Vedoucí Duto Hlav přišel z managorské porady velmi vzrušený: "V pátek se v našem objektu bude konat tajné požární cvičení. Prostudujte si pečlivě předem všechny požární, protipožární i hasičské předpisy. Junior s Mobym jsou dobrovolnou požární hlídkou. Já budu oběť."
Úterý 8. ledna
Podle předpisů máme v případě požáru spolupracovat se závodními hasiči. Jenže ty nemáme - při jedné z vln liberalizace všichni transferovali. Ptal jsem se Duta, s kým tedy budeme spolupracovat. Odtušil: "Přece s městskými hasiči! Když nejsou místní." Optal jsem se, proč nejsou místní, když to norma předpokládá. Zle se zamračil:
"Už nemáme totalitu. Norma přece není zákon!"
Středa 9. ledna
Problém s plánovaným pátečním požárem: Lidi, uvízlé ve výtazích, vytahovali dříve výtaháři. Jenže ti byli liberalizováni jako první. Pak to dělali klimatizáci. Taky skončili. Pak naši hasiči - už je nemáme. Nakonec to autsoursovala jakási firma. Při ozdravné kůře s ní byla rozvázána spolupráce. Hlav navrhl, aby lidi vytáhl z výtahů Ambrož - má výtahářské zkoušky. Ten si už mne ruce:
"Duto Hlav je přece plánovanou obětí. A plán se musí splnit!"
Čtvrtek 10. ledna
Problém s taháním lidí z výtahů při zítřejším požárním cvičení je vyřešen: Zhostí se ho firma ing. Mazance, bratra našeho bezpečnostního poradce. Mazanec mladší přijede z Bludné Nory, kde bydlí, už dnes večer, aby byl na místě včas. A kdyby doopravdy hořelo? Slovy Dur Duraka:
"Filozofií moderního sofistikovaného řízení je řešit problémy, až když nastanou."
Pátek 11. ledna
Požární cvičení začalo zapálením dýmovnic na střeše. Drn s Trnem se vrhli na plánovanou oběť, vedoucího D. Hlava, obvázali ho i nosítky a odnesli na seřadiště. Pak se vrátili navařit grog. Ambrož půjčil ing. Mazancovi klíče od strojoven výtahu. Já s Juniorem jsme ohlásili městským hasičům, že všichni textárníci opustili objekt, ale my se musíme vrátit k rozdělané práci. Akci jsme hodnotili jako úspěšnou. Jenom Duto pak přiběhl s ještě ofačovanou hlavou a řval na nás:
"Všichni jste uhořeli!"
..............................................................
Sobota 12. ledna
Z listárny Moby Dicka
České školství pořád naříká, že nemá na výplaty, na nové učební pomůcky a podobně. Ale nemůže to být pravda - ke konci minulého roku, v rámci vykutáleného projektu "Internet do škol", byl základním a středním školám nabídnut softwarový balíček v hodnotě 30.000,- Kč. Tyto peníze jsou hrazeny ministerstvem školství - pro školy samotné to bude "zdarma". Obsahem balíčku je asi 30 CD s různými programy bez možnosti výběru. Mnohé programy již školy mají, mnohé nepotřebují, mnohé jim skutečně chybějí a nemají na ně.
Neznám školu, kde by si celý nabízený balíček neobjednali. 8-)
Podruhé z mailu čtenáře J.S.
(Mobyho PS 2012: Kdepak je asi konec počítačům z onoho vypečeného programu? Jestlipak ministerstvo počítače a potřebný software pravidelně obnovuje? A pokud ne - jak dlouho ty původní byly použitelné? Jak rychlý byl tok miliard/rok, který vyvál naše peníze ze školství směrem k vypečeným firmám typu České Textárny?)
*************************************
MOBY DICK - nikoli velryba z Melvillova románu, pouze zaměstnanec v textárně, který si vede zápisky
(Informace o vztazích na pracovišti viz zde)
Předcházející týdny hledejte pod štítkem Moby Dick
Portrét Mobyho vyhotovil Kryšpín.
Knížku "MOBY DICK: Deníček," v níž jsou sebrány denní poznámky z Českých Textáren od dubna 2000 do dubna 2003 lze za 199,- Kč + poštovné objednat u nakladatele na konvoj@konvoj.cz
Podněty, připomínky a výkřiky čtenářů Deníčku Moby Dicka lze posílat na schránku moby.dick@seznam.cz.
Předem dík! >>:)) Moby Dick
6 komentářů:
Na (za totality) Vysoké škole veterinární v Košicích se účastnili celookresního cvičení CO na téma "činnost CO při jaderném napadení". Když byly vydány podrobnosti o místě s síle jaderného výbuchu, spočítali si veterináři, že jsou všichni mrtví. A tak dělali mrtvé a na nic nereagovali. Po několika desítkách minut přijela džípem spojka z hlavního štábu CO, co se to děje. A musela konstatovat, že je vlastně vše v pořádku, že jsou perfektně nachystaní, ale že jsou všichni mrtví, takže nemohou nic dělat. Nicméně přišel pokyn ze štábu, že musejí alespoň brát telefony. Takže profesor, co byl náčelníkem CO na vysoké škole, zvedal telefony a hlásil se: "Tuná mŕtvy náčalník."
