Povstanie

Když 29. srpna 1944, tak samozřejmě Slovenské národné. SNP. V době reálného socialismu pravidelně slaveno. Čím více slaveno, tím méně jsme o něm věděli. A dnes víme ještě méně, ačkoli se připomíná státním svátkem. Ovšem státním svátkem cizího státu. Není to však tak dávno, co jsme se Slováky měli stát společný. Ale předtím zase ne, v době německé okupace, kdy Češi žili v Protektorátu, zatímco Slováci si od března 1939 užívali poprvé své samostatnosti v klerofašistické Slovenské republice. Užívali, pokud nemuseli utéci z Košic nebo z území jižního Slovenska, které zabrali Maďaři. Případně ze Žitného ostrova, který pro změnu zabrali Němci. Na podzim téhož roku, v rámci začátku 2. světové války, se Slováci poněkud zahojili při své invazi do Polska, kde slavili (dočasný ovšem) návrat částí Oravy a Spiše.

Když jsem šel náhodou kolem, pršelo

Šel jsem náhodou kolem, schoval jsem se před deštěm, co dělá politik ve svém volném čase je jeho věc, a co je vám vůbec do toho. Výroky veřejně činných osob ve vedoucím postavení, které dokážou nasířit. Protože prokazují papalášskou aroganci a pohrdání občany, jakými jsme trpěli za dřívějšího režimu. Komunistický režim padl, papalášské myšlení však zůstalo.

Jak jsme byli blbí

Johnson si drbe hlavu

Na můj minulý článek o začátku Pražského jara Co všechno jsme nevěděli v roce 1968 mi (mj.) přišly výtky: 

"Nevěděly to v roce 1968 jen děti, mezi které jste tehdy patřil" (pardon, bylo mi šestnáct, sedmnáct) a "Západ o tom věděl už týden". Západ věděl houby houbičky, stejně tak jako my. Američané měli své starosti s válkou ve Vietnamu a Francouzi a Italové se studentskými protesty. "Kremlologové" samozřejmě postřehli, že se československý (marný) pokus o reformu socialismu (komunismu) vůbec nelíbí v Kremlu, a také to, že v NDR probíhá rozsáhlé vojenské cvičení Sovětské armády. Západ jinak věděl konkrétně velký kulový. V květnu 1968 sice varovala US prezidenta Lyndona Johnsona CIA, že "československo-sovětské vztahy jsou v krizi" a začátkem srpna konstatovala, že "Sověti vytvořili velmi silné vojenské uskupení, které soustředili v blízkosti československých hranic". Ozbrojenou intervenci však CIA označila za „nepravděpodobnou, nelze ji však vyloučit“. (Viz článek Davida Hertla na irozhlasu.)

Co všechno jsme nevěděli v roce 1968

Předseda parlamentu oznamuje čs. vládě rezignaci prezidenta

Je tu zase Srpen, půlkulaté výročí. Jeho jednadvacátý den byl pro mne mým Nejdelším dnem. Avšak tomuto osudnému dni předcházelo Pražské jaro. To fakticky započalo už v Lednu 1968 nástupem Alexadera Dubčeka na komunistický trůn Prvního tajemníka. Pro mne byl ten člověk neznámý. Pamatuju se, jak začátkem ledna přišla máma domů z práce a ptala se, co je novýho. Protože už před Vánoci se to ve věrchušce mlelo. Až někdy mezi 3. a 5. lednem se plénum ÚV KSČ "rozhodlo oddělit funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky", takže Antonín Novotný se stal pouhým druhořadým členem Ú Vé. (Schody mu namydlil přelomový IV. Sjezd československých spisovatelů z června 1967, kde zazněly super kritické až antikomunistické projevy spisovatelů Pavla Kohouta, Ludvíka Vaculíka, Václava Havla a mnohých dalších, a také listopadová revolta strahovských studentů, která byla následována policejní brutalitou i na kolejní, tedy univerzitní půdě - poprvé od Listopadu 1939.) Kdo na jeho místo? Nakonec se ho ujal právě doktor (RSDr.) Dubček. Tehdy jsme nevěděli, že na návrh samotného Novotného, kdy se měl stát kompromisem mezi nespokojenými Konzervami a nespokojenými Reformisty. Rozbouřené hlasování nakonec vyhrál pouze o jediný hlas právě tento v Česku vcelku neznámý První tajemník ÚV KS Slovenska.

