Tak byla médii poněkud ironicky pojmenována impozantní moderní stavba z oceli a skla, která byla v r. 1851 otevřena v Londýně jako sídlo Velké celosvětové výstavy výrobků 40 států.
Výstava byla nejen oslavou technického pokroku, jehož dosáhlo lidstvo, ale do jisté míry i soutěží mezi Velkou Británií a Spojenými státy. Tak to alepoň pochopil a napsal o tom ve svém dopise Engelsovi Karl Marx, který přisoudil palmu vítězství Spojeným státům, "bývalé britské kolonii".
Palác se stal symbolem nejen technického pokroku ale v představách některých intelektuálů i utopických nadějí na budoucí uspořádání společnosti, založené na hojnosti, spravedlnosti a svobodě. A tak se palác stává i předmětem politické polemiky.
O deset let později napíše ruský radikální demokrat Nikolaj G. Černyševskij utopický román "Co dělat?", kde vylíčí palingenesi ruské společnosti, "nového Ruska", které vznikne na pusté a plané krajině. Symbolem onoho přerodu byl právě křišťálový palác, vystavěný z oceli, hliníku a skla, s bílým sloupořadím, kde noví krásní a svobodní lidé odpočívají po snaživé práci. Titul románu "Co dělat" pak později použije Lenin ve svém politickém pamfletu z r. 1901, kde hovoří o diktatuře proletariátu jako nezbytném stadiu přechodu k socializmu.
Román již při svém objevení se na veřejnosti vyvolá prudkou polemickou reakci Dostojevského v novele "Zápisky z podzemí", kde sarkasticky přirovnává křišťálový palác k mraveništi. Vrátí se vícekrát k polemice v dalších svých dílech, nazývaje utopický ideál socializmu tu Babylonskou věží, tu zas mraveništěm. Snad nejostřejších obrysů nabývá jeho kritika v románu "Bratři Karamazovi". Ideál křišťálového paláce, podle mínění autora, vyjadřuje touhu po dokonalé společnosti, kde vládci budou řídit kroky spořádného davu, podřízeného, zbaveného svobody a lásky. Perfektní společnost, která má přetrvat staletí a tisíciletí. Člověk je přitahován mýtem dokonalé společnosti, která je prý maximálním vyjádřením racionality. Když se ale z mýtu stane skutečností, všechno kouzlo zmizí a člověk, který nebude chtít žít ve "společnosti - úlu, životem mraveniště", tuto formu společnosti odmítne.
Obraz křišťálového paláce, symbolu technického pokroku, který s sebou přináší i pokrok sociální a politický se vrací na ruskou literární scénu v krátké povídce "Přípitek" Aleksandra I. Kuprina. Mladí, krásní, svobodní lidé připíjejí na silvestra r. 2905 na úspěchy, dosažené Celosvětovým anarchistickým svazem svobodných občanů, který spojil všechny státy zeměkoule do jedné pracovité, v míru a blahobytu žijící společnosti. Představivost ruského spisovatele, co do technického rozvoje, kterého lidstvo dosáhne během celého příštího tisíciletí, není zrovna veliká - kromě využití elektromagnetizmu země k postavení celé sítě elektráren, které dodají energii a přispějí tak k přeměně planety v pozemský ráj, předvídá i vynález televize, která spojí obrazem obyvatele křišťálových paláců. Nemohl tušit, Kuprin, že lidstvo bude používat televizi a internet již za necelých sto let.
Idea technického pokroku vyvolává v myslích lidí nejen nadšení, ale i obavy a nedůvěru. Tak v italské literatuře počátku minulého století jsou nekompromisními zastánci pokroku a s ní spojené mechanizace futuristi. Vysloví se v tomto směru rozhodně Marinetti v "Manifestu futurizmu". V "Technickém manifestu futurismu" z r. 1912 pak oslavuje nejen technické vynálezy, ale i nového mechanizovaného člověka s nahraditelnými součástkami. "Osvobodíme člověka od strachu ze smrti a tak od smrti samé, nejvyšší definicí logické inteligence."
