Své místo

Když jsem byl malej, tak všichni kluci chtěli být kosmonauty. Stejně jako Jurij Gagarin, ten usměvavý kluk. Jenže i jako desetiletý jsem byl pochybovačné dítě. Uvědomoval jsem si, že kosmonauty mohou být jen úplně zdraví lidé, piloti. A já úplně zdravý nebýval, protože jsem měl často angíny, zejména ty „hnisavé“. A taky musí mít dokonale zdravé zuby, kosmonauti. Protože ve sníženém tlaku by jim mohly explodovat! Zuby. Tedy ne přímo explodovat, ale bublinka vzduchu, utěsněná nedokonalou plombou, by se roztáhla a strašně by je bolely. Zuby. A kde pak vzít honem zubaře na oběžné dráze. Problémy se zuby mne dodnes neopustily, to spíše ty zuby. A ještě něco mi z dětství zůstalo. Jsem bordelář. A lajdák!

Tak mi to v dětství a jinošství stále říkali. Zapomínám totiž, kam jsem si dal věci. A občas i na své povinnosti.

Alternace duševního stavu poslanců

Poslanci nejsou podle Marka Bendy nějakými trapnými zaměstnanci

Není v Poslanecké sněmovně většího bojovníka za svobodu, než jest poslanec ODS pan Marek Benda. Naposledy se zviditelnil svým bojem za nenošení roušek při jednáních Sněmovny. Nenosí ji, protože se nepovažuje za zaměstnance. Při konání různých domácích prací, jako je žehlení či pečování o lodžiovou zahrádku, poslouchám rádio, a tam jsem ho slyšel, jak plamenně obhajuje tuto svou svobodu.

Bylo to tuším ve středu na stanici ČR Plus, kde mu v moderované diskusi oponoval nezachycený Pirát. Piráta nechám být, protože mne zaujala hlavně Bendova argumentace:

„Na politickém grémiu jsme se dohodli, že nošení roušek na plénu bude dobrovolné. Pokládáme se za zákonodárný sbor, to znamená za nadřízeného vlády. Takže jaká pravidla platí ve Sněmovně, to nám vláda nařizovat nebude. My nejsme zaměstnanci."

Výživa národa

Kde žiješ, té země plodu užívej!

Vrhnuto sem po více než sto letech poté, co éterem znovu znějí slova, jak důležito jest výživu českého národa zajistiti výhradně domácími produkty. Jako bychom si již dříve neužívali evropských banánů z Karibiku a ještě dříve kubánských pomerančů ze státu světové socialistické soustavy. Ale to byla nedokonalá izolace! Vraťme se až do dob před první světovou válkou. Ale to jsme vlastně existovali v rámci Rakousko-Uherska. I Československo nám bylo příliš velké. Dosť bolo slovenských oštiepkov!  Nuže, co o tom mínil Agrární kalendář pro rok 1914? Toto:

Zrušme tvrdé i!

Ve čtvrtek vyšla v Mladé frontě Dnes glosa s nadpisem „Zjednodušme psanou češtinu, zrušme tvrdé y“. Její autor Zdeněk Koudelka však neměl tolik odvahy, aby své návrhy dotáhl do konce a svůj text napsal podle svých návrhů. Učinil jsem tak místo něj a dodal i další vylepšení:

=====
Pravopis českého jazika je zbitečně složití v psaní tvrdého i. Rodičům to dokázala i domácí víuka. Po zrušení ipsilonu bi konečně bez víjimek platilo heslo: piš, jak slišíš. „Pravopis je jen technikou, víznamější pro život a kulturní rozhled je samozřejmě literatura, četba a umění slohu. Zjednoduší-li se pravopis zrušením tvrdého i a kroužkovaného ú, ubude diktátú a ušetřený čas lze věnovat literatuře a slohu,“ pokračuje právník z masarikovi univerziti zdeněk koudelka ve čtvrteční mfd.

Ruská válka pokračuje

Putinova doktrína

Ta se proti nám vede proto, že ze všech zemí třetího okruhu ruských imperiálních zájmů jedině u nás má Rusko silnou pátou kolonu – KSČ prakticky ve vládě.

V osmašedesátém roce nám pan suplující profesor Čang na dějepise říkal, že Stalinův imperialismus se nijak neliší od imperialismu carského. Ilustroval to například Stalinovým výrokem z konce druhé světové. Když veliký generalissimus Josif Viserionovič obdržel zprávu, že Rudá armáda dobyla Port Arthur, zaradoval se se slovy: „Tak ho zase máme zpět."

