ZASLÁNO: Historie a science fiction

(Autorka: Informace)

La storia non è prodotta
da chi la pensa e neppure
da chi l’ignora.

(Eugenio Montale)

(Historii nedělá ten, kdo o ní mudruje,

ale ani ten, kdo se o ni nestará.)

Po návratu domů jem našla na blogu milý dárek Šamana k vánocům: sbírku povídek sci-fi a fantasy Na hraně nemožného. Chtěla bych mu, i když se zpožděním, poděkovat a zároveň využít příležitosti k napsání pár řádků o sbírce a těchto žánrech literatury. Také proto, že na knížku nikdo zvlášť nereagoval. Můj příspěvek nechce být nějakou recenzí, ale spíš úvahou nad problémem vztahu člověka k času, jak minulému tak hlavně budoucímu a do jisté míry i navázáním na příspěvek Jakuba Š. o historii.

Čas je základní, podstatnou složkou naší existence, se kterou jsme nuceni se neustále vyrovnávat, nejen jako jednotlivci na rovině soukromého života, ale i na rovinách vyššího, nebo spíš širšího řádu jako části celku nebo komunity, ke které patříme, buď národní nebo státní anebo na ještě vyšší a obecnější rovině lidí jako živočišného druhu.

Na osobní rovině pozorujeme, jak čas utíká, děláme bilance předešlé činnosti a plánujeme do budoucna pro sebe a své děti. Když se porozhlédneme šíř a dál v čase a v prostoru, dáváme dohromady data, údaje, dokumenty ve snaze rekonstruovat události vzdálené v čase a pochopit, jakým způsobem jsme se dostali do současnosti, ve které žijeme, co ovlivnilo a podmínilo chod věcí, které nás zavedly tam, kde jsme nyní. Jsme při tom vedeni - ať se jedná o laiky anebo o specialisty historiky - naší současnou zkušeností, naším současným náhledem na svět, našimi názory, které se vytvořily na základě nynějšího života a jeho problémů. Promítáme tedy do minulosti naši současnost a nemůžeme jinak, protože jsme ztvárněni a podmíněni naším časem.

Zrovna tak i naše projekce do budoucna se nemůže zcela odpoutat od našich současných zkušeností a poznatků, ale zároveň i od emotivního stavu, kterým prožíváme současnost.

Současnost jepičího trvání našeho individuálního času je naším údělem a neexistuje nějaký Stroj času, který by nám umožnil nějakou univerzální nadčasovou existenci. Ani cestovatel Wellsova románu neměl takovou možnost, využíval svých zkušeností konce devatenáctého století k orientaci a přežití při své cestě do vzdáleného budoucna.

Píšu o tom proto, abych ukázala, že problémy, které staví před čtenáře autoři sbírky, jsou více méně svázány, ať autoři hovoří o bezčasové minulosti jako v “Havranici” nebo o dobách biblických jako v “Božím muži”, anebo pronikají svým pohledem do budoucna, s pocity nevolnosti, obav, někdy i nadějí - to řídčeji - naší doby. Celkem bych řekla, že ve sbírce převládají duševní stavy skepse, pesimizmu, nejasného kalného pohledu na budoucí uspořádání světa. Sjednocení obyvatelů různých planet do nějaké velké mezigalaktické konfederace přináší s sebou v podstatě jakousi formu diktatury, zvůle, násilí soudců a potlačovací moci, vymývání mozků sjednoceným zpravodajstvím, jedním slovem totalitu. Napadá mi při tom mimoděk, zda to není nějaký kryptický předzvěstný obraz sjednocené Evropy?

Tito lidé budoucnosti jsou manipulováni technikou i psychicky prostřednictvím různých chips, které jim smažou paměť anebo jim naopak dají schopnost číst cizí myšlenky (ta schopnost byla dána jakémusi druhu soudců a policistů zároveň). Zároveň ale tento svět se vší svou technologickou vyspělostí se nezbavil negativity, nebo spíš neřestí, světa našeho - existuje tam dál korupce, uplácení, podvody, nelegální kšeftování, prostituce.