Člověk a stroj – ne všichni vidí toto spojení s nekritickým nadšením futuristů. Luigi Pirandello ve svých "Zápisech Serafina Gubbia" vyjadřuje obavy právě z podřízení člověka strojům, v jeho duševí alienaci a zmatku: "Duši k ničemu nepotřebuju" – říká Serafino – "potřebuju ruku, totiž mou ruku potřebuje stroj." Tato mechanizace člověk povede podle Pirandella zároveň i ke smrti umění.
Giovanni Verga zase porovnává technický pokrok k prudkému rozvodnění řeky, která násilně zaplaví a strhá všechno, co se jí staví do cesty, aby pak po svém opadnutí nechala krajinu zpustošenou.
Tyto úzkostné úvahy o budoucnosti člověka v mechanizovaném světě nás přivádějí do české literury ke Karlu Čapkovi, který sice technický pokrok neodmítá, ale varuje před nebezpečím ztráty lidských hodnot, před možností, že vynálezy techniky mohou vrhnout lidstvo do ničivých konfliktů. Člověk "ovládá víc a víc hmotných sil, tím že je zmnožuje a hromadí, zvyšuje strašlivý potenciál energií, které kdykoli mohou být vrženy do ničivého konfliktu. Technika prostě dodává lidem nesmírné prostředky hmotné, ale nemá už nejmenšího vlivu na to, co z nich a s nimi udělají ať dobrého, nebo zlého." ("Duch poznání a duch ovládání", Přítomnost, 1936). Vidí v industrializaci rostoucí mechanizace nebezpečí pro svobodný vývoj lidské individuality, obává se, že vývoj, soustředěný na technice povede ke ztrátě schopnosti svobodně a nezávisle myslet a jednat. Ve svých literárních dílech a článcích vystupuje na obhajobu humanitních hodnot, práva na svobodu myšlení, posvátnosti lidského života. Čapkovy obavy vznikají v novém historickém kontextu nastupujícího nacizmu a fašizmu, kdy se už jasně rýsuje hrozba nové ničivé války. A nyní, na základě minulých a nedávných zkušeností, musíme přiznat, že se Čapek nemýlil.
Co vidíme dnes, když se porozhlédneme po světě, po současné kultuře, literatuře? Křišťálový palác, symbol "novoj Rossiji" leží v troskách. Sovětská moc sice stavěla honosné budovy v monumentálním stylu stalinizmu, keré měly symbolizovat rozvoj a sílu sovětské společnosti, ale zároveň i tisíce a tisíce gulagových baráků, kde zotročení mravenci pracovali pod přísným dozorem stráží na budování křišťálového paláce socializmu.
S pádem sovětského paláce padlo i rozdělení světa na dva nesmiřitelné tábory. A ocitli jsme se v éře globalizmu. Nynější náš svět je propojen výrobními, finančními svazky, neviditelnou sítí komunikace, televize, internetu. To všechno dělá náš svět zdánlivě menším, ale těžko můžeme říci lepším, svobodnějším, jednotnějším.
Žijeme částečně v reálném a částečně ve virtuálním světě. Naše kultura, hlavně masová, se stala povětšině kulturou vizuální, kulturou televizních zpráv a pořadů, nebo kulturou internetu. Naše obavy z následků techniché pokroku byly utlumeny vysíláním o letu na Měsíc. V některých futurologicky naladěných myslích bují naděje na budoucí kolonizaci vesmíru.
Ale i dnes se ozývají varovné hlasy o nebezpečích, plynoucích z nekritického přijímání diktátu techniky. Francouzský filozof a sociolog Jean Baudrillard (1929 – 2007) nesčetněkrát varoval, že náš svět je světem fikce, kde jsou reálné problémy nahraženy znaky a symboly. Ve své knize "Simulacres et simulation" (Simulákry a simulace, 1981) upozorňuje, že v postmoderním světě zpodobnění (simulacrum) stírá rozdíl mezi skutečností a jejím zobrazením, zobrazení pomalu nahrazuje v lidských myslích realitu. Je jen jejím napodobením. Zobrazené přetváří realitu zevnitř podle představ a cílů mocenských nebo nátlakových skupin v jakémsi "obžerství", "totální orgii" osvobozování – buď produktivních sil, finančních operací nebo zase žen, pohlaví, racionálna a neracionálna.
