Dinos v plné parádě

Big Šaman, Dáreček, Miro a Franta

Dinocon byl zvláštní a jedinečný con, vlastně jediný takový, protože se pořádal k 30. výročí prvního či nultého pra-Parconu. A kde jinde, než v Pardubicích! Pro mě začal v pátek 20. dubna 2012 v 15:25 už v Praze na Hlavním nádraží prezidenta Wilsona před pokladnou č. 31. Tento sčuch-point přilákal i další dvě osoby, takže sleva na hromadnou jízdenku se konala. Osoba jménem Vlado Ríša mě poznala, neb se známe, třetí do party, Zbyšek, mě poznal asi podle zjevného dinosauřího zjevu a čepičky s nápisem Boba Fett.



První přednášku jsem tedy vyslechl od Vlada ještě během hodinové cesty do Pardubic. Sám jsem rovněž jednu poskytl. A už zde jsem měl možnost ocenit pečlivost pořadatelů, se kterou sezvali pamětníky: Zbyšek se totiž prvních Parconů účastnil, ale pak šel na vojnu a po ní se vyžíval v programování. Ale, jak je vidět, i spící dinosaurus se dá vzbudit!

Recepce: Stáňa Lálová a Miloš Albert Podpěra

Od pardubického nádraží je do hotelu Staré časy, kde se Dinocon pořádal, hbitou chůzí deset minut. Prezentace v jednom boxu restaurace proběhla v pohodě, trochu zklamání mi způsobilo, že nebydlím v místě, ale dalších deset hbitých minut dál, v Penzion City, přičemž začalo pršet. Déšť nám však dal příležitost pozdravit se s mnohými přítomnými starými dobrými kusy. I u známých obličejů jsem ocenil jmenovky s velkými tučnými písmeny, takže identifikace byla zajištěna (i zpětně na fotkách). Škodaže chyběly přezdívky. U někoho by to však vyvolalo potřebu hned několika jmenovek. Zachytil mě tu hned Big Šaman Tunelář Zachodil, jeden z mých dvou spolubydlících. Po hodince déšť skončil, i převzal jsem klíče a šel jsem se ubytovat. A když už jsem byl na půl cestě do centra, vyrazil jsem ho i obhlédnout. Čímž se omlouvám, že jsem nestihl samotný začátek conání a křest Pramloka 1983. Dvě další přednášky se vpodstatě prolínaly – organizátoři conů vzpomínali, historické "diapozitivy" se promítaly, a mezitím proběhlo samospádem zahájení conu.

Tom Štipský

Koedukovaný počátek skončil, a začala dražba pozoruhodností Tomáše Štipského. Originály kreseb starých Mistrů v ráži tři tisíce korun se neujaly, to až ty stovkové, ale skutečné bratrovražedné boje proběhly o fanziny Mozek, Laser či Ikarie XB 1-4, kde ceny šplhaly z padesáti korun třeba až k pětinásobku. Skutečným literárním klenotem pak byl rukopis dávné povídkové sbírky Josefa Pecinovského (naklepané na psacím stroji!). Sám autor hned na místě identifikoval, které povídky kde vyšly, a které nevyšly. Než jsem stačil vyslovit svoji nabídku, vyšplhala se cena vysoko přes ni, a než jsem stačil pochopit originalitu díla, bylo prodáno.

Dražba se protáhla, ale to nevadilo, protože vlak, který vezl Františku Vrbenskou, měl (zřejmě díky síle její osobnosti) drobné zpoždění. Její přednáška se nazývala "Něco je zatraceně jinak" a bylo to opravdu zatraceně jinak, protože v její druhé půlce Františka vyprovokovala debatu, jíž se účastnili skoro všichni posluchači.

František Novotný zlobí Františku

Františka Vrbenská

Totiž! Posluchači: Na jiném conu by každý z nich byl krystalizačním centrem, kolem kterého by se pohyboval chumel obdivovatelů. Byl to jeden z nečekaných, i když plánovaných efektů tohoto podujatia: shromáždit dav solitérů! Kolem každého z nich zářila jasně viditelná osobnostní aura. V předsálí i zásálí se pak dinosauři houfovali po dvojicích, trojicích i čtveřicích. Zde zmíním rozmístění conu.

