2015: Pondělí, třináctého

Takovýto den jsem měl den před deseti lety. Nebo mohl mít. Pokud by se splnila moje vize z roku 2005. Tehdy vyhlásil časopis Softwarové noviny anketu "Jak bude vypadat digitální svět za 10 let" a já byl jeden z autorů, kteří se jí zúčastnili. Čtěte, smějte se a uvažujte, proč se má představa tak docela nenaplnila. A proč by elektronická všeobecná referenda mohla být velkým problémem:

První jízda

V sobotu dopoledne se v Praze na Lužinách ukázalo sluníčko a zároveň se na okolních lukách (i Lukách) položila také střídmá vrstva sněhu (300 m n.m.). I vyrazil jsem do přírody na malou okružní jízdu. V Centrálním parku Jihozápadního města pod tubusem metromostu jiskřil sníh na zamrzlé hladině Nepomuckého rybníka. Vskutku, plocha ledu byla čista od stop chodců či lyžařů, nikdo se tentokrát nešel probořit, aniž utopit. Zamířil jsem dále po toku Prokopského potoka až k Asuánu. Tuhle záchytnou vodní nádrž pod Jihozápadním Městem můžete na mapě najít skutečně pod názvem egyptské obří přehrady na Nilu. Jméno jí přiřkla lidová slovesnost a na mapě se opravdu vyjímá lépe než původní fádní název "N3 Stodůlky".

Vánoční povídka

Co proniklo do uší

Rusy dosazený gubernátor Chersonu požádal "Velkou zemi", aby zajistila evakuaci místního obyvatelstva "za sportem a zábavou".

Stále přetrvávají problémy s kácením stromů v chráněném území. Lesní podnik řeší, jak to vyřešit.

V letošním létě jsme si užívali sucha plnými doušky.

Šeřík od Gagarina

První pilot-kosmonaut navštívil Prahu právě před 60 lety. 

Mohutný kolos TU-104 s imatrikulací CCCP 42389, vedený kapitánem Michajlovem, dosedá na přistávací plochu Ruzyňského letiště v pátek 28. dubna 1961 v 10 hodin 42 minut. Stojíme s maminkou už dvě hodiny na vyhlídkové terase. Slunečné počasí, ale trochu zima. Vynutil jsem si svoje fešácké tmavomodré kraťasy, ale musel jsem si pod ně navléct hnusné tlusté bílé punčocháče. Jako by mi už nebylo deset! Světlý svetřík, přehozený přes košili, zabraňuje, abych prostydl. Na hlavě mám nasazenou rádiovku s legrační anténkou. A v ruce svírám náš a sovětský praporek. Vlastně oba naše!

Sousedé

Fanča a Ruda Rezkovi

Českou minulost zdobí mnoho slavných činů. Existují velké události, které si stále připomínáme. Klademe věnce k památníkům známých hrdinů. A je to tak správné. Ale vedle hrdinů známých, existují i hrdinové neznámí. Jejich hrdinství bylo nenápadné, protože i činy, které konali, byly nenápadné. Nenápadné, ale pro mnoho lidí životně důležité.

Fanča byla obyčejná vesnická dívka, která v době první republiky přišla do Prahy z Modlíkova u Přibyslavi do služby. Po čase si našla známost, pak se vdala. Už nesloužila, stala se z ní normální ženuška v domácnosti. S mužem Rudou žili v malém bytě v jedné vedlejší nuselské ulici. Narodil se jim synek Jirka. Žili drobný malý spokojený život. Než přišel Adolf Hitler.

Pak se ukázalo, že Ruda vlastně není člověk, ale podčlověk. A každý, kdo se s takovým elementem stýká, musí nějak přijmout jeho osud. První hrdinství, které tu zaznamenávám, bylo, že se Františka se svým mužem nerozvedla.

Prokázat odvahu

Když je vám třináct, jste sám uprostřed noci a postava s maskou na vás míří pistolí, tak dostanete strach. 