Palác dnešní společnosti spočívá na podminovaných základech atomové a sub-atomové potence, jako příklad Baudrillard uvádí černobylskou tragedii, ztroskotání ruské atomové ponorky, ekologické katastrofy. Neomezená moc vládnoucích špiček nad světovým děním z nich dělá krypto-teroristy.
V "Průzračnosti zla" (Transparence du Mal, 1990) hovoří o bezmocnosti kultury, která ztratila odvahu mluvit o věcech přímo, otevřeně. Hovoří o sebedestrukci kultury, která se stala imunodeficitní pro nadbytek profylaxe.
V "Carnaval et cannibale" (Karneval a kanibal, 2008) vidí západní civilizaci jako nesmírnou frašku, která se opakuje po staletí a po celé planetě, kam se vyvážejí západní hodnoty, náboženské, technologické, ekonomické, politické.
Tato fraška, která došla do stadia mondializace pomalu "požírá kanibalsky tento jí vytvořený karneval".
Kritický hlas francouzsského filozofa postmoderny varuje před nástrahami a pastmi, které si sama společnost proti sobě vytváří. Jeho hlas, jak je možno soudit z kritik a pak hlavně z trendu západní a vůbec světové politiky, nenachází žádnou ozvěnu.
Stává se, anebo se už stala naše společnost mraveništěm, Babylonskou věží, která přemístila ideál křišťálového paláce s hrdými, krásnými, odvážnými lidmi někam daleko do Vesmíru?
-----------------
(P.S. tato poslední otázka je pro Draka.)
Zaslala Informace
18 komentářů:
Křišťálový palác byl skvělou ukázkou techniky. Bohužel dojel na špatný manadement: Zavírali ho před návštěvníky v neděli, čímž snížili návštěvnost, načež neměli na údržbu.
Vždyť to měla být dočasná, chvilková, efemérní stavba! To byla skutečná idea!!! Měla to být živá stavba, která měla v pravý okamžik umřít. A oni z ní udělali masivní monument!
Nejde zastavit vývoj,
udržet stejnou hladinu poznání a myšlenek do budoucnosti. Buď půjdeme do nesplnitelných snů, abychom velmi nepříjemně procitli v okamžiku, kdy zjistíme, že někdo, koho jsme moc nevnímali už dávno drží kormidlo naší lodi nebo půjdeme do dekadence a kormidlo dobrovolně a flagelantsky předáme s více méně stejným výsledkem.
Návrat na stromy?
Když KLDR a Írán jsou kousek od atomového vyzbrojení? A jeden hodlá spáchat komunismus, druhý zase uskutečnit nesmiřitelné vize Mohamedovy.
Na stromy?
Kdo to dobrovolně udělá, Informace?
Informace,
jsem toho názoru, že k vizi "křišťálového paláce" patří i vize Mullerdómu, "Domu o tisíci patrech" Jana Weisse, která je opravdu hodně dystopická.
Jinak nad těmi filosofy bych se zase tolik nevzrušoval. Zejména z toho důvodu, že filosofie jako obor je v těžké krizi, po odštěpení exaktních věd zdegenerovala na "kecologii" a není schopná poskytnout lidem nic pozitivního (vyjma teplých místeček ve státní správě, bez velké práce a jakékoli zodpovědnosti, pro absolventy). A z toho plynou chmurné vize jejích provozovatelů, případně nepochopení technických věcí.
Lidstvo asi nemá na výběr a musí běžet dál a dál (přinejmenším vyspělé země), jako ta červená královna (ve většině překladů černá) z Alenky.
To STK:
Rozhodně se zastavit nesmíme, což znamená mj. co nejdrsnější tlak na "zelené" (ať jsou schováni v kterékoli politické straně). Minimálně by mělo lidstvo "přeložit část vajec do dalších košíčků", tj. vybudovat nezávisle životaschopné kolonie na Měsíci a Marsu. Rozhodně je to rozumnější cíl než utápět prostředky v "boji s globálním oteplením" nebo krmení neschopných obyvatel třetího světa, kteří na to reagují leda exponenciálním množením, či dalšími podobnými nesmysly.
