úterý 1. ledna 2013

Konec experimentu


V lednu před třemi roky vypukla na Neviditelném psu registrace komentátorů. Tehdy jsem proti tomu mocně brojil a měl pro to spoustu dobrých důvodů. Jsem z dávné generace, která zažila "vosumašedesátý", kdy jediná skutečná změna, kterou tehdy obrodní komunisté povolili byla – zrušení cenzury. Jen tato jediná trhlinka v pevné hrázi totality stačila k tomu, aby voda svobody způsobila tu dávnou povodeň. Svobodu slova! Tak jsme křičeli i na náměstích v "devětavodumdesátým".

A dnes ji tedy máme, tu svoboděnku, kterou v nesmírné síle znásobil internet. A ta svoboda slova je pro všechny, jak pro odpovědné občany, tak i pro všelijakou sebranku. Před třemi lety, jsem mezi tu sebranku zařadil hlavně komunisty, nácky a antisemity. Obával jsem se, že zavedení registrace odradí nejen sprosťáky a podlé hajzlíky, ale hlavně "konstruktivní potížisty, a zejména příznivce jednotlivých autorů. (Co jsem tedy nečekal, že registrace na občanské jméno a poštovní adresu neodradila sprosťáky a podlé hajzlíky, že se pod své výplody dokázali podepsat, a že redaktor Jirka Wagner bude mít plné ruce práce s jejich další eliminací, včetně udílení banů. Inu, neznal jsem ještě fenomén Facebooku a jiných podobných řetězových chatů.)

Pro zachování svobody slova, alespoň pod mými příspěvky, jsem si založil vlastní blog, kde si mohli pouštět hubu na špacír úplně všichni. Hned první návštěvníci moje samostatné doupě pojmenovali Hospůdka u hřbitova. A jako hospůdka, kterou začalo pravidelně navštěvovat asi deset štamgastů, to docela dobře fungovalo. V úterý se vařilo hlavní jídlo, které se zasílalo do středečního Neviditelného psa. Pátek jsem propůjčil kolegovi Moby Dickovi pro jeho deníček, aby se zde natrénoval na svoje sobotní zveřejnění na NP. Mezi těmito hlavními chody šla některé další dny vedlejší jídla, aby měli štamgasti co přežvykovat.

Poměrně brzy jsem  s překvapením zaregistroval nečekané efekty, na nichž by si mnozí spociologové mohli založit svou profesní kariéru, protože zde mají bohatý materiál nejen pro diplomku, ale i pro kandidátskou či habilitační práci.

Efekt 1: Začal fungovat nečekaný filtr. Vznikl určitý sociologický výběr štamgastů. Tato forma diskuse pod mými články přilákala lidi mé generace – plus mínus šedesátníky. Tento způsob komunikace, podobající se spíše výměně dopisů, či na sebe navazujícím diskusním příspěvkům nám nejspíš vyhovuje více než výkřiky na různých "sociálních sítích".

Efekt 2: Ve středu, kdy se ocitá v rubrice Šamanově doupě na NP můj článek, zajížděly do Hospůdky u hřbitova přímo autobusové zájezdy. Čtenost rostla – avšak nerostl počet komentářů! Jen občas se stalo, že se objevil nějaký náhodný turista, který do debaty přispěl. Tedy ukázalo se, že lidé ani tak neměli potřebu psát kometáře. A protože text článku už znali ze Psa, vyvozuji z toho, že tito návštěvníci měli zájem zejména o ty svobodné komentáře.

Efekt 3: Štamgasti prakticky dokázali mou teorii, že psaní pod nickem není anonymní. (Oni i když si někdy nick změnili, byli rozpoznatelní.) A největší překvapení: Prakticky na všechny štamgasty mám mailovou adresu, u převážné většiny znám i jejich občanské jméno a s několika z nich jsem se i osobně setkal.

Objevily se samozřejmě i anonymní sprosté útoky. Objevily se i antisemitské či hanebné výroky, hanobící rasu, náboženství či přesvědčení křesťanů a obecně všech věřících. Ale vždy se našel nějaký komentátor, který patřičně odpověděl. Jenže pak se začalo odpovídat nepatřičně. S údivem jsem se seznámil s fenoménem internetového trolla. Nejen štamgasti, ale i já jsem jím byl "potrollen" (v odpovědích jsem se choval jako troll). Protože spamový filtr ani ban na mém blogu technicky nefunguje, začal jsem trolla házet do spamu ručně. Dvakrát jsem mu dovolil vrátit se, abych ho použil jako antidotum na štamgasta, který by chtěl vyhubit všechny věřící. Jenže antidotum je jedovaté samo o sobě, a když nebyl rasista po ruce, odnesli to ostatní nevinní komentátoři. (Nu, "nevinní", každý z nás má svou jistou úchylku.)

Dvakrát jsem trolla nechal vrátit, ale napotřetí ho už vyhodil s konečnou platností. Protože neustával se svými útoky, zavedl jsem "moderování příspěvků". Byl jsem sice některými štamgasty obviněn z omezování svobody slova a nedemokratického chování, a snad se chtěl někdo i soudit o právo urážet mě na mém vlastním písečku. Jenže svoboda slova není svobodou sprostoty, stejně jako svoboda nosit zbraň není svobodou vraždit.

Moderování bych nezaváděl, kdyby fungoval spamfiltr, ale mělo to (pro mě) skvělé výsledky: Místo 30 denně začaly na blog chodit příspěvky od prověřeného trolla jen dvakrát, třikrát denně. Vždy jsem pocítil neetické zadostiučinění, když jsem je házel do spamového koše, a představoval si, jak troll bezmocně skáče pod síťkou. "Jak primitivní. A jak účinné!"

Jenže onen jedovatý rasista,. proti němuž jsem občas trolla vypouštěl, nepřestal. Vinil například židy z toho, že spolupracovali s mohamedány na islamizaci Španělska ve středověku, a pokračují v tom i dnes, ačkoli jsou muslimové jejich nepřáteli: "Muslimové se nijak netají tím, že pokud se jim podaří ovládnout Evropu, tak teprve potom "nastane ten opravdový holokaust" (= že to, co dělal Hitler, proti tomu, co zamýšlejí se Židy udělat muslimové, nic nebylo). Bohužel to svádí k úvahám, zda tedy (stejně potenciálně mrtvé) Židy raději neeliminovat sami a bez jejich podvratných aktivit ("kudly v zádech") se islamizaci ubránit (protože multikulturalismus, hlavní spojenec islamizace, je vytvářen a prosazován prakticky jenom Židy…" (Nevím, jestli si uvědomoval, že vyzývá k preventivnímu vybíjení Židů, těch zrádců.) Občas se v hospůdce objevili i echtovní židobijci, což nesmírně potěšilo jednoho doktora ze Západočeské univerzity, který tyto exempláře skutečně sbírá. Když jsem se o tom bavil s politologem Zdeňkem Zbořilem, tak ten přímo zajásal. Podle něj můj blog slouží podobně jako pornoweb pro sexuální úchyly, tedy pozitivně: Když se ukájejí nad klávesnicí, aspoň neběhají po parku, neznásilňují malé děti a nezapalují cikánům domy.

Protože máme tuhle svatou svobodu slova, tak jsem věrofobovi svobodně a trpělivě (i netrpělivě) odpovídal. Jenže právě na silvestra onen tvor vyrobil hlášku: "Mezi sionismem a nacismem je v podstatě jediný rozdíl: jeden z nich provozovali Němci a ten druhý provozují Židé." A tohle má být ausgerechnet na mém blogu?

To už nemohl zachránit žádný křik jiných komentátorů, kteří se diví, že v jiných ohledech je onen pisatel člověk velice moudrý (ochrana Evropy před Islámem v breivikovském stylu); prostě kapka přeplnila pohár. Chtěl jsem (netrollícího) militantního ateistu také vyloučit z diskuse. Jenže to už by byl druhej. A kdo bude třetí? A kdo čtvrtý?

Rozhodl jsem se proto loňským silvestrem ukončit možnost komentování příspěvků na svém blogu vůbec, zcela a úplně. A stalo se tak v prvních sekundách tohoto roku 2013. A je to skoro přesně deset let po tom, co o podobném kroku na NP uvažoval Aston, vůči čemuž jsem se tehdy směle ohrazoval. Stále si myslím, že svobodná diskuse má smysl.

Ale opilecké (ožralé intelektem) žvásty ne. Před třemi lety jsem k budoucímu provozu v otvíraném lokále napsal: "Jenom se tam prosím alespoň trochu chovejte jako partneři - i když neregistrovaní partneři..." Inu, nestalo se.

Blog není mým životem. Stačí, že ho píšu; nemám čas číst všechny kometáře a ani je "moderovat" uvázaný na vodítku internetu. Mám rozepsané dvě knihy a další dvě čekají v nakladatelstvích. Bylo to poučné, a bylo toho dost. Kdo bude chtít diskutovat pod mými psími články, bude tak moci i nadále činit, ovšem podle pravidel, jež na Neviditelném psu ustanovil jeho principál Ondřej Neff. Když budu mít na blogu něco svého nepsího, tak holt mají komentátoři smůlu. Ti, kteří by chtěli autorovi napsat své mínění, mohou tak činiti i nadále, mail najdou na blogu v mém profilu.

Nuže, chtěl jsem psát o Novém roku, o projevu pana prezidenta, o prezidentských (ne)volbách, o amnestii, kterou Klaus vyfoukl svému následníkovi, o 20 letech samostatnosti Česka, ale protože včera skončila po třech letech jedna etapa mého internetového života, a nemám kapacitu přemýšlet o jiných věcech, napsal jsem, co jsem napsal. Abyste se nedivili, až někdy zabloudíte k Šamanovu doupěti, Hospůdce u hřbitova, odkud odešla jedna tříletá komunita hned do toho blízkého virtuálního sousedství. Pořád se tam kouří z komína. Ale to jen vařím pro Neviditelného psa.

Mělo to smysl. Dva štamgasti si chtějí otevřít vlastní blog, třetí ho už otevřel. A s většinou štamgastů jsme si mailem vyměnili novoročenky. A tak i všem čtenářů Šamanova doupěte a Neviditelného psa přeju:

"Všechno nejlepší v Novém roce."