Od tajných plechových dveří, které ukrývají nejviditelnější místo Jeruzaléma (tedy pravoslavný kostel Nanebevstoupení), se vracíme s Janinkou zase kolem mešity Nanebevstoupení. (V Jeruzalémě panuje jistý přetlak svatých míst zřejmě i kvůli tomu, že jsou některá zdvojena, či dokonce ztrojena.) Někudy touto cestou prý do města na oslíku přijížděl Ježíš. My oslíka nemáme, taxikáře jsme už propustili, musíme pěšky. A to je klika, protože teď, před polednem, je ulice Ruba el-Adawiyja už klasicky zaRubaná. Auta tu parkují kolmo k chodníku, takže dva autobusy se na zbylý pruh vozovky vedle sebe nevejdou. Osobní auta by se se skřípěním zubů (či plechů) asi vešla, ale zůstávají stát v kolonách za všudypřítomnými turistickými autobusy. Takže se zde odehrává jednosměrný provoz. Jedna kolona právě vytéká z vyhlídkového místa na Olivové hoře, zatímco proti ní se hromadí kolona druhá. Jde o neregulovaný střídavě jednosměrný provoz, pokud tedy nedojde kvůli předjíždějícím pospíchálkům k zašmodrchání. Pak se většinou zjeví dobrovolník, který oba protisměrné toky usměrní. Nakonec jsme při mých dřívějších skupinových výpravách vždycky na vyhlídkový vrch dorazili, a dokonce se nám po nějakých dlouhých minutách vždy podařilo autobusmo protlačit se zpátky.
Avšak nyní se pohybujeme pěšmo, což nám umožní podívat se ještě na jedno místo, které jsem dříve nenavštívil. Hned kousek za nanebevzací mešitou se otevírá vstup do areálu kláštera Pater Noster. No, otevírá. Spíše zavírá! Keramická tabulka, vsazená do obvodové zdi nám říká, že otevříno je zde v době 8.00-12.00 a potom až 14.00-17. Zavříno mají pak v le dimanche. Což jest francouzsky neděle. Všechny informace na tabulce jsou vyvedeny francouzsky, neb se jedná o "Domaine national français", takže proč by to tam ještě mělo být v nějaké jiné pitomé řeči, že. V izraelském Jeruzalémě na arabském předměstí, kde se courá tolik pitomých Američanů a Rusů… Naštěstí je sobota, ale do poledne zbývá posledních třináct minut! A další dvě hodiny čekat nehodláme, ty by nám úplně rozvrtaly náš dnešní časový rozvrh. Trapné je, že se taky oba potřebujeme vyčůrat. A tady nás hned za kasou čeká přívětivý záchod. Třeba nás tam pustí bez vstupného, alespoň na toaletu, když je těsně před zavíračkou. Ale ne, platit se musí. Hlídací a vybírací osoby jsou striktně nemilosrdné. Takže zapravíme 40 šekelů. Tentokrát přepočítávám. Násobím sedmi a ten hajzlík mi pak připadá poněkud předražený. Zlaté dva dolary, které po nás chtěli křesťané na jiném zbožném místě, u Jardenitu! A zlaté izraelské záchodky, které jsou obecně zdarmé…
Ty se nacházejí o o pouhých tři sta metrů dál. No jo, jenže tam zase nejsou vyvedeny svaté texty, kvůli kterým sem míříme. Prostě vlezeme dovnitř, vykonáme nezbytné, a pak se ještě porozhlédneme kolem, určitě nás tam nezavřou. Zatímco platím vstupné, v hotovosti, abych nezdržoval, Jana už míří k toaletám. Byly moc pěkné. Když jsme vylezli, zbylo nám ještě celých sedm minut k tomu, abychom prozkoumali areál, zvaný Eleona, jak nás zpravila ona vstupní tabulka. Toto místo tak nazval již císař Konstantin, a to dle řeckého "elaion" (což značí "olivový"), když zde roku 326 nechal postavit první svatostánek. Na jeho výstavbu osobně dohlížela Konstantinova matka svatá Helena. Aby byl správně uplacírován nad jeskyní, odkud Ježíš – teď už opravdu – vystoupil na nebesa… Než v 11. století dorazili křižáci, byl kostel třikrát přestavěn. Někdy v mezidobí se odkudsi snesla zvěst, že toto místo bylo sichr to, kde se Ježíše ptali jeho učedníci, jak se mají modlit. Ježíš ty neználky naučil základní verzi, kterou destiloval z původních židovských modliteb. A tak místo "Požehnaný jsi Ty, Hospodine, Bože náš, Králi všehomíra…" začíná modlitba "Otče náš, jenž jsi na nebesích…", a pokračuje několika prosbami. Lukáš jich zná jen pět, Matouš sedm:
"… posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého.
Amen."
