Létající hotel v Ejn Gedi

(Užít si cesty údolím Arava a kolem Mrtvého moře)

Je minuta po třetí, když vyjíždíme z Timna parku. A nyní vzhůru k Masadě a do Ejn Gedi! Pospíchám po nepříliš kvalitní avšak rovné silnici k severojižní magistrále číslo 90. Ty tři kilometry ke křižovatce, na které se s námi loučí poutací egyptské postavy zvládám za dvě minuty, ale už ve mně coci hlodá. Hlodá a říká, že není potřeba spěchat, protože Masadu dneska stejně už nestihneme. Jó, kdyby tak byla za rohem, ale spíše bude za několika rohy. Za kolika, to zjistím až o třináct kilometrů severněji v Jotvatě, kde jsme se znovu stavili na opožděném obědě.


Nejdříve nakrmíme autíčko, jak jsem měl v plánu. Jenže tak prosté to nebylo. Už když jsme jeli na jih, tak jsme se v Jotvatě zastavovali, a tehdy jsem si vynašel, jak se dostat k místní pumpě. Zdejší nákupní a občerstvovací středisko se musí objet zprava. A za ním jsou dva stojany u okružní silničky. Ale z které strany se má přijet? Nejlépe z takové, abyste přirazili hrdlem nádrže ke stojanu. No dobře, ale kde je tu nějaká obsluha? Je tu samoobsluha! A displej, na kterém vám v hebrejštině a pumpové angličtině vysvětlí, co a jak. Věděli jsme nic a nijak, bezmocni vůči chytrému stroji. Ale pustili jsme se do operace.

Benzin má číslo 95, k tomu patří příslušná výdejní pistole. To jsme rozpoznali. Platiti budeme Janinou kreditní kartou. To jsme chtěli. Jak ale přinutit výdejní pistoli, aby něco vydala? Naštěstí u vedlejšího stojanu přistálo auto, také z půjčovny. Pan řidič byl velice ochotný Američan, zvláště, když viděl krásku v nesnázích. Na klávesnici stojanu vykouzlil příslušné modlitby. Aby však nastalo čerpání, musela se vykonat ještě jedna oběť: Zadat číslo pasu! Stojan nejspíše zaregistroval plátce z ciziny a začal být podezřívavý. Po krátkém intenzivním hledání Janinka pas vytáhla, opsala příslušné numero, a sláva, pohybodárná kapalina začala prýštit! Zastavila se přesně po tom, co jsme utratili 200 šekelů (a deset agorot). Buďto nám těch 33 litrů a něco stačilo k doplnění nádrže na plnou (úplně nestačilo, ale byli jsme téměř plní), anebo nám nechtěli dát víc benzinu než za dvě stě. (Anebo takovou sumu nastavil hodný pan Američan.) Aktuální místní cena páčila 6,02 ILS/l, při přepočtu na ofiš kurz 6,5 Kč/ILS tedy asi 39 Kč/litr. Avšak při přepočtu na aktuální průměrnou mzdu 81.500/27.500 bychom to měli vydělit právě třemi, takže jako Izraelce by nás litr benzinu přišel jen na 13 korun. A to si libujeme, jakýže to máme porevoluční hospodářský zázrak!!!

V okolí řeky Zin

Cosi jsme si pak koupili k jídlu v místní výkrmně, pozornost však směřuju k Janině chytrouši a mapě na něm. Ta nám říká, že Masada je o dalších sto osmdesát kilometrů severněji, a když pojedeme slušně a nedostaneme se do kolony, pak tam budeme za dvě a čtvrt hodiny. Jenže to už bude dávno po zavírací době všedního dne. Vlastně ne, dneska je svátek a zároveň den před svátkem, takže tam nejspíš mají zavřeno od čtyř (poslední vstup ve tři). A teď jsou čtyři… O Masadu však nepřijdeme. Dnes už jen prostě dojedeme do svého přespávacího hotelu v Ejn Gedi, který je jen o šestnáct kilometru severněji, a zítra ráno se ten kousek vrátíme. Jen co navštívíme Davidovo údolí. A do Jeruzaléma pak pojedeme z Masady, no.