Protože mám jakési představy o možnostech mikrobiologie a genetického inženýrství, jsem toho názoru, že "doba je těhotná" vyvinutím bakterie, která by dokázala rozpoznat, že je v těle muslima. To by mohlo vyřešit problém s rizikem uskutečňování Mohamedových vizí jednou provždy.
Reálný, skutečný křišťálový palác měl dost nešťastné pokračování, jak píše Šaman. Byl pak přemístěn a používán pro jiné výstavy. Podrobněji o tom najdete na anglické Wikipedii pod heslem The Crystal Palace. Tam se také dozvíte, že v r. 1936 palác shořel a Winston Churchill, který byl mezi diváky, co v údivu přihlíželi, jak se hasiči marně snaží zdolat plameny, tehdy prohlásil: "This is the end of an age". Ano, byl to konec věku nadějí a tvůrčího elánu, optimistických představ o bratrském spojení všech národů, na obzoru se už rýsoval mrak destrukce a ničení nové války.
A symbol křišťálového paláce jako světlé budoucnosti lidstva byl v té době dávno rozdupán revolucí a bolševickým režimem. O jeho nerealizovatelnosti napsal už Lenin ve svém Co dělat?, když hovoří o nutnosti vybudovat silnou stranu jako předvoj proletariátu, která ho bude řídit nejen během revoluce ale hlavně po ní při diktatuře proletariátu.
Lidstvo v minulém století prožilo e přežilo dvě diktatury, nacizmu a komunizmu. Přežilo, protože zvítězil instinkt sebezáchovy, víra v hodnoty humanizmu, svobody, lidské důstojnosti, jak psal Dostojevskij a Čapek?
Jste si tak docela jistý, STK,
že už část lidí na ty stromy znova nevlezlo? Víte, napadlo mě to, když jsem četla předevčírem článek na kulturní stránce listu la Repubblica o tom, jak se opice naučily číst. Je to zpráva o pokusech ve francouzském vědeckém ústavu Cnrs, kde vědci zjistili, že opice, které měly volný přístup k počítačům a touch screens, se naučily rozeznávat na obrazovce slova. Totiž, abych upřesnila, naučily se rozeznávat, zda je slovo napsáno správně anebo zda jde o existující slovo nebo o náhodné seskupení písmen. Při tom ale, opice význam slov neznají a ani je nepoužívají při komunikaci. Podle vedoucí výzkumu dr. Truppy se jedná o schopnost "elaborace zrakových impulsů, kterou má člověk společnou s primáty a která se u něj vyvinula dřív než jazyková schopnost komunikace".
Hm, říkám si, opice se naučily pravopis, i když nevědí, co čtou a pravděpodobně i to že čtou. Jde jen o elaboraci zrakových impulsů. A co u lidí, kteří čtou, ale nekriticky, pasivně přejímají zprávy. A pak raději dají přednost vizuálním prostředkům komunikace, hlavně televizi, je to pohodlnější a sugestivnější. Kolik lidí je denně masírováno tím, co vidí na obrazovce nebo promítacím plátnu. A právě obraz, zvlášť když je pohyblivý, působí na lidské vědomi a hlavně podvědomí mnohem účinněji než slovo. Slovo si svým způsobem vynucuje reakci slovní, verbální, nutí k formulaci myšlenky. Obraz ne.
Kolik lidí se už odnaučilo číst, rozpoznávat smysl textu a vidí jen pravopis? Nepřipomíná to tak trochu situaci s lidoopy v Ústavu vědy a technologie ve francouzské Marseille?
Pergille,
v devatenáctém století převládala optimistická víra v nezadržitelný chod pokroku, jako procesu, v němž po každé fázi následuje další, která je zvýšením hodnot té předešlé a to na každém poli lidské činnosti. (V tomto smyslu píše H. Spencer ve svém First Principes, 1862). I po eventuální fázi regrese bude následovat ještě větší růst pokroku.
Tato víra pak byla nalomena zkušeností dvou světových válek. To se zobrazí i ve filozofii, která ideu pokroku redukuje na morální angažovanost ve společenském dění.