Staré věci

Mám doma spoustu starých věcí. Tím teď nemyslím staré fotky po pratetičce své ženy, avšak předměty denního užívání. Třeba podnos jsme měli, krásný, starobylý, předválečný se secesizujícími držáky. Vzal si ho tchán někdy těsně po prohraném Únoru v roce 1948. Pracoval tehdy jako "kinooperatér" (promítač) a taky elektrikář v kině Juliš, které bylo tehdy ještě přímo propojeno s kavárnou. Žena Ivana vyprávěla, jaké to bylo nádherné, když se jako maličké dítě dívala na film, který lidem promítal tatínek Ruda, a zaměstnanci z vedlejší cukrárny jí k tomu nosili zmrzlinu. Jednoho zimního dne přišel pan Juliš do (ještě poslední den) svého hotelu a řekl zaměstnancům: "Vezměte si, co chcete." To byl moudrý pokyn, protože soudruzi, co pak přišli, skoro celé vnitřní vybavení časem zničili.

Ruská hra

Tímto článkem zatím končím výpisky Moby Dicka z jeho deníčku. Dostali jsme se jimi od Putinova Gruzínského roku 2008 až k Putinovu Ukrajinskému roku 2014. Tehdy byl Ruskem (zprvu tajně) okupován Krym a (až do loňska také tajně) východ Ukrajiny. Nebylo mým cílem nic menšího, než abych ukázal, že naším národním zájmem je udržet Rusáky co nejdál od našich hranic.

Ruská pohostinnost

Je to už devět let, co Západ "zvažoval možnosti" "jak přispět k deeskalaci" "konfliktu" na Ukrajině, zatímco čelný evropský kolaborant s Ruskem německý exkancléř pan Gerhard Schröder slavil v Petrohradě své 70. narozeniny. V Petrohradě proto, že zde sídlí Společnost Nord Stream AG os., jehož byl ruský agent Schröder předsedou výboru akcionářů. Hlavním akcionářem je ruská státní firma Gazprom, proto oslavence přišel obejmout i jeho starý dobrý přítel válečný zločinec (ještě z druhé čečenské války) Vladimir Vladimirovič Putin.

Evropa má stažené ocasy kvůli ruskému plynu.

O tom, že Ukrajinci se s držiteli ruských pasů mohou domluvit, svědčí i masakr v Oděse.

Faktor slabosti

Je to už devět let, co ruský carprezident Putin využil zkušeností soudruha Hitlera se sudetskými Němci. A podařilo se mu to podobně skvěle, jenom loňský pokus o dobrání „zbytkové Ukrajiny“ po tom, co Rusko odtrhlo východní ukrajinské pohraničí (vyhlášením fiktivních „lidových republik“), se nějak zvrtlo… Před devíti lety, kdy Moby Dick psal tyto své denní záznamy, to ještě nebylo zdaleka jisté:

Krmení ruského Otesánka

Připomínka z doby rozběhu 2. světové války: Západní státy začaly bránit svobodu svých spojenců až tehdy, kdy na jejich vlastní města začaly dopadat německé bomby! Před devíti lety, v době rozbíhající se agrese Ruské federace vůči Ukrajině, to euroameričtí politici taky nechtěli vidět. A i nadále jednali s Ruskem - jako s normálním státem. Jak ukazuje další část z devět let starých internetových vykopávek deníčku Moby Dicka: