Výstavní smrt

Výstavu Smrt až do 8. listopadu 2015 předvádí Národní muzeum ve svém novém objektu v bývalém Národním shromáždění. Jde o jednu z výstav smrtného cyklu, ale nebyl jsem než na této. Nebyla vůbec pochmurná, a zvěděl jsem na ní mnoho užitečných informací.


Třeba jaké jedy na nás v přírodě čekají. Tak výčet nebyl zcela vyčerpávající, některé jediny jsem znal (různé varianty muchomůrky bílé, rozličné mořské potvory, žáby a hady či housenky některých motýlů), avšak že jsou rovněž jedovatí v populárně-naučných pořadech oblíbení dospělí motýli monarchové, to bylo pro mne novinkou. Překvapilo mne také, jak hezky mají vědci srovnané různé druhy "cenóz": Třeba "biocenóza" je místo, kde to skutečně všechno žije. "Nekrocenóza" vznikne, když to všechno vychcípá. To ale není všechno: Překryjte nekrocenózu sedimentem, a máte "tanatocenózu". Tedy ty kousky mrtvého prostředí, které nebyly sežrány či rozpuštěny. Co z tanatocenózy zkamení, vytvoří "tafocenózu". To, co si v přírodě z tohoto kamení vybere paleontolog či divoký sběratel a vystaví pak ve vitríně, vytvoří "oryktocenózu". Můj dodatek: Protože je vitrina muzea součástí biocenózy, může znovu projít všemi popsanými fázemi.

Pětileté dítě

Zde jest spatřiti první lidskou kostru, tedy téměř lidskou kostru, a to kosterní zbytky světoznámého hominida Lucy. Člověk si říká, jak ti odborníci byli na výši, když dokázali zrekonstruovat nejen celou kostru, ale ze spodní čelisti i celou lebku, včetně tváře... Pak už následují kostry z vykopávek, paleolitické žárové hroby a oblíbené egyptské mumie, konkrétně mumie pětiletého dítěte. U plochého kamene, který dříve zakrýval "větší množství zemřelých od dospělých po malé děti" z pohřebiště na akropoli v Libicích nad Cidlinou bylo uvedeno, že tato "nekrocenóza" pochází z druhé poloviny 10. až první poloviny 11. století n.l. Nejsem archeolog, jen spisovatel, takže si mohu dovolit určit přesný čas, kdy byl onen hromadný hrob naplněn: podzim roku 995. Kostry pod kamenem patří vyvražděným Slavníkovcům...

Můžete si prohlédnout hroby z doby lovců mamutů z Dolních Věstonic nebo uložení českých panovníků, mohylku nad hrobem rudoarmějce z roku 1945 či vojenský hrob z prusko-rakouské vojny v šestašedesátým (1866)… A mohé jiné hroby a kostry a lebky absolvujete, než vyjdete do ohromného předsálí. To ale ještě není konec. Kousek za touto první částí výstavy, nazvané "život a smrt v historii Země", za jejímž vstupem se skrývá i v předcházejícím odstavci zmíněná část "pohřbívání", se nachází vchod do dalších prostor, kde jsou předvedeny "vyrovnání se se smrtí a pohřební rituály".

Nu a je tu opět mnoho podob tohoto fenoménu. Včetně cvičného hrobu, na němž se trénují budoucí hrobníci. Není totiž vůbec jednoduché takový hrob vykopat! Přecházíme od umrlčího prkna, kolem úmrtních listů ke kompletnímu vybavení katolického pohřbu. Podíváme se na plánek jezdeckého pohřbu (někdy nebyl pohřben celý kůň, stačila jen jezdecká ostruha…) a obdivujeme výpravné velkoformátové smuteční oznámení (papír, podlepený plátnem) rolníka Jana Kroupy (1916). Shlédneme nálezy hrobů antických Řeků, oceníme rozmanitost pravěkých rituálů a opíšeme si adresy pražských hospiců… Až při odchodu z této části výstavy jsem zjistil, že je označena číslicí 3, což nevadilo tomu, abych se plně neponořil do části pod pořadovým číslem 2:

