Chrám plný skla

Opouštíme s přítelkyní Karlou Pačinkovu huť, která sídlí v Kunraticích u Cvikova. Je Bílá sobota roku 2025, takže stále panují Velikonoce v Křišťálovém údolí. Akce, kdy se otevírají sklářské hutě, ateliéry a muzea. A také kostely. Jeden stojí hned vedle Pačinkova království. Takže ani nebudíme Eriku, takto Karlinu navigaci. Skleněné okvětní lístky, uchovávající zbytky čajových svíček, jež jsou postavené na žulových patnících na kraji cesty, co vede ke kostelním dveřím naznačují, že sklo bude pokračovat i uvnitř. Otvory v patnících prozrazují, že v nich kdysi spočívala dřevěná břevna, ale ty už dávno vzal čas. I propadlá dlažba z nepravidelných kamenů ukazuje, že zde leží už nějakou dobu. Možná ještě dříve, než byl v "empír-barokním slohu" vystavěn zdejší kostel Povýšení svatého Kříže, jenž byl vysvěcen v roce 1833. Býval tu od roku 1680 kostel sv. Josefa na místě dřívější hřbitovní kaple. A ještě předtím dřevěný kostelík pro změnu zasvěcený svatému Mikuláši. Jistě se to ví k roku 1358, stejně jako se jistě ví, že tento kostelík byl zničen okolojdoucími husity někdy kolem roku 1425.

Legenda jménem Jiří Pačinek

Je dopoledne o Bílé sobotě roku 2025, když s Karlou odjíždíme od petrovických kamarádů. Tam jsme si přes noc, plnou skleněných snů, odpočinuli od včerejší projížďky a procházky po zázracích Křišťálového údolí. Míříme do Kunratic u Cvikova. Ani nemusíme probouzet Eriku, takto Karlinu navigaci, abychom našli číslo 147, kde sídlí firma Pačinek Glass. Pece místní sklářské huti jsou umístěny v baráku, jehož architektura navozuje technicistní a starobylý pocit. Pocit je to oprávněný, protože ta budova bývala kdysi Strojní a traktorovou stanicí. Když čas trhnul sametovou oponou, neměly už STS smysl a domek se začal rozpadat. Před úplnou demolicí ho zachránil Jiří Pačinek, který si vyhlížel místo pro svou novou huť. Když už mu přestala stačit ta v Lindavě. Kde od roku 1992 pracoval ve sklárně AJETO ve sklářské dílně Petra Novotného.

Japonsko v Křišťálovém údolí

Je stále ještě Velký pátek roku 2025, když s Karlou vyjíždíme z novoborského sklářského muzea firmy Novotny Glass. Dnes jsme se po Křišťálovém údolí pěkně projeli a prohlédli si už čtyři sklárny/ ateliéry/ hutě/ muzea. Nejdřív jsme se ráno zastavili u Ricarda Hoineffa ve Slunečné 122, pak popojeli do Častolovic k Floriánově Huti, najedli se v Lindavě ve sklářské krčmě u Ajeta a teď ještě máme plné oči rozmanitých a nádherných skleněných artefaktů z toho Novotného muzea. (Odkazy viz pod článkem.)

Zázraky skla ve školce

Je stále ještě Velký pátek roku 2025, když s Karlou vyjíždíme z lindavské sklárny Ajeto směr Nový Bor. V rámci Velikonoc v Křišťálovém údolí tam na nás a další obdivovatele skla, skláren, sklářů a vůbec genia loci zdejší krajiny čeká spousta krás. Jako první si vybereme krásy, nalézající se v objektu firmy NOVOTNÝ GLASS. Navede nás tam Karlina navigace Erika. Prokroužkuje nás kruhovými objezdy na třídě T. G. Masaryka a dovede nás až k číslu 805. Zdřívějška vím, že nejlépe se parkuje za barákem, kde je pro návštěvníky připraveno hned několik parkovišťátek.

Foukneš - a je to!

