Tank 314

Foto: Václav Toužimský

Zrovna včera jsem si při hledání podkladů pro svou připravovanou SF knížku o Liberci našel moc pěkný dokument. Napsal ho Daniel Povolný, v roce 2008 ho vydalo Ministerstvo obrany České republiky ve svém nakladatelství AVIS, a jmenuje se Vojenské řešení Pražského jara. 



Autor se zmiňuje i o incidentu na náměstí u liberecké radnice: "Dopoledne (21.8.1968) najel jeden z tanků do podloubí na náměstí a po zasypání rozbitým domem zahájil střelbu po občanech. Následně byly tři sanitky těžce poškozeny couvajícím tankem a na místo musela přijet vojenská sanitka s hlavním lékařem."

Vzpomínám na stejnou historku, jak ji vyprávěl Václav Havel pro Karla Hvížďalu do jeho knížky Dálkový výslech. Tam zase Havel tvrdil, že ruský důstojník "střílel do davu z tanku". Dovolte, abych tu historii dokumentů znovu, a nejspíš stále marně, opravil.

Tanky T62 11. gardové vševojskové armády SSSR, přemalované dvěma zkříženými bílými invazními pruhy, projížděly Libercem Sokolskou ulicí do kopce směrem k náměstí F.X. Šaldy. (Když jsem tudy dopoledne jel vedle jejich kolony na kole, byly už domy v ulici otřískány kulkami z tankových kulometů.) Na křižovatce za divadlem však otočily vpravo směrem k radnici, snad aby invazní armáda předvedla svou moc. Anebo snad jen proto, že plánovači měli k dispozici špatné mapy. Tanky se totiž po průjezdu náměstím Bojovníků za mír (dnes Edvarda Beneše) hrnuly v protisměru úzkou Moskevskou ulicí, zatímco trasa přes Šalďák byla mnohem širší a bezpečnější. Na tu se ale vojenské kolony dostaly až večer.

Zmíním první pocit: Protože tyto stroje nebyly označeny žádným znakem, myslel jsem zprvu, že jde o avizovanou německou armádu. Přijížděly totiž z NDR. Viděl jsem mládence s dívkou, dvojici enderáků, jak stáli spolu v objetí a plakali. Nedával jsem jim invazi za vinu, to oni ji dávali sobě.

Bylo ráno kolem deváté, když jsem byl na náměstí v davu lidí, kteří na projíždějící tanky hrozili pěstí. Když se zase blížila jejich další várka, postavil jsem se prvnímu tanku do cesty; natolik jsem byl i ve svých sedmnácti moudrý, že jsem si před něj nelehal! Z jízdní dráhy mě vystrnadil na místě dohlížející příslušník VB. (Ale já bych nakonec stejně uskočil!) To už byla ulice pokryta třískami z desek, které na tanky ještě v noci házeli nějací kluci z lešení kolem radnice. A na dlažbě se černaly kaluže jejich krve. Vypráví se, že po nich nestříleli tankisté, ale někdo ze samopalu z okénka Volhy, která se v koloně také pohybovala.

Pak jsem jel na kole za babičkou a dědou do Rochlic. Někdy kolem poledního jsem se na radniční náměstí vrátil. Chvíli potom, co do pilíře podloubí, který byl společný pro domy číslo 3. a 4., narazil tank číslo 314. Moje přesvědčení: Jeho řidič to neudělal schválně! Jistě chtěl projet, stejně jako před ním projely tanky č. 313, 312,311… a po něm 315, 316, 317 a další. Možné vysvětlení, které se vyprávělo hned na místě: Tank se sklouzl po tramvajové výhybce. V té době byla už linka č. 2 z Rochlic do Růžodola nahrazena autobusem, ale koleje a výhybky na náměstí ještě byly. (Když se dobře podíváte, tak na fotce uvidíte také střechu opuštěné výhybkářovy budky.)

Další vyprávěnka: Z okna v 1. patře toho zdevastovaného domu prý na projíždějící transportéry předtím vylévaly horkou vodu obyvatelky toho domu, místní Cikánky. Dlažba i výhybka mohly být mokré, a tedy kluzké. Říkalo se, že ten tank tam narazil za trest za to polévání. Což si, myslím, není pravda. Ale mohlo to tím být bezděky způsobeno – pokud ta voda byla vylévána.