Moc krásné a pravdivé povídání

U Rozhlasu 5.5.2020 12:33

Neslavné májové dny

Před týdnem jsem tady k výročí konce Druhé světové války v Evropě zveřejnil takový, až ekumenický, text Sousedé. Natolik ekumenický, až mi za něj nikdo nevylál. Byl jsem i pochválen za „moc krásné a pravdivé povídání“. Mno…

Devátý květen

Slavné májové dny 3

Když jsme byli dětmi, zdobili jsme vždy na konci dubna okna školy vystřiženými papírovými kytičkami. A praporky. Krásnými trojbarevnými československými a ještě hezčejšími červenými (říkalo se rudými, ale byly červené) s libým souzvukem zlaté hvězdy, srpu a kladiva. A číslicemi 1, 5, 9. Dnes budu psát o číslici poslední.

Devátý květen byl den, který se čtyřicet pět let slavil jako den osvobození, den konce války. 9. května 1945 skončilo také Pražské povstání. Trvalo pět dní a čtyři noci:

„Noc první, růžová, vám polštář čechrala z kamení dlažeb. Kosi zpívali a kaštan nesl svícny obřadně, když se už stmívalo. Noc druhá, zelená, kdy padal teplý déšť na vaše helmice, ta byla plná hvězd, jak bývávají noci májové. Noc třetí sršela však jiskrami, čtvrtá noc měla příchuť popela a páchla po kouři jak rozbořený krb.“ Tak popisuje události Jaroslav Seifert ve své básni Květnové noci.

Sousedé

Fanča a Ruda Rezkovi

Českou minulost zdobí mnoho slavných činů. Existují velké události, které si stále připomínáme. Klademe věnce k památníkům známých hrdinů. A je to tak správné. Ale vedle hrdinů známých, existují i hrdinové neznámí. Jejich hrdinství bylo nenápadné, protože i činy, které konali, byly nenápadné. Nenápadné, ale pro mnoho lidí životně důležité.

Fanča byla obyčejná vesnická dívka, která v době první republiky přišla do Prahy z Modlíkova u Přibyslavi do služby. Po čase si našla známost, pak se vdala. Už nesloužila, stala se z ní normální ženuška v domácnosti. S mužem Rudou žili v malém bytě v jedné vedlejší nuselské ulici. Narodil se jim synek Jirka. Žili drobný malý spokojený život. Než přišel Adolf Hitler.

Pak se ukázalo, že Ruda vlastně není člověk, ale podčlověk. A každý, kdo se s takovým elementem stýká, musí nějak přijmout jeho osud. První hrdinství, které tu zaznamenávám, bylo, že se Františka se svým mužem nerozvedla.

Pátý květen

(Slavné májové dny)

Když jsme byli dětmi, zdobili jsme vždy na konci dubna okna školy vystřiženými papírovými kytičkami. A praporky. Krásnými trojbarevnými československými a ještě hežčejšími červenými (říkalo se rudými, ale byly červené) s libým souzvukem zlaté hvězdy, srpu a kladiva. A číslicemi 1, 5, 9. Dnes budu psát o té druhé číslici.

5. května 1945 vypuklo Pražské povstání. Druhého května padl Berlín, Hitler byl mrtev od 30. dubna. Bojovat již bylo zbytečno, ostatně: „Němci ani neměli při vědomí blížícího se konce války zvláštní zájem o boj“. Tvrdí někteří dnešní historici. Válka končila. Ale nevědělo se, kdy skončí. A jak. Škoda, že si dnešní historické knihy nemohli přečíst lidi tenkrát. (Ale už věděli, jak dopadla několik týdnů dobývaná Budapešť, už věděli, jak dopadla několik týdnů nedobývaná Varšava.) Rusové připravovali Pražskou operaci, osvobození Prahy plánovali na 12.5. Ve Velichovkách plánoval zase Schörner, že se v České kotlině udrží alespoň tři neděle, aby se všichni nacističtí hodnostáři mohli uchýlit z Berlína do Alpské pevnosti. Měl k tomu 900.000 mužů, tři tankové armády a tisíc letadel. V samotné Praze přitom bylo asi 35.000 nacistických vojáků, členů Hitlerjugend a ozbrojených německých civilistů.

Ruská válka

Zanedlouho budeme vzpomínati slavných májových dní v roce 1945, ve kterýchžto nás osvobodila Rudá armáda. Vzpomínáme na to právě v době, kdy post/pre/sovětské tajné služby usilují o fémovou vraždu tří českých starostů, včetně pražského primátora. A kdyby to nevyšlo, vydají Rusové podle ruského zákona na naše občany mezinárodní zatykač, a posléze se o ně ve svých gulazích postarají. Takže jsme vlastně s Ruskem ve válce. Ale nikoli poprvé.

