Zatmění s bonusem

Reportáž psaná na dece

Před rokem jsem se začal zabývat myšlenkou, podívat se letos s přítelkyní Karlou na úplné zatmění Slunce do Španělska. Island jsem vyloučil, protože tam bude zataženo. (Bylo.) Před půl rokem jsem se podíval na ceny ubytování a udivilo mne, jak vystřelily nahoru. (Nemělo mne to udivit.) Před měsícem už bylo jasné, že do hořícího Španělska zavítá nejmíň dva miliony zatměníchtivých návštěvníků. Zamířili jsme proto se snoubenkou Karlou raději do klasických Jizerek. Neúplné zatmění budeme absolvovat doma. Naštěstí proběhlo až večer.

Bojovali mrtví

Tragedie Lidic zasáhla v červnu 1942 celý svět. Ojedinělá byla tím, že od počátku byla koncipována - a provedena! - jako nacistická propagandistická zastrašovací kampaň, včetně natočení dokumentárního filmu. Ve světě však měla zcela opačný účinek. Vyvolala hněv a nenávist vůči Německu. V kanadském senátu navrhl K. Hugeson, aby Spojenci po každém takovém činu bombardovali a srovnali se zemí jednu německou obec. Likvidace Lidic definitivně rozhodla i o poválečném osudu německých menšin v Evropě.

1. máj ve stínu Černobylu

Autor: CIA Factbook

Jak jsme s rodinkou slavili právě před 40 lety 1. máj? No, jen jako svátek lásky. Já jsem v té době dělal na směny, a když jsem ji měl, tak jsem na průvod jít nemohl. A když jsem směnu neměl, tak jsem na ten průvod jít nemusel. Takže jsme ani nemohli být zasaženi radioaktivním spadem z havarovaného čtvrtého bloku jaderné elektrárny v Černobylu. Ten nastal v časných ranních hodinách v sobotu 26. dubna 1986 (01:23:45 moskevského letního času).

Navzdory nenávisti lid Izraele žije

Pánové Foršt, Hejret a Kallus

Avšak antisemitismus se stává společensky přijatelným. 

Jak jsem vás minule zval na už třiadvacátý Pochod dobré vůle a následnou akci Kulturou proti antisemitismu, tak obé v neděli proběhlo. Norové sice hlásili na odpoledne déšť, ale ve dvě hodiny bylo přesto na Kafkově náměstí živo. Však nepršelo. Dav několika set lidí pod vlajícími izraelskými vlajkami byl nejdříve omráčen troubením šofarů. Pak si vyslechl projev viceprezidenta Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ) Mojmíra Kalluse:

Démoni antisemitismu znovu povstávají

J.Oberfalzer a M.Kallus, viceprezident ICEJ

Projev senátora Jiřího Oberfalzera (ODS), místopředsedy Senátu Parlamentu České republiky, který pronesl v sale terreně Valdštejnské zahrady v rámci akce Kulturou proti antisemitismu, kterou s podporou Senátu pořádádalo v neděli 19.4. 2026 už potřiadvacáté Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ): 

Démoni znovu povstávají. 

Temný duch Sovětského svazu je opět mezi námi.

Blízkovýchodní teror 70. let minulého století opět ožívá.

Jako bychom si od nich jen na chvíli odpočinuli.

Doufejme, že nejde o nový nástup, ale spíš o jejich poslední křeč.

Zdá se, že terorismus podporovaný a zaštitovaný Íránem už odmítá většina muslimských zemí tohoto regionu a okruh „Abrahámských“ zemí se rozrůstá.

Současně s tím však roste poblouznění Západu, který sám vykazuje nízkou ochotu k obraně svých hodnot a podporuje různá protiizraelská i protiamerická hnutí.

Nevinní teroristé

Když jsem byl malej, tak mě máma posílala "do Sokola", abych byl sportovně zdatný. Nenáviděl jsem to tam, to věčné čekání ve frontě, než porazím kozu nebo nevyrobím výmik. Ale miloval jsem večerní návraty s klukama domů, kdy v zimě byla už tma a nad Libercem zářily jasné hvězdy. Měli jsme takovou zábavu s tramvajemi, když sjížděly čtyřřadou alejí od centra k císařským lázním. Kladli jsme na koleje sirky, a jak je kolo přimáčklo ke koleji, tak ony praskavě vybuchovaly. Také jsme na koleje pokládali pěťáky a z těch pak byly krásné plíšky. Někdo dával i kamínky, z těch zůstával jen prach. Tady někde vznikalo podhoubí terorismu, kdy se z kamínů stávaly kameny na libereckých železničních tratích. Kamenů bylo více a více, až nakonec vláčky motoráčky vykolejily. (Ale ty lidi já neznám.) Tak se z klukovské zábavy stal už nebezpečný terorismus, srovnatelný s tím terorismem zblblého důchodce, který vlakům do cesty pokládal stromy. Ale já byl jen "hodný terorista", zůstával jsem pouze u těch sirek a pěťáky jsem si šetřil na Lipo.

