Slučitelnost systémů

Před padesáti lety a něco se začaly reálně plnit mírové naděje všeho pokrokového lidstva. To když Sovětský svaz přizval do svého grandiózního boje za dobytí vesmíru i své dříve strategické protivníky ze Spojených států amerických. Protivníky nejen v bitvě o vesmír, ale hlavně nepřátele z dob studené války. Ta už měla několikrát namále a hrozila se zvrhnout ve válku horkou. Vyjmenujme třeba krize kolem západního Berlína a Kuby  On celý program mírového dobývání vesmíru vznikl jako vedlejší produkt závodů ve zbrojení. Ale v průběhu šedesátých let došlo ke smiřování dříve nesmiřitelných nepřátel. Zejména když dal Západ po invazi SSSR do Československa v srpnu 1968 Rusákům jasně najevo: 

"Éto váš ogoród, éto váše ďélo."

Překvapivé osvobození

Němky v Chebu, říjen 1938

Byl tady kdysi jeden stát, jehož nepřítel prohlašoval, že vznikl podvodem. A že jeho státotvorný národ je falešným, neexistujícím národem. Krom toho v této údajně podvodnické zemi sídlí i jeden kmen národa tohoto nepřátelského státu. A ten tím pádem musí být osvobozen od útlaku ze strany onoho zločinného státu a pronároda, jenž skrývá svou hnusnou husitskou tvář pod maskou demokracie. A to osvobození se týká i "dědičného území". Ano, mluvím o předválečném Československu a jeho nepříteli, hitlerovském Německu.

Kolaborace cvičením

Nedávno proběhlo téměř nezaznamenatelné 70. výročí od vypuknutí První celostátní spartakiády.  "I.CS" začala 23. června 1955 a byla koncipována jako "vyvrcholení oslav desátého výročí osvobození Československa Rudou armádou". Rok 1980 byl také spartakiádní, to už proběhla V. československá spartakiáda. Právě před čtvrtstoletím jsem k tomu na Psu zveřejnil jednu rodinnou vzpomínku, kterou teď recykluji, protože na internetu už není k dohledání:

Tituly minuly

Vysokoškolské tituly se v prostředí takzvaně anglosaském obecně nepoužívají. V evropském prostředí, zejména pak v zemích rakousko-uherského a říšsko-německého dědictví si však bez nich málem ani neuprdnete. Když jsem v roce 1999 plánoval zájezd za zatměním Slunce do Rakouska, koupil jsem si k tomu účelu podrobnou mapu alpského regionu, kam jsme tehdy s rodinkou směřovali. Docela mě udivilo, kde všude se v těch horách vyskytovaly lékařské ordinace. Všude samej doktor! Až později jsem pochopil, že nešlo o žádné lékaře, ale o majitele horských bud, kteří ovšem neopomněli ani v názvu svého pohostinského zařízení zmínit vysokoškolský titul svého majitele. Jako by v Hlásné Třebani byla hospoda zvaná nikoli U Máni, ale U JUDr. Máni...

Terezínský vzkaz do prefašistického Slovenska

F. Gál na letošní Terezínské tryzně

Třetí květnová neděle je už od roku 1947 termínem, kdy se na Národním hřbitově před Malou pevností v Terezíně koná Terezínská tryzna. Veřejnost se většinově domnívá, že právě Malá pevnost je tím hlavním bodem německé okupační krutovlády v Terezíně. Jde ale jen o jedno ze tří míst nacistické perzekuce v této oblasti. Malá pevnost byla za Protektorátu "policejní věznicí" pod správou gestapa, kde tato "policie" zavírala, mučila a popravovala české "zločince" - tedy odbojáře a politické odpůrce. Avšak hned za řekou Ohří se rozkládá pevnostní město Terezín, které od roku 1941 do konce II. světové války sloužilo jako židovské ghetto. "Vůdce daroval Židům město," ozývala se tehdy německá propaganda. Ve skutečnosti se jednalo o přestupní stanici do vyhlazovacích táborů na východě, kam byli Židé, jejich "míšenci" a všichni, jež zrůdné Norimberské zákony jako Židy definovaly, uklizeni z očí veřejnosti. Sejde z očí, sejde z mysli, a vždyť nakonec tam mají svoji samosprávu a žijí si po svém...