Vlado Ríša baví při water breaku

Nešlo zabloudit, protože uspořádání bylo přísně liniové, jako ve štíhlé kosmické lodi. Srdcem conání se stal přednáškový sál pro stovku lidí, kam jste se dostali spojovací chodbou (kde byly umístěny toalety) z restaurace. Ta tvořila žaludek: Zde se jednak společně obědvalo i večeřelo, místně bydlící se tu i nasnídali, zbytek dne a noci tu pak probíhalo nalévání sklenic a jejich prolévání hrdlem. Ano, byla zde i ústa recepce a dveře, které vsávaly příchozí a vyvrhávaly odchozí. Na druhé straně přednáškového sálu, vlastně za zády přednášejících (pokud se přednášelo), se procházelo dveřmi do obytné části. Po schodech se vyšlo do prvního patra, a podle šipek se člověk dostal do menšího sálku, jehož část zabral Tomáš Štipský se svou prodejní výstavou knih. Ano, tato prodejnička měla poněkud charakter výstavky, neb Tom dotáhl knihy, jejichž autoři se přihlásili na Dinocon. Zbytek sálku byl vyčleněn pro debaty soukromějšího charakteru, než se odehrávaly dole v hospodě. A druhý den se zde konaly kafé brejky, které se sestávaly z čajového a kávového bufetu a dovezené organizátorské medoviny. I koláčky se objevily!

Zdeněk Pobuda, Zdeněk Rampas a Jaroslav Mostecký

Ale ten první večer probíhala přátelská setkání hlavně v hospodě. A tu zmíním i další podařený plánovaný efekt setkání dinosaurů: Přednášky se odehrávaly pouze v jediné linii. Byly zajímavé, ale nikomu nevadilo, když si z nich člověk odběhl tu dopředu pro sklenici piva, tu dozadu nahoru pro šálek čaje či koflík medoviny. Přičemž onen člověk vepředu či vzadu nahoře začasté zůstal, střetnuv se s obzvlášť originálním exemplářem soudinosaura.

Ze Starých časů jsme pozdě v noci šli s Big Šamanem a třetím dorazivším spolunocležníkem Pavlem do Penzion City ulicemi, umytými deštěm. Příjemná procházka mezi patrovými či maximálně dvoupatrovými domy, alejemi svěže zelených stromků byla správně provětrávající. Hláška dne:

"Bože, to už musí být nejmíň půl druhý."

"Ne, ještě ne. Je teprv deset minut po druhý."

Jaroslav Veis

První sobotní přednáška Jaroslava Veise v deset ráno byla poměrně hojně navštívená, což bylo vyvoláno – krom silou osobnosti pana autora – i tím, že snídaně se podávaly v době 9-10 hodin. Název zněl "Dvojí kultura". Přednáška byla čtená, což je dobře, protože tak zůstala zachována pro budoucnost. Vzpomínalo se v ní na začátky fandomu, které byly spojeny i s disentem. Psát sci-fi bylo za bolševika celkem schůdným způsobem, jak se vymanit z požadavků na realismus, když už realita byla hnusná. (Podobným útočištěm schopných autorů byla i dětská literatura; z nejasných důvodů bolševikovi nevadila ani ta, ani sci-fi). Začaly vycházet povídkové sbírky českých autorů. Pak Veise pozvali studenti z matfyz na přednášku. Ukázalo se, že o podobnou přednášku by byl zájem i jinde, z čehož vznikla myšlenka na Parcon, se kterou přišel Pavel Poláček. Na půdě fandomu se zejména díky Ceně Karla Čapka (a žádané plastice Mloka, kterou vymodeloval Ondřej Neff) začaly rozvíjet silné autorské osobnosti. Už od samotného počátku přitom nastalo jejich vlastní vylučování se ze žánru…

Jarda Veis se na konci přednášky zamyslel i nad budoucností naší svobody. Z tolik žádaného modelu liberální demokracie se fakticky stala pouze formální "volební demokracie", která nedbá podstaty věci. Hospodářsky a mocensky rostou země, které moc na demokracii nedbají – Rusko, Latinská Amerika, Čína. V samotné Evropě se objevují znepokojivé tendence k vládě silné ruky, nejen v Maďarsku.

