Terezínský vzkaz do prefašistického Slovenska

F. Gál na letošní Terezínské tryzně

Třetí květnová neděle je už od roku 1947 termínem, kdy se na Národním hřbitově před Malou pevností v Terezíně koná Terezínská tryzna. Veřejnost se většinově domnívá, že právě Malá pevnost je tím hlavním bodem německé okupační krutovlády v Terezíně. Jde ale jen o jedno ze tří míst nacistické perzekuce v této oblasti. Malá pevnost byla za Protektorátu "policejní věznicí" pod správou gestapa, kde tato "policie" zavírala, mučila a popravovala české "zločince" - tedy odbojáře a politické odpůrce. Avšak hned za řekou Ohří se rozkládá pevnostní město Terezín, které od roku 1941 do konce II. světové války sloužilo jako židovské ghetto. "Vůdce daroval Židům město," ozývala se tehdy německá propaganda. Ve skutečnosti se jednalo o přestupní stanici do vyhlazovacích táborů na východě, kam byli Židé, jejich "míšenci" a všichni, jež zrůdné Norimberské zákony jako Židy definovaly, uklizeni z očí veřejnosti. Sejde z očí, sejde z mysli, a vždyť nakonec tam mají svoji samosprávu a žijí si po svém...

Legenda jménem Jiří Pačinek

Je dopoledne o Bílé sobotě roku 2025, když s Karlou odjíždíme od petrovických kamarádů. Tam jsme si přes noc, plnou skleněných snů, odpočinuli od včerejší projížďky a procházky po zázracích Křišťálového údolí. Míříme do Kunratic u Cvikova. Ani nemusíme probouzet Eriku, takto Karlinu navigaci, abychom našli číslo 147, kde sídlí firma Pačinek Glass. Pece místní sklářské huti jsou umístěny v baráku, jehož architektura navozuje technicistní a starobylý pocit. Pocit je to oprávněný, protože ta budova bývala kdysi Strojní a traktorovou stanicí. Když čas trhnul sametovou oponou, neměly už STS smysl a domek se začal rozpadat. Před úplnou demolicí ho zachránil Jiří Pačinek, který si vyhlížel místo pro svou novou huť. Když už mu přestala stačit ta v Lindavě. Kde od roku 1992 pracoval ve sklárně AJETO ve sklářské dílně Petra Novotného.

Japonsko v Křišťálovém údolí

Je stále ještě Velký pátek roku 2025, když s Karlou vyjíždíme z novoborského sklářského muzea firmy Novotny Glass. Dnes jsme se po Křišťálovém údolí pěkně projeli a prohlédli si už čtyři sklárny/ ateliéry/ hutě/ muzea. Nejdřív jsme se ráno zastavili u Ricarda Hoineffa ve Slunečné 122, pak popojeli do Častolovic k Floriánově Huti, najedli se v Lindavě ve sklářské krčmě u Ajeta a teď ještě máme plné oči rozmanitých a nádherných skleněných artefaktů z toho Novotného muzea. (Odkazy viz pod článkem.)

Táta v Liberci

Táta v Liberci 1995

Můj židovský dědeček Otto (ročník 1896) si 28. října 1918 vzal na liberecké radnici českou dívku Emílii a děti vychovávali jako československé vlastence. Také proto táta Milan (těžký ročník 1921) nenosil v okupované Praze, kam naši museli před Němci po Mnichovu utýct, tak tam nenosil hvězdu Davidovu. Ačkoli se to po 1. září 1941 už muselo. Pro Židy. Ale on se jako Žid nikdy necítil, ačkoli ho tak partaigenossen i soudruzi furt vedli. Jenže táta byl tvrdohlavej.

Osvobozeni od vítězství

Opět budeme slavit osmý květen jako Den vítězství. Bohužel, strašně dlouho jsme slavili 9. května jako Den osvobození... A protože jsme byli osvobozeni, byli jsme vděčni osvoboditelům, místo abychom oslavovali vítěze. A protože jsme byli vděčni osvoboditelům, hodně jsme jim dovolovali.

Zázraky skla ve školce

Je stále ještě Velký pátek roku 2025, když s Karlou vyjíždíme z lindavské sklárny Ajeto směr Nový Bor. V rámci Velikonoc v Křišťálovém údolí tam na nás a další obdivovatele skla, skláren, sklářů a vůbec genia loci zdejší krajiny čeká spousta krás. Jako první si vybereme krásy, nalézající se v objektu firmy NOVOTNÝ GLASS. Navede nás tam Karlina navigace Erika. Prokroužkuje nás kruhovými objezdy na třídě T. G. Masaryka a dovede nás až k číslu 805. Zdřívějška vím, že nejlépe se parkuje za barákem, kde je pro návštěvníky připraveno hned několik parkovišťátek.

