Papežské limity a šlechetné důvody

Zemřel hodný člověk, papež František. Avšak není papež ten, jenž by se zalíbil všem. Už za jeho pontifikátu se proti těmu zevnitř katolické církve ozývalo temné mručení ze strany vnitřní opozice, tradičních katolíků, jimž se nadává "pravicoví konzervativci". Moc se jim nelíbilo například Františkovo laškování s gay komunitou. (Gender ideologi však jasně odsoudil.) Nemohlo se jim líbit, že jako Latinoameričan (a jezuita) byl František tak trochu marxista. "Zasazoval se za práva migrantů, kritizoval kapitalismus, otevíral úřady ženám a laikům." Byl aktivní, místy až aktivistický, pokrokový, nikoli však pokrokářský. Sociálně cítící, veřejně  se zastávající "chudých a potřebných". Vždyť už na svou inauguraci si vzal železný kříž - a ne zlatý. A místo zlatého "rybářského" prstenu navlékl prsten stříbrný. Nikoli na míru zrobený, ale nějaký zděděný. A přišel v černých polobotkách, konfekčních, darovaných. Nikoli v  těch rudých z nejjemnější kůže, jako jeho předchůdce. Ta barva podle papeže Benedikta XVI. byla prý "symbolem Kristovy krve a katolických mučedníků", ale proč by se měl zbožný muž čvachtat v krvi, že. A pyšnit se botkami za kdovíkolik vatikánských euromincí. (Ty botky rudé byly šity ručně, a nakonec vatikánskou pokladnu nestály nic, neboť šlo o dar proslulého italského ševce Antonia Arellana.)

Foukneš - a je to!

Vyjíždíme ze Slunečné - já, přítelkyně Karla a její navigace Erika - od česko-brazilského sklářského ateliéru Hoineff Glass Art. Míříme do jedné z nejproslulejších skláren západní větve Křišťálového údolí, a to do Lindavy k firmě Ajeto. Cestou se však ještě chceme zastavit ve Floriánově huti v Častolovicích. Když se se svou Fabií vymotám s uzoulinké uličky, vedoucí k číslu popisnému 122, mám v hlavě podle domácí přípravy, že bychom měli nejdříve vyrazit vlevo na sever. Erika radí dát se vpravo na jih, avšak Karla poznamená, že jsme tudy přijeli. Erika nabízí i cestu rovně, o něco kratší, na jihovýchod. Zamířím tedy tam, ale po chvíli se asfaltová cesta mění v nádhernou vesnickou mlatovou stezku skoro tři metry širokou. Jo, kdybychom šli po modré pěšky, nebo snad jeli na kole, tak by se mi to líbilo. Jedu však autem, a tak se jen modlím, abychom nepotkali traktor.

Slunečné sklo

Když se nějaká vesnice jmenuje Slunečná a dáte si ji jako cíl své trasy do navigace, ukazuje vám Slunečnou jako nějakou ulici ve městě. Třeba v Novém Boru. My jsme sice mířili tím směrem, protože jsme během minulého víkendu chtěli navštívit akci nazvanou "Velikonoce v Křišťálovém údolí", leč nejprve jsme směřovali do obce Slunečná číslo popisné 122.

Jeskyně mimochodem

Pohled na vchod z Koubova lomu

Zmíněné jeskyně jsou nejdelším českým jeskynním systémem a říká se jim Koněpruské, neb leží v blízkosti obce Koněprusy. Té se zase říká Koněprusy podle mimochodníka, jehož místní chovali a říkali mu Prus. Ty jeskyně se skrývají uvnitř vršku Zlatý kůň (475 m n.m.), jenž by se tedy měl nazývati Zlatý mimochodník. Ve čtvrtek jsme tam byli s přítelkyní Karlou a užívali si jich.

Je tam 💋?

BettyJuana

Ale je! Čeká na mne na Facebooku. Moje nová přítelkyně. Tedy "přítelkyně na Facebooku", což je něco jako "přítel" na telefonu. Tedy tahle přítelkyně není na telefonu, ale mohla by být, neboť píše: "Když tě poprosím o číslo.. Dostanu ho?" A hned udává kontakt na 📲 Whatsapp: "Jsem tady 👇💋." A je tam, na internetové adrese, která končí znakovým řetězcem 5974a14ab9. Kliknu na něj? Abych se seznámil s decentní Betty Juanou? Co mi o ní prozradí její profil?