Je to v podstatě svět dystopie, svět negativní budoucnosti, která hrozí lidstvu když ne záhubou tak alespoň šedou bídnou totalitou, svět jehož obraz je v podstatě skeptickým pohledem na současnost, promítnutým kupředu v čase.1/

I pojem entropie historického dění, realizovaný v povídce M. Šrámkové, “Svět podle Rosenfeldera”, kde se zachraňují životy přenášením katastrof a masakrů z jednoho místa na druhé je v podstatě pesimistickou vizí dystopie. Připomíná to vágně 'Iraqi Freedom' prezidenta Bushe, který touto formulí zdůvodňoval nebo spíš zakrýval přemístění násilí z americké půdy po atentátu na Twin Towers do Iráku jeho invazí.

Zcela realisticky, přes časové umístění do vzdáleného r. 2060, na mne zapůsobil závěr povídky J. Kotouče “Nová éra”, kde obyvatelé města Cartwright v Arizoně jednoduše zavraždí mimozemšťany, kteří jim přicházejí nezištně na pomoc po zničení Země velkou válkou, aby se zmocnili jejich přístrojů k úniku ze zpuštošené Země. Lidé se za těch padesát let nezmění, naopak se stanou ještě bezohlednější.

Nakonec bych řekla pár slov o povídce J. Kovanice “Experiment Dachau”, kde píše o nebezpečí destrukce pro planetu Země při přeměně hvězdy Antares v supernovu. Povídka mě zaujala nejen proto, že autorem je náš hostitel, ale hlavně pro dělný optimizmus, který povídka vyjadřuje. Hlavní postava, mladý student, který je v povídce také vypravěčem ve formě "Ich", svou aktivitou dokáže přesvědčit vědce, širokou veřejnost a vlády, aby podnikly řadu opatření na záchranu Země před hrozbou zničení.

Povídka má klasické zarámovaní do snu. Sen, zpočátku věštící zkázu a smrt lidstva, se ale na závěr povídky promění v optimistický obrázek sorrentského pobřeží, kde se soustředily vědecké síly, operující pro záchranu Země. Tímto zcela pozitivním přístupem ke katastrofickým výhledům se podstatně od celkového pesimistického tonu dystopie celé sbírky liší. Myslím, že to odpovídá autorovu charakteru, jak jsem ho mohla poznat na blogu.

Nedávno jsem měla příležitost si přečíst ve francouzském le Monde rozhovor dvou filozofů - německého Petra Sloterdijka a slovinského Slavoje Žižka na téma “Crise de futurisme in Euro-Occident”. Sloterdijk konstatuje, že základním znakem západní civilizace je neustálá anticipace budoucnosti (le sens profond de notre "être-dans-le-monde" réside dans le futurisme). A nynější krize, nejen ekonomická, ale hlavně krize hodnot vede k nutnosti revidovat naše představy o budoucím vývoji společnosti a lidstva vůbec.

Pesimizmus s tím spojený se projevuje hlavně v zemích Evropy, které vyšly ze zkušenosti komunizmu a nejsou dosud schopny se osvobodit od tíhy desítiletí politické a často i osobní katastrofy. “Tout cela forme une espèce de boucle de désespoir autogène.” (To všechno tvoří jakousi smyčku samo se generující beznaděje.)

Do jaké míry jsou povídky sbírky Na hraně nemožného vyjádřením této krize, této chybějící důvěry ve své schopnosti a nejasných výhledů do budoucna?

******************

1/ Utopie kontra dystopie - kritika rozlišuje mezi těmito dvěma protikladnými názory na realitu. Utopie jako projekt ideálního uspořádání společnosti, dystopie jako předpověď negativního nebo dokonce katastrofického vývoje. Oba směry mají dlouhou tradici v literatuře a to počínaje kulturou antického Řecka. Chtěla bych jen zmínit, pokud jde o utopii “La città del sole” Tommase Campanelly (1602) s komunistickým uspořádáním společnosti. I v podžánru dystopie existuje početná řada děl, které by bylo nesnadné vyčíslit. Jen pro zajímavost bych tu jmenovala satiru Jonathana Swifta "Skromný návrh" (A Modest Proposal for Preventing the Children of Poor People in Ireland Being a Burden on Their Parents or Country, and for Making Them Beneficial to the Public) z r. 1729, která je groteskním plánem na řešení přílišného růstu chudé třídy. Ten je pak jakousi inspirací nejen pro ekonomy jako Malthus ale - pokud jde o literaturu sci-fi - i pro autory tzv. ekotopie jako D. Keith Mano a jeho “The Bridge”, kde v rámci extremního sektářského environmentalismu dochází pro záchranu přírodního prostředí k hromadnému zabíjení lidí.

(Zaslala Informace)