Paroubkovo dostupné bydlení

Paroubek, Paroubek. Kerejpa to je? Není to ten šíbr ze zlodějských Restaurací a jídelen Praha? Jo, jo, ten tam dělal čtrnáct let ekonomického náměstka. V době, kdy získat komunální hospodu v Praze se vyvažovalo zlatem. Nebo klíčky od auta. Aby se člověk stal hospodským („vedoucím restaurace“), to chtělo nějakou vstupní investici. A aby se stal ekonomickým náměstkem RaJ, to znamenalo být velké zvíře. Alespoň v nomenklatuře Československé strany socialistické. Nejmíň být v Ústředním výboru této partaje, věrného to údu Národní fronty. Což by nešlo, kdyby bratr Jiří P. před tím na partajní besedě zapálených mládežníků neobdivoval komunistický ozbrojený puč. („Nyní, 30 let po únoru 1948, jsou pro nás mladé ideje Února živou výzvou,“ více viz ZDE na Psu.) Jak to lapidárně vyjádřil Miroslav Macek (ODS):

„Stát se za bolševika náměstkem v tomto ‚proslaveném‘ podniku, to nemohl být malá svině“.

Demokracie je více než antirasismus

20 let staré foto z Durbanu

Dnes to vidíme ještě naléhavěji než Šaman před 20 lety. Zatímco drbani slaví v OSN svoje tehdejší vítězství na antisemitské konferenci Durban IV!

Jak jsme vyhráli Seiferta

Valérie Zawadská a soubor  místní ZUŠ

Jaroslav Seifert má v Kralupech ulici. Jaroslav Seifert má v Kralupech pomník. Seifert má v Kralupech v místním muzeu jedinečnou stálou výstavní síň, a do konce roku zde má dokonce navíc i výstavu. V Kralupech má i hrob. Na konci minulého týdne měl Jaroslav Seifert celé Kralupy. Totiž – probíhaly zde Seifertovy Kralupy, takto Festival poezie a přednesu, a to už 26. ročník. Účastnili jsme se s partnerkou Janou Rečkovou pouze té poezie. Možná i proto, že recitační soutěž byla jen pro děti.

Setkání s Jaroslavem Seifertem

Nikdy jsem se s ním nesetkal. Nikoli přímo. Jen s jeho tvorbou. "Jen"?

Nejdříve k těm setkáním docházelo samozřejmě ve škole, kde nám byl Seifert představován jako komunistický básník. Třeba když jsme se učili o Pražském povstání. To Seifert popsal ve stručnosti například v básni Květnové noci:

Spojenci dnes i zítra (?)

Válka proti naší civilizaci, demokracii a svobodě pokračuje. V její zatím poslední bitvě padly tisíce Američanů. Celý civilizovaný svět vyjadřuje Americe soustrast a podporu. Všichni spojenci USA – i my – nabízejí svoji pomoc. (Psáno 12. září 2001.)

Alabastrový úsměv krále Veserkafa

aneb Sluneční králové balí kufry

Jsou výstavy, které chce člověk určitě navštívit. Když ale trvají dlouho, návštěvu odkládá a odkládá – až je najednou výstavy konec a nazdar. Konec a nazdar výstavy Sluneční králové v Národním muzeu měly nastat už 7. února tohoto roku. O výstavu byl velký zájem, jenže korona zavřela všechna muzea. Národní muzeum proto se zapůjčovateli jednalo – a vyjednalo její trvání do 6. června. Bylo to málo, i NM jednalo dále, a vyjednalo prodloužení až do konce září. Ale pozor – tento měsíc má jen 30 dní, už se chýlí ke konci a více se prodlužovati nebude.

Když v Liberci prší…

A kdy v Liberci neprší? Ale i když neprší, je tu fůra pamětihodností, které je vhodné navštívit. Třeba téměř stopadesátileté (*1873) Severočeské muzeum! Zejména potom, co jeho pamětihodná budova (*1898 – dostavěna sedm let po pražském muzeu Národním) prošla rozsáhlou tříletou rekonstrukcí. Slavnostně byla otevřena vloni 28. prosince. Slavnostně – ale kvůli covidu pouze virtuálně. Až letní prázdniny ji pootevřely.