Tady jsou ty informace: Žádná pracoviště k zobrazení. Žádné školy, žádná místa, žádné informace rodině nebo o vztazích. Ale to není potřeba, protože místo těchto zbytečných informací se hned pod informační lištou objevuje "Úvodní informace": "Ahoj 👋 Jak se máš? Doufám, že jsi v bezpečí?💦👙👉", následována šipičkou na odkaz se třemi x a koncovkou ce2e283543. A tam na konci nory bude nejpíš Betty Juana, radost do rána.

Fenomenální nabídka tučňáků

Pokud země, zasažené novými americkými cly přijdou s "fenomenální nabídkou", dá se, podle US prezidenta Donalda Trumpa uvažovat o jejich snížení. Ale ještě dříve, než tato slova vyřkl, přišli s něčím podobným už tučňáci. Zřejmě se zděsili výšky cel, jaké se ukázaly na tabulkách, s nimiž se pan prezident vytasil při své tiskové konferenci. Podle Donalda byly Spojené státy - zejména těmi tučňáky - "vyrabovány, vypleněny, znásilněny a vydrancovány".

Láva se valí Hanychovem!

Když jsem byl malej, tak jsem si rád prohlížel dědečkovu velikánskou knihu, uvnitř které byla spousta fotografických příloh na zvláštních tuhých listech. Černobílé fotografie ukazovaly můj rodný Liberec, jak vypadal na konci 19. století. Tehdy vlastně Reichenberg. Litery, kterými byla ta kniha o bájném městě Reichenbergu vytištěny, jsem nedokázal přečíst, i když už jsem jinak znal všechna písmenka. Jenom číslovky se mi dařilo idetifikovat. Na jedné z fotografií se nad městem tyčila hrozivá hora. (Škodaže tu fotku na Internetu najít nemohu a tu knihu zavála staletí.) Protože bez středověce hradní siluety horského hotelu (základní kámen položen 27. června 1906, slavnostně otevřen už 13. ledna 1907!) ta hora vypadala jako sopka z nějakého Verneova románu. Sopka s vrcholem, který se může každou chvíli otevřít. A jednou se tak doopravdy stalo! Mohl jsem si to přečíst v libereckém deníku Vpřed na tučných titulcích: „Ještěd zase soptí! Plameny a popel, oheň a síra. Láva se valí Hanychovem.“

Osud stromů

Osudem stromu je vzklíčit, prodrat se do světla, vyrůst, dospět, rozesít svá semena a pak padnout. V civilizaci padnout pod údery dřevorubecké sekyry anebo být uříznut motorovou pilou. Pokud strom vyroste ve městě, pak většinou pod řezy hasičské nebo horolezecké pily, protože nahnilé, větrem nalomené anebo častěji překážející stromy zde likvidují buď hasiči nebo horolezci. Někdy i preventivně. A někdy i předsraně zbytečně. Mnohdy i proto, aby se uvolnil prostor pro "zahušťování" výstavby. Mohli by ho v případě nebezpečného nalomení seříznout i městští strážníci, kteří mají příslušný kurz, ale ti to mají zakázáno. Jak mi pravil měšťák, hlídající v létě roku 2018 rozlomený javor pod mým oknem na sídlišti Lužiny.

Můj život s Hlasem Ameriky

„Dhisis dh vojs of emerika, uóšingtn dý sí, dh folouing broudkástink vil bí in ček end slouvek lengvuidž.“ Tato slova, následovaná břesknou melodií americké vlastenecké písně Yankee Doodle, jsem slýchával pravidelně během různých odpolední a večerů z různých rozhlasových přijímačů. Nejdříve kolem páté hodiny odpolední (čas si přesně nepamatuju) šel půlhodinový přehled a pak večer od devíti (to si zase pamatuju přesně) následoval hodinový pořad, který po desetiminutových zprávách přinášel pohledy na běžný život v USA. Pamatuju se například na údiv moderátorky, se kterým sdělovala, že ve Washingtonu vykvetly uprostřed zimy kaštany jírovce, spletené oranžově žlutým světlem moderních sodíkových lamp. Bylo to vždy takové okénko do jiného světa, kam jsme se neměli možnost nikdy podívat osobně.

Co si řekli Trump s Putinem?