Naposledy jsem si ochranných pomůcek proti radioaktivnímu zamoření užil kdysi na vojně a to kvůli dešti. Lilo totiž jako z konve a nechtělo se mi zbytečně moknout, neb jsem musel jít na štáb, což bylo dost daleko. Moc se mi do toho deště nechtělo, tak jsem přes sebe přehodil tu pláštěnku, vrchní díl tzv "atombordelu", a vyrazil. Nic lepšího po ruce stejně nebylo. Nevím co by mi to bylo platné proti radioaktivnímu zamoření, bakteriologickému útoku či chemickým zbraním, ale jako ochrana proti zmoknutí to docela ušlo. Co čert nechtěl, potkal jsem po cestě našeho majora, jak jede zmoklý jak slepice na kole, po těch několika kilometrech a při té intensitě byl prostě "durch" a pohled na mne, jak si poměrně v pohodě užívám sucho, ho lidsky dožral, takže jsem byl seřván, odeslán zpět na rotu, abych si na sebe vzal něco předpisům neodporujícího, a pak teprve šel na ten štáb. No uposlechl jsem ho, ale trochu po svém, na tu rotu jsem se vrátil, setřepal zbytky vody z toho "atombordelu" a dal ho sušit, protože jsem zmoknout nechtěl a nic rozumného proti dešti nebylo po ruce, počkal jsem prostě asi tak 1/2 hodinky než přestane pršet a na ten štáb se suchou nohou dopravil až po dešti.
Tuná... to se nedá vymyslet. A ta krásná dvojdomost ašeho někdejšího státního jazyka - jasně vím, že mladí o jednu dimenzi žvota, percepce, hodnocení, srandy, jazykových hrátek a charakteristik přišli.
Genauso wie unsere Grossväter und Väter nach der Austreibung von böhmischen u. mährischen Deutschen. Všimněte si, čeho užívám místo dnešního běžného označení, které jste všici aji s chlupama přebrali od nich.
Každý dobře obeznámený s tím oč jde dobře ví, že je dobré držeti se opodál od náčelnictva či náčaľnictvá, od to raději ještě dál či ďialej a blíže ke kuchyni, či ještě lépe hospodě :-) Co se mrtvého náčaľníka týká, tak od toho je snad dobré být ještě dál, pro jistotou, aby pak jeden nebyl s jeho smrtí zbytečně spojován :-)
Jazyk je krásná věc, Jakube,
která zdaleka nemá hodnotu jen informační. Když se jeden narodí a je dán na výchovu polské věřící babičce, aby byl v pěti letech vlastní matkou brutálně unesen do města uhlí a železa a v jeho výchově je pokračováno jen striktně spisovnou češtinou (matka byla "hérečka")a s občasnými poučkami od německého strejdy, mají různé jazyky i různou vůni, barvu, chuť.
V době, kdy jsem na to měl věk, vycházely verneovky jen slovensky. Takže knižní dobrodružství je slovenština. (Pak i chození po horách a vojenská škola, ale to je jiná píseň.) Polština je zase ta řeč, která zněla, když mi babička zavazovala odřené koleno. Nebo zpívala ukolébavku. Čeština je škola a diktáty. Díky knížkám jsem s nimi neměl problémy. Četl jsem co se dalo, kde se dalo a kdy se dalo. Ruština - to je jazyk, kterým mluvili okupanti z roku 68. Ale potom i Rusové, kteří se vydali na západ za štěstím a skončili v Ocelovém srdci republiky. A nechápali, jak to, že jim starší lidé rozumí. Němčina je pro mě jazyk prázdnin. Sudety, vesnické tetky, které jinak neuměly, táta a děda, kteří si s nimi v podvečer na zápraží povídali a já nasával, abych taky něčemu rozuměl. A radost těch udřených ženušek, když jsem je pozdravil německy. Myslely chuděry, že německy umím a tak mi něco říkaly a já to pak doma foneticky opakoval - a někdy to dokonce dávalo i smysl. Italština - jazyk muzikantů. Bez italštiny se nedomluvíte o hudbě ani s českým muzikantem. Tedy klasickým muzikantem.
Každá z těch řečí, z nichž pořádně neumím ani jednu, má něco svého. Takže úsloví kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem, není jenom bonmot jak se zdá. Škoda, že ty řeči umím tak málo. Nejvíc bych potřeboval umět anglicky. A to neumím vůbec.
Promiňte, že jsem se tak rozkecal. Už mlčím!
Ale prominu. Takové líčení prominu kdykoliv. Není to vůbec jenom bonmot, ověřeno dokonale. A spat, v půl osmé na Leonardu Toulky, a to Jošt. Nejvýznamnější moravský Lucemburk.
Požární cvičení, civilní obrany, na jedenáctiletce (u pův. měšťanky ve městě), s elektronem!, a pak v areálu fabriky za mrakodrapem, reůzné neuvěřitelné vyvádění s maskama a čoudem a ohýnkama a atombordelem - dámy, že nevíte, čo je to také? A při spatření výbuchu atomové bomby v dohledu posoudíte, jak je silná, vyhledáte si RP, lehnete si na břicho na zem a tím RP se přikryjete, aspoň hlavu. Špičky nohou od sebe, souzi. Ale hlavinkou o d výbuchu! A dezinfikování zamořeného místa bývalo taky moc pěkné. Bóže, mladost - radost!
Okomentovat