Univerzální světové výstavy byly chápány jako přehlídka úspěchů dosažených v tomto triumfálním chodu lidstva ke stále světlejším a lepším zítřkům. Není proto divu, že se paláce výstav stávají symbolem, kterým se tato víra vyjadřuje. Zajímavé jsou na příklad poznámky V. Hugo k Univerzální výstavě v Paříži v 1867 r. Píše: "Evropo, budiž pozdravena. Vstup do svého domu. Ubytuj se v této Paříži, která ti náleží." Hugo dokonce vyslovuje přání, aby se Paříž stala hlavním městem sjednocené Evropy.
Na druhé straně pak se skleněný palác stává symbolem obav, strachu z nejisté budoucnosti, ohrožené diktaturou, jako v případě románu Jana Weisse (z roku 1929), když víra v neustálý pokrok je otřesena.
Chtěla bych připomenout, že v současné sci-fi převládají jasně dystopie nad utopiemi. Bylo to zřetelné na př. ve sbírce povídek, napostované Šamanem na blogu k vánocům. V celé sbírce jsem nenašla ani jednu optimistickou notu naděje, že technický pokrok povede k sociálnímu, morálnímu nebo kulturnímu pokroku.
Neobviňujte tedy filozofy nebo sociology z planého žvanění, ve svých pracích jen zaznamenávají současný stav naší kultury a civilizace. Nic víc a nic míň než jak to dělají autoři sci-fi.
Světlá budoucnost je zboží jehož prodejem hlupákům si chytří zajišťují světlou přítomnost.
Poznámka : U různých obchodníků též k dostání také pod obchodními názvy "Lepší zítřky" či "Věčný život". S prvním případem jsou spojeny občasné randály, druhý je historicky obchodně nejúspěšnější, dosud není doložena žádná reklamace.
S pokrokem je to tak podobné jak s tím, že kdo řekne, A a potom B, je logicky nucen říci C a D a po čase i celou abecedu, protože to prostě jinak nejde a jedno se řetězí za druhým a jedno z druhého vyplývá.
Jestliže jsme přivedli na svět léky, zachránili jsme tím jedince, kteří by jinak zemřeli, řekli jsme A, ti přeživší, co by jinak zemřeli, začínají zatěžovat genofond chybami, které by jinak byly jejich úmrtím korigovány, takže budeme muset časem říci i C a začít opravovat tyto chyby v genech, jinak by to mohlo poškodit významnou část populace, časem i celou, atd, atp. Je to rozjetý rychlík a je nemoudré stavět se mu příliš do cesty a zkoušet ho zastavit. Což ale někteří nereálně uvažující magoři činí.
Ty, co se snaží o návrat na stromy, tedy například mnohé zelené zmetky a pomatence, bychom měli co nejdůkladněji odstavit od jakéhokoliv řízení a vlivu, v mnoha ohledech jde o čas a oni jsou pak vskutku kontraproduktivní a nebezpečnou žábou na prameni. Nejen to, prodražují nemístně produkci a způsobují tím další odliv výroby z civilisovaných zemí tam, kde se na životní prostředí kašle a snižují tím i bez toho nevalnou konkurence schopnost. O dotačním evropském blázinci a antibílém rasizmu a antijaderném a já nevím jakém antitřeštění už raději ani nehovořím, je to škoda slov a zbytečného rozčilování.
Na to aby se změnil vztah k reálným hodnotám by třeba bylo mimo jiné zapotřebí, aby veřejnoprávní média přestala soupeřit s komerčními o vyšší sledovanost a předháněla se s nimi v komerčních vypatlanostech, úchylnostech a megakravinách, ale aby se soustředila na to podstatné, tedy povzbuzování normálního, zdravého, rozumného a pragmatického přístupu k životu. Proto mají příjem z poplatků, aby se tomu mohli věnovat nezávisle na tržním prostředí.