Když jsem byl malej, tak jsem jezdíval o prázdninách na pionýrské tábory. Ony to bývaly spíše odborářské tábory, neb je neorganizovaly pionýrské oddíly, avšak podniky, kde pracovala maminka jako sekretářka a písařka na stroji. A protože maminka měnila skoro každý rok zaměstnavatele, tak jsem skoro každý rok trávil tři týdny prázdnin na jiném táboře.

Ticho strachu

Minule jsem tu zveřejnil třicet let starý text k 28. říjnu, který jsem tehdy ve osmaosmdesátem odlehčoval jistou sarkastickou ironií („dítě bylo mokré, ačkoli nepršelo“ – po útoku hasičských stříkaček).

Z literárního hlediska šlo o moji klasickou fejetonovou reportáž, kam se už nevešlo dalších pár minut, které jsem kvůli spádu vyprávění nezmínil. Zatímco předešle jsem končil legračním obrázkem klusajících obtloustlých pantátů v esenbáckých uniformách, teprve teď dopovím, jak jsme se ženou Ivanou a dětmi (9 a 12) ukončili ten památný den.

Ten vítr, co začal právě vát

30 let stará vzpomínka: Zelení příslušníci zadržovali lidi, bílí je bili
***

Na Václavském náměstí dne 28. X. 1988 v 15 hodin se bylo lze jen těžko pohybovati. Na všech přístupech k náměstí stáli uniformovaní příslušníci a namátkově si zapisovali individua. Kol nich proudily davy mládeže, důchodců, neuniformovaných příslušníků a rodinek s dětmi. Barevná kombinace jejich oděvů byla povýtce červenomodrobílá. Řady zelených příslušníků přehrazovaly přístup na rampu Národního muzea. Na výstavu autogramů slavných osobností se nemohlo, NM bylo uzavřeno, přesto v jeho oknech stály jakési zachmuřené osoby. Rampa pod muzeem přetékala obecenstvem. Prostor pod ní až k soše sv. Václava byl již vyklizen. Pod Václavem stála napříč náměstím řada goril se štíty, dlouhými bílými obušky a s bílými přilbami. Další gorilí řada se táhla napříč náměstím nad křížením s ulicemi Vodičkovou a Jindřišskou. Na chodnících bylo plno. Na středním pruhu v prostoru mezi gorilami bylo, jak říkali někteří 2000, jak říkali jiní 5000 lidí. Museli být velmi dobře placeni, když se nebáli. Anebo se báli a bylo v tom něco jinýho.

Dva přiběhy s anděly

Když má člověk nakoupíno a navaříno a vypráno a složeno (žehlení po tomhle člověku nechtějte), tak mu už nezbývá nic jiného, než opravdu sednout ke stroji a psát další větu románu, na kterém pracuje s přestávkami už asi deset let. Ale zase není dobré sedět celý den u počítače. A tak se člověk někdy odpoledne sebere a zaběhne si alespoň do lekárny pro došlé vitaminy. A když člověk vyleze zadním vchodem do rondelu, tak najednou vidí na trávníku položenou větev, odtrženou od jeho oblíbeného javoroidního stromu. (A jéje, za ty dlouhé roky už druhou větev.) V sobotu foukalo i na Lužinách, a tady v rohu se zase vyrobil architektonický vítr. Ráno ještě nic, a teď hryc. A člověk k tomu náhodou přijde ve správný čas.

Naše cesta do vesmíru

Je středa 12. dubna 1961. Klene se nad celou planetou, i nad naším krásným Libercem. Ale stejně sedím na pelesti a klátím nohama, občas zkontroluji očima budík. Času je dost! Času je vždycky dost. Sedm minut po sedmé mě najednou něco kopne do zad. Konečně je to tady!
(Na dnešek připadá 55. první výročí vstupu člověka do vesmíru. Vkládám sem ukázku z připravované knihy "Paměť kamenů", která zpracovává některé reálně fantaskní příběhy z Liberce a přilehlého vesmíru z dávného 20. století.)   