Jsme plni jídla i benzinu, vyrážíme po devadesátce na sever. Cesta to nebude úplně krátká. Už máme dneska za sebou obcházení skalních hub, šplhání do skalních oken, prolézání antikvárních dolů a obcházení skalních sloupů. Řídím tedy já. Protože se Janinka dlouhodobě prohlašuje za neschopnu navigovat, jedu podle domácí přípravy a dřívějších zkušeností. Bude to jednoduché – pořád po devadesátce. A konečné zatočení do kibucu a zaparkování před hotelem jsem se učil, jako bych tam měl letět s tajnou misí. Jediné, co mě trápí je, že nemohu fotografovat, to se při řízení moc nehodí. A přitom takové krásy a zajímavostí kolem nás!

Jedeme údolím Arava jež spojuje Ejlatský (Akabský) záliv s Mrtvým mořem, po rozsáhlé planině, plné naplaveného písku se zelenými skvrnkami akácií. U Jotvaty je dno Aravy široké asi jen 6 km. Na západě ho lemují svahy, sestupující z náhorní planiny Negevské pouště, jež leží ve výšce 400 m n. m. a jejíž okrajové vrcholky nad Aravou přesahují 500 metrů. Tyto svahy hrají sto padesáti odstíny hnědé barvy. Na východě stoupají jordánská pohoří až do výšek kolem 1.600 m n.m. Ty se chlubí povětšinou mnoha odstíny bílé, což je dáno hlavně atmosférickým kouřmem, jak se postupně vzdalují až do dvacetikilometrové vzdálenosti. Arava nejdříve vystupuje až do výšky 230 metrů nad mořem, pak mírně klesá až k jižnímu cípu Mrtvého moře. Jedeme vlastně po dně příkopové propadliny, jež k severu pokračuje přes Mrtvé moře, Jordánské údolí, jezero Kineret, Chulské údolí až končí v libanonském údolí Bekáa. No a na jih pak systém zlomů vede přes Akabský záliv až hluboko do Afriky k jezeru Tanganjika a Olduvajské rokli. Jde vlastně o součást Velké příkopové propadliny. Cestovat po jejím dně muselo být pro australopitheky poměrně jednoduché. Také nemohli zabloudit! A také nefotografovali.

V okolí řeky Zin

Nejdříve svádím Janinku k fotografování výkřiky úžasu. Nebe v tento odpolední čas již poněkud promodralo a slunce občas vykreslí i nějaký stín. Dobré světlo! Tentokrát Janě ukazuji to, čím jsem ji při přeletu pouště Negev na jih neobtěžoval. Silničářskou fintu, s níž se místní komunikace vyrovnávají se zimními a jarními záplavovými dešti. V těchto místech přívalové srážky vytvářejí rokliny a hluboká vádí jen místy. Většinou jde o vyschlé delty výše položených občasných toků. Proto zde silnice přechází přes plochá a široká dna, místy je to odhadem asi třetina krajiny. Silniční linie vede typicky kilometr po ploché vyvýšenině, načež se o dva-tři metry sklání k naplaveným strukturám, které jsou široké asi půl kilometru. Tak dlouhé estakády by značně prodražily stavbu silnice. Proto se v místech oněch delt silnice vzdává i jen pouhého náspu, který by přívaly vod stejně odnesly. Vede přímo v úrovni terénu, oddělená od planiny jen příkopem. Když vodní živel přijde, silnice je zaplavena pískem, když po několika hodinách vodní živel odejde, odhrnou silniční pluhy naplaveniny stranou. Asi jeden nebo dva dny bývá tak zatarasen tento přístup k Ejlatu (typicky v únoru, případně březnu). Musíte ho objet buďto silnicí číslo 60, vedoucí z Jeruzaléma kolem Hebronu ("Západní břeh", na dotek Area A+B, zakázáno pro auta z izraelské půjčovny), anebo čtyřicítkou, po jaké jsme přijeli z Tel Avivu my. Tyhle zaplavované kusy devadesátky jsou pak označeny trojúhelníkovou značkou s vlnkami a informačním nápisem "Nebezpečí, když je most zaplaven". Ale žádný anoncovaný "bridge" zde nehledejte, nanejvýš skruž pod silnicí…

Vádí Paran

Hodinu po odjezdu z Jotvaty, chvíli poté, co vpravo do hor odbočuje třináctka, chvíli předtím, než dojedeme na vrstevnici Nula, přejíždíme právě takový neexistující "bridge" přes dva kilometry širokou deltu vádí Paran. Poprosím Janinku, aby vytáhla svého chytrouše a sejmula ten obrázek: Protáhlý sépiově hnědý štěrkový hřeben, nad ním obláčky v modrém nebi, pod ním nezřetelné koryto se světlým pískem, zvýrazněné zelenými keři na dně a občasnou akácií. Právě díky těmto zaplavovaným místům může být až 10 % pouště pokryto rostlinstvem. Zejména tedy keři, a pak těmi občasnými akáciemi. V oblasti, kde je zhruba 50 mm srážek ročně, žádný jiný strom nevydrží. Akácie rostou hodně izolovaně: mají rozsáhlý kořenný systém, který vysaje vodu až do vzdálenosti několika desítek metrů, takže v jejich blízkosti žádný jiný strom růst nemůže. Ani akácie…

Jana snímek vyrobí, avšak s vyslovenou nechutí. A pak ještě asi pět. Načež přístroj schová. "Nebudu fotit!" Protože je opravdu unavená, jedu další hodinu bez požadavků na focení. Vím, že by Janinka fotila, ale vím, že by pak už neměla sílu tu krásu vstřebávat. A tak ani nemám zachycenu jistou novinku: Přecejen  se pracuje na splavnění, tedy zprůjezdění devadesátky i za dešťů. Nad místními plochými a 360 dnů v roce suchými deltami se nečekaně vztyčují dlouhé estakády. Některé jsou už používané, jiné jsou ve výstavbě. Za další půlhodinu, když přijíždíme na odbočku ke krokodýlí farmě za mošavem Chaceva, vytáhne Jana foťák sama, a chvíli se jme fotit dobrovolně. Když to vidím, přestanu se přemáhat a poprosím Janu ještě o sadu snímků. To když se k silnici zleva přimyká kaňon občasné řeky Zin (jejíž prameniště poblíž Sde Boker jsme nenavštívili). Na západ lze odsud proti klikatému proudu (v podzemí jistě něco teče) k jejím pramenům dorazit pěšky. A to po asi 70 kilometrů dlouhé turistické stezce. Avšak tohle dobrodružství ponecháme už jiným dorostencům.

Kolem řeky Zin

Po vysokém mostě přejíždíme koryto řeky Zin, další její přítok překonáváme po jeho dně. Da dostáváme se ke strategické křižovatce. Velký náklaďák s přívěsem, zcela obsazeném auty, který sem dorazil z Ejlatu, otáčí na téčkové křižovatce prudce vlevo, aby vyšplhal do hor a potom dovezl svůj náklad do Dimony. My odbočujeme vpravo, ale hned za autobusovou zastávkou zastavujeme, ačkoliv nejsme autobus. (No, a proto ani nemáme vestavěný záchod…) 132 kilometrů z Jotvaty nám zabralo slibovanou hodinu čtyřicet. (Když je maximum devadesát za hodinu, pak průměrná osmdesátka zobrazuje realitu. Konkrétně je tři čtvrti na šest letního času.) Vyrobím ještě několik fotek, a pak se vracím k autu. Čeká nás prudké klesání k Mrtvému moři. Jsme už dvě stě metrů pod hladinou moře, ale na poměrně krátkém úseku se musíme ponořit ještě o dalších dvě stě. Samotná hladina Mrtvého moře se dnes nachází 420 metrů pod hladinu světového oceánu. (V roce 2008 jsem psal 411 metrů, hladina umírajícího moře však stále klesá.)

Jedeme kolem jižní části Mrtvého moře, které zde již není mořem, jenom soustavou odsolovacích nádrží. A na jeho okraji nás veselými barvami  vítá kovová konstrukce, patřící jakési chemické továrně: Bílá, červená, zelená, modrá, žlutá, vyvedené tak, že továrna vypadá spíše jako obří skluzavka. Ukazuji Janince, jak zde z vysokých komínů jakýchsi pecí uniká pára. Ano, je to vodní pára. Pára, která ještě před chvílí byla vodou Mrtvého moře. Tak přirozený odpar tu je od doby, co geologické procesy uzavřely severní část Velké příkopové propadliny od moře. Jenže zdejší firmy (včetně kolegyň na jordánské straně) přidávají k odparu přirozenému ještě umělý. Těží bohatství Mrtvého moře tím, že odpařují jeho vodu, čímž za ohromného výdaje energie urychlují zánik této unikátní přírodní památky! Považuji to za zvrhlost. Stejně jako informaci, že tato továrna přečerpává vodu ze severní části (kde to ještě vypadá jako moře) do jižní, odsolovací části zcela ZDARMA! Na své vlastní náklady! V roce 2008 jsem měl vizuální dojem, že ze severu teče voda na jih přes jakýsi jízek se stavidly samospádem. Ale ne, teď už se musí přečetpávat. Vynikajícím důsledkem (z jedné reklamní kampaně na jihomrtvomořské hotely) je, že voda v jižní části zůstává na stejné úrovni. Ale voda ze severu mizí o to rychleji, troubové!

Demonstrace Lotových žen. Nebo sfing.

Tady někde se prý rozkládala dávná města Sodoma a Gomora. Jedna z místních skal vlevo na skalnatém břehu má být Lotovou ženou, upozorňuju Janinku. Jenže stejně jako mě už potřetí, tak ani jí se nepodaří paní Lotovou identifikovat. Je tu skutečně celá manifestace Lotových žen ze skal, které se rozpadají už málem pouhým pohledem. Inu – instantní štěrk. Vpravo míjíme hotelové městečko Neve Zohar, kde jsem se koupal v roce 2014. Za chvíli projíždíme kolem další hotelové oázy Ejn Bokek, kde jsem se koupal v roce 2008. (V těchto místech, za potokem Bokek/Boqeq, končí poušť Negev a začíná Judská poušť.) Nabízím Janě, jestli se nezastavíme a nesmočíme? Avšak Janinka má proti ponoření se do olejovitě slizké tekutiny jakési výhrady. Ne, v Mrtvém moři se koupat nechce, jak tvrdila už doma. Stačila ji loňská zkušenost z dezinfekcí drobných poranění…

Odsolovací pole, nikoli už moře

A tak jedeme, jedeme, co to dá, abychom už byli "doma". Kolem vodních lánů, rozčleněných mezemi hrází. Pak voda vpravo mizí, jedeme kolem přečerpávacího kanálu. Tady už Mrtvé moře umřelo. Ale ta jeho severní část je pořád ještě v nejhlubší části 380 metrů hluboká, stále je co přečerpávat. A snad se v dohledné době několika pětiletek dočkáme přečerpávání vody z jordánské Akaby. Voda z Rudého moře by sem měla být přiváděna potrubími na jordánské straně hranic (aby projekt mohl získat meziarabskou podporu). Elektrická energie, která bude potřeba na vyčerpání do zmiňované dvěstěmetrové výšky bude získávána nazpět v kaskádě elektráren při spádu do relativní hloubky 600 metrů – a ještě jí dost zbude k využití na obou stranách hranic. Obavy z nekompatibilního solného zamoření jsou zažehnány tím, že zdrojová rudomořská voda se bude částečně odsolovat. (Aby se přírodně zasolila, až připlyne do přesoleného Mrtvého moře.) A část jí bude Izrael odsolovat zcela, a poslouží pak potřebám jak Izraele, tak sousedního Jordánska.
 
Už ve své knížce jsem psal: "Místní kapalina má hustotu 35 %. Česká Wikipedie v roce 2014 udává 33,7 %. Americká to zase pro rok 2011 vidí na 34,2 %. Asi jak kde a jak kdy. Nicméně různé soli tvoří asi třetinu objemu zdejší kapaliny. Prakticky nasycený roztok. Pro samotnou sůl se udává, že při teplotě vody 20°C je třeba ve 100 mililitrech anebo gramech rozpustit 35,9 g soli, abychom dostali nasycený roztok."

Přečerpávací kanál

Cesta se zatáčí do vnitrozemí. V pohledu nad silnicí hledám Masadu. Je to jedna z místních stolových hor, ale zde je kromě stoliček i celý skalní úsměv. Masadu rozeznám, až když míjíme odbočku k ní. Vpravo se znovu objevuje vodní hladina, tentokrát volná. Mezi břehem a silnicí se lesknou zrádná jezírka bolanim. Už cítím seno v cílové stáji, jak kůň na konci dlouhé cesty. Správně a bez navigace zabočuji do prudké serpentiny ve svahu. Tam na vršíčku na nás čeká náš En Gedi Hotel, jak jsem si našel pomocí souřadnic. Jsem na sebe pyšný! Našel jsem náš cíl bez navigace, bez kufrování a na první pokus. A na čas, heč! Jo, aha, musíme zastavit před branou, podobně jako před Midreshet Ben Gurion, však mi Booking.com napsal, že jde o pobyt v destinaci Kibbutz Ein Gedi. A kibuc značí, že je tu brána, teď, v půl sedmé večer, už normálně zavřená. Nějakým pěším turistům zevnitř, kteří si vyšli na večerní procházku k moři, ji otevírá bezpečák v neprůstřelné vestě. Ukazuju mu naši rezervaci, ale on mne s úsměvem odmítá: "To není tady, musíte dolů, a pak vlevo a vlevo," rozumím.

