo pouze do Lugansko-Doněckých lidových republik, ale tato území nikdo za samostatné státy neuznal. Krom ovšemže Ruska a jeho soudruhů z Běloruska, Venezuely, Nikaraguy, Nauru, Súdánu, Sýrie, KLDR a možná ještě nějakých darebáckých států a ruských neuznaných satelitů - a pak se tyto provincie uznaly ještě navzájem. 

Už 9. února 2022 jsem zde na Psu věštil nastávající válku ve stínu čínské olymblbády, ale ta nastala o něco později. Generální tajemník KSČ soudruh Si totiž poprosil přítele Putina, aby s ní začal až po olymblbádě. Jinak - zdá se, že dokonce až do toho 24. února před ruskou invazí varovaly jen západní zpravodajské služby a zcela neviditelný Pes. Západ reagoval opožděně a vždy jen tak, aby se car Putin příliš nerozzlobil. Jsem sám žádostiv, jestli se při současných silných gestech staronového pana US prezidenta Trumpa splní i poslední věta této právě tři roky čerstvé věštby: 

Dcera národa - superkámoška

Originál

Shlédl jsem výpravný historický seriál Dcera národa, ve kterém vedle už osvědčených bardů zářila v hlavní roli Zdeňky Havlíčkové Antonie Martinec Formanová. A ptám se, proč byli v tom seriálu herci oblečeni do výpravných historických kostýmů, proč se natáčelo v nádherných dobových interiérech - když se ti herci chovali a mluvili ahistoricky.

Pryč s tím židem Valentinem!

Rekonstrukce obličeje sv. V. dle Wiki

Že by svatý Valentin byl žid? Ten Valentin, kněz a mučedník, patron čisté a oddané lásky mladých lidí, jenž někdy kolem roku 270 tajně oddával i vojáky, což se hrubě nelíbilo římskému císaři Claudiovi II. (Gothicovi), tento Valentin že by byl žid? Jestli byl, tak to dovedně skrýval, protože už v jeho době se původní Ježíšova židovská sekta docela osamostatnila. Ale ne, mám na mysli úplně jiného Valentina. Tenhle se jmenoval Hugo Valentin, narodil se jako Švéd roku 1888 na švédském venkově v rodině švédského farmáře a zemřel roku 1963 jako uznávaný švédský historik, spisovatel a vědec ve švédské Uppsale. V tomto městě učil nejdříve na učitelské škole, na střední škole, posléze i jako docent a profesor na tamní nejstarší švédské univerzitě. Posmrtně byl poctěn tím, že bylo jedno univerzitní výzkumné středisko v roce 2009 nazváno jeho jménem. Tak jak tedy vím, že byl žid, když takto není na anglickojazyčné wikipedii nikde přímo identifikován?

Werich měl narozeniny

Bylo 6. února 1975 a Jan Werich měl narozeniny. Žité narozeniny, bylo mu právě 70 let. Byl čtvrtek a já šel zrovna na krev. Tedy darovat krev do Hematologického ústavu, což je naproti přes ulici k Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Přesněji šel jsem tam krev nikoli "darovat", ale "prodat", protože jakožto studentovi posledního ročníku Fakulty elektrotechnické ČVUT mi ty dvě stovky jednou za kvartál podstatně zvyšovaly příjem. Jak jsem se stal dárcem krve, to je ale jiná pohádka, milé děti. Budu vyprávět pohádku, jež se netýká krve, avšak těch dvou stovek za ni. A onoho místa. Což vedlo až k doručení narozeninového blahopřání panu Werichovi.

Hoří už slovenský Reichstag?

Hoří už historická budova Národní rady Slovenské republiky na Hradnom vrchu, tedy hned vedle Bratislavského hradu? Naštěstí nehoří. A to vďaka společnému úsilí premiéra slovenské vlády Roberta Fica, ministra vnitra SR Matúša Šutaja Eštoka, ředitele slovenské informační služby Pavola Gašpara a prezidenta finanční správy SR Jozefa Kissa. Ale málem, málem už tu byl převrat, avšak rozhodné kroky všech těchto představitelů "nedovolí majdanizaci protestů", jež se zvedají proti současné, demokraticky zvolené vládě Slovenska. Jak jsme se dověděli na páteční polední tiskovce. Sledoval jsem ji na TA3, fotil jsem přitom obrazovku a nevycházel jsem z údivu. (Můžete se na ni také podívat. Té Á Trojka ji označila, že je "o protestoch" - nikoli "o prevrate".)

Osvětim - velká čísla, malé příběhy

Foto: Muzeum Auchwitz-Birkenau

Když 27. ledna okolo třetí hodiny odpoledne dorazila 106. pěší brigáda 1. ukrajinského frontu, jíž velel major Anatolij Šapiro, takto ukrajinský Žid, k bráně osvětimského lágru naskytl se vojákům neuvěřitelný pohled: 

„Když jsme otevřeli bránu, spatřili jsme lidské trosky, doslova jen kosti potažené kůží. Někteří tam postávali bosí, přestože byl ukrutný mráz... Snažili se nás dotknout, snad aby se přesvědčili, že je to pravda,“ vzpomínal na to později Šapiro, jemuž se podařilo po válce emigrovat do USA.

Zahrada světla

V Praze je několik botanických zahrad, ta v Troji nám na zimní tmavé večery připravila i zázrak světla. Světlo a botanická zahrada? Jak to jde dohromady? Velice! Vždyť takové zahrady jsou přece plné květin! No jo, jenže květiny a v zimě? Leda tak ve skleníku, ne: Ale ne, pod širou oblohou! A nezmrznou? Nezmrznou - když jsou ze skla. A když jsou z uranového skla, pak už vůbec ne.

Jak se Palach upálil za Gazu

MPA nedůležitá. Píšu o postavách v pozadí.

Bylo, nebylo. Za sedmero horami a jedním mořem žil-byl mírumilovný lid, který sám sebe nazval Palestinci. Ale tomu míru bránil jeden zlý, zlý, taková nepěkná věc, národ izraelský. Takhle, oni to byli sionisté. Hodní Palestinci by jméno státu "Izrael" nevyslovili ani za pečeného velblouda.