Láva se valí Hanychovem!

Když jsem byl malej, tak jsem si rád prohlížel dědečkovu velikánskou knihu, uvnitř které byla spousta fotografických příloh na zvláštních tuhých listech. Černobílé fotografie ukazovaly můj rodný Liberec, jak vypadal na konci 19. století. Tehdy vlastně Reichenberg. Litery, kterými byla ta kniha o bájném městě Reichenbergu vytištěny, jsem nedokázal přečíst, i když už jsem jinak znal všechna písmenka. Jenom číslovky se mi dařilo idetifikovat. Na jedné z fotografií se nad městem tyčila hrozivá hora. (Škodaže tu fotku na Internetu najít nemohu a tu knihu zavála staletí.) Protože bez středověce hradní siluety horského hotelu (základní kámen položen 27. června 1906, slavnostně otevřen už 13. ledna 1907!) ta hora vypadala jako sopka z nějakého Verneova románu. Sopka s vrcholem, který se může každou chvíli otevřít. A jednou se tak doopravdy stalo! Mohl jsem si to přečíst v libereckém deníku Vpřed na tučných titulcích: „Ještěd zase soptí! Plameny a popel, oheň a síra. Láva se valí Hanychovem.“

Osud stromů

Osudem stromu je vzklíčit, prodrat se do světla, vyrůst, dospět, rozesít svá semena a pak padnout. V civilizaci padnout pod údery dřevorubecké sekyry anebo být uříznut motorovou pilou. Pokud strom vyroste ve městě, pak většinou pod řezy hasičské nebo horolezecké pily, protože nahnilé, větrem nalomené anebo častěji překážející stromy zde likvidují buď hasiči nebo horolezci. Někdy i preventivně. A někdy i předsraně zbytečně. Mnohdy i proto, aby se uvolnil prostor pro "zahušťování" výstavby. Mohli by ho v případě nebezpečného nalomení seříznout i městští strážníci, kteří mají příslušný kurz, ale ti to mají zakázáno. Jak mi pravil měšťák, hlídající v létě roku 2018 rozlomený javor pod mým oknem na sídlišti Lužiny.

Můj život s Hlasem Ameriky

„Dhisis dh vojs of emerika, uóšingtn dý sí, dh folouing broudkástink vil bí in ček end slouvek lengvuidž.“ Tato slova, následovaná břesknou melodií americké vlastenecké písně Yankee Doodle, jsem slýchával pravidelně během různých odpolední a večerů z různých rozhlasových přijímačů. Nejdříve kolem páté hodiny odpolední (čas si přesně nepamatuju) šel půlhodinový přehled a pak večer od devíti (to si zase pamatuju přesně) následoval hodinový pořad, který po desetiminutových zprávách přinášel pohledy na běžný život v USA. Pamatuju se například na údiv moderátorky, se kterým sdělovala, že ve Washingtonu vykvetly uprostřed zimy kaštany jírovce, spletené oranžově žlutým světlem moderních sodíkových lamp. Bylo to vždy takové okénko do jiného světa, kam jsme se neměli možnost nikdy podívat osobně.

Werich měl narozeniny

Bylo 6. února 1975 a Jan Werich měl narozeniny. Žité narozeniny, bylo mu právě 70 let. Byl čtvrtek a já šel zrovna na krev. Tedy darovat krev do Hematologického ústavu, což je naproti přes ulici k Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Přesněji šel jsem tam krev nikoli "darovat", ale "prodat", protože jakožto studentovi posledního ročníku Fakulty elektrotechnické ČVUT mi ty dvě stovky jednou za kvartál podstatně zvyšovaly příjem. Jak jsem se stal dárcem krve, to je ale jiná pohádka, milé děti. Budu vyprávět pohádku, jež se netýká krve, avšak těch dvou stovek za ni. A onoho místa. Což vedlo až k doručení narozeninového blahopřání panu Werichovi.