2015: Pondělí, třináctého

"Já ti zabrnkám, to možná vylepší tvůj splín, já ti..." Optimistický zpěv budíku zmlknul, ukončen mým brutálním plácnutím. Mohl jsem se nechat vzbudit sofistikovaněji, třeba domácím informačním uzlem, který by otevřel zvukotěsné okno na ulici, nebo zašvitořením náramkového mobilu, ale já jsem staromilec. Potřebuju mít velký budík s rozměrným tlačítkem, abych do něj mohl pořádně praštit.

Čeljabinsk, izviní…

Pseudohvězdný objekt třetí velikosti se téměř viditelně posunoval východním směrem. Za pouhou minutu postoupil o více než činí průměr Měsíce.

ZASLÁNO: O prospěšnosti Božích přikázání

(Autor: Jakub Sinderhauf)

Starej Murphy se zničehonic najednou objevil v kostele. Ano, v kostele. Starej Murphy. No panáčka to samosebou skoro trefilo, jak ho uviděl. Murphy k němu nikdá ani nepáchl, v životě!

POVÍDKA: Dokonalý kalendář

Tenhle víkend trávím na  Starconu. V sobotu v poledne tady čtu povídky ze své připravované sbírky "Člověk a jiné katastrofy". Tahle mezi nimi nebude, čili ji mohu dát vplen na internet. A zrovna se hodí: V pondělí jsme měli poslední první jarní 21. březen a v noci ze sobotu na neděli nám zase ukradnou hodinu kvůli blbému času letnímu. Problém s couváním prvního jarního dne se však navrhovaným dokonalým kalendářem nevyřeší...
*************************************

POVÍDKA: Dokonalé bankovnictví

 (Tentokrát celý text. Je kraťounký:)
"Ty prevíte! Ty hajzle! Já ti dám 'operaci nelze provést'! Už mi neser!"
Jirka křičel, až na monitor odletovaly kapičky slin. Bušil přitom do klávesnice, jako by ji chtěl zničit.
Podotkl jsem: "Ale Jiříku, ten počítač za to nemůže."
Otočil se ke mě a kupodivu klidným hlasem pravil: "Já vím, ale jen chvíli počkej a pak uvidíš."

POVÍDKA: Odlesk léta

Tak nám začíná nový školní rok, pomyslel si Standa. Povinný nástup do vzdělávacího zařízení. Letos poněkud jiný než kdykoli dříve. Protože už není student, ale učitel. Ale něco se přece jenom nezměnilo: projev ministra školství. A fráze v něm obsažené. "Prázdninám odzvonilo. Už jsou za námi a nás čeká další práce v novém školním roce, který přináší řadu změn."

Dokonalé bankovnictví

"Ty prevíte! Ty hajzle! Já ti dám 'operaci nelze provést'! Už mi neser!"
Jirka křičel, až na monitor odletovaly kapičky slin. Bušil přitom do klávesnice, jako by ji chtěl zničit.
Podotkl jsem: "Ale Jiříku, ten počítač za to nemůže."
Otočil se ke mě a kupodivu klidným hlasem pravil: "Já vím, ale jen chvíli počkej a pak uvidíš."
----------------------------------------------------------

POVÍDKA: Kinoautomat svět (dokončení)

Jo, trochu jsme se pohádali o prapradědečky. Vlastně jen o toho jeho drážďanského a mého terezínského. Protože jinak jsme jich každý měli... dva, čtyři, osm! Nakonec Eman zmizel, a já zůstal ve vinárně sám. Jen jsem se po západu slunce přesunul ze zahrádky dovnitř. Podle stavu účtu jsem musel nakonec odpravit dva litry žernoseckého, nebo co mi to po prvním litru nalívali.

POVÍDKA: Kinoautomat svět

S Emanem jsme to táhli už od základky, přes gympl až na vysokou. Bydleli jsme spolu na koleji v jednom pokoji. A tak  všichni věděli - když se někde objeví Eman, nebude Honza daleko. Když něco Eman provede, neudělá to sám od sebe, jistě mu to nakukal Honza.