pátek 30. září 2016

Barcelonské střepy 3: Parky


Barcelona má svou citadelu. V něčem se podobá jisté jihočeské řece. Jak povídá Svěrák svému svěřenci Koljovi: Máme tady v  Československu takovou řeku Vydru, ve které ale žádné vydry nežijí. A Kolja chápe: Rýby kapút. Výdry kapút. Tak v  Barceloně je zase Citadela, kde ale žádná citadela není. Avšak bývala zde citadela, kterou roku 1715, rok po onomu osudovém "Dni", ve kterém byli katalánští hrdinové poraženi, nechal postavit svorně nenáviděný španělský král Filip V. Měla krotit vzpurné Katalánce a sloužila rovněž jako žalář národa. Národu ležela dlouho v  žaludku, už od roku 1886 se ji snažil zbourat, až ji pod průhlednou záminkou pořádání Světové výstavy 1888 zboural. Pro jistotu už s desetiletým předstihem, tedy roku 1878 (významné to datum). Na místě citadely pak vznikl park. Parc de la Ciutadella. A park je to náramně veliký, neb ona citadela byla rovněž náramně veliká.

úterý 27. září 2016

Panovy prameny


(Izrael na vlastní kůži)

Prameny Chermonu aneb Banias jsou už pátou přírodněkulturní izraelskou rezervací, kde nemusíme platit vstupné. Patří totiž do seznamu na zelené kartě, kterou jsme si koupili před dávnými časy, vlastně teprve před šesti dny v Megiddu. Zakoupili jsme si tam variantu s šesti návštěvami, teď budeme absolvovat pátou. Jsme na místě, kde pramení další zdrojnice Jordánu. Na svatém místě už od pohanských dob. Jak o tom svědčí samotný název lokality.

pátek 23. září 2016

Barcelonské střepy: Kostely

V Barceloně je mnoho kostelů. Napsal jsem o dvou z nich minule, ale kdo si myslí, že tím se kostelní historie města odbyla, jest na omylu. Barcelona má asi stovku kostelů, ne do všech jsme se podívali. Asi nejstarší z těchto sakrálních staveb, kterou jsme s přítelkyní Janou navštívili, byl románský kostel a klášter Sant Pau del Camp ve čtvrti Raval.

středa 21. září 2016

Zurčící Zahrada Eden


(Izrael na vlastní kůži)

Od akropole hradu Dan se vracíme k vchodu do rezervace Tel Dan. Nikoli stejnou cestou, ale podle žluté šipky, jež nás má dovést k pramenům říčky Dan. Zdálo by se, že je tu docela předanováno, ale nic z toho není teď vidět. Vše, tisícileté zříceniny, desetileté zákopy i věčně proudící voda je na této stezce pokryto zelenou džunglí fíkovníků. Inu, vždyť směřujeme do rajské zahrady! Abychom se tam dostali, musíme na nejbližší křižovatce odbočit doleva. Podle plánku, který jsme dostali u vchodu, se připravuju na delší strmý sestup, něco jako ze Smetanovy vyhlídky na Ztracenku dolů k hladině Štěchovické přehrady u Kleteckého vodopádu. Ale ne, tahle cestička je jen asi sto metrů krátká a sejdeme jen deset metrů. A už je tu v zeleném přítmí ona odbočka.

pátek 16. září 2016

Barcelonské střepy

Barcelona je město s jedním a půl milionem obyvatel a pěti a půl miliony turistů. Šli jsme v jedné z úzkých uliček starého města s přítelkyní Janou proti takovému proudu turistů, až to vypadalo, že je tam pěší jednosměrka. Ohlédl jsem se - a další jednosměrka šla naším směrem.´

úterý 6. září 2016

Na hradbách Tel Danu


(Izrael na vlastní kůži)

Jdeme od osvěžujícího brouzdaliště zpátky po světlehnědé (žluté?) šipce po "Ancient Dan trail". Tunelem ve schnoucím přerostlém papyru se zase dostáváme ke schodům, které sestupují od pistáciové vyhlídky. Směřujeme však přízemím rezervace neochvějně dále k Izraelitské bráně. Také ke Kanaánské bráně. Případně tady někde bude i brána z doby železné. Doba železná zde nastala někdy ve 12. století př. n. l. kdežto v zaostalé střední Evropě až o 400 let později. No, ona zde nejspíše byla také nějaká brána či vstup do osady pozdní doby kamenné, poněvadž tady, u pramenů vod, stálo lidské sídlo už před šesti a půl tisíci lety. Později bylo toto místo na tisíc let opuštěno. Protože se však zde nacházela křižovatka důležitých cest mezi Damaškem, Egyptem a Anatolií, postavili tu Kanaánci opevněné město, někdy před 4 tisíci lety, a nazvali ho Lajiš či Lešem (dle jistého Jozueho). Město prosperovalo až do té doby, než bylo na konci 13. století př. n. l.dobyto izraelitským kmenem Dan. Takže nové město, jež zde za prastarými zdmi povstalo asi před třemi tisíci třemi sty lety, bylo pojmenováno Dan, a bylo to nejsevernější místo Izraelského království.

pátek 2. září 2016

Pistáciová hora a rybník Wading


(Tel Dan na vlastní kůži)

Jedeme na sever po zelené "Regional Road" číslo 918. Placatým Chulským údolím míříme k prvnímu hlavnímu cíly své cesty, k Tel Dan. Bude to jednoduché, tahle silnice nás vyvede na červenou devětadevadesátku, tam zabočíme k východu, a za chvilku tam už jsme. Znovu přejíždíme Jordán, tentokrát ze západu na východ, a opět se srovnáváme k severu. Tok Jordánu mizí za lány bažin, vpravo se zvedají stráňky nejnižšího patra Golanských výšin. Za kibucem Lehavot ha-Bašan se silnice stáčí vlevo. A my jedeme po ní, vlevo rovně, ačkoliv jsme měli, abychom jeli skutečně rovně po devět set osmnáctce, odbočit vpravo. Přejeli jsme. Přejel jsem , no, protože řídím. Ale třeba jsem nepřejel, a cesta se zase stočí k severu? Přejíždíme jakousi strouhu (Jordán, což nevím), a skutečně, silnice se stáčí zase k severu, ale ne dost. V aleji blahovičníků zastavuji na úzké krajnici. Poprvé a snad naposled během našeho cestování po Izraeli vytahuji busolu. Střelka ukazuje, že míříme přímo k severu. Sláva, nezabloudili jsme! Nemusíme se otáčet, což by ta této poměrně úzké a poměrně živé komunikaci nebylo jednoduché.