Kolik andělů se vejde...

1.2.2026

Kolik andělů se vejde špičku jehly nevím. Ale kolik lidí se vejde na náměstí, o tom už mám jakýsi přehled. Přehled je dán tím, že jakožto školený demonstrátor (v pražském planetáriu a na Štefánikově hvězdárně) jsem se od roku 1988 už nějakých demonstrací zúčastnil. Jmenovitě vyčíslená účast většinou záleží na tom, kdo ji vypočítává a pak vyjmenovává. Svolavatelé demonstrace mají tendenci účast nadhodnocovat, jejich protivníci naopak umenšovat. ("Vejdete se do výtahu!")

Konec drogového socialismu

Kolega Moby Dick, jenž na stránkách Neviditelného psa nejdříve zveřejňoval zápisky zaměstnancovy, přešel poté, co uprchl z Českých Textáren, ke sledování domácí, ale i zahraniční politiky. A tak v desetiletí 2008-2018 sledoval ve svém deníčku také vývoj bolívarovské Venezuely. Reálně popisoval vývoj tamního reálného socialismu, ponechaný jen sobě a půjčkám z reálimperialistického Ruska a reálkomunistické Číny. Přesto se však zdá, že antiamerikanismus některých komentátorů zůstává neochvějný. Ty bych chtěl jen upozornit, že ausgerechnet zarytí kapitáloví žraloci z Wuólstrýtu a fašističtí američtí antiimigranti mají na svém území několik set tisíc venezuelských uprchlíků. (Celkově vyhnal bolívarovský socialismus ze země, kde teď v lednu žije odhadem 28,574,226 obyvatel do zejména sousedních zemí na osm milionů lidí.)

Příští rok v Jeruzalémě s Macinkou

Petr Macinka při zapalování chanukie

O třetí adventní neděli začal letošní židovský Svátek světel, aneb chanuka. A protože světová datová hranice je v Pacifiku, začal nový den právě tam - na tichomořských ostrovech, Novém Zélandu a v Austrálii. A tak tam začaly i chanukové, vlastně ještě předchanukové oslavy. Na pláži v Sydney například. Tyto "satanistické rituály zednářských kruhů" byly přerušeny dvěma vraždícími bestiemi. (Viz včerejší psí článek Lubomíra Stejskala). Australští představitelé vyjádřili zděšení, odsouzení a podporu židovské komunitě. (No, pachatelé byli "policii známi" a přesto si pořídili slušnou sbírku zbraní. Škodaže se Austrálie nedávno připojila k světovému tažení za zničení Izraele, když uznala palestinský teroristický stát From The River To The Sea, Palestina, Must Be Jude Free.)

Slovenské zrkadlo. Strieborne. S Tisom

Avers pamětní medaile

V několika mých facebookových bublinách se objevilo rozhořčení nad faktem, že "vydavateľstvo Majitelé mozku prináša v limitovanom stokusovom náklade (!) jedinečnú pamätnú medailu na počesť spoluzakladateľa Slovenskej republiky, ako aj prvého a doposiaľ jediného autentického prezidenta samobytného slovenského štátu". Míněn tím je válečný zločinec Dr. Jozef Tiso. Někomu vadí, že ausgerechnet osmdesát let od konce druhé světové války, ve které nacisté zavraždili na šest milionů Židů, je adorován klerofašista Tiso, masový vrah, který má podíl na smrti 58.000 slovenských Židů. Němci je odvezli s jeho souhlasem a s podporou jeho vlády do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. První Slovenská republika odsun Židů sama dobrovolně organizovala, za jeden "kus" odvezený k likvidaci dokonce  třetí říši  ještě platila 500 říšských marek - což jiné státy v područí nacismu nedělaly.

Bitva pod Vyšehradem

Jaroslav Kučera, vítěz Czech Press Photo 2000

Tak už to tu máme: Zničená auta, rozbitá okna, hořící barikády, ranění lidé. Levicoví teroristé zaútočili v Praze na symboly západní civilizace.

