(Olivová hora na vlastní kůži)
Od tajných plechových dveří, které ukrývají nejviditelnější místo Jeruzaléma (tedy pravoslavný kostel Nanebevstoupení), se vracíme s Janinkou zase kolem mešity Nanebevstoupení. (V Jeruzalémě panuje jistý přetlak svatých míst zřejmě i kvůli tomu, že jsou některá zdvojena, či dokonce ztrojena.) Někudy touto cestou prý do města na oslíku přijížděl Ježíš. My oslíka nemáme, taxikáře jsme už propustili, musíme pěšky. A to je klika, protože teď, před polednem, je ulice Ruba el-Adawiyja už klasicky zaRubaná. Auta tu parkují kolmo k chodníku, takže dva autobusy se na zbylý pruh vozovky vedle sebe nevejdou. Osobní auta by se se skřípěním zubů (či plechů) asi vešla, ale zůstávají stát v kolonách za všudypřítomnými turistickými autobusy. Takže se zde odehrává jednosměrný provoz. Jedna kolona právě vytéká z vyhlídkového místa na Olivové hoře, zatímco proti ní se hromadí kolona druhá. Jde o neregulovaný střídavě jednosměrný provoz, pokud tedy nedojde kvůli předjíždějícím pospíchálkům k zašmodrchání. Pak se většinou zjeví dobrovolník, který oba protisměrné toky usměrní. Nakonec jsme při mých dřívějších skupinových výpravách vždycky na vyhlídkový vrch dorazili, a dokonce se nám po nějakých dlouhých minutách vždy podařilo autobusmo protlačit se zpátky.