Vyjíždíme ze Slunečné - já, přítelkyně Karla a její navigace Erika - od česko-brazilského sklářského ateliéru Hoineff Glass Art. Míříme do jedné z nejproslulejších skláren západní větve Křišťálového údolí, a to do Lindavy k firmě Ajeto. Cestou se však ještě chceme zastavit ve Floriánově huti v Častolovicích. Když se se svou Fabií vymotám s uzoulinké uličky, vedoucí k číslu popisnému 122, mám v hlavě podle domácí přípravy, že bychom měli nejdříve vyrazit vlevo na sever. Erika radí dát se vpravo na jih, avšak Karla poznamená, že jsme tudy přijeli. Erika nabízí i cestu rovně, o něco kratší, na jihovýchod. Zamířím tedy tam, ale po chvíli se asfaltová cesta mění v nádhernou vesnickou mlatovou stezku skoro tři metry širokou. Jo, kdybychom šli po modré pěšky, nebo snad jeli na kole, tak by se mi to líbilo. Jedu však autem, a tak se jen modlím, abychom nepotkali traktor.

Diskontinuita města aneb Konečná u Nekonečného

Diskontinuita je opakem kontinuity, která značí nepřerušenou souvislost, plynulost. Zde si chci postěžovat na nepropojení pěších tras v mém téměř rodném katastru Stodůlek a blízkém okolí. Mám pocit, že architekti, když navrhují nové sídliště, tak jsou omezeni velikostí monitoru, dříve velikostí rýsovacího prkna či stolu, na němž stojí model sídliště. A co je za těmito hranicemi, to je až tak nezajímá.

Propletené sféry

Městu Liberci patří lázně ímeni Jeho Majestátu Císaře Františka Josefa I., kde je dnes umístěna nádherná Oblastní galerie Liberec. Jste-li v Liberci, patří se patřit na umělecká díla, jež jsou v OGL vystavena. Protože jsem přes víkend ve svém rodném městě pobýval, navštívil jsem i tyto lázně. V bývalém bazénu (plavky ždímejte do výlevky) a jeho okolí jsem pak patřil na obrazy současné lipské dvojice, již tvoří Rosa Loy & Neo Rauch. Ti reprezentují současnou Lipskou školu a nejen německou, avšak celoevropskou moderní tvorbu.

Santorini? Santorini!

Santorini? Ty jsi se zbláznil! Víš, jaký je tam nával turistů? Slyšel jsem potom, co jsem si zakoupil zájezd na tento řecký ostrov. Ale už jsem zaplatil zálohu a nechtěl jsem o její část přijít. A chtěl jsem se letos dostat hlavně do teplého moře. A podívat se do kaldery zaplavené sopky. Západ slunce, za kterým se na ostrov jezdí, mě až tak nezajímal. A když jsem se podíval do mapy, tak jsem se - navzdory televiznímu, novinovému a přátelskému varování uklidnil.

Boj o rybník

Nejčistší voda ve venkovním pražském koupališti je v Motolském rybníce, přesněji v Motolském rybníce R2, protože v Motole na Motolském potoce jsou pod Motolskou nemocnicí rybníky rovnou tři. Ve všech se chovají ryby, i když ten prostřední, eR Dvojka, byl postaven jako koupaliště. A tento rybník má dlouhodbě nejlepší kvalitu vody, protože byl v roce 2011 odbahněn a  počet ryb byl snížen na minimum.

Metro - o čem se před 50 lety nepsalo

A o čem se nepíše a nemluví ani dnes, ani při tak slavném výročí. Což mě tuze překvapuje.

Hora Moria

 

„Neboť jest vyvolil Hospodin Sion, oblíbil jej sobě za svůj příbytek, řka: Toť bude obydlí mé až na věky, tuť přebývati budu, nebo jsem sobě to oblíbil.“ (Žalm Davidův132) 
Bývala tu hora, zvaná Moria. Kde je ta hora? Stavitelé ji zasypali. Oproti třeba Golgotě, kterou ohryzali na kost, tak hora Moria je ukryta pod obrovskými nádvořími. Může za to definitivně až hrozný král Herodes Veliký, který horu, na níž stál Chrám, obehnal vysokými hradbami, mezi nimiž nechal utvořit rovinku hned v několika úrovních. Tak mocný totiž o svátcích býval kolem Chrámu nával židovských věřících, že velký královský stavitel Herodes rozhodl zbudovat pro ně planinku, na kterou by se vešli a nepadali přitom do okolních příkopů a propastí. Nechal postavit čtyři zdi, které vytvořily jakýsi obdélník zhruba 400 x 600 metrů. Vnitřek tohoto obdélníku byl pak zaplněn kamenisky až na úroveň podlahy původního Chrámu, a tedy i vršku oné pověstné Skály. Vznikl tak kvádr, kterému se dnes říká Chrámová hora. Rozlohou je roven celé čtvrti starého města a tvoří tak vlastně jeho samostatnou pátou čtvrť. A nahoře, na placce, je současný chrámový okrsek současných chrámů. Muslimských chrámů. Chystáme se sem vystoupat, i když to nejdříve netuším.