Dnes se v kostelích sborově přednáší Matoušův text, který je ještě před finálním "Amen" doplněn předposledním řádkem, který zní: "Neboť tvé je království i moc i sláva navěky." Tato "doxologie" se do Bible dostala až někdy koncem 1. století. Matoušových sedm přání zvítězilo nad skromější Lukášovou pětkou nejspíš proto, že sedmička byla už dávno před křesťanstvím i židovstvím pokládána za šťastné, či spíš dokonalé číslo. (Nic šťastného patrně nebude na sedmi smrtelných hříších…)
Když jsme se zbavili zlého a vylezli ze záchodků, zbývalo nám ještě celých sedm minut na to, abychom se porozhlédli po areálu dnešního karmelitánského kláštera. Společně s kostelem byl vystavěn v letech 1868-72. Francouzská kněžna de la Tour d'Auvergne tehdy pro stavbu tuto doménu zakoupila, a od té doby je to tady Francouzovo. Jak dokládá i francouzská státní vlajka, hrdě, vlastně splihle visící na stožáru u vchodu. Při vykopávkách byla roku 1911 odkryta mramorová deska, do které byl vytesán otčenáš v latině. Možná to dalo karmelitánům vnuknutí umístit sem na zdi keramické panely s textem modlitby ve více jazycích. Dnes je jich už více než šedesát. Původně se nejspíše nacházely v křížové chodbě, ale po čase vytekly ven na zdi dvorka, a když už nebylo dost místa, pak se pro ně postavily úplně nové zdi. A když je zdí málo, pak se nové jazykové mutace národů ráže Niuea (1400 obyvatel polynézského ostrova) či Západodakoťané ("Nakoťané", jeden ze kmenů Siouxů) umisťují na menší panely. A u všech textů se vynechává doxologie – ani ne snad kvůli původnímu matoušskému znění, ale aby se to sem všechno vešlo.A je to tam i česky – avšak fotka se mi v běhu rozmazala…
Po asi deseti schodech vycházíme na čtvercový plácek o rozměrech deset na deset metrů, uprostřed něhož je vetknut kamenný oltář. Nejspíše se zde konají bohoslužby pod širým nebem, když přijde čas Velikonoc a jiných slavných křesťanských dnů, kdy se sem nejspíše vtísní o dost víc lidí než teď, chvíli před polední zavíračkou. Prohlédli jsme si kostel jen v letu, hodně jsme snímali, abchom se pak později mohli podívat, co jsme vlastně viděli, a přesně v 12:00 jsme dorazili zpátky ke vstupním vrátkům. Nedorazili jsme úplně poslední, za námi ještě vybíhali nějací lidé ze sociálního přístavku, ale ochranka je nezamkla, jen jedna příslušnice výhrůžně chrastila klíči. Nevím, co by se stalo, kdyby se uvnitř někdo zapomněl kvůli opravdu veliké potřebě. Možná by ho zatkla Cizinecká legie a poslala na ostrovy galejníků…Nějak jsme neměli čas užíti si velebnosti místa. Které je spíše veselé než velebné. Je to dáno spoustou květin a keramikou, na které jsou vyvedeny texty v různých jazycích a písmech. Modlitební panely jsou příjemně ověnčeny šlahouny s modrými a červenými květy. Kytička navíc: Díky těm různým jazykům jsem se dověděl, že existuje třeba kamerunský kmen Ewondo, který se také ve svém jazyce modlí otčenáš. Nebo může modlit…
Nestihli jsme se podívat ke zříceninám původního Konstantinova kostela, pod kterými by se měla ukrývat ona původní jeskynní Ježíšova učebna. Možná také proto nás nenadchl žádný pocit posvátnosti. Posvátné nám pak venku nepřipadají ani otevřené velkoobjemové kontejnery, přetékající pytli s odpadky. Kolem nich jdou průvody černých žen v bílých lněných šatech se zlatými obrubami. Ráno jsem podobně oděné ženy považoval za členky desátého izraelského kmene Falašů, ale teď nevím. Na hroby tyto židovky nejdou, o šabatu mají hřbitovy zavříno. Nebo žeby šly do těch několika domů, pyšnících se izraelskými vlajkami? Na Olivové hoře obcházíme povýtce křesťanské památky. Zároveň se nacházíme v arabské čtvrti, jak zase prozrazují plné kontejnery. A velbloud, který je poblíž klasického focebního vyhlídkového místa připraven na svůj hřbet vzít turistu, jenž by chtěl za toto pochybné potěšení vysolit nějaký obnos. Nejspíš by turista ani nemusel jezdit, jen by se nechal vyblejsknout. Protože se však ze hřbetu velblouda dělá selfíčko špatně, totiž takové selfíčko, kde by byl i velbloud, pak tento podnik olivetského velbloudáře asi brzy zkrachuje…