Slávek Švachouček

Od jedenácti pak Slávek Švachouček přednesl pásmo vyprávění a snímků "Ponrepo Marcela Grüna", které připravil společně s Danou a Daliborem Čápovými. Jestli jsem dobře přečetl diapozitivy, pak to celé začalo v Planetáriu na jaře 1976 šesti večery, nazvanými Vesmír – věda – fantazie, pokračovalo dalšími šesti večery na podzim, které nesly souhrnný název "Otazníky z vesmíru" a v roce 1977 pak šesticí "Schůzek s mimozemšťany". V rámci těchto večerů se promítaly sci-fi filmy, ale Planetárium pro ně bylo malé. Některé literárně-planetární programy ještě v Planetáriu ve spolupráci s Lyrou Pragensis proběhly, ale filmy se přesunuly do archivního kina Ponrepo, které se v té době nacházelo na blízké adrese v Letohradské ulici na Letné. Na předprodej lístků se stály fronty třeba i celou noc! Marcel Grün seděl mezi svými dinosaury, a tak mohl vysvětlit: Šlo o archivní promítání, takže se jeden titul směl promítnout jen jednou, dvakrát. Pořadatelé dostali všechny filmy z archivu, o něž si řekli, ale pak bylo nutno ctít také pravidla archivního promítání. Proto ty fronty.

Marcel Grün, jeho cena a jeho kravata

Marcel Grün měl moc hezkou kravatu se zelenými mimozemšťany, a velice mu k ní slušela i Cena prezidenta československého fandomu, kterou mu za mohutného potlesku předal Zdeněk Rampas. Zde zmíním jednu z mnoha historek, které Marcel vyprávěl. Kdysi, ještě za bolševika, ho pozvali soudruzi z Československé televize, aby divákům pověděl něco o kosmonautech, kteří byli právě na oběžné dráze. Jedna ta soudružka povídala: "Jsou tam teď sovětští kosmonauti a Američani. O těch Američanech se nezmiňujte, mluvte o Sovětech." Marcel odvětil: "Kdo tam je, o tom budu mluvit." A mluvil. Čímž si moc neposloužil z hlediska své televizní kariéry. Po sametovce byl pozván opět do České televize. A jistá paní produkční (možná to byla ta samá?) mu povídá: "Pane Grün, jsou tam teď ruští kosmonauti a Američani. O těch Rusácích nemluvte, mluvte o Američanech." A Marcel odvětil: "Kdo tam je, o tom budu mluvit." A mluvil… A ještě jednu historku prozradím: Marcel Grün působí v pražském planetáriu už od roku 1967, ale ředitelem Štefánikovy hvězdárny a planetária se stal až roku 1999. Do té doby zde jako ředitel fungoval předcházející "komunistický ředitel" Oldřich Hlad, který ale díky své rudé knížce (a slušnému charakteru) držel ochrannou ruku nad mnohými zbojníky. Zbojníci přišli po sametovce za Grünem, který byl v té době v Občanském fóru hvězdárny a říkali mu: "Vyhoď toho komouše." A on jim odvětil: "Vy tu teď jste jen proto, že vás on nevyhodil…"

Bylo pro mě velkým potěšením po čtyřiceti letech poděkovat panu Grünovi za lekce, které nám mlaďochům dával v planetáriu při astronomickém kursu (jsem licencovaný demonstrátor, heč) a znovu poděkovat za kmotrovství mé knížky Zapomeňte na Mars (ten jeden kus, co měl Tom Štipský vzadu nahoře se prodal, heč:). A je mi ctí být s Marcelem soudinosaurem! Ještě k tomu mlaďošství: Na Dinoconu se ukázalo, že dobrá polovička dinosaurů je mladší než já!

