 |
| Pohled zleva |
Z knihy Oldřicha Sládka „Ve znamení smrtihlava“ (Praha, Naše vojsko, 1991, str. 329) opisuji zprávu Sboru národní bezpečnosti ze stanice v Bouzově, datovanou 8. července 1945:
„V Javoříčku byli všichni muži od 15 let až na ty, kterým se podařilo odplazit se buď potokem, nebo zavrtati se do hnoje, pod dřevěný chlívek apod., zastřeleni. Někteří museli lehnouti na zem a na zemi byli zezadu stříleni. Jiní byli stříleni stoje u zdi. Mnozí byli utlučeni v hořících domech, kde byly pak jejich mrtvoly nalezeny. Ti, kteří se chtěli spasiti útěkem, byli hlídkujícími hordami zastřeleni mimo osady nebo vráceni do vesnice a tam brutálním způsobem ubiti.
 |
| Místo prvních esesáckých vražd |
Ženy a děti musely
opustiti osadu a dobytek vyhnati ze stájí. Několik kusů hovězího dobytka bylo
zastřeleno v Javoříčku, jiné kusy byly hordami odvedeny neznámo kam. Některé
kusy též uhořely.
Celkem bylo zastřeleno 38 mužů, nejmladší 15, nejstarší 76. Byli zastřeleni i muži, kteří jen náhodou v Javoříčku dleli návštěvou nebo za jinou prací. Několik jich bylo zastřeleno v lese 3 km od Javoříčka. Některé z žen byly též týrány a vyhnány i s dětmi.“
Vesnice leží na březích potoka Javoříčka. (Není to „jako říčka“, v době sucha je jeho koryto téměř prázdné). V roce 1937 bylo kolem něj rozptýleno 33 domů, ve kterých žilo 174 obyvatel. Na konci obce, trochu stranou u lesa, stála myslivna. Tyto moravské Lidice byly vypáleny, stát zůstala pouze budova malotřídní školy, jeden dům, jedna stodola a jedna kaplička. Jo - a jedna boží muka.
Smutným faktem je, že obec, jež je poprvé zmíněna v roce 1348, se po šesti stech letech své dosvědčené existence z neštěstí nikdy zcela nevzpamatovala. Po jejím vypálení zde zůstalo jen 12 obyvatel. V roce 2015 měla vesnice 17 vesměs nových domů, ve kterých žilo asi padesát lidí. Avšak z autonavigací je vymazána, neboť je dnes součástí obce Luká.
Z vypálených domů zbyly
jen "hrobodomy".
Ohraničují je nově vystavěné nizounké zídky na místech základů, které zde byly
postaveny v rámci projektu "Oživené Javoříčko". A u nich stojí
panely, na kterých jsou uvedeny informace o masakru i emotivní vyprávění
jednoho přeživšího.
 |
| "Hrobodům" |
Nad pamětní deskou se klene černý kamenný kříž s trnovou korunou a nápisem "Společný hrob 38 mužů zastřelených dne 5.5. 1945 německou jednotkou SS". Pietní místo bylo nově upraveno v roce 2010. A kolem něj se každoročně scházejí pamětníci, jejich příbuzní a davy lidí, kteří nechtějí zapomenout na tyto oběti tak dávné, ale stále živé bestiality, od které nejsme ani tak moc vzdáleni.
Popisovaný památník se
odráží od rozlehlého pole omšelých kamenných čtverců, mezi nimiž vyrážejí trsy
pampelišek. Nad touto plochou, jen patnáct metrů za křížem, ční k nebi původní
olbřímí památník: Ohavné socrealistické sousoší, jaké se vyrábělo po roce 1948
snad na běžícím pásu. Toto konkrétní zde spočinulo v roce 1955.
 |
| Pohled zepředu |
"Se Sovětským svazem na věčné časy"
V Lidicích je pod křížem s trnovou korunou umístěna taky nějaká deska s nápisem, ale tam naopak rudoarmějci, kteří na to místo na konci války přijeli, vzdávají hold obětem! Co má tenhle pomník hnusného komunismu společného s javoříčskými oběťmi? Nu, nakonec jsem pochopil, že má!
V září 2015 jsem zde byl se svou
„neregistrovanou partnerkou“ Janinkou. K autu na parkoviště jsme se
z prohlídky Javoříčských jeskyní vraceli pěšinou kolem potůčku Špraněk.
