ZASLÁNO: Mámo Merkelová, pomoz!

Aneb polemika britských a italských finančních listů s německými Handelsblatt a Spiegel.


Autorka: Informace   






9. června The Economist uveřejnil kreslený vtip, zobrazující potopenou loď světové ekonomie, z jejíž útrob se ozývá naléhavé volání: Please, can we start the engines now, Mrs. Merkel? (Prosím, paní Merkelová, můžeme už spustit motory?), která ilustruje  článek "Start the Engines, Angela" (Spusť motory, Angelo). Ve článku se kritizuje finanční restriktivní politika Merkelové, která ohrožuje celé světové hospodářství. Zároveň článek varuje, že příliš mnoho moci je soustředěno v rukou jedné ženy.

K tomu se přidává 20. června další britský finanční list New Statesman článkem "Angela Merkel’s mania for austerity is destroying Europe" (Šetřící mánie Angely Merkelové ničí Evropu) ekonomického novináře Mehdi Hasana s podtitulkem: The German Chancellor is terminating growth and pushing us towards a new Depression (Německá kancléřka decimuje růst a tlačí nás do nové deprese). Zde je Frau Merkel zobrazena na první stránce jako Terminator v kožené bundě s bionickým okem. Přestrojení Merkelové jako postavy známé z americké sci-fi má zdůraznit dramatickou situaci, v níž se nachází světová ekonomie, a její neblahou roli ničitelky.

Which world leader poses the biggest threat to global order and prosperity? The Iranian president, Mahmoud Ahmadinejad? Wrong. Israel’s prime minister, Binyamin Netanyahu? Nope. North Korea’s Kim Jong-un? Wrong again. (Který ze světových lídrů představuje největší hrozbu pro globální pořádek a prosperitu? Iránský prezident Mahmoud Ahmadinejad. Chyba. Izraelský ministerský předseda Benjamin Netanjahu. Ne, ne. Severokorejský Kim Jong-un? Zase chyba.) Nejnebezpečnějším lídrem světové politiky je Angela Merkel , která svou politikou ničí evropský projekt, pauperizuje okolní státy, vede svět ke globální ekonomické depresi. Musí být zastavena.

Italská agentura Ansa k tomu dodává: Merkelová je po Hitlerovi nejnebezpečnější Němec v historii.

Tři dny na to The Economist přisoluje článkem "Angela’s vision" (Zjevení Angely) doprovázený výmluvnou karikaturou Merkelové, která jako Mojžíš stojí v čele hrstky žíznivých poutníků, plazících se vyčerpaně v písku a ukazuje jim v dálce fatu morganu zelené oázy. Autor článku se ptá, kdo stojí za eurem, ke komu se budou obracet věřitelé, jestli zkrachuje. Co dostanou investoři za euro bondy, znehodnocenou drachnu, pesetu nebo liru? Národní měny mají za sebou pokladnu státu, státní banku, která může tisknout peníze. Ale euro je měnou bez vlády a Evropská banka nemá autonomii.

Kancléřka Merkelová musí ukázat, zda a nakolik je euro podepřeno společnou zodpovědností všech členů, kteří se zavázali respektováním státního rozpočtu a provedením strukturálních reforem. Francie a ostatní státy eurozony požadují větší závaznost od německého partnera, bankovní unii, vydání společných eurobondů. Ale Mrs. Merkel se bojí rizika, které by na sebe vzalo Německo. Ale když ukazuje ona, že nemá důvěru v budoucnost eura, jak ji mají pak mít finanční trhy?

Burcující články vyjadřují mínění britských ekonomů, kteří spolu s americkými kolegy silně kritizují politiku fiskálního paktu, prosazovanou Merkelovou bez ohledu na její dopad na jednotlivá státní hospodářství. Restrikce, neúnosné zvýšení daní vedou ke krachu řady podniků, které v situaci stále rostoucí konkurence na jedné straně a snížení vnitřní poptávky na druhé a uzavřením možnosti úvěrů od bank, nemohou přežít.

Na článek v The Economist odpověděl německý Handelsblatt karikaturou, kde loď světového hospodářství táhne ke dnu pět velkých zátěží s prapory USA, Francie, Itálie, Španělska a Řecka, zatímco na povrchu pluje majestátně loď s německou vlajkou a Merkelová na dotaz ministra financí, kde jsou naši přátelé, odpovídá: Byli moc těžcí, aby se udrželi na povrchu.

Tuto výměnu názorů komentovaly italské listy jako znak sklonu německé politiky k namyšlenosti a zároveň k nezodpovědnosti (il Tempo), Agora on line komentuje lakonicky: Němci mají neomylný způsob, jak se stát nechutnými.

Polemika mezi italskými a německými listy vstoupila do živého, když se 15. června listy editoriální skupiny Class CNBC Milano Finanza, Italia Oggi a asociace 10.000 italských podnikatelů a ekonomů Italia c'è (Itálie je přítomna) obrátily otevřeným dopisem k Merkelové a německé veřejnosti. Dopis vyzývá Merkelovou a německé občany, aby rychle zvážili situaci, která vyžaduje okamžité kroky k nastolení politiky růstu a zavedení příslušných opatření, která by oživila skomírající evropské hospodářství. Uznávají, že politika austerity je potřebná, ale bez uvolnění finančních prostředků pro růst ekonomie vede k prohlubování krize, k recesi.