M. Grün a Jiří W. Procházka

Oběd byl pokračováním přednášky, protože jsme seděli s panem Grünem a dalšími velikány (třeba s JWP nebo Václavem Houfem nebo Miroslavem Dvořákem nebo…) u jednoho stolu. Druhou dražbu pozoruhodností jsem tak zmeškal a ztratil možnost získat některé skvělé komiksy za směšných vyvolávacích 50 Kč. Hojně jsem se družil u různých hospodských stolů i v kafebrejkárně, a tak z přednášky Richarda Klíčníka vím jen to, že román Pražský hřbitov Umberta Eca byl vydán v 48.000 výtiscích, kdežto jeho elektronická varianta jen v několika stech. Přičemž papírová kniha vyšla na 398 Kč a její elektronická verze na 199,-. Potvrzují se tak informace odjinud: E-kniha nemůže vyjít levněji než za polovičku papírové. Redakční práce, "aby to vypadalo", je prostě nutná. A je nutné ji i zaplatit. Poměr e-knih a papírových knih je zatím stálý i u dalších úspěšných titulů jiných nakladatelů: desetitisíce ku stovkám. Nu, uvidíme, kdo první přijde s e-levnou knihou za dvacku…

Richard Klíčník

Padl i dotaz: Nu, 48 tisíc kusů se prodalo, kolik lidí tu knihu přečetlo? Odborný odhad: Osm tisíc. Zde však platí maxima i zde přítomného nakladatele Egona Čierného: "Mě nezajímá, kolik lidí si tu knihu přečetlo, ale kolik si ji koupilo!"

Ondřej Neff a bavící se obecenstvo osobností

Václav Houf nám pak promítl ukázky své výtvarné tvorby a začalo čekání na Neffa. Jeho přednáška měla začít v 16:00. Trochu se opozdil, čehož Rampas zneužil k dalšímu promítáním pamětnických fotografií. Já jsem ten čas vyplnil diskusemi za pilného čajování i drobného ochutnáváním medoviny. Načež jsem Mistra málem zmeškal. Ale dorazil jsem v nejlepším, když Ondřej se svým typickým sarkasmem konstatoval, že po onom prvním pamětihodném Parconu v r. 1982 se ustanovil fandom jako totalitně byrokratické uskupení v čele s Rampasem… Po převratu spousta lidí začala hlásat, že science-fiction je blbost. No, my to víme – proto to děláme!

Po přednášce se Zdeněk Rampas opět uchýlil k promítání pamětnických fotek. Inu, bylo zajímavé pozorovat ten dávný dav lidí ve vysokoškolské posluchárně, jak ze zdi shlíží na své o 30 let starší kopie.

Polské stereo (Joanna překládá Piotrovu polštinu)

Nejdříve večeře a pak kafové zlomy mě odlákaly od nesporně zajímavých přednášek Joanny Czaplińské o uplatnění české SF v Polsku a Piotra Raka o polském fandomu. Zachytil jsem jen něco: V Polsku je možná daňová asignace ve výši 1 %, takže to lze použít i pro SF kluby. Ale krize dopadla i sem. Češi se bojí větších akcí, proto byl Tricon z české strany prakticky mrtvý. Mezi českými a polskými kluby byla nulová spolupráce, chyběla komunikace mezi fanoušky. Ano, psal jsem o tom, komunikace chyběla i z polské strany. Zásadní vada českých klubů je možná v tom, že jsou v nich aktivní jeden - dva členové, přičemž počet členů je často pod deset. Ten jeden to neutáhne, a když skončí, skončí s ním i ten klub. Pokud se ho neujme ten druhý. Kdežto v polských klubech jsou desítky lidí a do potřebné práce se zapojují prakticky všichni.