Červí dírou k Božímu hrobu

Minule jsem tajnou větví Via Dolorosy přišel na střechu kaple sv. Heleny. Prohlédl jsem si tam africkou hliněnou vesničku. Ocitl jsem se na vršku nejvýchodnější části Božího hrobu; na západě se boulí dvě šedé kupole tohoto souchrámí. Vzdušnou čarou to mám ke vchodu k tomu pupku světa jen třicet metrů. Když jsem sem náhodně zabloudil poprvé, tedy v roce 2008, tak jsem se vracel zpátky na Khan el-Zeit a obíhal to kolem. Doma jsem si pak hledal vyprávění dřívějších jeruzalémských poutníků - a prý tu je zkratka. Při další návštěvě v roce 2014 jsem ji skutečně našel a teď už ji užívám běžně.

Od Davida k Ježíšovi

Od tajného místa hory Sion popojde naše turistická výprava kousek k severu, kde nás pohltí zelené keře a stromy podél asi 40 metrů dlouhé rovné pěšiny, zpevněné dlaždicemi. Na konci té cesty dlaždité sejdeme několik schodů na nádvoříčko, ze kterého se do kamenné stěny objektu, který hodláme navštívit, vlamuje nízká lomená brána - pozor na hlavu.

Oproti nízké brance jsme se ocitli v klenuté dvoraně, kde takhle vlevo se nacházejí záchody. A takhle vpravo je vchod do synagogy. Rozdělíme se na ženy vlevo a muže vpravo, abychom mohli obdivovat hrobku krále Davida. Každý gender zvlášť tu svou půlku. Zde prý dříve ležely ostatky krále Davida. Nu, ležely-neležely. Že tu byl David pohřben totiž věděli přesně až křižáci v 11. století, kteří mu zde postavili kapli. Muslimové jejich verzi přejali, a ve století patnáctém dostavěli minaret a z místa udělali mešitu. Dnes je zde synagoga, jejíž nitro ukrývá kenofat, pouze tedy symbolický hrob, prázdná rakev, umístěná na kamenném katafalku. Samozřejmě, že tu David neleží! Vždyť co by to bylo za krále nebo proroka, kdyby ležel ve svém hrobě! Podle toho, poznáte pravého proroka - totiž že je jeho hrob prázdný - od Eliáše po Ježíše.

Desáté město

Izraelské "tely" čekají na nějaké další tisíciletí, kdy i z našich současných měst zbudou jen pouhé pahorky...

Minule jsem sliboval návštěvu helénistického města Skythopolis. Ovšem ono bylo helénistické pouze v době helénské. Tedy od doby, kdy Judeu dobyl Alexander Veliký do doby, než ji jeho dědicové nedobrovolně odevzdali Římanům. Přesně od roku 333 před občanským letopočtem do nepřesně poloviny prvního století před o.l. V té době byla Skythopolis součástí volného sdružení deseti měst v Jordánském údolí, známého jako Dekapolis.

Magdala: kámen a loď

Místo, kde stával dvaapůltý Chrám 

Magdala (hebrejský Migdal, řecké Taricheae, arabský Madždal) bylo hříšné i svaté město. A bylo i nebylo. Bylo hříšné, protože odtud pochází hříšnice Máří Magdaléna (Mirjam z Migdalu, Marie od věže), avšak i ona sama se stala svatou. Když ji byl uzdravil od duchů zlých a od nemocí veškerých Ježíš po té, co z ní jeho zázrakem bylo sedm ďáblů vyšlo. Bylo městem hříšným a znelíbilo se Hospodinu pro smilstvo a mravní zkaženost jeho obyvatel (dle Talmudu). A bylo svaté, protože právě sem po zničení Druhého chrámu (+70 občanského letopočtu - anebo možná +68 o.l.) uprchli chrámoví kněží a právě zde konali náboženské obřady i nadále podle jeruzalémského ritu. Jak o tom svědčí Magdalský kámen. Ale než jsme se k němu od plavby po jezeře Kineret (Galilejském, Genezaretském či Tiberiadském jezeru či moři) dostali, chvíli to trvalo.

Co člověk potřebuje na pláži

Caesarejská pláž

Na veřejné pláži člověk potřebuje zejména plavky a ručník. A dobré je mít i lehké plážovokoupací botky. To vše jsem měl pečlivě zabaleno v batůžku, jenž byl součástí mého příručního zavazadla. Velký batoh, co mi sloužil jako podpalubní zavazadlo, zmizel na letišti Ben Guriona v podpalubí šedého turistického busíku už brzy ráno. Dnes jsme si už prohlédli rozednívající se starou Jaffu, posnídali, vyčůrali se a sebrali pár mušliček na písčité pláži. Je šest dvacet izraelského letního času, odrážíme od jaffského pobřeží směrem severním, abychom dorazili na koupatelnější pláž. 

Ruská pohostinnost

Je to už devět let, co Západ "zvažoval možnosti" "jak přispět k deeskalaci" "konfliktu" na Ukrajině, zatímco čelný evropský kolaborant s Ruskem německý exkancléř pan Gerhard Schröder slavil v Petrohradě své 70. narozeniny. V Petrohradě proto, že zde sídlí Společnost Nord Stream AG os., jehož byl ruský agent Schröder předsedou výboru akcionářů. Hlavním akcionářem je ruská státní firma Gazprom, proto oslavence přišel obejmout i jeho starý dobrý přítel válečný zločinec (ještě z druhé čečenské války) Vladimir Vladimirovič Putin.

Evropa má stažené ocasy kvůli ruskému plynu.

O tom, že Ukrajinci se s držiteli ruských pasů mohou domluvit, svědčí i masakr v Oděse.

Když na Liberec padne tma

Můj rodný Liberec, přirozené i administrativní centrum severních Čech, statutární, krajské a univerzitní město, páté největší město v Česku a třetí v Čechách, hlavní město (zatím jen) euroregionu Nisa, je, jakmile padne na kraj osmá hodina večerní, odříznut od zbytku světa. Tedy pokud nejedete vlastním autem, nebo pokud si nevezmete taxík. Autobusy, které jinak Liberec přes den hojně spojují s Prahou, přestávají jezdit, a vlaky nejezdí srozumitelně ani přes den.

Jak soudruh Štrougal slavnostně otevíral ÚTB

V pondělí zemřel soudem neodsouzený a lidem neodsuzovaný komunistický zločinec Lubomír Štrougal (jako ministr vnitra v letech 1961-65 velel zločinecké StB, přesněji: měl na to náměstka). Zároveň začalo postupné bourání ÚTB. Při této příležitosti vracím na internet svůj dnes již nedohledatelný silvestrovský příspěvek z roku 1998, tedy

Pokrokově žít, pokrokově odejít

Liberecké krematorium

Dnes, kdy toto psáno, slavíme 104. výročí vzniku ČSR. Chtěl bych  připomenout další výročí, které se váže k době bezprostředně následující. Začnu konstatováním, že  Rakousko-Uhersko bylo státem zpátečnickým, klerikálním, pod silným vlivem katolické církve. Už roku 789 zakázal franský král a pozdější římský císař Karel Veliký zpopelňování pod trestem smrti. A ještě roku 1886 vydal papež Lev XIII. dekret, ve kterém označil žeh za „zlozvyk prokletý a zavrženíhodný“. Lví dekret byl jen pouhým zařváním po tom, co byl ausgerechnet v "sousední" Itálií v roce 1874 přijat zákon, který povolil zpopelňování zesnulých. A v Miláně bylo pak roku 1874 postaveno první krematorium - první v křesťanské zemi.