Od kostela Pater Noster jsme sem šli z kopečka téměř pustou ulicí, ze které se jakoby zázrakem vytratila všechna auta i autobusy. Možná, že je zácpa za námi tak náramná, že se zasukovala a proto ty Falašky(?) vystoupily z autobusu a šly se na vyhlídku na Jeruzalém podívat pěšky. "Ulice" možná není správné slovo pro komunikaci, která je z levé strany ohraničena zdí kolem klášterní zahrady a z pravé strany plotem, přes který se otevírá pohled na první židovský hřbitov. A když vyjdeme za velbloudem na ono focební místo, uvidíme těch hrobů, nebo spíš zlatých kamenných náhrobků či hrobek skutečně celé lány. Jednotlivé hroby/hrobky jsou vlastně kamenné truhly, snad aby se pro tělo nemusela kopat díra v kamenitém podkladu. Tyto truhly pak v dálce splývají vjedno, takže člověk má pocit, že se skutečně dívá na lány. Tyto kamenné lány se však nevlní ve větru, jen kamenně ční a čekají. Sem, pod Horu oliv, nad potok Kidron, na západní svah údolí Josafat, se nechávají už tři tisíce let pohřbívat židé v naději na vzkříšení. A v naději, že to pak nebudou mít daleko k Mesiáši, který bude sedět na protějším svahu pod jeruzalémskými hradbami, tam u Zlaté brány. Ta je dnes uzavřená, přesněji zazděná. Až jí někdo zlatým klíčem otevře, pak kdo do ní vejde, tomu hlava sejde… Ale ne, záleží na výsledku soudu, toho Posledního.Až nastanou poslední dnové, pak zmrtvýchvstalí přejdou po niti od Olivové hory až ke svému Soudci. Ti, kteří to nevybalancují, spadnou dolů a budou transferováni do blízkého údolí Gehenna. A tam pak bude pláč a skřípění zubních protéz. V jedné z mírnějších židovských verzi tam zůstaneme jen sto let, načež se v tomto očistci očistíme. Nemocní, kteří trpí rakovinou, a ještě více chemoterapií, ti mají už vstupenky do nebe jisté…
Nemohu se nabažit panoramatu. Znovu a znovu ho fotím. Severerozápad mi nabízí pohled na kostel Dominus Flevit ("Pán zaplakal"). Je prý odtamtud krásný výhled na starý Jeruzalém, Na tomto místě Ježíš prý skutečně zaplakal – nikoli snad dojetím nad krásou pohledu, ale uzřením toho, co všechno budoucnost tomuto městu chystá. Místo je známo touto tradicí nejpozději od 7. století, kdy zde vyrostla první byzantská svatyně. Zůstala z ní dnes už jen část původní apsidy, zabudovaná do současného kněžiště. Kolem ní vybudoval v roce 1955 nový secesoidní chrámek ve tvaru slzy italský architekt Antonio Barluzzi. Venku před kostelíkem zůstala zachována podlahová mozaika z 5. století. Tolik informace z mého bedekru. Půjdeme si je ověřit.
Naším dalším hlavním postupovým cílem je však zahrada Getsemanská s chrámem Národů. Nad ní – a pod Dominus Flevit – září sedm zlatých bání ruského pravoslavného kostela Maří Magdaleny, tam se také chceme zastavit. Takže vzhůru dolů do údolu!
Přicházíme ke kolmé uličce, která spadá od prava doleva přímo dolů. Mohli jsme sem dojít rovnou od vyhlídky, kdybychom se spustili po támhletěch schodech. Támhlety schody zabraňují tomu, aby tudy jezdily na Olivovou horu povozy. Je to tu vyhrazeno pěšákům. A jednomu namáhajícímu se cyklistovi. Odbočujeme do té bezejmenné komunikace. Vlevo se přes velkoměsto hrobů otevírají pohledy na Jeruzalém, který se pomalu zvedá nad obzor, jak sestupujeme. Mezi domky hrobů se jako nějaké zámky vypínají větší hrobky. Nachází se tu i proslulé Hrobky proroků, katakomby s hroby ve tvaru pecí. Mají zde být pochováni Ageus, Malachiáš a Zachariáš, a to už od století minus pátého. Jestli zde byli oni tři proroci pochováni, pak nikoli v těchto objektech z 1. století našeho letopočtu… Jít tam nemůžeme, jeť šabat. To nevadí, tadyhle někde vpravo bude ve starobylé kamenné zdi, doplněné nahoře o moderní čupřinu žiletkového drátu vstup k vedlejšímu našemu cíli. Vede tam nějaká silnička, podle mapy. A skutečně, ve zdi se vylamuje odbočka s nápisem "The sanctuary of the Dominus Flevit". Kousek vedle pak rudě na bílém výzva "No shorts". Asi abychom nevcházeli dovnitř v šortkách. Ale ne, mám na sobě dlouhé světlé bavlněné kalhoty, jsme přece ve svatém Jeruzalémě a dnes navštěvujeme různé svatyně. A taky není příliš teplo. Na sluníčku dvacet, ve stínu šestnáct, a v kostelích a hrobkách tak odhadem deset… 
Teplotu ve zdejší svatyni však nebudeme moci zkontrolovat, protože mají zavříno! No jo, je po poledni, a to se všechny jeruzalémské kostely zavírají. Na dveřích, uzavírajících onu odbočku k Dominus Flevit je to uvedeno přesně: Custodia terrae sanctae má Visiting hours od 8 do 11.45, a odpoledne otevírá až v 2.30, a zavírá v pět, jako všude. Zdejší františkáni si polední dvouhoďku ještě rozšířili, nejspíš v ní stihnou krom oběda i nejméně dvě modlitby. A to jsem si myslel, že Francouzi mají přestávku dlouhou! Je tedy 11.45, avšak místního středního slunečního času, oficiální letní čas má o hodinu víc.