(Před pětadvaceti lety proběhlo v Praze výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu (IMF) a Světové Banky (WB). Přinesl jsem tehdy reportáž z ulic, kde řádily zahraniční levicové bandy. Protože text už není na internetu k nalezení, opakuji ho k výročí, které proběhlo minulý týden. Některé věci totiž zůstávají stejné - marxismus a komunismus, přejmenované na "progresivismus", násilí, skrývané za vzýváním míru a spravedlnosti, mladí lidé, svedení vidinou sociální spravedlnosti k prosazování diktatury... [Tehdejší článek byl psán v chvatu, dnes doplňuji o výňatky z dalšího článku Rudý prapor zavlál, který reprintuji jen na svém blogu.])

Rudý prapor zavlál

(Před pětadvaceti lety proběhlo v Praze výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu (IMF) a Světové Banky (WB). Přinesl jsem tehdy reportáž z ulic, kde řádily zahraniční levicové bandy pod názvem Bitva pod Vyšehradem (viz článek výše). A později doplnil tímto článkem.)

POZNÁMKY k pražským antiglobalizačním demonstracím z 26. září 2000

(Před pětadvaceti lety proběhlo v Praze výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu (IMF) a Světové Banky (WB). Přinesl jsem tehdy reportáž z ulic, kde řádily zahraniční levicové bandy. A později doplnil těmito POZNÁMKAMI. Ty se týkají dalšího reprintovaného příspěvku Bitva pod Vyšehradem výše.)

Davis Cup? Billie Jean King Cup!

Mezinárodní tenisová federace ITF v roce 2018 navrhla za podpory investiční skupiny Kosmos seznam změn, které by "daly zapomenout" na stávající formát týmové tenisové soutěže Davis Cup. Davisův pohár měl nově nést název „Světový pohár“. Jako ho mají třeba stolní tenisté, atleti, lyžaři nebo ledolezci. Bez ohledu na to, že se už Světový pohár družstev (World Team Cup) v letech 1978–2012 hrál jako mistrovství světa tenisových družstev mužů. A tento turnaj chtěla obnovit Asociace tenisových profesionálů (ATP). Krom mnoha revolučních změn se mělo hrát na jednom trvalém místě. Kosmos, patřící fotbalistovi Gerardu Piquému, sliboval do soutěže investovat tři miliardy dolarů během následujících 25 let. Zápasy týmů se staly stručnějšími. Ubyly dvouhry ze čtyř na dvě, čtyřhra zůstala. K prosazení těchto "revolučních změn" byla zapotřebí dvoutřetinová většina hlasujících, která se nakonec na zasedání ITF v americkém Orlandu našla. Ačkoli bouřící se Australané poukazovali na nejasnost financování a faktické snížení odměn na pouhou třetinu. Skupina Kosmos tak nahradila aktuálního (2001-2018) titulárního partnera, jímž byl bankovní dům BNP Paribas. Revoluce bohužel pokračovala i v dalších letech. Změny herních systémů se objevovaly každý rok. ITF se nakrkla a v lednu roku 2023 za velkého práskání dveří čtyřletou spolupráci s Kosmosem ukončila. Obě organizace dosáhly smírného řešení svých "předchozích smluvních neshod" až letos na jaře. Některé změny přispěly k větší atraktivnosti, bohužel jiné nevyhovovaly především tenistům, ale také ne divákům. Tak teď se snad už na nějaký čas usadily.

Jak jsme si užili zatmění

Zatmění Měsíce, pochopitelně. Tuhle neděli, zajisté. Bylo dopředu avizováno v médiích. Podíval jsem se na program pražské vzdělávací a kulturní instituce Planetum, abych dopředu věděl více přímo od zdroje. Tato příspěvková organizace zahrnuje právě zrekonstruované Planetárium, Štefánikovu hvězdárnu na Petříně a také hvězdárnu Ďáblice. A protože mám se zatměním Měsíce v Ďáblicích dobré zkušenosti z roku 2018, konkrétně z 27. července 2018, podíval jsem se, co Planetum.cz nabízí za program. Jaké bylo mé překvapení, když žádné pozorování pro veřejnost neavizovalo! (Už to tam nenaleznete, nabízí se jen budoucí programy.) Naštěstí mi umělá inteligence vyhledávače našla po napsání výrazů "hvězdárna Ďáblice" a "zatmění Měsíce" ždané informace:

Co roste v Jizerských horách

Tedy co zde roste kromě hub, bylin, keřů, skal, nových resortů a památníčků smrtelných nehod. Stromy zde rostou. V Jizerských horách rostou stromy. 

Stromy v těchto místech rostly vždy. Ještě když se "tato místa" nacházela někde na jižním pólu zeměkoule a jizerskohorský žulový pluton nebyl vytvořen, pak "zde" rostli předchůdci dnešních borovic, ale i duby, buky, vrby a břízy. A sem tam nějaký ten cykas.