Zazní-li mi ve veřejnoprávní televizi reportáž o mladé ženě, která je po testu plodové vody včas informována jejím lékařem, že když nesvolí k interrupci, tak že bude mít dítě s Downovým syndromem a ona se vědomě rozhodne, že si takové dítě nechá, tak prosím, až do určité míry je to její věc. Jenže ona není ani bohatá, ani jí nečeká dědictví, ani není chytrá, prostě je tu jasný předpoklad, že ona i s dítětem bude svému okolí tak akorát viset na krku. Reportáž tu vyznívá tak, že ona je hrdinka. Hrdinka ještě k tomu všemu navrch říká, že klidně porodí i několik dalších a i kdyby všechny děti měly Downův syndrom, všechny si je nechá a k interrupci nikdy nesvolí. Bylo mi podobně, jako školními inspektorovi v tom vtipu, kdy přijde na kontrolu do zvláštní školy a děti mu tam nadšeně zapějí na přivítanou Ježkovu píseň, "Až nás budou, miliony..." Na rozdíl od té nedovtipné hrdinky a autora reportáže si živě dovedu představit, kam takovýhle imbecilní přístup může přivést. Myslíte si, že se někdo nějak aspoň pár slovy pokusil uvést vyznění oné magorné reportáže na pravou míru? No jasně že ne. Po desítkách let připuštění šíření kravin éterem se nedivme, že si někdo začíná myslet, že se dá dělat věda bez matematiky, vyrábět energie ze sluníčka, něco platná v noci, aniž by se jakkoliv vyřešilo její skladování, atd, atp, imbecilů a idiotů je bohužel čím dál tím víc.
informaci:
Ta převaha dystopického uvažování a tím pádem i tvorby, jasně a zřetelně pramení z toho, že lidé pozorujíc současné dění, ovlivňované prodejnými a všehoschopnými politiky, podporovanými a podmazávanými bezohlednými nenažranými grázly, kterým patří už skoro celá globální produkce nějaké komodity a kteří mají rozpočty větší než celé státy, poměrně snadno extrapoluje vektory vývoje, z nichž drtivá většina vykazuje špatné trendy, aspoň pro Ameriku a Evropu celkem zřetelně. To se v té tvorbě nemůže neodrazit. Nicméně kdyby byla nějaká vůle něco rozumného dělat, tak se to dělat dá, zdroje, technologie a dovednosti zatím ještě jsou, bohužel chybí ta vůle, iniciativy se chytli padouši, magoři, tupouni, ignoranti a pitomci, bohužel, dokud se toto nezlepší, nezlepší se ani výhled do budoucna.
Draku, souhlasím. Jenže z ekonomického hlediska, třebaže to nastavuje námi vnímaný špatný směr který se jeví jako z našeho pohledu špatná alokace zdrojů, ti nenažraní grázlové nežijí za vzduchu, oni a jejich četní zaměstnanci mají nějakou a to vysokou spotřebu různých statků, které někdo vyrábí a je z toho živ. Celý ten cirkus zaměstnává spoustu lidí, je součástí průmyslových odvětví, obchodu. Většina lidí, kteří to se pozorují především porovnává svoji úroveň s jejich. To je pravou příčinou jejich zášti. Jen menšina si uvědomuje to co jsem nenalezl u žádného z liberálních ekonomů. Na co mi nikdo neodpověděl. Je to problém, že trh, na který se všichni odvolávají, a který nepochybně funguje směrem k rovnovážnému stavu a minimalizaci nákladů, "nepřemýšlí" dostatečně dopředu a stále je o něm uvažováno jako by zdrojů bylo nekonečně mnoho. Neřeší co bude za padesát let. Je to proto, že funguje skrz popisovanou "Human action". Většina lidí se snaží maximalizovat zisk sice v různých, ale přece jen relativně krátkých časových horizontech. Jako by s budoucností světa zacházeli ne jako Jákob, ale jako Ezau. Snaží se maximalizovat zisk pro dnešek, pro zítřek, nejvýše pro horizont svého života. Jen zlomek uvažuje za horizont. To všechno se promítá do civilizace a kultury s níž je to spjato, spoluvytváří ji a je jí zpětně ovlivňováno. Je zásadním omylem tvrzení, že ti "nahoře" svoji samotnou spotřebou, třebaže v některých případech astronomicky převyšuje spotřebu třeba nás, nějak zásadně spotřebovávají zdroje. To co zatěžuje zdroje není spotřeba relativně malého počtu lidí, ale spotřeba blahobýtných a "nechudých" mas, která je ve globalizované výkladní skříni pro ostatní. Jedni se chtějí mít čím dál tím lépe, druzí je napodobují, protože v tom spatřují své štěstí, ostatní se jim chtějí vyrovnat. Je sakra rozdíl ve zdrojích pro několik set tisíc lidí žijících na nějaké úrovni a několik set milionů, případně několik miliard, které by měly žít na téže úrovni. Prostě tohle nemůže fungovat. Vědomí toho je pramenem distopií.
