28. říjen 1918 v Liberci, aneb Co mi děda nevypravoval

V naší rodinné tradici se udržovala zkazka, že bába s dědou měli svatbu právě 28. října 1918. Takže dvacátého osmého října vždycky dědeček vyvěšoval československou státní vlajku na balkon. Pokud by se to nějakým lidem třeba z uličního akčního výboru nelíbilo, tak říkal, že ji vyvěšuje na výročí své svatby. Jenže oni na tom rochlickém kopci nad Libercem drželi spolu, protože to byli většinou předváleční Češi, a tak s tím ani za komunistů neměl problém. Pamatuju se právě na zlatou svatbu 28. října 1968, která samozřejmě po nešťastném 21. srpnu probíhala v určitém smutném flóru. A co o té svatbě a dalších osudech mé rodiny z různých střípků vzpomínek i dokumentů vím,  a co by mi děda mohl vypravovat, to by znělo asi takhle:

Liberec jde do NATO

Po čtvrtstoletí, pouhém i dlouhém, repasuji svůj dobový článek ke vstupu Česka do NATO. Doufám, že i dnešní generace si vezme za své můj tehdejší slib, vyjádřený v poslední větě tohoto článku z konce minulého tisíciletí.

Dnes večer [11. března 1996] bude z liberecké radnice vypálen slavnostní ohňostroj. Dnes odpoledne vstupuje Česká republika prostřednictvím 9. roty chemické ochrany sil okamžité reakce dislokované v místních kasárnách do NATO. Chemici jsou elita naší armády a mají mezinárodní kredit.

O slovenské radosti a české nedovtipnosti

Před třiceti lety vznikl náš novodobý samostatný stát Česká republika, krátce Česko, mezinárodně Czechia. V kalendáři máme 1. leden 1993 zapsán jako státní svátek - Den obnovy samostatného českého státu. Ale nějak přehnaně ho neslavíme, pokud vůbec. Pro mou generaci (*1951) nešlo o nový začátek, ale naopak o konec. O konec něčeho, s čím jsme se narodili, s čím jsme vyrůstali, co pro nás bylo neměnné. A najednou šlus.

Pokrokově žít, pokrokově odejít

Liberecké krematorium

Dnes, kdy toto psáno, slavíme 104. výročí vzniku ČSR. Chtěl bych  připomenout další výročí, které se váže k době bezprostředně následující. Začnu konstatováním, že  Rakousko-Uhersko bylo státem zpátečnickým, klerikálním, pod silným vlivem katolické církve. Už roku 789 zakázal franský král a pozdější římský císař Karel Veliký zpopelňování pod trestem smrti. A ještě roku 1886 vydal papež Lev XIII. dekret, ve kterém označil žeh za „zlozvyk prokletý a zavrženíhodný“. Lví dekret byl jen pouhým zařváním po tom, co byl ausgerechnet v "sousední" Itálií v roce 1874 přijat zákon, který povolil zpopelňování zesnulých. A v Miláně bylo pak roku 1874 postaveno první krematorium - první v křesťanské zemi.

Šestá válka ruská

Autor fota: spolek Zastavme velezradu

Punské války byly tři, současná válka, kterou proti nám Rusko vede, je už alespoň šestá. Počítejme:

I. (1818) Boj československých legionářů proti útokům proradných bolševiků na Transsibiřské magistrále. 

II. (1929) Po vnitrostranickém puči, kdy se vedení KSČ zmocnil Klement Gottwald, se naši komunisté stali agenty Kominterny, tedy Moskvy. Rusové tehdy jejich rukama skrytě bojovali proti celistvosti a samostatnosti ČSR. V parlamentu naši komunisté dokonce nejdříve požadovali "právo na sebeurčení pro utlačovanou německou národní menšinu".

Fake oldies

Dřevěný kůň ve čtvrti Praha - Troja 

Záměrné desinformace, falešné zprávy, výmysly či propaganda jsou známé mnohem dříve než moderní výraz "fake news", na nějž mi strejda gůgl vyplivnul hnedle 83.600.000 odkazů. Za jednu z nejstarších považuju historku o trojském koni, kterýžto danajský dar si Trójané zatáhli do města po vyslechnutí falešné informace od jistého Řeka Sinóna. Ten jim předestřel, že kůň je darem bohyni Athéně. A když si ho zatáhnou do města, bude jim blaze. A tak si ho zatáhli do města a blaze bylo Řekům. Autor tohoto fejku je znám: Lstivý Odysseus. (Tvrdí Odysseus.) 