Kulturou proti blbosti antisemitismu

Ale blbí antisemité stejně přišli
-----
"Nejeden proti nám povstal, aby nás zničil. Povstávají proti nám v každém pokolení. Ale Hospodin nás vždy zachraňuje z jejich rukou. Vždy nás zachraňuje z rukou nepřítele."

Touto pasáží z liturgické básně, pronášené židy každoročně během pesachového sederu, otevřel na schodech mikulášského chrámu na náměstí Franze Kafky ředitel české pobočky ICEJ Mojmír Kallus letošní akci Kulturou proti antisemitismu. ICEJ, takto Mezinárodní velvyslanectví Jeruzalém, pořádá tuto akci vždy v neděli kolem Jom ha-šoa, letos tomu tak bylo po dvaadvacáté.

Hrozba šoa stále trvá

Pilíř heroismu

Během II. světové války bylo zavražděno šest milionů lidí židovské víry, židovské národnosti nebo židovského původu jen proto, že to byly dle nacistických zákonů osoby nehodné života. A jeden a půl milionu z oněch šesti byly děti. Na jejich oběti vzpomíná Izrael a jeho přátelé každý rok kolem 27. nisanu židovského kalendáře. Toto datum bylo určeno jako památka na povstání ve varšavském ghettu, které vypuklo 19. dubna 1943. Ano, to je onen Den památky na šoa, Jom ha-šoa, ale i  Jom ha-zikaron la-šo'a ve-la-gvura - Den památky na šoa a hrdinství. V jeruzalémském památníku Jad vašem je krom mnoha objektů, které připomínají židovské utrpení i Pilíř heroismu, jenž připomíná jiný jeden a půl milionu. Takový byl počet židovských vojáků, kteří v různých spojeneckých armádách bojovali proti nacistickému zlu. Židé tvořili až polovinu československých zahraničních jednotek v době jejich vzniku na Západě i na Východě. Ti ukrajinsští bojovali ve své vlasti jako partyzáni. Připomínám zde, že ve druhé světové válce nebyli Židé jen pasivními oběťmi. V této válce bojoval každý desátý Žid!

Papežské limity a šlechetné důvody

Zemřel hodný člověk, papež František. Avšak není papež ten, jenž by se zalíbil všem. Už za jeho pontifikátu se proti těmu zevnitř katolické církve ozývalo temné mručení ze strany vnitřní opozice, tradičních katolíků, jimž se nadává "pravicoví konzervativci". Moc se jim nelíbilo například Františkovo laškování s gay komunitou. (Gender ideologi však jasně odsoudil.) Nemohlo se jim líbit, že jako Latinoameričan (a jezuita) byl František tak trochu marxista. "Zasazoval se za práva migrantů, kritizoval kapitalismus, otevíral úřady ženám a laikům." Byl aktivní, místy až aktivistický, pokrokový, nikoli však pokrokářský. Sociálně cítící, veřejně  se zastávající "chudých a potřebných". Vždyť už na svou inauguraci si vzal železný kříž - a ne zlatý. A místo zlatého "rybářského" prstenu navlékl prsten stříbrný. Nikoli na míru zrobený, ale nějaký zděděný. A přišel v černých polobotkách, konfekčních, darovaných. Nikoli v  těch rudých z nejjemnější kůže, jako jeho předchůdce. Ta barva podle papeže Benedikta XVI. byla prý "symbolem Kristovy krve a katolických mučedníků", ale proč by se měl zbožný muž čvachtat v krvi, že. A pyšnit se botkami za kdovíkolik vatikánských euromincí. (Ty botky rudé byly šity ručně, a nakonec vatikánskou pokladnu nestály nic, neboť šlo o dar proslulého italského ševce Antonia Arellana.)

Foukneš - a je to!

Vyjíždíme ze Slunečné - já, přítelkyně Karla a její navigace Erika - od česko-brazilského sklářského ateliéru Hoineff Glass Art. Míříme do jedné z nejproslulejších skláren západní větve Křišťálového údolí, a to do Lindavy k firmě Ajeto. Cestou se však ještě chceme zastavit ve Floriánově huti v Častolovicích. Když se se svou Fabií vymotám s uzoulinké uličky, vedoucí k číslu popisnému 122, mám v hlavě podle domácí přípravy, že bychom měli nejdříve vyrazit vlevo na sever. Erika radí dát se vpravo na jih, avšak Karla poznamená, že jsme tudy přijeli. Erika nabízí i cestu rovně, o něco kratší, na jihovýchod. Zamířím tedy tam, ale po chvíli se asfaltová cesta mění v nádhernou vesnickou mlatovou stezku skoro tři metry širokou. Jo, kdybychom šli po modré pěšky, nebo snad jeli na kole, tak by se mi to líbilo. Jedu však autem, a tak se jen modlím, abychom nepotkali traktor.