Co jsem viděl, když jsem přijel na náměstí: Podlaha bytu v prvním patře byla zřícená. Nad tankem se vzpínala jenom jedna noha postele, ze které na mě koukala vyděšená mladá holka. V podloubí se vršila hromada suti, lidi ji zběsile odhrabovali a vytahovali raněné. Za tankem už stála bokem trojice sanitek, ještě nízké dvanáctsetjedničky. Celé místo objížděly obloukem další tanky. Vtom se zpola zasypaný tank dal s řevem do zpětného pohybu, couval z té spouště, kterou způsobil. Přitom tlačil na sanitky, které stály kolmo za ním. Ty se k sobě přitiskly a začaly drncavě poskakovat na gumách, jak je boční tlak odtlačoval. Mezi lidmi na náměstí projela zápalná jiskra. Tank zastavil, odklopil se poklop a ven do půli pasu vylezl sovětský důstojník, aby se rozhlédl, kudy dál. Průzory i periskop musel mít zanesené sutí, ale mně to připadalo jako že se rozhlíží po svém vražedném díle. Byl přivítán pískotem davu. Z neprůhledného pancíře anonymního stroje vylezl konkrétní nepřítel.

Na zemi ležely poházené úlomky cihel z rozbitého podloubí. Mladík vedle mě chňapl jednu půlcihlovku, a aniž by nějak zvlášť mířil, mrsknul jí směrem k tanku. Připadalo mi to strašně daleko, nevím, jestli třicet či kolik metrů. Ale myslel jsem, že k němu nedohodí. Nemůže dohodit!

Kus cihly zvolna vystoupal až na vršek balistické dráhy, a pak se začal snášet přímo na vojáka, který se k nám mezitím obrátil zády, aby zkontroloval situaci na druhé straně náměstí. Zdálo se mi, jako by se čas téměř zastavil. Cihla pomaličku klesala, až nakonec udeřila tankistu přímo doprostřed mezi lopatky. Otočil se. Sáhl k pasu. Vytáhl pistoli. Zamířil ji do vzduchu. Potom z ní dvakrát či třikrát vystřelil.

V uších mi začal vzteky šumět adrenalin: Co si to troufá? Zničil barák, poranil, možná zabil lidi, poškodil sanitky, které pro jeho oběti přijely, a ještě si na nás dovoluje vytahovat pistoli? Rázně jsem pokročil k tanku, abych tomu okupantovi řekl od plic, co si o něm myslím. Vtom sklonil pistoli proti davu, směrem ke mně.

Co se dělo příštích několik vteřin, nevím. Moje tělo přebralo velení a začalo jednat samostatně, nezávisle na mozku. Zřejmě jsem se dal na útěk společně s ostatními. Mám okno. Vím jen, že jsem se najednou nějak ocitl o padesát metrů dál za rohem radnice. Zbabělec. Už se nestřílelo. Zahanbeně jsem se vracel a tvářil se, že se směji kamarádům, kteří leželi za radničními schody, a smáli se mi.

Opětně opakuji tuto historku pro historiky, které to nezajímá. Už jsem ji popsal v Neviditelném psu několikrát, poprvé v roce 1998. Už v roce 1990 jsem s ní oslovil i Karla Hvížďalu, aby panu prezidentovi jeho výklad poopravil. Formulace "voják vystřelil z tanku" v tomto případě znamená, že vystřelil do vzduchu z pistole, když stál na věži tanku! Nikoli že "tank zahájil střelbu po občanech", jak jsem si čerstvě přečetl v záslužném díle vojenského historika. Ale před tou střelbou nejdříve vycouval do sanitek, o kterých, samozřejmě, nevěděl, že jsou za ním. Bez toho vycouvání by nemohl být otevřen poklop a nemohl by vylézt ten velitel tanku. On ten důstojník nejspíš ani nestřílel do lidí, nebylo nutno, už jsme utíkali. Já tedy prakticky v bezvědomí. Liberec byl postřelovaný, pobořený, ale nikoli "rozstřílený", jak jsem taky někde četl. Mé rodné město si užilo dost, i bez ostřelování tankovými děly. Není třeba zveličovat!

Co mohlo být vidět z balkonu domu Československé strany socialistické, kde seděl Václav Havel společně s Janem Třískou: Slyšel výstřely, podíval se dolů, a viděl jak utíkají lidi, na které míří sovětský důstojík, stojící v tankové věži. Míří, tedy střílí. Střílí "z tanku", tedy z děla, nejspíš. Nebo z kulometu: Ne, to nestřílí člověk, ale dle historického dokumentu tank…

Jenže vždycky střílí člověk. I když "nerad". Nerad nabořil do podloubí. Neradi Rusáci v Liberci zabili osm lidí. Je samozřejmé, že tam ten tank ani celá jejich kolona neměla co projíždět, vina je samozřejmě na okupačních silách, sovětských politicích. A našich zrádcích. Které jsme po sametovce nemohli odsoudit, neb nešlo dokázat, že působili proti socialismu!

Zase je 21. srpna. Ale rok 1968 je dávnou minulostí, ve školních vědomostech spočívá někde vedle roku 1866 a bitvy u Hradce Králové. Tam a tehdy jsem nebyl, v Liberci ano.

Podkladů pro tu knížku mám už spoustu. Budu muset skutečnost trochu upravit, některé věci zamlčet, jiné zjednodušit. Aby to bylo uvěřitelné alespoň jako scifárna.

Psáno v Praze 21. srpna 2012