Cesta k 17. listopadu

Jan Opletal a Václav Sedláček

15. března 1939 vstoupila německá vojska do bezbranného zbytku Česko-Slovenska. Pro mého tátu, jehož rodina byla půl roku předtím vyhnaná z Liberce, bylo překvapením, že jsou Pražáci překvapení. Pro vnitrozemce to byl šok - vždyť přece Hitler slíbil, že chce jenom sjednotit Němce, tak proč porušuje Mnichovskou dohodu a nenechá nás být? Cožpak nedbá mezinárodních garancí?

Inu - nedbal. A zase mu to prošlo.

Překvapivé osvobození

Němky v Chebu, říjen 1938

Byl tady kdysi jeden stát, jehož nepřítel prohlašoval, že vznikl podvodem. A že jeho státotvorný národ je falešným, neexistujícím národem. Krom toho v této údajně podvodnické zemi sídlí i jeden kmen národa tohoto nepřátelského státu. A ten tím pádem musí být osvobozen od útlaku ze strany onoho zločinného státu a pronároda, jenž skrývá svou hnusnou husitskou tvář pod maskou demokracie. A to osvobození se týká i "dědičného území". Ano, mluvím o předválečném Československu a jeho nepříteli, hitlerovském Německu.

Pozorovatelé OSN

Jsou pumprdentlich 

Bylo to někdy začátkem šedesátek takhle před Vánoci. Chodil jsem tehdy asi tak do páté třídy. Zimy tou dobou bývaly v Liberci bohaté na sníh. A když jsme chodili, my žáčci, ze školy v ulici 5. května domů, tak se to nikdy neobešlo bez koulovaček.

Okna válek dokořán

B2, snímek USAF

Úder bombardérů USAF na íránská jaderná zařízení zavřel jedno okno budoucí války, avšak možná otevřel okna válek dalších.

Takhle to bylo vždycky. Balkánské války v letech 1912–1913 předznamenávaly první světovou válku. Italská válka v Etiopii (1935-36) a občanská válka ve Španělsku (1936-39) předcházely druhou světovou válku v Evropě, druhá čínsko-japonská válka (od r. 1937) připravovala zase její rozkvět v Asii.

Jak jsme nezvítězili v II. světové válce

Terezín, židovský hřbitov.

Jak to, že nezvítězili? Vždyť přece 8. května slavíme jako "Den vítězství", ne? Ano, ale až od roku 2004. Před tím to byl "Den osvobození". Ostatně datum 8. května slavíme díky vystoupení kooptovaného poslance Federálního shromáždění za Občanské fórum pana Ing. Miloše Zemana. Ten tuto otázku vznesl na plénu v rozbouřeném roce 1990 ještě před volbami, a tehdy byla schválena změna v datu. A byl i zkrácen název, jenž předtím zněl "Den osvobození od fašismu". Ačkoli s historicky zažitým poválečně užívaným pojmem "fašismus" by se dalo polemizovat, protože tehdejší německý okupační režim byl "nacistický", přesto byl ten název o něco lepší než ten původní. 9. květen jsme jako státní svátek slavili od roku 1952 pod záměrně zfalšovaným názvem "výročí osvobození Československa Sovětskou armádou".

Chrám plný skla

Opouštíme s přítelkyní Karlou Pačinkovu huť, která sídlí v Kunraticích u Cvikova. Je Bílá sobota roku 2025, takže stále panují Velikonoce v Křišťálovém údolí. Akce, kdy se otevírají sklářské hutě, ateliéry a muzea. A také kostely. Jeden stojí hned vedle Pačinkova království. Takže ani nebudíme Eriku, takto Karlinu navigaci. Skleněné okvětní lístky, uchovávající zbytky čajových svíček, jež jsou postavené na žulových patnících na kraji cesty, co vede ke kostelním dveřím naznačují, že sklo bude pokračovat i uvnitř. Otvory v patnících prozrazují, že v nich kdysi spočívala dřevěná břevna, ale ty už dávno vzal čas. I propadlá dlažba z nepravidelných kamenů ukazuje, že zde leží už nějakou dobu. Možná ještě dříve, než byl v "empír-barokním slohu" vystavěn zdejší kostel Povýšení svatého Kříže, jenž byl vysvěcen v roce 1833. Býval tu od roku 1680 kostel sv. Josefa na místě dřívější hřbitovní kaple. A ještě předtím dřevěný kostelík pro změnu zasvěcený svatému Mikuláši. Jistě se to ví k roku 1358, stejně jako se jistě ví, že tento kostelík byl zničen okolojdoucími husity někdy kolem roku 1425.