Silvie D. Šustrová

Myslel jsem, že si odpustím přednášku Silvie Draky Šustrové o filmových seriálech (zvláště) na Prima Cool, aneb na co se naše děti a vnuci koukají, protože "já se na seriály nekoukám". Při procházení po lince mezi pivem a čajem jsem však byl zachycen. Dověděl jsem se, jak je to s technologií přípravy seriálu i něco, co jsem si neuvědomil: Zatímco v holywoodských filmech mají hlavní slovo producenti, režiséři jsou na druhém místě a na scénaristy se vůbec nebere ohled, při výrobě seriálů panuje velká tvůrčí svoboda. Z filmů se stala "producentská média", do seriálů se začaly přesouvat špičkoví scénáristé, herci i režiséři. Zatímco film je omezen na dvě hodiny a je tedy postaven hlavně na ději, v seriálech jsou nejdůležitější postavy. Seriály se natáčejí "televizně", tedy na několik kamer a před diváky. A často v chronologickém pořadí, což je náročné pro stavbu scén. Smích bývá velmi často autentický, a je pro herce drogou, kvůli které často "machrují".

Dva Vaškové: Vlk a Houf

Už také vím, co je to "sexpozice" – expozice v sexuálních scénách. V seriálech se začala roztahovat vulgarita, která se přenáší i dál (do filmů a k obecnému užívání). A také jsem zjistil, že některé seriály znám – Sherlocka Holmese, například. Ten má totiž jen 3+3 díly. Vyčerpávají mne nekonečné série sérií, které nikdy nekončí. Františka Vrbenská podotkla, že se zde uplatňuje syndrom Šeherezády (a vyprávění tisíce a jedné noci).

Ano, zasvěcené publikum bylo skvělým bonusem každé přednášce. Draky zmínila v nějaké souvislosti "akci Zet". A chtěla vysvětlit: "Pro nezasvěcené Akce Zet…" Načež byla přerušena hlasem z publika:

"Tady jsou samí zasvěcení."

Martin Petiška s Františkou Vrbenskou

Byli zde samí zasvěcení. Spát jsme šli zase po druhé. V neděli jsem u snídaně sbalil jako spolucestovatele Martina Petišku, na nádraží odchytil dalšího do trojky a opět jsme uplatnili drážní slevu. Chudák čtvrtý cestovatel se zjevil pozdě, nicméně hodina do Prahy uběhla ve čtyřech ve velice uspokojivé debatě. Martin je taky jeden ze ztracených dinosaurů, možná budete znát jeho sbírku povídek Největší skandál v dějinách lidstva z roku 1984, kterou vydal pod pseudonymem Eduard P. Martin.

Bylo to skvělé, skvělé, skvělé! Trochu jsem se bál, že přijedu na hřbitov dinosaurů, kde bude každý hekat pod přívalem stařeckých potíží. Inu, občas někdo zmínil sérii mrtvic, ale kdo těch třicet let už přežil (mnohým se to hlavně v posledním roce bohužel nepodařilo), většinou dorazil. A když jsem pak pořádal fotky, všiml jsem jednoho úkazu: Prakticky na všech se zachycení lidé usmívají!

Egon Čierny přihlíží objetí JWP a Jarka Mosteckého

Ještě něco: Nikdo ze zúčastněných nebyl vybaven vnějšími znaky příslušnosti k fandomu typu helmice, světelný meč, křídla, anténky či umělá prsa. Nu, vyskytla se třeba hezká emzácká kravata, ale vpodstatě stačila ta aura, o níž jsem se už zmínil. A bylo nás asi devadesát, dinos v plné parádě.

Pravda je, že svým nečekaným způsobem byla přítomna i jistá "moudrost stáří": Vypila se jen půlka dovezené medoviny. A Big Šaman si zpátky do Brna vezl neotevřenou lahev vína!!! Dinocon byl tak skvělý, že nebyl čas chlastat. Největším opojením bylo samotné setkávání.

Jedinečný a jediný Dinocon se nám všem tak líbil, že vznikla myšlenka, že by se ještě jednou, zase po třiceti, no tak dobře, po pěti letech, mohl zopakovat. Kdo se dožijeme, budeme tam!

(Psáno týden po conu, až když jsem se dospal:)

Psáno pro Interkom a Sarden.

Viz i Šamanovu fotogalerii z Dinoconu.

Takoví jsme byli