Připomínají, že Německo a Itálie v minulém století svými diktaturami zavinily největší tragedii, jakou kdy Evropa zažila během své tisícileté historie, což by je mělo vést k větší zodpovědnosti a většímu úsilí, aby se podobná tragedie neopakovala. Itálie přispěla k destabilizaci unie svým velkým státním dluhem, ale poslední dvě vlády pro ustálení a normalizaci finanční situace zavedly přísná opatření, která italská veřejnost přijala, i když vyžadují od drobných lidí velké oběti.

Nyní je řada na Německu, aby uznalo svou zodpovědnost a přiznalo výhody, které jí měnová unie přinesla. Sjednocení německé měny v r. 1990 , provedené na základě politických úvah a zájmů, kdy došlo k výměně 1:1 západní a východní marky, měla za následek prudký vzrůst inflace a zvýšení úroků, neslučitelných se stabilitou měn. Připomíná, že Německé federální republice byly poskytnuty ekonomické pomoci pro východní oblasti, které před sjednocením měly "nevýhody, plynoucí z rozdělení Německa".

Dopis byl otištěn na placené inzertní stránce Handelsblattu a na stránkách italského Milano finanza (viz německý text přetištěný v der Spiegel a italský text zde. 

Dopis vyvolal velkou odezvu jak na italské, tak německé straně. Italští ekonomové připomínají, že 42% německého vývozu jde do Evropy a že krach eura nebo přílišná pauperizace ostatních zemí by byly pro německou ekonomiku osudné. Již tak německé automobily se vracejí od koncesionářů zpátky do Německa. Nehovoře pak o 450miliardových ztrátách, které čekají německé banky v případě zániku eura.

Reakce z německé strany, až na několik výjimek, byla odmítavá, někdy až sarkasticky výsměšná jako v případě článků v hamburgském der Spiegel, od Fabiana Reinbolda "Italienische Firmen rechnen mit Deutschland ab" a Jana Fleischhauera "Ruf nach der Mama". Zvlášť článek editorialisty Fleischhauera, nechvalně známého pro svůj výrok, že Italové jsou národ Schettinů (zbabělců), jimž svého času komentoval ztroskotání lodi Costa Concordia u ostrova Giglio, pobouřil italskou veřejnost. Novinář hovoří posměšně o "neapolské algebře", pokud se týká porovnávání růstu německého a italského státního dluhu v posledních letech. Vidí hlavní příčinu nynějšího stavu italských veřejných financí v nadměrné moci italských odborů, která brzdí ekonomický růst země, zatím co německé hospodářství vzrůstá díky opatřením již z dob kancléře Schroedera. Italové jsou podle něj přesvědčeni, že jen kancléřka Merkelová může zachránit Itálii, obracejí se k mámě Merkelové a při tom volají  po eurobondu a po přispění k růstu hospodářství.

Reakce italských novin na sebe nedala dlouho čekat. Il Tempo v článku "La Germania non dia lezioni a nessuno" (Německo nemá dávat nikomu lekce) srovnává tón novinářů Spiegelu se smutně známou propagandou minulého století, která podupala svobodu slova s dalekosáhlými následky. Zároveň poukazuje, že i v německé ekonomice to začíná skřípat, jak vyplývá z dat ukazatelů poslední doby. "Nadutost nikam nevede, někdy se naopak vrací jako ničivý boomerang". Nikdo neprahne po německých penězích. "Bůh nás chraň před podobnou matkou jako Merkelová."

Z podobných pozic odpovídá německému novináři i Iceberg finanza v článku: "Appello alla mamma - nonna Merkel" (Apel k mámě - bábě Merkelové),  kde připomíná německému novinářskému "tuleni", že Německo používá peněz ze sociálních fondů ne na sociální dávky pro nezaměstnané ale na prémie pro bankovní manažery, kteří spekulací přivedli banky do krizového stavu. "Klid," končí článek, "neberme si to tak. Je to jenom autor románových drbů podle německého gusta. Není to jejich vina, prostě jim to nedochází."

Tato polemika rozhodně nepříspěla k projasnění italsko-německých vztahů. Italské noviny, jako il Libero, reagují posměšnými články o Merkelové, jejími karikaturami, poznámkami o její šetrnosti, s jakou nosí tentýž pistaciově zelený žaket při všech možných příležitostech, takže ten už vydává nepříjemný zápach.

Nejde, jak by se mohlo zdát,  o nějakou soutěž karikaturistů (některé kresby jsou velice výstižné, ikonické pro zhuštěné vyjádření mínění), ani o závod novinářů o napsání nejjedovatějšího komentáře, ale, bohužel o zcela odlišné ekonomické koncepce situace, do jisté míry neslučitelné, takže to všechno připomíná hádku mezi hluchými. Snad nejlíp to vystihují slova novináře z Financial Times Wolfganga Münchaua v pohovoru s českým Respektem z 20. května:

"Němci moc nechápou, jak tato krize souvisí s bankami. Vnímají ji prostě jako problém nezodpovědného hospodaření jihoevropských vlád. Když se drží této interpretace, tak za součást řešení problému samozřejmě nepovažují bankovní unii, ale pouze politiku škrtů a rozpočtové disciplíny. Je to omyl, který záchranu eura komplikuje. ...Mají ve zvyku dívat se na problémy optikou toho, jaké náklady či výhody přinesou Německu. Ale chybějí odborníci, kteří by rozuměli systému a jeho potřebám jako celku."

(Zaslala: Informace)