Vesele, jen vesele

Čo je to také absurdné, Kefalín? Dnešní divadlo ve Sněmovně. Vláda hodlá prodloužit válečný stav (Babiš: "Jsme ve válce") do 25. května, a má pro to své důvody. Komunisté to podporují. Tedy, ještě dnes dopoledne to podporovali. Po obědě přišla principiální změna: podporují jen prodloužení o sedmnáct dnů. Jiné partaje navrhují prodloužení pouze do 10. či jen do 7. května. Tejden prej stačí, míní Tokio Okamura, šak se, kdyby to nestačilo, můžeme sejít a během pár minut další prodloužení stavu nouze odkejvneme. Těch "pár minut" nyní trvá už skoro celý den.

Roušky komplexně, aneb všem, kterých se to nějak dotýká

…

(Zasláno z Textilní fakulty Technické univerzity v Liberci)

Motto: „Když nejde o život…“

Prolog:

 Před dvěma lety zveřejnila společnost Reuters (Business News March 15, 2018, 11:59) podrobnou zprávu s názvem „Toyobo to pay $ 66 milion in U. S. bullet proof vests fraud case“, kde popisuje dlouhý proces, který vedl k odsouzení špičkové japonské firmy za uvedení vlákna Zylon určeného pro „neprůstřelné vesty“. Tyto vesty však v reálných podmínkách nefungovaly, což vedlo k několika smrtelným zraněním policistů.  Zdá se  neuvěřitelné, proč firma Toyobo a americký partner, který tyto vesty dodával na trh, neprovedli reálné balistické testy. Odpověď je jednoduchá, testy byly provedeny komplexně a úspěšně. Na co se však zapomnělo, že testy dosud nepoužitého materiálu (z výroby), a testy téhož materiálu po jisté době stárnutí v běžných podmínkách mohou být tak rozdílné, že se z fungujícího materiálu stane zmetek.

Účelem tohoto sdělené není šířit paniku, ale reálně zamezit analogiím s historií vlákna Zylon. To znamená dodávat a doporučovat jen ty materiály, které prošly skutečnými testy v podmínkách užití po doporučenou dobu. Testy musí být zaměřeny jak na ztrátu účinnosti, tak i na možné produkty stárnutí materiálů a hydro-, termo-, foto-degradace nikoliv separátně, ale v jejich kombinaci.

Proč jsem se nestal politikem

Proč se aranžují hlasovací komedie a parlamentní živé obrazy? Stačilo by přece, aby vůdcové stran měli místo poslanců v kapse prostě odpovídající počet hracích známek a v danou chvíli je vyklopili na zelené sukno…

Před časem jsem tu sepsal historii post/pre/totalitního způsobu přijímání nového volebního zákona, podle kterého se organizovaly první svobodné volby po Sametové revoluci. Tento zákon (47/1990 Sb. z 1. března 1990) nepřipouštěl možnost kandidatury nezávislým poslancům, jedině stranické kandidátní listiny. Zatímco při většinovém systému jsou voleny osobnosti, a díky jim je politická strana silná, pak v poměrném systému jsou poslanci silní díky straně. Mohou být zvoleni jen tehdy, pokud je stranické politbyro zařadí na volební listinu – takže je tím pádem drží za koule. A proto musí být poslušní a plniti příkazy vedení podle nejhorších tradic demokratického centralismu. (Díky za pozdější zavedení kroužkování!) Mohutně jsem proti tomu tehdy protestoval, a nebyl jsem sám. Nelíbilo se to svého času ani Karlu Čapkovi, který to v roce 1925 okomentoval:

Chvála polních cest

Když jsem byl malý, hodně malý, vedly polní cesty kolem lesů, po mezích, ba i v úvozech. A dokonce se pamatuju jak po nich koberovský strejda Vláďa vodil vola Honzu, zapřaženého do fůry. 


Nejdříve se rozoraly meze. Aby s získala cenná úrodná půda. Ale protože se přecejen potřebovaly nové velké krásné stroje někam dostat, vznikly prašné cesty místo nich. Vedoucí po polích, samozřejmě. Po cenné úrodné půdě. Tyhle cesty jsou zvláštní tím, že se každý rok rozorají, osejí, zvláčí - a pak se znova projedou.

Hrnulo se to pěkně rychle

"Houstone, máme tu problém".
"Zde Houston. Opakujte, prosím."
"Houstone, měli jsme tu problém. Na okamžik nám vypadl rozvod proudu B."
Ale to nebylo všechno.

***