K tomuto výročí pořádá Obec spisovatelů v zasedací síni Církve českosloveské husitské v bývalé karlínské synagoze (Praha 8 – Karlín, Vítkova 13) vzpomínkový happening "Pamatuj". A to v úterý 8. března 2016 od 18:30.
Pozvaní spisovatelé a básníci, Markéta Hlasivcová, Olga Nytrová, Františka Vrbenská, Jan Kovanic a další toto výročí uctí formou autorských čtení ze své tvorby, vztahující se k holocaustu. Já tedy budu číst ze své knihy Mír v Izraeli kapitoly, týkající se návštěv Jad Vašem.
O rodinném táboře v Auschwitzu jsem psal na Psu už v roce 2004, článek Nejradostnější svátek byl na mém blogu zveřejněn 6. října 2014, pro dnešek z něj vybírám podstatné:
Tento tábor byl vedlejším produktem zkrášlovací akce, ve které se město "Lázně Terezín" připravovalo na návštěvu delegátů Mezinárodního červeného kříže. Terezín však byl všechno jiné, než lázně. Především byl přeplněný. Proto 6. září 1943 odjel do Osvětimi první "odlehčovací" transport s pěti tisíci lidmi. Bylo jim řečeno, že jedou do Pracovního tábora Birkenau u Nové Beruně. A skutečně - vězni nebyli podrobeni v Birkenau selekci, nikdo nešel do plynu - ale do toho "rodinného tábora", pro který byl vyčleněn úsek B.II.b. Nemohli tam sice bydlet rodiny pospolu, byly zvlášť bloky pro muže, pro ženy a později i samostatný dětský blok. Ale mohli se vídat - za společným ostnatým drátem.Toto privilegium bylo doprovázeno dalšími vylepšeními - oproti jiným osvětimským táborům. Děti dostávaly o trochu lepší jídlo, v táboře existovaly dílny, kde pracovali vězňové ve prospěch ostatních, stavěla se místní silnice, kopaly odvodňovací kanály. Šlo o jakési pokračování terezínského gheta - a také zde měl tento úsek sloužit jako kamufláž, pro případnou návštěvu Červeného kříže. Jinak však byla v rodinném táboře úmrtnost podobná, jako v jiných úsecích Osvětimi. Během půl roku zemřela asi třetina z prvního zářijového transportu.
Jenže Terezín byl stále dost přeplněný. V prosinci přijelo do Osvětimi-Birkenau dalších 5000 lidí. A tak byl přeplněný - přes "přirozený úbytek" - i rodinný tábor B.II.b. Němci to vyřešili po svém. V jediné noci z 8. na 9. března 1944, zavraždili 3792 přeživších českých Židů ze zářijového transportu, od mladého až po starce, děti, ženy. Ti prý při vchodu do plynové komory zpívali Kde domov můj a Hatikvu, nynější izraelskou hymnu...
V květnu 1944 přijel do Osvětimi z Terezína tuplovaný transport se sedmi a půl tisíci lidmi (byla v něm i tetinka Anka, tátova sestřenice) - takže v červenci "museli" nacisti likvidovat dalších 6.000 českých Židů, hlavně z prosincových transportů - ale na to si vyhradili už dvě noci. (Strýčínek Pavel Stránský – manžel tátovy sestřenice Irmy, se tomuto osudu vyhnul dřívějším odvelením na pracovní nasazení). A protože pan Maurice Rossel z Červeného kříže byl poměrně vylidněným Terezínem v červenci 1944 přímo uchvácen a už dál po ničem nepátral, odjelo do konce října z Terezína na smrt do Osvětimi dalších 18.400 lidí. Ti byli selektováni přímo na rampě - na "rodinný tábor" si už nebylo třeba hrát…
Viz i událost na facebooku.
Žádné komentáře:
Okomentovat