Prezidenti Trump a Putin si právě hezky potelefonovali. Mluvili spolu obvyklou hodinu a půl, ale co si vlastně řekli, to přesně nevíme. Možná to bylo trochu jako při jiném souprezidentském hovoru, který ale spolu vedli osobně. Jejich první summýš se konal 16. července 2018 v Helsinkách 16. července 2018. Po něm proběhla společná tisková konference, ale co tam pan prezident Trump řekl, to druhý den popřel. Putin ten lže setrvale, jen občas připustí, že to, co řekl dříve ("žádní ruští vojáci na Krymu") nebyla pravda ("samozřejmě, že tam byli"). Jenže Trump, no, jak to slušně nazvat... Neslušně o výronech "prezidenta Trumpety" tehdy se svou rodinkou diskutoval kolega Moby Dick na Neviditelném psu v rámci svého přehledového článku Naše kuriosity. Postřehy jeho zvěřince s Mobyho laskavým svolením pro dnešek zopakuji. Myslím, že je nejen zajímavé, ale i potřebné vědět, jak Donald Trump fungoval jako prezident už před sedmi lety. Snad to čtenáři osvětlí i Trumpovo aktuální chování.

„Luhansk bych klidně dal Rusům...“ A co Prahu?

15. březen 1939 v Praze

„Luhansk bych klidně dal Rusům. Nikdy jsem tam nebyl, žijí tam skoro samí Rusové,“ cituje publicista Petr Kolman ve své čtvrteční glose na názorové stránce MfD jednoho obyčejného Ukrajince, se kterým jel náhodou vlakem. Naskočila mi k tomu – možná proto, že nás míjí zas jedno neslavné výročí – paralela k Mnichovu. Kdy Československo přepustilo bez boje Německu můj rodný Liberec. (A rodný Liberec mé české babičky.) Spousta Čechů v něm nikdy nebyla a ostatně, žili tam „skoro samí“ Němci. Odstoupením svého pohraničí zajistila předválečná ČSR všeobecný mír na tisíc let. Vždyť pan Hitler už 26. září 1938 ujistil svět: „Až bude sudetoněmecká otázka vyřešena, nebudeme mít již žádných dalších územních nároků v Evropě.“ Načež si naplánoval likvidaci zbytku Československa.

A vy si myslíte, že se pan Putin spokojí s Luhanskem?

Potřebujeme mír, ne kapitulaci

Kdo je velký?

Zatímco se v Džiddě scházejí pod patronátem Saudů americká a ukrajinská delegace, které mají jednat o míru, tak se já koukám na ČT2 ze záznamu na druhou část třídílného britského dokumentárního cyklu Zelenskyj. Tenhle díl začíná setkáním Zelenského s prezidentem Donaldem Trumpem v září 2019. Zelenskyj tehdy do USA přiletěl na zasedání Valného shromáždění OSN. Ten film mi osvětlil mnohé, hlavně svým vizuálním, jak bych tak řekl, "nadtextem".

Dvojí zdanění veřejnoprávní

Za tenhle snad ne...

Tak nám Poslanecká sněmovna schválila návrh zákona, kterým se mění zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, zákon č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, a zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích. Mediálně zkráceno "zákon o zvýšení koncesionářských poplatků". Teď ten návrh musí ještě projít Senátem. Načež by ho měl podepsat prezident. Druhý den může onen návrh vyjít ve Sbírce zákonů, čímž se stane zákonem.

Můj život s odbory

Do Revolučního Odborového Hnutí jsem vstoupil krátce po nástupu do svého prvního zaměstnání v roce 1975. Ono se to nemuselo, neúčast se nijak netrestala, ale bývalo to  tak nějak samozřejmé. Ani účast nebyla brána veřejností nějak úkorně. Nebyla to taková společenská ostuda, jako třeba členství v KSČ. Krom toho bylo členství v ROH doprovázeno drobnými benefity. Třeba jste mohli jet na levnou dovolenou – ovšem ta nejlevnější a zároveň nejluxusnější byla jen pro vyvolené...

Diskontinuita města aneb Konečná u Nekonečného

Diskontinuita je opakem kontinuity, která značí nepřerušenou souvislost, plynulost. Zde si chci postěžovat na nepropojení pěších tras v mém téměř rodném katastru Stodůlek a blízkém okolí. Mám pocit, že architekti, když navrhují nové sídliště, tak jsou omezeni velikostí monitoru, dříve velikostí rýsovacího prkna či stolu, na němž stojí model sídliště. A co je za těmito hranicemi, to je až tak nezajímá.