Jak je v Jizerkách

Mokro. V Jizerkách je mokro. 
Když jsem vedl přítelkyni Karlu od sedla Holubníku na Holubník (1071 metrů nad mořem), pak byla cesta jedna kaluž. Tolik vody jsem tu za sedmdesát let neviděl! Přišli jsme k rozcestíčku, od kterého se hřebenovka zvedá vzhůru. Utěšoval jsem Karlu, že teď už tam kaluže nebudou, když půjdeme nahoru do definovaného svahu. 
"Jak, nahoru?! Kam nahoru!?" zděsila se Karla (jako již tolikrát). Ale (jako již tolikrát) přijala mé rámě a šli i dál po rovince - teda nakloněné rovince. Mno, tak kaluže tam byly, a potok ještě navíc. Ale stejně jsme se na Holubník i skrzevá bláto a kaluže vyšplhali!

Bajka o pirátském pokladu pokračuje

Dnes navazuji na svou minulou bajku o bukanýrovi, již jsem nazval Souboj o pirátský poklad. Onen chlápek díky daru státu v hodnotě jednoho zlodaru získal svůj málem ztracený poklad v hodnotě dalších jedenácti zlodarů. No tak ano, psal jsem o kšeftu, který uzavřel bitcoinový baron Tomáš Jiřikovský se státem. A fiktivní zlodar má dnes aktuálně cenu jedné miliardy korun. Byl jsem jedním komentátorem pokárán, proč nepíšu rovnou o reálných skutečnostech a vymýšlím si bajky, když ale těch reálně informujících článků bylo moc, a bajky umějí ve stručnosti vypíchnout problém více než tuna papírových složek. Ono totiž nejde o to, jestli šlo původně o trapných 22 milionů korun (jak míní neviditelně psí kolega Vilém Barák) či v posledku o 12 miliard korun, ale o princip. (Jindy může  jít třeba o nějakých blbých 50 milionů, se kterými šeredil jiný vedoucí politik, i když je podezřelá firma nakonec vrátila...)

Chrám plný skla

Opouštíme s přítelkyní Karlou Pačinkovu huť, která sídlí v Kunraticích u Cvikova. Je Bílá sobota roku 2025, takže stále panují Velikonoce v Křišťálovém údolí. Akce, kdy se otevírají sklářské hutě, ateliéry a muzea. A také kostely. Jeden stojí hned vedle Pačinkova království. Takže ani nebudíme Eriku, takto Karlinu navigaci. Skleněné okvětní lístky, uchovávající zbytky čajových svíček, jež jsou postavené na žulových patnících na kraji cesty, co vede ke kostelním dveřím naznačují, že sklo bude pokračovat i uvnitř. Otvory v patnících prozrazují, že v nich kdysi spočívala dřevěná břevna, ale ty už dávno vzal čas. I propadlá dlažba z nepravidelných kamenů ukazuje, že zde leží už nějakou dobu. Možná ještě dříve, než byl v "empír-barokním slohu" vystavěn zdejší kostel Povýšení svatého Kříže, jenž byl vysvěcen v roce 1833. Býval tu od roku 1680 kostel sv. Josefa na místě dřívější hřbitovní kaple. A ještě předtím dřevěný kostelík pro změnu zasvěcený svatému Mikuláši. Jistě se to ví k roku 1358, stejně jako se jistě ví, že tento kostelík byl zničen okolojdoucími husity někdy kolem roku 1425.

Legenda jménem Jiří Pačinek

Je dopoledne o Bílé sobotě roku 2025, když s Karlou odjíždíme od petrovických kamarádů. Tam jsme si přes noc, plnou skleněných snů, odpočinuli od včerejší projížďky a procházky po zázracích Křišťálového údolí. Míříme do Kunratic u Cvikova. Ani nemusíme probouzet Eriku, takto Karlinu navigaci, abychom našli číslo 147, kde sídlí firma Pačinek Glass. Pece místní sklářské huti jsou umístěny v baráku, jehož architektura navozuje technicistní a starobylý pocit. Pocit je to oprávněný, protože ta budova bývala kdysi Strojní a traktorovou stanicí. Když čas trhnul sametovou oponou, neměly už STS smysl a domek se začal rozpadat. Před úplnou demolicí ho zachránil Jiří Pačinek, který si vyhlížel místo pro svou novou huť. Když už mu přestala stačit ta v Lindavě. Kde od roku 1992 pracoval ve sklárně AJETO ve sklářské dílně Petra Novotného.