Václav Havel prezidentem ČSSR

Studenti, umělci, dělníci, rolníci, vědci i úředníci – ti všichni ho chtěli pro jeho velké zkušenosti z práce mezi lidem i kvůli obohacování pokladnice kultury našich národů

Poslední Rudé právo roku 1989, tedy to ze soboty 30. prosince, bylo pod tímto titulkem plno informací o poslední komunistické parlamentní hlasovací mašinerii. Vybírám jen to, co RP zveřejnilo z projevu soudruha Mariána Čálfy, premiéra vlády národního porozumění, mocného pragmatika moci, který zajistil Havlovo jednomyslné „odsouhlasení“:

Máslo za sto?

Ale samozřejmě! Příjmy od roku 1989, kdy stálo máslo desetikačku, vrostly asi desetkrát, proč by neměly podobně vzrůst i ceny? Brečíme nad penězi, které musíme cálovat za bydlení, včetně plateb za vodu, energie a paliva, ale i ty se za pětatřicet let zvedly "jen" desetkrát. Ale ano, tyto výdaje vzrostly enormě, ale to jen proto, že celkově se cenová hladina zvedla jen pět a půlkrát, kdežto bydlení zachovalo stejný nárůst, jako příjmy. Takže zatímco v roce 1989 jsme za své bydlicí jeskyně dali 19,3 % příjmů, letos to bylo už 26,3 %. 

Čtrnáctá komnata o českém zdravotnictví

Aneb Co v TV seriálu o rakovině taky ještě nebylo

O úspěšném seriálu ČT Smysl pro tumor jsem tady psal už v březnu. Ten seriál u mě otevřel i třinácté, čtrnácté, patnácté a další komnaty. Třináctou, tu o nemoci a smrti své milé ženy Ivany, jsem ukázal minule, teď jen doplním ještě jednu drobnost: Ivanka mi z nemocnice občas volávala, a to i když potřebovala drobnou pomoc, jako například dovezení teplého mátového čaje. Asi týden před smrtí mi volala z interny nemocnice Na Homolce, že potřebuje, abych jí pomohl s lepším ležením na lůžku. Ve dvě v noci. Slyšel jsem v telefonu, jak k ní přišla sestra, která jí trpělivě vysvětlovala - proč s ní nemůže hýbat ona. No protože je těžká a paní sestra by si namohla páteř. (A co druhá sestra? A co skvělá naklápěcí lůžka Linet?) Ivanka měla, pravda, vázání na lyžích nastaveno na 108 kg, ale tolik po klostridii nejspíš neměla. Přesto jí měli vysloveně za zlé, že je "tlustá". Tlustá tak, jak může být člověk, kterému v dětství, ba ani dlouhé desítky let poté socialistické lékařství nenašlo problémy se štítnou žlázou. V propouštěcí zprávě si ještě smlsli, když udali, že vážila 148. Ale to ji vážili - i s vozíkem na němž seděla! To už není ani o "matematice", ani o počtech, ale jen o logice - anebo lenosti ze zlé vůle.

Narozen 14. května

Autor s Benem Gurionem na jeho letišti 30.9.2023

Když jsem byl malej, tak jsem věděl, kdo, nebo spíš co jsou ti tři květnoví ledoví muži, protože právě o tom třetím jsem měl narozeniny. Takže jsem se už na Pankráce těšil, na Serváce jsme slavili a na Bonifáce jsem si mohl už od rána užívat dárků.

Metro - o čem se před 50 lety nepsalo

A o čem se nepíše a nemluví ani dnes, ani při tak slavném výročí. Což mě tuze překvapuje.