Jeskyně mimochodem

Pohled na vchod z Koubova lomu

Zmíněné jeskyně jsou nejdelším českým jeskynním systémem a říká se jim Koněpruské, neb leží v blízkosti obce Koněprusy. Té se zase říká Koněprusy podle mimochodníka, jehož místní chovali a říkali mu Prus. Ty jeskyně se skrývají uvnitř vršku Zlatý kůň (475 m n.m.), jenž by se tedy měl nazývati Zlatý mimochodník. Ve čtvrtek jsme tam byli s přítelkyní Karlou a užívali si jich.

Dcera národa - superkámoška

Originál

Shlédl jsem výpravný historický seriál Dcera národa, ve kterém vedle už osvědčených bardů zářila v hlavní roli Zdeňky Havlíčkové Antonie Martinec Formanová. A ptám se, proč byli v tom seriálu herci oblečeni do výpravných historických kostýmů, proč se natáčelo v nádherných dobových interiérech - když se ti herci chovali a mluvili ahistoricky.

Ahoj v našich dějinách!

"Ahoj! Věnuje osada ztracených srdcí," zní na trojúhelníkovité bílé vlaječce nápis, vinoucí se kolem obrázku opeřeného indiánského válečníka. Tato vzpomínka na fenomén českého trampingu se tentokrát nenachází v Muse, tedy Severočeském muzeu. Tam je jiná trampská výstava, psal jsem o ní před pár týdny.

Ne, tentokrát chci referovat o výstavě, která mapuje naše soudobé dějiny v celistvosti. "Naše" značí dějiny českých zemí a "soudobé" pak dějiny 20. století, jak je vypravuje nová expozice Národního muzea v jeho nové budově. Tramping do nich nepochybně patří, ale nakonec se jeho představení odehrává vlastně v jediné vitríně. Nelze jinak, mají-li se představit bohaté dějiny Česka během posledního století, i když se expozice rozkládá na 2.000 metrech čtverečních.

Trampové v Jizerkách

Jsou tu už 90 let. Pořizují si zde tábořiště, noclehárny, osady. První trampská osada v Československu byla založena už roku 1918. Ano, Ztracenka nad Svatojánskými proudy. Ty pak pohltila voda Štěchovické přehrady, ale tam se trempířům stačilo přestěhovat se o trochu výš. V Jizerkách je jako první uvedena T.O. až roku 1934 "The severní Ryves". Je to letos právě devadesát let, a k tomuto výročí připravilo Severočeské muzeum v Liberci i výstavu s názvem "Svoboda, romantika, kamarádství... 90 let trampingu v Jizerských horách".

Jak praví doprovodný text: "Na Liberecku se trampské hnutí začalo formovat od roku 1928, a to hlavně díky společnému zpěvu trampských písní a výletům a pobytům mladých lidí z Horního Růžodolu do okolní přírody." 

Problém volby amerického prezidenta vyřešen

Během amerických prezidentských voleb se staly už různé věci. Většinou byly dány tím, že dle US ústavy určí budoucího prezidenta až sbor volitelů. Ten vznikl na základě historického faktu, že dřívější Amerika nebyla protkána dálnicemi a železnicemi a sociálními sítěmi, a tak byli vybráni úctyhodní občané, kteří byli pověřeni provést ve Washingtonu, D.C., finální volbu. (Trvalo i více než měsíc, než se z nejodlehlejších států dostavili, z toho vyplývají i dnešní termíny.) Přičemž tito volitelé nejsou US ústavou nikterak vázáni, komu nakonec mají svěřit hlasy svého státu. Mohou hlasovat pro oponenta. Sranda je pak v tom, že mohou hlasovat i za člověka, jenž ve volbách vůbec nekandidoval! (Pokud je to patřičně zletilý rodilý Američan, takže Jára Cimrman je bez šance. Ledaže by se někde na Havaji našel jeho rodný list.) Ukázalo se to být nepředvídatelné a nebezpečné, volitelé tedy začali být předem „zavazováni“. Přesto se téměř vždy nějaký ten „nevěrný volitel“ vyskytl, doposud však žádný takový nevěrník nezměnil vůli lidu.

Narozeniny vesmíru

Ptal jsem se jednou Jiřího Grygara, co bylo před Velkým třeskem. Kterýmžto třesknul asi před 13,8 miliardami let, jak ukazují pozorování sondy Planck z roku 2013. Grygar odvětil: "Nevíme. A nemůžeme se to dozvědět. Ale ať bylo cokoli, teď už je to jedno."

A co třeba tohle: "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo."

A stalo se to první den měsíce tišri před 5785 lety...

Santorini? Santorini!

Santorini? Ty jsi se zbláznil! Víš, jaký je tam nával turistů? Slyšel jsem potom, co jsem si zakoupil zájezd na tento řecký ostrov. Ale už jsem zaplatil zálohu a nechtěl jsem o její část přijít. A chtěl jsem se letos dostat hlavně do teplého moře. A podívat se do kaldery zaplavené sopky. Západ slunce, za kterým se na ostrov jezdí, mě až tak nezajímal. A když jsem se podíval do mapy, tak jsem se - navzdory televiznímu, novinovému a přátelskému varování uklidnil.