Uderné vražedné nástroje

Zde se ukazují "podoby smrti a odcházení", a jsou to hlavně násilné podoby smrti: Sebevraždy, vraždy a války. Asi vrcholným nástrojem smrti jsou jaderné zbraně. Zde je předvedena souprava cvičné jaderné miny Cv JMi, která sloužila k výcviku vojáků ve vyhledávání a zneškodnění jaderných min. (Anebo k jejich pokládání?) Inu, stejně jako pohřbívání jest nutno cvičiti, rovněž i úkony, vedoucí k hromadnému usmrcení, jsou třeba natrénovati… Výhodou jaderných zbraní je, že většinou odpadají válečné hroby. Ale nejvíce se zabíjelo zbraněmi střelnými, na našem území pak už v roce 1866, jak na mnohých místech smrtné výstavy je předvedeno. Ve 20. století se pak hromadně vraždilo plynem…

Cvičná jaderná mina

To už sovětský těžký kulomet značky Maxim ráže 7,62 z roku 1941, pistole s kolečkovým zámkem z doby třicetileté války či osmiperý palcát z dob husitských válek působí téměř konejšivě svým rukodělným zpracováním. Tedy působily by, kdyby hned nebyly předvedeny lebky, různě posekané a zprohýbané oněmi rukodělnostmi. Oceňuji rovněž kompletní pitevní stůl s vybavením, odhadem tak z 50. let minulého století…

V předsálí si můžete odpočinout na sedačkách před plátnem, na němž běží dokumentární film (s notně ztlumeným zvukem), jenž vypráví, jak se v našich nemocnicích zabíjejí umírající či jinak nepohodlní pacienti.

Dokonalým popisem výstavy je však výstava sama. Každý návštěvník je jiný, a každý si odnese jiné dojmy. Mě v první části nejvíce překvapila informace, uvedená u obrázku včely, zalité do jantaru. Ona nebohá včelka, dříve než ji před několika desítkami milionů let zakápla smůla pravěké borovice, skrývala v žaludku baktérii "Bacillus sphaericus" – a vědci ji po té děsné době probudili… (Ouplnej Jurskej park:)

Ve druhé části (kterou jsem shlédl na závěr) jsem získal nový pohled na rozvody smíšených manželství během druhé světové Je zde předveden nenápadný formulářík, nadepsaný "Prosíme naléhavě o vrácení tohoto prohlášení":

    "Prohlašuji místopřísežně, že nejsem žid ve smyslu nařízení pana říšského protektora v Čechách a na Moravě ze dne 31. června 1939 a že nejsem v manželství s osobou židovskou.
    Jsem si vědom všech trestních následků, jež by mě stihly pro nepravdivost tohoto prohlášení.
Datum
Podpis
Bydliště"

Onen cár papíru nepřipouštěl variantu "nejsem žid, jen jsem v manželství...", kladl oba zločiny za sobě rovny. Bez zachvění ho mohl podepsat jen "árijský" manžel, jež se rozvedl s "neárijskou manželkou" – pro níž to později znamenal s 90% pravděpodobností rozsudek smrti, což se v tom roce 1939 ještě zdaleka netušilo…

V závěrečné části číslo 3 (vchod do níž se nachází mezi částmi 1 a 2) mne pak zděsila informace na panelu "pohřbívání v Islámu". Zatímco křesťan jest na závěr své životní pouti, směřující neodvratně k smrti "zaopatřen" a nechá se umřít v klidu a pokoji, sedí u smrtelného lože muslima  někdo z jeho blízkých či imám, jenž dbá na to, aby umírající v posledním okamžiku svého života vyřkl "správná" poslední slova, jež zní "Není jiného božstva kromě Alláha". Nevěděl jsem, že totalita islámu sahá tak daleko a tak hluboko. Ale, pravda, zato se nemusejí párat s vymýšlením posledních slov…

Výstava je to výstavná, a vhodná i pro děti. Možná, že hlavně pro ně.

Psáno v Praze na Lužinách dne 14. července 2015

Viz i web výstavy.