Draku,
máte pěknou odvahu, když tu vyjadřujete na plné pecky své nazory o eugenice. V Itálii by Vás katolíci sežrali za živa. Alespoň v tomto případě se řídí názory katolické církve, podle které lidský život, ať je v kterémkoliv stadiu a v jakékoliv situaci, je stále posvátný a nikdo nemá právo na něj sahat.
Tak na příklad vydání zákona o terapeutickém nebo vůbec lékařském potratu trvalo tři roky akcí, vedených radikály, kteří prosadili nakonec refrendum o zrušení starého zákona, který interupci absolutně zakazoval.
Před třemi roky tu vypukla veřejná zuřivá diskuze kolem případu Eluany Englaro, která žila sedmnáct let ve vegetativním stavu, napojená na přístroje, když rodina požádala o přerušení terapie. Tehdy také vystoupila církev a katolické organizace proti. Nakonec to vyřešil soud šalamounsky tak, že rozhodl pro přerušení umělé výživy, takže žena prakticky umřela hlady.
Rovněž tak církev vede boj proti eugenice, proti preimplantačnímu genetickému testování při oplodňování ve vitru a proti využití pro terapeutické nebo studijní účely neimplantovaných embryonů.
Eugenika vůbec získala špatné jméno po praktikách nacizmu. I když v devatenáctém století byla propagována samotným bratrancem velkého Darwina Francisem Galtonem a zabývaly se jí studijně vědecké ústavy.
Něco k architektonické stránce problému:
Nějak nerozumím zmínce o hliníku v románu z roku 1861. Copak tehdy byla představitelná výroba hliníku? Viz:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Hlin%C3%ADk
Vždyť ještě o 40 let později O.Wagner navrhl do poštovní spořitelny ve Vídni držáčky žárovek z hliníku, aby dal najevo bohatství onoho domu - hliník měl tenkrát kvůli obtížné výrobě zhruba cenu zlata (nelze tavit v peci, musí se elektrolýzou). Myslel tím Černyševskij nějaké obrovské bohatství oné společnosti budoucnosti? Je skutečně pravda, že psal o hliníku?
Křišťálový palác byl vystavěn ještě o cca 30 let dříve než Eiffelovka, takže ve své době to byl zázrak techniky. Je zvláštní, že se stal záhy i symbolem totality. Byla to dnes také dobře známá obava z technologií, které nejsme schpni plně ovládat, resp. které umíme i zneužívat?
PS: Draku, v mém okolí jsou dvě ženy, kterým byl předpovězen Downův syndrom a doporučen potrat. V obou případech se narodily zdravé děti. Neměli bychom přeceňovat schopnosti medicíny a selekce zdravého genofondu obzvlášť.
Žibřide,
v textu Čto dělať na webu je doslovně:
Такой же хрустальный громадный дом, но колонны его белые. "Они потому
из алюминия, - говорит старшая сестра, - что здесь ведь очень тепло, белое
меньше разгорячается на солнце, что несколько дороже чугуна, но по-здешнему
удобнее"
Tentýž velký křišťálový palác, ale sloupy jsou bílé. "Jsou z aluminia (hliníku) -říká starší sestra - protože je tu velké horko, bílá barva se na slunci méně zahřívá ...
http://lib.ru/LITRA/CHERNYSHEWSKIJ/chto_delat.txt
Řeknu Vám, Žibřide, že jsem ten hliník dala Šamanem dodat schválně při korektuře do textu, tak se mi to zdálo neobyčejné.
Pochybuji, že by to editor dodal do textu později.
Cesta Discovery do muzea.
Is this the end of an age?
Dnes je den památky obětí holocaustu Jom Ha´šoa...