Vzpomínky na povodeň

Příjemný večer na Nové Louce

Obětí na životech mohlo být mnohem více, kdyby zejména hasiči, vojáci a četníci nekonali činy vpravdě hrdinské. 

 
Kdyby v roce 1897 existovaly meteorologické družice, mohly by jejich televizní oči sledovat mohutný vír rozsáhlé tlakové níže, otáčející se proti směru hodinových ručiček. Jeho střed se 29. července onoho tragického roku nacházel nad jizerskohorskou Novou Loukou. Od počátku měsíce zde již napršelo něco kolem 300 mm vody.

Turistika v době války

V to sobotní ráno jsem se v Betlémě probudil s určitou radostí a s určitou nostalgií. S nostalgií proto, že nás čeká poslední den v Izraeli, s radostí, že už nic nemůžeme zmeškat, protože jsme po týdnu zážitků zcela zasyceni. Dneska už ho jen završíme koupáním v Mrtvém moři. Ale než si lehneme na matraci nasyceného roztoku různých solí, čekají nás ještě nějaké příjemné povinnosti.

Tel nad Goliášovým bojištěm

Nasyceni a napojeni odjíždíme z Kirjat Gat, kde nás hostila Hanička Sternlichtová. Jedeme po silnici číslo 375, která nás přivede zpátky do našeho betlémského hotelu. V Izraeli není žádná silnice jenom silnice. Vede obvykle místy, kudy se chodívalo ještě v dobách prehistorických. V Izraeli tedy určitě v dobách biblických. A tahle třista pětasedmdesátka se vine nivou údolí ha-Ela, aneb Elah, což v překladu zní "Dolina posvátného stromu". Píše se o ní v První knize Samuelově 17,2: „Ale Saul a muži Izraelští sebravše se, položili se v údolí Elah, a sšikovali se k bitvě proti Filištínským“. V potoce, který údolím protéká, si jistý mladý pasák ovcí a koz jménem David sebral své "tři šutry do tobolky", jak praví známá píseň V+W. A jakej byl Goliáš!

Narozen 14. května

Autor s Benem Gurionem na jeho letišti 30.9.2023

Když jsem byl malej, tak jsem věděl, kdo, nebo spíš co jsou ti tři květnoví ledoví muži, protože právě o tom třetím jsem měl narozeniny. Takže jsem se už na Pankráce těšil, na Serváce jsme slavili a na Bonifáce jsem si mohl už od rána užívat dárků.

Betlém dvojí, trojí, čtverný...

Omarova mešita na náměstí Jesliček

Město Betlém je město povýtce arabské. Arabské křesťanské a arabské muslimské. Dnes tedy spíše muslimské a křesťanské, protože muslimové křesťany z Betléma poznenáhlu, avšak trvale vytěsňují. A to za absolutního nezájmu papežů, hlavně těch posledních pokrokářských papežů. Betlém má sice předepsaného křesťanského starostu, ale doby kdy zde byla převážná většina křesťanů už pominuly. Teď je jich jen asi 30 %. Betlém je tedy hlavně dvojí. Což si turista uvědomí až posléze.

Javoříčský pomník ruským vraždám

Pohled zleva

V neděli 28. dubna si několik set lidí připomnělo 79 let starý nacistický masakr v Javoříčku, které Němci vypálili 5. května 1945, jen několik dní před koncem II. světové války v Evropě. Jeden z největších hromadných masakrů na území tehdejšího dochcípávajícího Protektorátu rozpoutali příslušníci jednotky SS zvláštního určení pod velením pětatřicetiletého poručíka Egona Lüdemanna. Přijeli sem dnes neprůjezdnou silničkou od asi 5 km vzdáleného hradu Bouzov, kde měli své hnízdo. Několik set metrů před vesnicí silnice překračuje mostkem potůček Špraněk, který tu vtéká do potoka Javoříčka. Na tomto anonymním místě bylo zastřeleno prvních pět javoříčských mužů. Možná tu byli na poli, nebo pracovali v lese. Ale to byl jen začátek.

Prosúkování Jeruzalémem

„Prosúkování“? Ano, ano. Procházka súky, kde jde spíše o prosoukávání se či prokousávání se 6D prostorem. Ke třem obvyklým rozměrům se přidávají vůně, zvuk a čas. Ne jen ten pouhý čas turisty, jsoucího od bodu A ke svému autobusu, kde musí být za hodinu a půl. Sem se zasouvá ještě úplně jiný čas, který se počítá na tisícovky let, ve kterých se vařil jeruzalémský kotlík. A do tohoto prostoru proniká další netušený vesmír, vesmír tří hlavních naboženství (a nepočítaně jejich odrůd) a jejich tradic, ať už uvědomělých, vědomých či jen prostě žitých.