Slunečné sklo

Když se nějaká vesnice jmenuje Slunečná a dáte si ji jako cíl své trasy do navigace, ukazuje vám Slunečnou jako nějakou ulici ve městě. Třeba v Novém Boru. My jsme sice mířili tím směrem, protože jsme během minulého víkendu chtěli navštívit akci nazvanou "Velikonoce v Křišťálovém údolí", leč nejprve jsme směřovali do obce Slunečná číslo popisné 122.

Jeskyně mimochodem

Pohled na vchod z Koubova lomu

Zmíněné jeskyně jsou nejdelším českým jeskynním systémem a říká se jim Koněpruské, neb leží v blízkosti obce Koněprusy. Té se zase říká Koněprusy podle mimochodníka, jehož místní chovali a říkali mu Prus. Ty jeskyně se skrývají uvnitř vršku Zlatý kůň (475 m n.m.), jenž by se tedy měl nazývati Zlatý mimochodník. Ve čtvrtek jsme tam byli s přítelkyní Karlou a užívali si jich.

Je tam 💋?

BettyJuana

Ale je! Čeká na mne na Facebooku. Moje nová přítelkyně. Tedy "přítelkyně na Facebooku", což je něco jako "přítel" na telefonu. Tedy tahle přítelkyně není na telefonu, ale mohla by být, neboť píše: "Když tě poprosím o číslo.. Dostanu ho?" A hned udává kontakt na 📲 Whatsapp: "Jsem tady 👇💋." A je tam, na internetové adrese, která končí znakovým řetězcem 5974a14ab9. Kliknu na něj? Abych se seznámil s decentní Betty Juanou? Co mi o ní prozradí její profil?

Tady jsou ty informace: Žádná pracoviště k zobrazení. Žádné školy, žádná místa, žádné informace rodině nebo o vztazích. Ale to není potřeba, protože místo těchto zbytečných informací se hned pod informační lištou objevuje "Úvodní informace": "Ahoj 👋 Jak se máš? Doufám, že jsi v bezpečí?💦👙👉", následována šipičkou na odkaz se třemi x a koncovkou ce2e283543. A tam na konci nory bude nejpíš Betty Juana, radost do rána.

Fenomenální nabídka tučňáků

Pokud země, zasažené novými americkými cly přijdou s "fenomenální nabídkou", dá se, podle US prezidenta Donalda Trumpa uvažovat o jejich snížení. Ale ještě dříve, než tato slova vyřkl, přišli s něčím podobným už tučňáci. Zřejmě se zděsili výšky cel, jaké se ukázaly na tabulkách, s nimiž se pan prezident vytasil při své tiskové konferenci. Podle Donalda byly Spojené státy - zejména těmi tučňáky - "vyrabovány, vypleněny, znásilněny a vydrancovány".

Láva se valí Hanychovem!

Když jsem byl malej, tak jsem si rád prohlížel dědečkovu velikánskou knihu, uvnitř které byla spousta fotografických příloh na zvláštních tuhých listech. Černobílé fotografie ukazovaly můj rodný Liberec, jak vypadal na konci 19. století. Tehdy vlastně Reichenberg. Litery, kterými byla ta kniha o bájném městě Reichenbergu vytištěny, jsem nedokázal přečíst, i když už jsem jinak znal všechna písmenka. Jenom číslovky se mi dařilo idetifikovat. Na jedné z fotografií se nad městem tyčila hrozivá hora. (Škodaže tu fotku na Internetu najít nemohu a tu knihu zavála staletí.) Protože bez středověce hradní siluety horského hotelu (základní kámen položen 27. června 1906, slavnostně otevřen už 13. ledna 1907!) ta hora vypadala jako sopka z nějakého Verneova románu. Sopka s vrcholem, který se může každou chvíli otevřít. A jednou se tak doopravdy stalo! Mohl jsem si to přečíst v libereckém deníku Vpřed na tučných titulcích: „Ještěd zase soptí! Plameny a popel, oheň a síra. Láva se valí Hanychovem.“