neděle 5. prosince 2010
A nic se nestalo
Synek dnes v podvečer přiletěl z konference z Barcelony. Krátká zpráva bez zajímavosti. Večer jsem strávil hodinku na nové silnici u Přední Kopaniny, kde dnes funguje neplacené parkoviště. Na placeném parkovišti bychom se nedoplatili. Letadla totiž nelétají jako vlaky po kolejích, ale zpoždění mívají stejná. Nebo mnohem drastičtější. A je vhodné, když lidičky, kteří se dostali z plus patnácti do mínus sedmi mají připraven teplý odvoz až před výtah do svého bytu. Jde jen o to přijet, naložit a odvézt. A nezapadnout ve sněhu na kraji pololegální odstavné plochy, když už se musí stát. Ale nezapadl jsem. Nic se nestalo.
V uplynulém týdnu jsme měli sněhovou kalamitu, kdy ale ruzyňské letiště premávalo, jen dostat se na něj a z něj byl problém. Právě je po kalamitě, otepluje se, sůl už působí, cesty jsoui prohrnuty. Ještě několik hodin nebude pršet na podchlazený povrch, ledovatka přijde až zítra. Ruzyně nepremávala jen v noci na čtvrtek. Když synkův kolega letěl z Barcelony. To nepremávala mnohá letiště od Skotska, přes Francii a Německo až po Polsko. Ani brněnské letiště, kam byl kolegův stroj přesměrován. Přijal je až Frankfurt. A odtamtud je čekala cesta busem do Prahy. Tedy kolegy synkova kolegy. Synek dnes přiletěl bez problémů, jen trochu později.
Jeho letadlo se chvíli zpozdilo při odletu z Barcelony, kam se sice už dispečeři zrovna vrátili a řídí pod dohledem armády v režimu výjimečného stavu. V pátek neletělo ze Španělska nic. V sobotu neletělo nic. Synkův spoj byl druhým českým do Prahy, který odletěl víceméně podle plánu. Takže se nic nestalo.
Jen jsem si chvíli postál v polích před Přední Kopaninou. Kratší chvíli, než bych musel, kdybych se nepodíval na internet a nezvěděl, že spoj má dvacetiminutové zpoždění. Alespoň jsem strávil chvíli klidu při stmívání na náhorní plošině. Na ztemnělém nebi visely vždy tři čtyři lampiony. Pak se z nejbližšího a nejjasnějšího lampionu stalo letadlo, hlučně prosvištělo nízko nad zasněženou planinou a zmizelo nad přistávací plochou. A nad severozápadním obzorem zase visely tři čtyři lampiony přistávacích reflektorů dalších letadel. Od Suchdola jako po drátku sestupovaly jednotlivé stroje jak při nějaké invazi. Každé dvě minuty jedno. Ale nejde o žádnou invazi, tady je to ve večerní špičce obvyklé...
Stalo se až pak jen to, že jsem místo k příletu najel k odletu - ale mobily dokážou divy i na vzdálenost jednoho patra, ne jen z Barcelony do Prahy. Takže - žádná ledovka, žádné tragické zpoždění, žádná vojenská intervence, žádné tajné stávky španělských dispečerů. Nic. Synek nám přivezl Jamón Ibérico de cebo, pravou španělskou sušenou šunku, a obdržel výslužku, kterou u nás zapomněl čert, když šli s Mikulášem kolem. Odvezl jsem ho i s jeho andělem k němu domů a šel pak k sobě domů za svým.
Nic se nestalo. Jen v garážovém stání vedle nás někomu ukradli auto. A na naší sídlištní silnici se zabila ženská, která s autem sklouzla mimo vozovku. Možná si ten vůz raději měla nechat ukradnout...
Psáno v Praze 5. prosince 2010
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
20 komentářů:
Šamanovi:
No, muset někam cestovat v zimě letecky bývá málokdy povzbudivé, zejména začátkem zimy, kdy je ještě v ovzduší poměrně dost vlhkosti a na počasí to bývá znát. Letecká doprava je celkem fajnová záležitost, ale také je to prý pro lidi, co rádi cestují pohodlně a rychle, jen jim až tolika nezáleží na tom, zda se dostanou do cíle na čas, nebo až za pár dní.
Pro španělský vzdušný provoz je dobře, že ho řídí normální civilní dispečeři. Ti vojenští by to prý zvládli také, ale já osobně si myslím, že spíš jen teoreticky, protože vojenský provoz nedosahuje ani zdaleka takové intensity, jako ten civilní (zaplať pan bůh, jinak bychom asi byli ve válce), takže ti vojenští dispečeři prostě nemají návyky a zkušenosti s tím civilním intensivním, takže po nějaké době by asi zavládl chaos, který by se asi musel řešit redukcí letového řádu až do návratu těch civilních.
Ukradené auto je mrzutost, hodně drahá mrzutost, ale když je člověk naživu a zdráv, tak si na to další nakonec vydělá.
Ta žena co se zabila v autě na Vaší straně údolí, nestalo se to náhodou na Jeremiášově ulici, ve směru od Řep, za stanicí metra Stodůlky, směrem k Makru? Tam je taková poměrně záludná zatáčka, kterou podle mého názoru lidé podceňují a projíždějí jí zejména v zimě zbytečně rychle. Jsou tam betonové bloky a o ně asi není problém si ošklivě ublížit. Pro ni by asi opravdu bylo bývalo lepší, kdyby jí to auto nejpozději před tou osudnou jízdou, někdo ukradl.
Obě moje děti už mají řidičák, s oběma jsem najezdil jako "velitel vozu" bezpočet kilometrů, i v zimě a starší už lze nazvat řidičem a smí jezdit samostatně, zvládá i sníh a led. Mladší je pořád ještě sobě i okolí nebezpečný zelenáč, takže zatím pořád ještě jezdíme spolu a dokud bude zelenáč, tak to tak zůstane, aspoň dokud to auto bude moje.
Ne na Jeremiášce, kde je ta zatáčka, která by nebyla tak blbá, kdyby byla součástí křižovatky, která tam už dvacet let chybí.
Bylo to v Bucharově...
Když člověku něco ukradnou, tak ho rozčilí maličkosti. Když nám vykradli kočárkárnu, mě i dětem ukradli kolo, tak jsem se naštval až později, když jsem zjistil, že při tom ukradli i pumpičku...
Když mi ukradli Trabanta, tak jsem se naštval, že policajti anšli jeho trosky - a vrátili mi je.....
Když nám vykradli kufr auta, tak mi nejvíce vadil ukradený švýcarský nůž, a když ženě ukradli peněženku, tak nám bylo líto fotografií dětí...
A vždycky je při tom úplně nejhorší pocit, že vám někdo šátrá v intimitě...
Nic není jako dřív idráhu na PRG daj jinam, ludry.
Už se na 6/24 nesedá od severo-východu (od Kopanin) nebo jiho - západu a na 13/31 od severo - západu nebo jiho-východu. Nebo už je nová dráha bez výběrového řízení a to je prús...! Nikdo nedostal všimné.
AHOJ.RUZYŇ.
Myslím, že zhruba v době kdy se stavěl okruh, tak už tam konečně tu křižovatku dodělali. Možná, že už to smysl dává. Až zase někdy pojedu kolem tak se podívám a zapamatuji si to.
Do Bucharovy už jsem dlouho nepotřeboval, takže už si nevzpomenu, zda tam jsou nějaké pasti, nebo nejsou, ale při délce té ulice a zlomyslnosti našich stavitelů odhaduji, že jedno až dvě zákeřná tam asi budou.
V našem původním domě, kde jsme na sídlišti bydleli bylo myslím kolem 50 bytů. Lehkost s jakou někteří jeho obyvatelé nechávali dveře dokořán, mne vždy dovedla překvapit. Čím víc lidí se sejde, tím větší je pravděpodobnost, že tam bude nějaký lehkomyslný pitomec, co nebude zavírat dveře. Kočárkárnu jsem raději nevyužíval a kočárek i moje kolo jsme raději skladovali na balkóně. Později jsme vyměnili byt do domu, kde je jenom 16 bytů a s čistotou i zavíráním dveří to už začalo být výrazně lepší.
Trabant byl úžasný dříč a pracant, taková přehlížená popelka, ale jeho ekonomické parametry byly prostě pro napjatý rozpočet prostě kolosální. Pak z toho ale začala být módní záležitost a tehdy se jich prodalo i pokradlo asi nejvíc. Nevím kdy k tomu došlo, ale ten, co ho rozbil do stavu trosek prostě musel být neuvěřitelný zoufalec.
Také už jsem pár nezvaných návštěv v autě zažil a zarazilo mi na tom několik věcí. prví byla naprostá nesmyslnost toho počínání, protože ten debil neodcizil nic, co by stálo za řeč, zato ale nadělal škody skoro za 20 tisíc, když se dobýval dovnitř, prostě zoufalec. Druhou věcí, která mi na tom zarazila byla kombinace neochoty a neschopnosti police, udělat cokoli smysluplného, třeba se i podívat na záznamy kamer. Proto nevěřím současným mediálním masážím, které se snaží tvrdit, že dojde-li ke snížení rozpočtu vnitra a policie o 10%. tak se naše bezpečnostní situace zhorší. Nezhorší, ona už dávno mizerná je, ale oni řvou, řvou proto, že se obávají, že se přijde na to, že to bez zhoršení stavu půjde pokrátit ještě víc, zkrátka že se přijde na to, že za ty prachy co do nich cpeme, houby dělají. Třetí věc, která mi na tom zarazila byla, to máte naprostou pravdu v tom, že opravdu je na tom všem nejhorší ten pocit zhnusení nad tím, že se někdo hrabe ve Vaší intimitě a obávám se, že kdyby někdy někdo měl tu smůlu a byl mnou při tom svém zbytečném ničení mého majetku přistižen, asi by skončil zabitý, to v tom lepším případě, nebo by zůstal zmrzačený, protože bych se asi neudržel a ručně bych mu mé pocity sdělil a protože ty pocity nejsou hezké, nebylo by hezké ani to sdělení, jak formou, tak intensitou. Policii bych určitě nevolal, to je zbytečné.
Jsem asi dítě Štěstěny, Draku.
Jednou se nám pokusili vykrást byt - ale lupič měl smůlu. Žena byla doma a když vykopnul dveře, vyskočila od stolu, kde si něco četla, zaječela vysokým hlasem (myslím, že to bylo čtyřčárkované "c") načež se loupežník tak strašně lekl, že ubíhal z naší věže tak rychle a nebyl schopen vytočit ani jednu zatáčku - na konci každého rovného úseku schodiště bylo na poněkud špinavé zdi vidět otisky dvou dlaní, jak se snažil "odplácnout" a obličeje, jak to nezvládl. Poslední otisk byl i s krví z nosu. Policie nic nevyšetřila - ale dal jsem tomu starému policajtovi, který to přišel vyšetřovat za pravdu: Jak ho mohou jen podle popisu najít? Když jsem šel kupovat nový zámek místo toho rozkopnutého, (do železářství to mám cca 200 m) tak mi ten starý policajt řekl, ať se dívám kolem sebe a povím mu pak, kolik lidí vyhovujících popisu najdu. Když jsem se vrátil s novým zámkem, tak policajt ještě pil v kuchyni kafe. Viděl jsem tři chlápky vyhovující popisu za 5-6 minut.
To je život...
To stk Ad Jak najít pachatele:
A co otisky dlaní a vzorek krve?
(Jde o provokaci, otisky prstů se sbírají jen při vraždě. Někdy. Šetří se.)
Na Psu se ohánějí v diskuzi "absolutním zlem". Zda paní H. ví, co tím Hannah Arendt myslela?
http://www.emscuola.org/ems2/manzoni/eur_mondo/images/stermi3.gif
Krev nevím, nevím, kapitáne, ale zámek stál tuším 84.- Kč. Rozbor DNA by byl počítám o několik řádů dražší - krom toho, databáze DNA se tehdy teprve začínala zakládat. Co ale dodnes nepochopím - proč ten čípek napřed nezazvonil - vždyť se mohl zeptat, zda tam bydlí pan Novák a pak v klidu odejít. Ale oni asi při práci mozku nepoužívají. ;-)
Navíc: ta příhoda je k Šamanově článku "A nic se nestalo!"
My byli vykradeni krátce po Havlově amnestii. Nejde jen o hmotnou škodu, ale o rodinné památky a nenahraditelné osobní věci. Vždycky když si na to vzpomenu, s chutí bych ho nakopal, pitomce lidumilného.
STK:
Myslím, že Jste správně postřehl, že tito jedinci s největší pravděpodobností při práci mozek nepoužívají. Kdyby ho používali, tak by přece žili jinak, nežli v cyklech kdy jsou pár měsíců na svobodě, vyrobí průšvih a pak jsou zase pár let v base, a tak pořád dokolečka.
Jinak si myslím, že až do určité míry je jedno, kolik stojí zámek a kolik stojí rozbor DNA, který je dnes mimochodem poměrně běžný a levný, tenkrát to bylo jinak. Důležité je, určité lidi dostat z ulice do basy kam patří, protože to, co páchají působí škody a to nejen materiální, ale i devastuje to lidské duše hned několikrát, jednak tím, že jim něco zničí a odcizí, oni pak jsou nuceni znovu na to vydělat a pořídit si to, od toho zmetka to totiž v životě neuvidí a to vydělávání stojí práci a čas, navíc mnohé se ani nahradit nedá. Pak je to devastuje psychicky, ten pocit hnusu, když přijdete k "vyvětrané" chatě, nebo k vykradenému autu či bytu, je velice intensivní a mít toho zmetka po ruce, došlo by zcela nepochybně k ošklivé insultaci, to přinejmenším, v tom horším zmrzačení či zabití. Oni by prostě když se nad tím tak zamyslíte, byli schopni za určitých okolností dostat slušného člověka do basy. A další devastací lidských duší je, že díky tomu, že ti policajti nekonají ani zrovna ochotně, a efektivně a rychle už vůbec ne, tak ti zmetkové v těch cyklech kdy nejsou v base stihnou napáchat spoustu lumpáren a lidé už přestávají věřit, že ten stát je vůbec schopen je ochránit. Přichází deziluze. Vzpomeňme si na případ nejdříve sebevražd stařečků, ze kterých se nakonec vyklubala série sprostých vražd loupežných, navíc prováděných párem pachatelů, ten to, co mám na mysli ilustruje poměrně dobře. Objasněnost některých druhů trestně činnosti, spíš by se tomu mělo říkat neobjasněnost, je děsivá.
Od jisté doby se krade už i na horách. Ale skoro s jistotou to nejsou místní. Nás v Krkonoších navštívil poberta specialista na porcelán a keramiku. Dveře nevykopal, vymáčkl jen jednu půlku skleněného průhledu dveří a sklo opřel u zárubně. Zmizela sbírka hrníčků, porcelánový krucifix (po babičce) a násypník nástěnného kafemlejnku. Sběratel to musel být dost specializovaný, protože starožitné šálky bral, ale podšálky ne.
Žena vykradení brala také jako zásah do její intimity, mně tenhle pocit nezasáhl, zato jsem ztratil iluze o horách, "kde k sobě lidé mají blíž".
Schumacherovi:
Váš názor na to, že plošná amnestie opravdu nebyl dobrý nápad sdílím. Za dob dřívějších ale míval bolševik ošklivý zlozvyk, a to ten, že vadil-li mu někdo politicky, snažil se na něj "ušít boudu" v podobě obyčejného kriminálního případu, a v mnoha případech se jim to povedlo. Ján Langoš byl kdysi jedním z takto postižených. Chápu tedy, že pan Havel cítil nutkání dát to do pořádku a to, co nejdříve. Nakonec to vyústilo v onu plošnou amnestii a následky byly jak už dnes víme děsivé. To že to není dobrý nápad zaznívalo ale z jeho okolí už před tím jejím vyhlášením. Zaznívalo to ale z úst menšiny rozumných, a ze strany bolševiků, což možná nakonec přispělo k tomu, že k té amnestii nakonec došlo. Všimněte si prosím, že rozumných je na počátku nějakého průšvihu vždy menšina, většina jich začne být až po tom průšvihu, kdy už to, že je to průšvih, pochopí i úplný debil. Myslím, že si měl pan Havel nechat říci a spíše se měl pokusit o analýzu, zda pro ty případy těch nespravedlivě vězněných nelze najít nějaký společný jmenovatel a nechat je pak amnestovat podle něj, a kdyby to nešlo, což by asi nešlo, měl myslím amnestovat nedbalostní trestné činy a tyto případy nechat řešit jednotlivě řádně popoháněným policejním týmem, Policajt, kterému funí šéf za krk, dovede být i docela pracovitý a efektivní. Bez toho funění to jde bohužel málokdy. Bohužel pro mnohé, tenkráte zvítězily emoce, rozum zůstal stranou a došlo k té plošné amnestii se všemi neblahými následky.
Michalovi:
Ta ztráta toho pocitu sounáležitosti je projev deziluze. To, o těch horách, "kde k sobě lidé mají blíž", sice pořád ještě platí, ale čím více jsou ty hory dostupné a čím více lidí tam jezdí lyžovat, tím blíže se ty hory dostávají k městu a to má i své stinné stránky. Do hor teď jezdí takové hordy lidí, že už se mi tam jezdit nechce, v Praze a okolí je o víkendech lidí kolikrát méně, než na těch horách.
2 drak : Je mi potěšením, že mohu souhlasit. Malérem byly i některé milosti servírované tehdejším oddělením milostí. Například bylo opomíjeno, že milost lze udělit "podmíněně". To bývá, bohužel, opomíjeno dosud. Recidivisté se sice po čase vrátili do vězení, ale transakční náklady byly vysoké. Nejen na majetku, ale i na zdraví a lidských životech. Schumacher antisemita.
2 N N Nemo : Kdepak, tak špatně na tom policie není. Otisky a genetické stopy jsou sbírány při všech závažnějších činech, někdy i při méně závažných. Problém je, že vyhodnocování trvá dlouho. Schumacher antisemita.
Kriminálníci a Němci
aneb
Zločiny Havla a havlovců
Vážení vlastenci, vážené vlastenky !
Správně poukazujete na kriminální činnost V.Havla a jeho spřeženců. Ano, jedním z prvních velkých zločinů pana Havla ve funkci prezidenta ČSSR byla amnestie z 1.1.1990.
Musím ovšem připomenout, že imperialistický agent Havel byl v tomto zločinu podporován celou řadou jiných agentů a příslušníků bývalých vykořisťovatelských tříd. Například tzv. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných vyzval vládu ČSSR již průběhu násilného převratu (!) k provedení amnestie; s nesmírně absurdním odůvodněním, že socialistická společnost prý zavírala lidi bezprávně. Takový nesmysl ! Každý vlastenec přece ví, že to dělají Němci, Američani, buržousti, sionisti, křesťani ! A ne my Češi a Slované.
Připomeňme si nyní ještě horší zločin pana Havla : 23.prosince 1989, v den, kdy v našich VNÚ se začali bouřit odsouzenci (povzbuzeni úspěchem protisocialistických sil), v den, kdy špatný Čech J.Dienstbier a typický Němec Hans-Dietrich Genscher vlastnoručně (a dodnes beztrestně !) likvidovali naše ženijně-technická opatření na obranu naší vlasti proti Němcům a imperialistům, tak v tento kalný den Václav Havel, kandidát na funkci prezidenta ČSSR, v Československé televizi (sic !) veřejně vyhlásil naši „povinnost“ se omluvit Němcům, kteří byli odsunuti po 2.sv.válce.
Důsledky vidíme a na vlastní kůži pociťujeme všichni, den co den. Obrovský nárůst kriminality, korzo z našich hranic, všude drogy, pornografie, únosy dětí, naše závody a pole v rukou buržoasie, kinematografie v soukromých rukou, německé školy v českých městech, nezaměstnanost, krize, klimatické změny, povodně, závěje.
Kdy tohle skončí ? Kdy nás konečně přijedou osvobodit naši ruští bratři ? Kdy se vláda věcí Tvých do našich rukou zpět navrátí, ó lide, navrátí ?
Jen zůstane-li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše vlast !***Volte ČSSD a KSČM !
Naše dřevěnice
se proti vniknutí nedá moc dobře zabezpečit. Když se někdo nedostane závětřím, dostane se stodolou na půdu no a pak jen vytrhne nějaké to prkno ze stropu a je uvnitř. Takže tam nemáme nic cenného - co taky s cennostma na chalupě, že? (Mezi námi - co s cennostma i ve městě? Ty věci, které mají největší cenu pro mě nebo pro moji ženu se prodávají špatně. Knihy, obrazy, fotky, cedéčka s muzikou...)
Přesto, že jsme na chalupě nikdy nic cenného nepřechovávali, několikrát jsme tam měli přes zimu "návštěvu". Přišli jsme vždy o veškeré zásoby konzerv, sušenek, rumu a podobných věcí, jednou o několik ručníků a muselo se na jaře všechno uklidit a vyprat - hosté byli dost špindíry. Ale nikdo nikdy nic "cenného" - kukačky, bateriové rádio, karty, knížky nebo nářadí neukradl. Ba i vypáčené okno tak trochu pozavírali, aby dovnitř tak moc nesněžilo. Jednou tam přebýval dokonce zloděj gentleman. Na kus papíru v kuchyni načmáral vzkaz, že děkuje hospodáři. Polsky. Zvykli jsme si, že na chalupu není vhodné přijíždět v sobotu nebo v neděli, kdy je dole v obchodě zavřeno. Nebo je nutné si nějaké jídlo přivézt ssebou. ;-)
Takže vážení štamgasti asi platí, že když nic nemáš, nemůžou ti to ukrást.
Ale víte, co mě děsí? Občas jsem si říkal - kdybych na tom byli finančně trochu líp, koupil bych si... ...prostě "něco". Teď, když už "jsem na tom finančně trošku líp" tak zjišťuji, že vytouženou věc vlastně nepotřebuji, nevyužiji, netěšila by mě dlouho. Měl bych prostě doma další krám, o který by bylo třeba se starat.
A tak se ptám těch dříve narozených - už vás taky něco podobného postihlo? Nechuť vlastnit?
STK:
Trpím v bytě poměrně značným nedostatkem volného místa, takže si musím velice pečlivě rozvážit, co si mohu pořídit, a co ne, takže už toto je dost limitující. Pak se mi také osvědčila jedna poměrně dobrá metoda, když kolem něčeho jdu a ono mi to tak nějak padne do oka, že bych to jako chtěl, zkusím to o týden odložit. Zpravidla na to zapomenu a problém jak s místem tak s penězi, je vyřešen ke vší spokojenosti, jak mé tak okolí. Pakliže si cca po týdnu vzpomenu, což už je sám o sobě malý zázrak, tak je-li pocit vlažný, tak tu věc prostě vytlačím z vědomí, pakliže ta touha je pořád poměrně intensivní, buď to odložím ještě týden, nebo začnu přemýšlet, kde na to vzít, kam to dát, v jaké variantě a ceně to pořídit, prostě pak už je to spíš logistika, ale na tu dojde párkrát za rok a řekl bych, že četnost čím dál tím víc klesá, prostě snažím se přísun nových věcí zarazit na nezbytné minimum a pár nejoblíbenějších koníčků. Tedy ano, nechuť vlastnit v určité její podobě mám a s časem bych řekl, že se to prohlubuje.
Nechuť vlastnit...to mě popadá pravidelně, a tak pořádám letecký dny. Co se nehodí, to letí. Musím ovšem vždy pečlivě vyčkat nepřítomnosti milostpána, takto sběrače, který je schopen vnořit se do pytlů a znovu třídit...
Dobrej trik je taky nepotřebný věci odnést do sklepa - je vykrádán s železnou pravidelností (nejlepší kšeft byl s mně odporným kobercem po tchýni, za nějž jsem si, po výplatě pojistky, koupila pračku :-))
Nepotěšila mě noční návštěva lupiče, který, zatímco jsme spali spánkem spravedlivých, sebral tašky (oběhat ty doklady, to bylo teda něco!) se vším všudy, a namátkou přibral ještě jednu šperkovnici. Se stříbrem, blbec - té druhé si nevšiml :-) Jediná klika byla, že jsem se nevzbudila...dranžíráky bych našla i potmě! K tomu mi přivolaný policajt sdělil, že je nutno chovat doma dětskou plastovou pistolku, a v případě potřeby ji vtisknout chladnoucí mrtvole do ruky...
Ovšem mistrovský kousek se podařil nějakému šikovnému sousedovi - ráno jsem sedla do auta, nastartovala...poodjela...abych si všimla, že mám odborně odstraněné přední sklo...Ta jízda přes Prahu byla zajímavá - jsem zvyklá při řízení hlasitě klnout - a dost jsem se divila, proč babičky omdlévají a děti pláčou :-)
Nojo, Barbucho, jsem v té pozici "co mám, nedám, je to moje nejmojejší". Naštěstí se to týká jen knížek, muziky a obrázků. A ještě mého švýcarského kapesního nože. Prožil jsem s ním vojnu (závidělo mi ho cca 2 000 spolubojovníků a chodilo se dívat, jak s menším želízkem jedním tahem otevírám konzervu), ztratil jsem ho na louce cca 400 x 600 metrů s vysokou trávou (a druhý den našel), vytrousil jsem ho v rychlíku do Olomouce (a za tři dny našel). To už není kapesní nůž, to už je věrný pes, nenormální artefakt...
- - -
Jinak ujíždím jenom na knížkách a CD - a když zas něco přitáhnu domů, žena mě vždy uzemní: A které knížky dáš do antikvarátu? Není místo! Na ty svoje romány a detektivky vždycky místo najde, lhářka! Ještě, že švagr je majitelem stolařství a je schopen (a ochoten) vyrobit police třeba i nad dveře. (Ale pak zas není kam věšet obrázky, které mi namalovali kamarádi...)
Takový "majetek" má jednu výhodu: po knížkách, CD a obrázcích zloději moc nejdou, To se asi nedá moc dobře v hospodě prodat.
Okomentovat