(Tuto okliku přes Zkamenělý zámek doporučuji každému návštěvníkovi těchto
nádherných jeskyní.) U potoka Javoříčky zde na bývalém kraji bývalé vesnice stojí
jeden z informačních panelů, jenž tu byl instalován v rámci zmiňovaného
projektu "Oživené Javoříčko". Díky informacím na tomto panelu jsem si
dohledal informace další:
Stávala zde myslivna, kde od roku 1944 bydlela rodina lesního správce Othmara Victora.
Victor byl povolán ke správě místních lesů už v roce 1942. Nejdříve bydlel s rodinou
na hradě Bouzov, který byl Řádu německých rytířů po okupaci zabrán Německou říší.
Za protektorátu pečovala o hrad – a přilehlé lesy – „Společnost pro podporu a
péči o německé kulturní památky“. Byla tu umístěna již zmiňovaná správa lesů,
hradu a hospodářství. Vojenská posádka zde nebytovala, což vyhovovalo zejména
partyzánům z oddílu Jermak a všech jeho dalších klonů.
Othmar Victor se narodil v Rakousku, ale členem NSDAP se stal už v roce 1932; do zbraní SS vstoupil v roce 1937 v Německu. Původně Rakušan, pak nácek a esesák – jenže po válce získal potvrzení o protifašistické činnosti! Místní lidi, podporující dobrovolně i nedobrovolně partyzány neudával, třebaže jakožto lesník musel mít povědomí o pohybech lidské vysoké v terénu. Snad proto byl v nemilosti u velitele Bouzova Büchse, snad proto byl vzdálen od rodiny, když ho v únoru 1945 odveleli do Ohrdufu v Durynsku. Existuje i nelichotivější teorie Victorova odchodu. Nicméně je prokázáno, že jeho žena, taky Rakušanka, Vídeňačka Hilda Victorová, nabídla partyzánům pomoc. A ti ji skutečně využili. Myslivnu několikrát krátce navštívili, bylo to dobré místo pro setkávání velitelů různých partyzánských skupin. Zde, v německé zasloužilé rodině, je skutečně nikdo nehledal. Za svou pomoc partyzánům Hilda zaplatila. Ale nezastřelili ji Němci v květnu, ale ruští partyzáni už 8. dubna 1945. Vlastě až po půlnoci toho dne, a vlastně jeden konkrétní partyzán.
Osmého večer do myslivny přišli nejdříve dva čeští partyzáni. V domě byla Hilda, její dvě děti a česká služebná, která ale navečer odešla. Kolem deváté přišla další parta, v níž i byl Grigorij Litviško, člen rozvědné skupiny Jermak-Fursenko. Měli zde čekat, až se vrátí velitel Andrej Fursenko se skupinou vlasovců, kteří chtěli přejít k partyzánům i se zbraněmi a střelivem. Jenže Litviško byl už přiožralý, jak ho předtím nalévala manželka bývalého majitele místního hotelu Aloise Pospíšila.
Pospíšil tou dobou
řídil náklaďák, kterým jeli s Fursenkem a dalším českým odbojářem do Litovle
pro vlasovce. Vrátit se měli v jedenáct v noci. A zatím Pospíšilová, která
nejspíš jela po Litviškovi a žárlila na Victorovou, valila do Litviška pomluvy.
Osamělá paní hajná prý svádí jejího muže, což zejména další člen sovětské
rozvědky, soudružka Naděžda Ivanovová, těžce nesla. Ale Pospíšilová
pokračovala: Hilda také donáší na gestapo, heč! Když se očekávané auto z
Litovle stále nevracelo, rozhodl se Litviško věc řešit po tradičním ruském
způsobu.
Pokud se Fursenko nevrátí do půlnoci, je to důkaz, že Victorová donáší gestapu, a bude tedy zastřelena. Nikdo z českých odbojářů se neodvážil protestovat. I když mělo být každému jasné, že se při podobných akcích na nějaký přesný čas nedá spoléhat. Jenže na stole vedle hodinek ležela i Litviškova pistole…
Přišla půlnoc, auto nikde, takže Litviško nevinnou ženu zastřelil. Aby nebyly siroty smutny, zavraždil i je: čtyřletou Hannelore a dvouletého Manfreda. Vydal rozkaz sbalit jídlo a myslivnu zapálit. A vrátil se s ostatními do domku Aloise Pospíšila. Jako „důkaz“, že ta hnusná Němka nežije, serval Litviško z uší mrtvé Victorové náušnice...
 |
| Boží muka přežila |
No a protože hořela hájovna a hořela v noci, tak to bylo vidět i z kilometr vzdáleného Veselíčka. Kolem druhé v noci odtamtud k požáru dorazili hasiči. Tedy z ruského hlediska kolaboranti. Litviško je zastavil a začal po nich střílet. Hasiči se rozutekli, jenom jejich velitel, starosta Veselíčka František Malínek, ne. Litviško ho totiž zastřelil na kozlíku hasičského vozu. A mohl si tak na pažbu za tu noc udělat už sedmý zářez…
(MMCH: Zkušenost s ruskými partyzánskými podrazáky měl i jeden můj skorostrejda, do jehož statku se během války nastěhovali ruští soudruzi pod vedením jistého českého politruka Picha-Tůmy. Více viz článek Musíte nám pomáhat z ledna 2002, který se do současného archivu NP už nedostal, ale na web jsem ho vrátil na svém blogu o deset let později.)
Toto byl prý důvod, proč esesáci Javoříčko vypálili. Jenže, proč by na odvetu čekali téměř měsíc? Odvety se konaly vždy okázale a okamžitě. Možná ani tehdejší velitel hradu Büchs neviděl ve vyvraždění rodiny protivného rakouského podřízeného nic, co by ho nutilo k vypálení a vystřílení obce. Protipartyzánské komando ostatně dorazilo na hrad až 4. května. Cestou se střetlo s partyzány. Kteří ještě to ráno pátého května pověsili zajaté vlasovce – pro změnu ty, kteří zůstali u té původní německé party.
 |
| Pokus o fotku pokusu modelu vesnice před vypálením |
Jagdkommando o síle asi 120 mužů začalo obkličovat vesnici v devět hodin ráno 5. května 1945. Zjevně se chystali k odvetě za včerejšek. Javoříčko byla nejbližší vesnice, v okolí operovali partyzáni, vesničané je nejspíš podporovali a tak se pro esesáky stali „oprávněným cílem“. Za půl hodiny hořel první dům. Partyzáni dělali, že nevidí dým a stáhli se. Ostatně – jako vždy. (Pamatuj na Ploštinu!) Němců byla veliká přesila. A nebyly to neozbrojené ženské a malé děti, co?, ruští vrazi! Takže jestli bylo důvodem akce zastrašení partyzánů, pak se povedla. Cesta německých jednotek do amerického zajetí byla volná. Po válce byl dopaden pouze velitel Jagdkommanda Egon Lüdemann. Který byl k dalšímu vyřízení věnován sovětskému vojenskému velitelství. A lesník Othmar Victora?
Ten se o vyvraždění své rodiny dověděl až v půli srpna 1945. Přijel do Olomouce 8. září, aby navštívil hrob své rodiny. Na hřbitově byl však zatčen, ačkoli byl vybaven rakouskými doklady, povolením americké okupační správy, potvrzením od československého konzulátu ve Vídni a rovněž i zmiňovaným potvrzením o protifašistické činnosti. Za členství v SS si odseděl tři roky. Ačkoli tvrzení, že byl členem Jagdkommanda, které vyvraždilo Javoříčko, se ukázalo jako falešné. Měl prý tak mstít smrt své rodiny. Prokazatelně tam však nebyl. Různá poválečná svědectví přeživších byla všelijak kroucena, aby se vraždy sovětského partyzána utajily. A to utajování se nějak proláklo až do dneška – protože se ty ruské vraždy nevinných lidí dodnes nějak nepřipomínají.
Oběti dubnového masakru chrabrého sovětského partyzána nejsou na pamětní desce zmíněny. Jen na oněch informačních tabulích. Díky za ty tabule. Avšak tehdejší ohavnost přetrvává v ohavném a lživém sousoší. A je to vlastně pomník ruskému vraždění! Proto by bylo nejlepší odstranit celou tu zrůdnost výbušninou.
 |
| A zprava |
Ale protože byl památník v roce 1978 prohlášen "kulturní památkou", a jako "národní kulturní památka České republiky" funguje dodnes, bylo by, myslím, vhodné, ono "vítězné sousoší" pietně umístit v nějakém lapidáriu komunistické totality. A komunistické lži. A komunistických vražd. (Psal jsem před devíti lety. A furt to tam stojí!)
Obětem "Moravských Lidic" patří úcta. A nezapomínání.
Na nikoho.
Psáno v Praze na
Lužinách dne 29. dubna 2024, dva dny před státním svátkem ČR
„Javoříčské masakry“. Byly použity i mé tehdejší snímky.