Liberec jde do NATO

Po čtvrtstoletí, pouhém i dlouhém, repasuji svůj dobový článek ke vstupu Česka do NATO. Doufám, že i dnešní generace si vezme za své můj tehdejší slib, vyjádřený v poslední větě tohoto článku z konce minulého tisíciletí.

Dnes večer [11. března 1996] bude z liberecké radnice vypálen slavnostní ohňostroj. Dnes odpoledne vstupuje Česká republika prostřednictvím 9. roty chemické ochrany sil okamžité reakce dislokované v místních kasárnách do NATO. Chemici jsou elita naší armády a mají mezinárodní kredit.

Pachutě z oslav TV NOVA

TV NOVA oslavila 4. února 30 let od fenomenálního začátku svého vysílání. Samozřejmě k tomu měla své pořady, včetně těch vzpomínkových. Vzpomněla si i Česká televize v nedělním publicistickém pořadu Newsroom, který se zabývá právě médii. Ani jeho redaktorka neopomněla popřát všechno nejlepší "na druhý břeh Vltavy". Což považuji za profesionální. (Za neprofesionální a blbé naopak považuju nejmenování televizních konkurentů, když herecký host nemůže v nějakém kecacím pořadu prozradit jméno konkurenční stanice, ani jejího seriálu, v němž vystupuje jako důležitá persona.) To bylo pěkné. 

Jak spořit a proč spořit na důchod

Blue Hole, Gozo, Maltská republika

Dědeček Hejtmánek si na důchod šetřil celkem třikrát. Poprvé mu úspory sebral soudruh Hitler, podruhé soudruh Gottwald. Potřetí o ně přišel při skryté socialistické inflaci. Sám jsem už sledoval skokovou inflaci, kdy po zpackaném pokusu o Šikovu hospodářskou reformu "ve vosumašedesátým" soudruh Husák zařídil, že během krátké doby vzrostly příjmy až o 50 % - akorát za ně nebylo co koupit. Dospěl jsem proto už v mládí k rozhodnutí, že šetření nedává dobrý smysl a nejlépe se šetří tak, že si člověk vezme půjčky.

SRDCE IZRAELE

  (Modlitba)

Severní pobřeží, hranice s Libanonem (Hizballáhem)

Na severu přivítal nás déšť
Na jihu pak suché vedro
Na východě jsem si sáhl do snědé vody Jordánu
Na západě splýval po nekonečných vlnách moře.
 
Ó Izraeli, ó Izraeli, kde máš své srdce?

Srdce mé je v Jeruzalémě.

Srdce mé je ve Zdi.

Hoden jest dělník mzdy své

Hoden jest dělník odpočinku svého, napsal jsem tady minule. Fakt ale je, že pokud chce nějaké peníze navíc, aby si krom běžného živo bytí mohl pořídit dnes třeba hypotéku, dříve například automobil, nebo aby vybavit dítě do školy, tak v době svého plánovaného odpočinku maká. To se týká nejen lékařů, ale i třeba strojvůdců - tam ještě s fatálnějšími možnými důsledky. Doktor totiž uřízne jenom jednu špatnou nohu... 

Hoden jest dělník odpočinku svého

"Když se ti nelíbí nějaký zákon, nastol si vlastní, revoluční!"

Čtvrt století jsem pracoval ve směnovém provozu. Když měly děti ve školce vykládat, co dělá jejich tatínek, poradil jsem synkovi Jankovi ať řekne, že "hlídám elektřinu pro telefony". Ona ta práce na směny měla své výhody v tom, že různé příplatky za víkendové dny, za noční směny, za ztížené pracovní prostředí přidávaly k základnímu platu dalších až 50 % - když se započítaly i přesčasy. "Ranňáci" nám záviděli hlavně turnusové volno - protože jste šli do práce na tři dvanáctky, a měli jste oddělaný skoro celý týden. Už nikdo neviděl, že polovinu času jste strávili na nočních, tedy bez večerní rodinné pohody. Totéž se týkalo i víkendů a svátků. A na konci roku jste byli v práci buď na Štědrý den, anebo na silvestra.