V historii falešných historek poskočím až ke středověku a spanilým husitským jízdám. Při jedné takové rejše, kdy dobývali jedno bavorské město po saském, se hroziví husité dopustili i kanibalismu, aby přesvědčili jedno z německých měst ke kapitulaci. Vypráví se, že před zděšenýma očima měšťanů, kteří je pozorovali z hradeb, upekli a snědli dítě, aby ukázali, co se stane, když se město dobrovolně nevzdá. Město se vzdalo a husité se pak smáli - ono "dítě" bylo totiž upečeno z těsta. No a tomuhle fejku prý dodnes někteří Němci věří...

Ruská válka

Zanedlouho budeme vzpomínati slavných májových dní v roce 1945, ve kterýchžto nás osvobodila Rudá armáda. Vzpomínáme na to právě v době, kdy post/pre/sovětské tajné služby usilují o fémovou vraždu tří českých starostů, včetně pražského primátora. A kdyby to nevyšlo, vydají Rusové podle ruského zákona na naše občany mezinárodní zatykač, a posléze se o ně ve svých gulazích postarají. Takže jsme vlastně s Ruskem ve válce. Ale nikoli poprvé.

Srdce a mozek generála astronoma

Štefánik měl mnoho podob, dominují ovšem tyto dvě: Srdce a mozek. Nejdříve k mozku učence, vědce, pilota, organizátora.

Když v roce 1969 vyšla jako odezva dohasínajícího uvolnění poštovní známka k 50. výročí smrti generála Dr. Milana Rastislava Štefánika, byl jsem dosti překvapen. Hlavně proto, že obsahovala hned dva portréty. Známou, posmrtně zidealizovanou (bez ďobanců po neštovicích) podobu mladistvého (*1880, +1919) generála a vedle toho vousatou tvář mnohem staršího astronoma. Který byl ovšem mladší, odhadem tak třicet let. To bylo mé tehdejší největší překvapení. Obě podoby pro mne ilustrují rozdíl mezi fousatým verneovským 19. stoletím a leteckým století dvacátým.

Jaký to význačný den!

28. října 1918 se na liberecké radnici ženil můj židovský dědeček Otakar (Otto) Kovanic s mou křesťanskou babičkou Emilií (Emčou) Vobořilovou. Děda v té době sloužil v dolních libereckých kasárnách jako voják c.k. armády. Traduje se, že novomanželé šli na svatební cestu pěšmo od radnice Pražskou ulicí na Tuchplatz (Soukenné, pak Henleinovo, pak Soukenné, pak Gottwaldovo, teď Soukenné náměstí). Dědeček si svou uniformu pro tento účel ozdobil trikolorou. Zastavil je nějaký Němec. A prej: Was is das? Děda na to hrdě odvětil: Což nevíte? Máme republiku! Tolik rodinná sága.

Kusá kolej

Tramvaj vozí Liberečáky už od srpna roku 1897. Nejdříve po jedné koleji mezi ZOO a nádražím, později se prodloužila, zdvojkolejnila a na nějakou dobu i rozvětvila. Pod Ještěd do (zatím?) konečné Horní Hanychov (Ober Hanichen) dorazila až roku 1912. Snad úplně nejdříve se ta zastávka nazývala "Heimatstal" ("Rodné údolí"). A to podle hospody, která tam přes těch sto let stále stojí, dnes pod českým názvem "Domov".

Tuplovaná revoluce

28. října 1918 se na liberecké radnici ženil můj židovský dědeček Otto Kovanic s mou křesťanskou babičkou Emčou Vobořilovou. Děda v té době sloužil v dolních libereckých kasárnách jako voják c.k. armády. Traduje se, že novomanželé šli na svatební cestu pěšmo od radnice Pražskou ulicí na Tuchplatz. Dědeček si svou uniformu pro tento účel ozdobil trikolorou. Zastavil je nějaký Němec. A prej: Was is das? Děda na to hrdě odvětil: Což nevíte? Máme republiku! Tolik rodinná sága.