Nic to, sejdeme alespoň k ruským pravoslavným. Slzu Dominus Flevit si vyfotím alespoň odspodu. Skrývá se za borovicemi, které jsou od věčného západního větru skloněny do pětačtyřicetistupňového úhlu (to není perspektiva). Borovice rostou za zdí, která připomíná spíš hradbu, neboť je opřena přímo o rostlou skálu. A cestou dolů uzavřeni mezi zdi si všímám i modernější fortifikace: V pravidelném odstupu tu jsou rozmístěny sloupy, na nichž jsou upevněny kamery i s reflektorem, aby si na vás posvítili. Odspoda jsou chráněny bodci, aby je někdo neoslepil nebo neukradl. Vlevo míjíme zavřené odbočky k židovským hřbitovům. A už jsme u chrámu Maří Magdaleny. Nechal ho roku 1885 vystavět car Alexandr II., a to ve stylu ruského 16. století. Kostel postavil na věčnuju pamjať své matky Marie Alexandrovny. V roce 1920 zde byly pohřbeny ostatky jeho švagrové Alžběty Fjodorovny, kterou zavraždili bolševici v rámci VŘSR. Podíváme se zblízka na ty jiskřivě zlaté kupole, jež svou blýskavostí předčí i kopuli Skalního dómu. Však jsou také každých dvacet let nově pozlacovány. Původně byly natírány zlatým amalgámem, což je roztok zlata ve rtuti. Po natření a zahřátí zlato zůstane a rtuť se vypaří. Jedovatá rtuť. Takže natěrači skapávali. Proto se k této akci přihlašovali toliko dobrovolníci. Přesněji vězni. Ruští vězni, jimž báťuška car a později soudruh generální tajemník umázli z trestu rok či dva. Ruské samoděržavé papaláše to nic nestálo, vězni stejně většinou umřeli ještě dříve než je propustili. Tuto Bohu nelibou praxi uplatňoval i SSSR až do svého zániku. Pak nějak ustal přísun ruských nevolníků, takže místní sestry náhle po staletích zmilosrdněly a poslední oprava již byla provedena mnohem dražší galvanickou technikou. Možná za to ani tak nemohl pád Sovětského svazu a milosrdnost sester jako to, že pokovování velkých ploch amalgámem bylo zakázáno.A jak myslíte, že jsme pořídili u Rusů? Ti mají poledne od deseti do dvanácti. Sláva! Jenže návštěvní dny jsou jen úterky a čtvrtky. A my máme stále ještě sobotu.
Na Olivové (aneb kralicky Olivetské) hoře nebylo problémem navštívit muslimskou svatyni Nanebevzetí. Milosrdní na nás byli ruští pravoslavní u kostela Nanebevzetí, ti měli otevřené dveře i v den nikoli návštěvní (kterými tam jsou taky úterek a čtvrtek), a nikdo nás nevyháněl. Nemilosrdní na nás byli Francouzi u kostela Pater Noster, ale tam jsme si užili alespoň sedm minut. Dominus Flevit zavřen, Maří Magdalena zavřena. Teď tedy scházíme ke dnu údolí Jósáfat k zahradě, zvané Getsemany a přilehlému chrámu Národů aneb Zápasu. Jestlipak budou mít otevřeno tam? Když je šabat a není ani úterý ani čtvrtek a stále ještě by mohli mít polední přestávku?
Ale o tom až příště.
Prožito v Izraeli v sobotu 2. dubna 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 21. března 2017.
*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
*
Minulý příspěvek: Zjevné tajemství.
Na Hoře oliv 2008: Mír judské pouště.
Fotogalerie k článku zde.
Na Hoře oliv 2014: Mír Olivové hory
Fotogalerie k článku zde.
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
***
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
Kompletní fotogalerie (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz
