Africká vesnice na střeše světa

Minule jsem tady při zprávě o hoře Sion udělal svou "obvyklou chybu", na kterou mne laskavě upozornil čtenář Pavel Kaňkovský. Pro Davidův symbolický hrob jsem použil výraz "kenofat", ačkoli správně mělo být kenotaf  (v latinském pravopisu cenotaf, řecky κενοτάφιον – kenotaphion, od κενός – „prázdný“ a τάφος – „hrob“, více na Wiki). Děkuji za upozornění a hluboce se omlouvám. 

A teď už mířím od hrobky židovského krále a místnosti Poslední večeře do starého města jeruzalémského. Vchází se tam z hory Sion Sionskou branou, do jejíhož kamene jsou od roku 1948 vtesány stopy po kulkách izraelských zbraní. Teprve formující se izraelská armáda se zoufale snažila dobýt zpátky Židovskou čtvrť, což se jí nepodařilo, úspěšná byla jen při evakuaci místních obyvatel. Dnes nám nikdo nebrání ve vstupu, musíme jen dávat pozor na protijedoucí auta. Branou se do města nevchází rovně, vevnitř je zalomena v pravém úhlu doprava, takže vyjíždějící auta musí točit o devadesát stupňů doleva. Moderní provoz v starobylé architektuře je tu umožněn pouze v jednom směru. A je tu potřebný, protože zde se ve starém městě bydlí. Jak dosvědčují i nápisy na zdech, které jsou tu po vítězném roce 1967 postaveny na starém půdorysu poté, co Jordánci celou Židovskou čtvrť zplanýrovali. A ty nápisy žádají turistické návštěvníky, aby se chovali uměřeně, protože tady se v těch uličkách skutečně bydlí!

Do samotné Židovské čtvrti vcházíme kolem jihovýchodního rohu Arménské čtvrti. Zatáčíme k severu, vpravo míjíme rozsáhlé parkoviště, sloužící hlavně místňákům, protože do obytných uliček se auta nevejdou. Míjíme uličku Ararat, která nás láká zabočit vlevo do Arménské čtvrti a vnořujeme se do uličky Chabad (Khabad Street). Vynořujeme se nad odkrytým starověkým kardem, které běží paralelně se současnou uličkou, ale o patro níže. Dnes je z poloviny kryto rohožemi, které tvoří stříšky sukot. Nad kardem se hrdě vypíná minaret Sidná Omar, který je pozůstatkem dřívější mešity. Kousek za ním vykukuje šedavě bílá kopule obnovené synagogy Churva, jejíž spodek se skrývá za zelenou korunou stromu, který se od roku 2016, kdy jsem tady snímal stejný pohled, poněkud rozkošatěl. No, vypadá to divně, synagoga s minaretem, od něhož je oddělena jen úzkým průchodem, skoro jako zvonice s kostelem. A svým způsobem je to "divné" i z jiného důvodu: Když v roce 1948 toto území dobyla Arabská legie, tak původní synagogu vyhodili Jordánci do vzduchu už dva dny poté. Dva dny, ano? A ten minaret, památka na dávno zaniklou mešitu, ten tam stojí i po roce 1967 dodnes! (Jako ostatně zůstaly stát po roce 1948 i 1967 mešity a minarety na celém izraelském území…)

Křivolaké osudy synagogy Churva i zážitky z historické i současné zdejší prodejní tepny jsem popsal už dost podrobně v zápiscích z roku 2016, včetně výhledu z ochozu Churvy, kam jsem se nyní nedostal. Zájemce odkazuji na tehdejší článek "Zakazovaná synagoga".

Dnes se věnuji novým poznatkům, kterých jsem nabyl na rohu uličky, která na jihu odděluje Churvu od dřívější Rambanovy synagogy (a toho minaretu). Z profilu Ulice Židovské čtvrti zde ustupuje čtvercový amfiteátr, na jehož okraji je umístěna deska na památku Moshe Rusnaka, vojenského velitele Židovské čtvrti z období války za nezávislost. Ta vlastně začala už na konci listopadu 1947, kdy byla schválena Rezoluce OSN o rozdělení britské mandátní Palestiny na dva státy. Na těchto místech se o bezpečnost místních obyvatel velmi zasloužil právě Moshe (Moše), příjmením vlastně Rusňák, protože to byl původem slovenský žid a do Palestiny se dostal už v roce 1933 ve věku devíti let. Průvodce Radek nám stručně osvětlil jeho význam. Díky Mošemu se podařilo uchránit 1800 místních židovských obyvatel od jisté smrti. Když se nyní rozhlížím po dalších zdrojích, vidím, že obrana Starého města měla - dle vyprávění samotného Mošeho, které zaznamenala těsně před jeho smrtí reportérka Elida Bar-Shaul z hebrejského časopisu „Mayaney Yehoshua“ - mnohem složitější a smutnější průběh, a to zejména kvůli nezájmu izraelského vojenského velení o obranu nejen Židovské čtvrti, ale celého Starého města. (Zájemce o podrobnosti odkazuji na článek na webu ISRAEL.cz) 

Plazza Moshe Rusnaka

Sestoupili jsme pak společně na dno karda. Nejdřív na tu vykopávkovou část venkovní, pak na její část vnitřní. Obdivovali jsme obrazové i mozaikové mapy, rozvěšené po stěnách, vyslechli si rodinný falešný zpěv židovské modlitby, podívali jsme se do hloubky původního údolí mezi dvěma jeruzalémskými kopci. Pak jsme vpluli pod křížovou klenbu nového karda, které své krámy ukrývá za výklady v (pseudo?)gotických obloucích. Bylo něco po půl jedenácté, když nám dal Radek rozchod. Sraz jsme si dali na severozápadním rohu náměstí Churva po individuálním obědě, tedy na půlhodinu po poledni. Necelé dvě hodiny volna (včetně poobědvání) k samostatnému toulání po Jeruzalémě - co s nimi? 

Rozhodl jsem se navštívit svou oblíbenou africkou vesničku na střeše. Žádné šoulání, žádné toulání, žádné courání. Cíl byl jasný a vzdálen jen necelého půl kilometru. Dral jsem se k severu uličkou Chabad, do které Kardo ústí. Ještě než jsem dospěl ke křížení s východozápadní Davidovou uličkou, změnilo se okolí. Zmizely holé zdi, objevily se na nich přibité arabské koberce, do uličky vyhžezly předzahrádky krámků. Ještě na oficiálním území Židovské čtvrti se objevila čtvrť Muslimská. Teprve pak jsem se ocitl na pravoúhlém křížení ulic, kde se Davidova ulička, klesající ze západu, mění v Řetězovou ulici (Chain St., Silsileh), směřující přímo na Chrámovou horu (ke vstupu pouze pro muslimy). Odtud k severu pokračují tři blízké paralelní súky. (Ostatně tak je tomu i jižněji v předcházející Židovské čtvrti, kdy se mezi dvě rovnoběžné uličky vmezeřilo podzemní Kardo.) Zatímco jižnější súky byly zaklenuty gotizující(?) klenbou, občas přerušenou šachtou pro světlíky, tady se nad uličkami klene většinově prostý vlnitý plech, podepřený ocelovými konstrukcemi. Po asi sto metrech se všechny súky zcelují do súku Khan el-Zeit (Bejt haBad).

Křesťanská čtvrť vlevo, muslimská vpravo.

Musím z něj odbočit někde doleva; když jsem tu (téměř) tajnou odbočku Via Dolorosy hledal posledně, tak jsem ji mezi stánky a rozvěšenými čínskými hadry našel až napodruhé. Á, tady se v mezeře objevuje oblý roh luteránského kostela Vykupitele, kousek dál se za ochranným plůtkem zvedá vysoká východní zeď chrámu Alexandra Něvského. Jsem na křižovatce, kam od severu přicházejí turistické výpravy po Via Dolorose, aby tady odbočili k západu súkem El-Dabbagha, sevřeným mezi oběma chrámy přímo na plácek před chrámem Božího hrobu. Chci se tam dostat jinudy, po méně frekventované trase. Musím se po Khan el-Zeit, po které tady Via Dolorosa vede, dostat ještě kousek severněji. Jen abych tu odbočku nepřehlédl!

Samozřejmě jsem ji ve visících hadrech přehlédl a došel až na křižovatku s ulicí El-Khanda (kterou znám mnemotechnicky jako "El-Kšandu"). Otočím se zpátky k jihu a poradím se s papírovou mapou Jeruzaléma. 

Teď hledám odbočku doprava. Tak tady je nejdřív vlevo odbočka do bezejmenné uličky, co vypadá jen jak vchod do krámu. Další odbočka vlevo je zastropená El-Takiya. Vpravo stále nic, ale vlevo se otvírá další bezejmenná ulička! Už podruhé jsem přešel. Couvám asi patnáct metrů, když se mi konečně otevře pohled na schodiště, souběžné se súkem. Poznávám oblíbené "Mikeovo centrum". Vyběhnu pár schodů na jih, pár na sever a jsem o patro výš. Odbočuji k západu na skoro zapomenutou část Via Dolorosy, kde se skrývá pouze jedno tradiční Ježíšovo zastavení. Je to číslo IX, schované v rohu opěrného sloupu koptského kostela. Podle legendy zde Ježíš pod křížem upadl potřetí. (Dnes už víme, že odsouzenci se vláčeli toliko s břevnem, dřík kříže byl na Golgotě umístěn napevno. No - "toliko". Břevno, nesoucí na ramenou, si nemohli ani opřít o zem...)

Neruším koptskou bohoslužbu v chrámu vpravo, do koptského Božího obchodu se suvenýry před sebou jen nahlédnu. Můj cíl se skrývá vlevo, za průchodem ve zdi. Otevírá se zde plácek o rozměrech tak dvacet na čtyřicet metrů, kolem něhož se zvedají různé věže. Před námi na jihu je to zvonice kostela Vykupitele, vpravo pak už báně chrámu Božího hrobu. Uprostřed se vyjímá nízký válcovitý domek s klenutými okny, zakrytými pletivem. Jeho střechu tvoří omšelá kamenná kopule. A je bez dveří.

Za ním se prostor úží, protože ho z obou stran svírají dvě řady hliněných domečků. Domky mají nízké vchody, kryté plechovými dveřmi. Nad nimi slouží jako ochrana proti případnému dešti a trvalému slunci stříška z vlnitého plechu. Pod jednou visí šňůra na prádlo s barevnými kolíčky. Osvit vnitřního prostoru zajišťuje vždy jen jedno okénko výšku. Na skládací sedačce před domkem leží černý pytel s odpadky. Na stolku u zdi zalévá sluníčko svou září truhlík s mátou. Tady, na pravé straně mají domky plochou střechu. Jejich sousedé naproti bydlí nejspíš ve starších obydlích; jejich příbytky se pyšní oblými střechami. Před ně vybíhá krátké kamenné molo s ruční pumpou, pod níž chytá vodu čtvercové kamenné umyvadlo. Vypadá to tu jako náves africké vesnice.

A skutečně zde bydlí Etiopané. Přesněji etiopané, příslušníci církve etiopské. Echtovní černošští křesťané, spíše Habešané. Vídal jsem je tady, jak ve svých dlouhých černých rouchách a vysokých černých válcovitých kloboucích sedí na plastových židličkách a rozvážně rozmlouvají. Dnes je tu prázdno. Alespoň si to tu mohu ofotit.

Avšak není to hliněná náves, místo je vydlážděno velkými kameny. Ten válcovitý domek nemá dveře proto, že to není žádný domek, ale lucerna podnožní kaple sv. Heleny. Jsme na její ploché střeše, tedy na střeše nejvýchodnější části souchrámí Božího hrobu. A protože někde uvnitř je schován skutečný střed světa (jeden z mnoha), tak je tato africká vesnice skutečně postavena - na střeše světa! Alespoň toho křesťanského. A jak se sem etiopané dostali? Ocituji ze svých dřívějších textů:

„Etiopané, chudáci, neměli někdy v 17. století na zaplacení osmanských daní a ztratili tak právo užívat samotný chrám Božího hrobu. Jejich místo v pětici uživatelů chrámu zaujali jiní křesťané – koptové. Kteří jaksi na oplátku posléze dovolili bydlet etiopanům alespoň na arménské střeše u jejich kláštera. Takže Etiopané si tu před lety vytvořili jakousi africkou oázu. Koptové později mnohokrát želeli svého rozhodnutí, protože tenhle plácek na střeše přímo sousedí s jejich kostelem sv. Heleny. Etiopané jsou pak „uživatelé“ původně koptského střešního pozemku i přilehlého kláštera. A od roku 1970 je tomu tak i z rozhodnutí izraelského soudu, podle kterého si etiopané místo přivlastnili právem držby. Takže takhle jednou v době společné modlitby koptů přišla izraelská policie a vyměnila zámky u vchodů do kláštera a klíče dostali etiopané. Soudy však neskončily, a každých několik let izraelský soud svoje rozhodnutí poněkud mění. „Kontrola místa“ se prý musí navrátit koptům, avšak etiopané mají zůstat „uživateli“. Občas se tu s kopty, kteří se je snaží násilím vytlačit, i nekřesťansky (vlastně křesťansky) poperou…" 

A vida! Uplynula pouhá půlhodina od našeho rozchodu na Kardu, mám ještě čas zaskočit se podívat do chrámu Božího hrobu, když už jsem tady. Avšak nebudu to obíhat zpátky na Khan el-Zeit, znám tady jednu zkratku. Kosmickou černou díru mezi Afrikou a Středem světa. Ale o tom až příště.

Prožito v Izraeli ve čtvrtek 5. října 2023, dopsáno v Praze na Lužinách ausgerechnet na Velký pátek, tedy 29. března 2024. 

Předcházející články z Izraele jsou přehledně zaparkovány na blogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.
Viz i články o zážitcích na Via Dolorose z roku 2016:
Rakouské kafe
Ruka ve zdi
Přežít hrob Boží
Zájemci o Via Dolorosu ji mohou shlédnout na kompletní fotogalerii z roku 2017. A to už od kláštera sv. Anny až do Chrámu Božího hrobu.