S tou eugenikou je to jako se vším, nic se nemá přehánět. Jsem pro, ale musí se to uplatňovat rozumně, citlivě, přiměřeně a vyváženě. Musíme si být vědomi toho, že když jsme vynalezli antibiotika a další moderní léčiva, tak máme v populaci jedince, kteří by za jiných okolností nežili a tito logicky poznamenají genofond k horšímu. Ať už se to církevním tatíčkům líbí nebo ne, je nezbytné pojmenovávat problémy a řešit je. S tím co v genofondu máme, si musíme uvědomit, že časovaná bomba už byla položena a že tiká, máme ještě pár generací času na to, abychom vynalezli a mohli začít uplatňovat i genovou terapii, protože ta jako jedna z mála, bude jednou opravdu schopna napravit vedlejší následky těch předchozích vynálezů. Povinností dnešní doby je účinně zamezit církevním tatíkům a dalším chorobným blábolistům a omezencům, aby měli jakýkoliv reálný vliv na to, co si např. počne žena, která otěhotní, to je její věc, ona nese všechna rizika zdravotní a jiná, takže ona by se měla rozhodovat, zda si v tom těhotenství přeje pokračovat, nebo ne a nikdo jí v tomto ohledu nemá co nařizovat, či přikazovat. Na druhou stranu, chce-li vědomě přivádět na svět postižené, tak prosím, ale ať péči o ně platí. Když někde někdo blbě podepíše smlouvu, hrozí, že přijde exekutor a zůstane s holým zadkem, přivádět na svět vědomě postižení jedince, je také blbost, mělo by se za ní tudíž platit, podobně jako za jakékoliv jiné.
V tomto ohledu je katolická církev asi tak 500 let za opicemi a zaostává ve vývoji, její názory tudíž nejsou příliš relevantní. Znám poměrně dost Italů, kteří jsou původně katolíci. Nyní se má situace tak, že on má například jedno dítě v původním církevním sňatku. S paní si už ale dávno nerozumí, už se nemají, nežijí spolu, ale nechtějí ho pořád rozvést, takže on se rozhodl, od původní rodiny odešel, platí jim co plat dovolí ale jinak už žije dávno žije s novou partnerkou "na hromádce" a má s ní dítě. Vskutku úžasné. Já obdivuji trpělivost a toleranci těchto lidí, mě takhle někdo zkoušet přikazovat, co mohu, co ne a co mám a co nemám, už bych si to s ním vyřídil tvrději a důrazněji, aby dobře věděl, co je můj život a co jeho a že si nepřeji, aby mi do něj jakkoliv zasahoval, tak jako mu já nezasahuji fo toho jeho.
Mimochodem je až symptomatické, jak křesťanské strany, které tu mají 5, až maximálně ani ne 10 % příznivců a voličů v populaci, zneužívaly svého času svého vlivu ve sněmovně, kde byly jazýčkem na vahách a bezostyšně vnucovaly většině čítající přes 90% ty jejich bláboly a kraviny, o které vlastně dávno nikdo nestojí.
Draku,
v Itálii je procento katolíků dost vysoké, kolik jich bude ale nevím. Ale jsou rozlezlí prakticky po všech politických stranách až na levicové extremistické skupiny. To po rozpadu Křesťanské demokracie počátkem devadesátých let. Takže mají své zástupce všude a všechny strany, včetně bývalé PCI, dnes PD, si katolické voliče předcházejí a ani moc nekritizují Vatikán nebo biskupy, kteří občas do vnitřních věcí Itálie kecají.
Pokud jde o rozvod, byl zaveden v r. 1970 a čtyři roky na to katolíci uspořádali referendum na jeho abrogaci, jenže při něm prohráli. Rozvod je věc zdlouhavá, někdy může trvat až šest let, takže není divné, že si lidé udělají novou odinu neformálně.
Nedávno se mluvilo o tom, že bude podán návrh na zkrácení doby, co uběhne od separace, aby mohla dvojice podat žádost o rozvod, ze třech let na jeden rok.
Někteří to praktikují tak, že se nechají rozvést v zahraničí a pak požádají o přepis rozsudku v Itálii.
Teď si představte, co asi říkají o eugenice. O potratu jsem tu už psala.
Totiž, jdou na to dost mazaně: na jedné straně říkají, že Církev nechce opakovat omyl s Galileem a že je tudíž otevřena k novým vědeckým výzkumům, na druhé při každé vhodné příležitosti spustí povyk.
http://www.ilfoglio.it/soloqui/2814
Okomentovat