V okolí řeky Zin

Dobře, otáčím, sjíždím dolů a pokračuju po devadesátce vlevo a hledám jinou odbočku do kibucu. Jana si už naladila chytrouše a chce mne navádět navigací. Jenže první křižovatka vlevo v reálu schází. Po kilometříku narazím na kruhák, na něm odbočuju vlevo. Vpravo je moře a rovně to nejde, protože tam se pod silnicí číslo 90 propadlo bolani. Totiž: Pod zemí se zde nalézají dutiny, vyplněné solí. ("Bolanim", jednotné číslo bolani.) Po ústupu vod Mrtvého moře jsou tyto dutiny vymývány dešťovou vodou i prameny. Sůl se v nich rozpustí a odteče. Do vzniklé kaverny pak můžete zapadnout. Vy, anebo, jako v tomto případě, benzinová pumpa. (Ještěže jsem tankoval v Jotvatě!) Pár set metrů do vnitrozemí, a je zde další odbočka vlevo – za svodidlem. Nezbývá, než odbočit zase doprava souběžně s pobřežím. Na další křižovatce zatáčím vlevo – a ocitám se před historickou synagogou. No dobře, tu si chceme také prohlédnout, ale na hotel nevypadá. Koukám do chytrouše, i v terénu nakonec najdu ještě jednu odbočku vlevo před touhle odbočkou. Dokonce na ni vjedu. Jedno auto se vejde pohodlně, asfalt však končí hned za nějakou místní výrobnou. Kozí stezkou, horší než "Hura-silnice", ale jet nechci. Zastavuji a čumím na displej. Na něm se vesele předvádějí komunikace, které s realitou nemají nic společného. Propad silnice a následné okolní úpravy udělaly z elektronických map paskvil. Stali jsme se obětí "Temporary Bypass".

V okolí řeky Zin

Vracíme se na devadesátku, vlastně na její objížďku a pokračujeme zase k severu. A už jsme až na konci osídleného areálu, na posledním kruháku. Za ním lze vpravo pokračovat po devadesátce na Jeruzalém, anebo zabočit vlevo na rozsáhlé parkoviště před vchodem do rezervace Ejn Gedi, konkrétně do údolí Nachal David. No ale tam přece žádnej hotel není! To vím, tam jsem už byl, a tam je jen vstup do tý blbý rezervace! Kampak nám ten hotel uletěl?

"Honzo, je to tady," upozorňuje mne mírně Jana, ale jak to může vědět, když se neumí orientovat? A já to tady přece znám! Měli jsme mít hotel v kibucu Ejn Gedi, a ten je za námi už pár kilometrů. Naštvu se a vracím se zpátky k tomu mizernému hlídači brány, abychom se ho vyptali, jak máme do toho kibucu zajet, když nesmíme zajet do kibucu? Když je tak chytrej??? Jsem už na kraji hysterického výbuchu. Je sedm hodin, slunce zapadá, tady, ve stínu hor je už šero. Za chvíli bude tma, a my budeme muset přespat někde v poušti v autu. Ale hotel zaplatit stejně musíme, už ho nejde zrušit. Sakra!

Před botanickou

Znovu auto šplhá do svahu, ale před zavřenou bránu nevjedu. Zastavím kousek před ní a zaparkuju před vchodem do místní vyhlášené botanické zahrady. Tu jsem chtěl původně navštívit taky ještě dneska, tak si ji prohlídneme zítra. Jdeme s Janou pěšky znovu k bezpečákovi a znovu se ho ptáme. Bohužel jsem někde zasel vytištěnou mapu. Janinka mu předkládá chytrouše, a on jí na něm ukazuje, kam máme dojet. A pak mne Jana naviguje. Zase dolů, pak zase vlevo, na kruháči zase vlevo, pod ancientní synagogou tentokrát rovně, na kruháči, kde jsme před půlhodinkou skončili nově vpravo na Jeruzalém – a za tímhle posledním kruháčem přijíždíme na další kruháč, kterého jsem si předtím nevšiml! Jsou zde hned dva za sebou, tvoří jakousi osmičku nebo sněhuláka.  A z toho druhého kruháku vede odbočka do svahu, kde se rozkládá náš hotel. Ale nikoli "En Gedi Hotel" (který je v kibucu), avšak "En Gedi Hostel" (který je kilometry za kibucem). A tenhle nápis viděla Janinka z předchozího kruháku svítit do počínajícího soumraku. A já vůl jí nevěřil. Ano, na mapy Jana není, ale když si všimne jisté konkrétnosti, tak se dovede v každém bludišti vyznat jako nejlépe trénovaná myš. Musím jí příště více věřit…

Vyjedu na parkoviště, je už skoro plné, stejně jako hotel. Inu – zítra je svátek! Vyšpháme po svahu asi dvě patra po schodech, než se dostaneme k recepci. Sláva, čekají nás tady, a rádi převezmou platbu kartou. (Kdybychom nepřijeli, tak by si ji strhli sami…) Fasujeme klíče, jdeme se ubytovat. V bludišti terasových apartmánů svůj pokoj najdeme snadno – je to zase ten poslední, nejlepší, s bočním výhledem na tmící se moře. Odložím batoh, záchranné to zavazadlo s nejdůležitějšími dokumenty, harddisky a záložními trenýrkami, a klekám na kolena, abych odprosil svou neregistrovanou ženu o odpuštění. Pobavím ji. Načež spěchám do auta pro zbytek nákladu. Cestou po schodech dolů to tu trochu prozkoumám. Mezi dvěma rameny dvoupodlažní stavby je plácek, na kterém (a také na schodištích, kterých je tu celé bludiště) skotačí děti. Místní, asi jeruzalémské obsazení, svědčí o tom, že jsme si vybrali správné ubytování. Pod tím pláckem se skrývá protiletecký kryt, který však dnes slouží spíše jako sušárna.

Zrušená silnice pod En Gedi Hostel

Drobně jsme se občerstvili, zjařili jsme pod sprchou. Načež jsme se vydali obhlídnout nejbližší okolí. Scházíme ke kruháku, u autobusové zastávky přelézáme svodidla. Na devadesátce nic nejede. Přelézáme druhá svodidla a dostáváme se nečekaně na další silnici! Lépe řečeno její opuštěné vydlážděné zvlněné zbytky, které odnáší nezbedná voda. Ve svitu mobilů jdeme opatrně směrem k moři. Strmí tu nad ním plošinka. Podle oblázků zde nejspíše bývala před časem pláž. Potvrzuje to i vybledlá a ve tmě skoro neviditelná značka s piktogramem ve vlnkách plavajícího panáčka. Na jordánském břehu se rozsvěcují světla, světla svítí i za námi. Nejdeme dále, nechceme, aby se pod námi rozevřelo nějaké bolani. Vpravo se otvírá jakási strž, vlastně koryto Davidova potoka. Vynořuje se z něj mladý cizozemský turista, který nás ubezpečuje, že cesta k moři je tudy schůdná.

Možná, že ano, avšak nikoli pro nás. Ne teď, v našich stavech, a ne v této tmě, jež brzo bude skoro egyptská. Rád bych se tam podíval zítra ráno. Zítřek je však náročný. Čeká nás naplánovaná návštěva Nachal David (to v první řadě, kvůli tomu jsme se zde ubytovali), pak odložená cesta na Masadu. Ještě bychom se mohli vrátit do Ejn Gedi zkouknout botanickou zahradu a vykopávky starověké synagogy, a pak už hurá na Jeruzalém!

Avšak o tom až příště.

Dnes už ne

(Prožito na silnici z Jotvaty do Ejn Gedi, kde jsem málem zahynul kvůli létajícímu ho(s)telu v pondělí 1. května 2017, psáno v Praze na Lužinách v úterý 26. září 2017. )

Fotogalerie z cesty údolím Arava a kolem Mrtvého moře do Ejn Gedi: ZDE
Foto © Jana Rečková, © Jan Kovanic

***
Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba v e-shopu na Neoluxoru mají ještě poslední kusy; vedou ho tam v učebnicích:) či na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)