Scházíme s Janinkou kolem rozsáhlé židovské nekropole bezejmennou pěší uličkou, spíše širokým chodníkem z Olivové hory. Nahoře, na samém jejím vršku, jsme procházeli starou olivovou zahradou u ruského pravoslavného kostela Nanebevzetí. Tady dole, v údolí Jóšáfat, nad potokem Kidron (Cedron) by měla být olivová zahrada přímo starobylá. Jen jestli budou mít otevříno, když je chvilku po poledni? Už jsme neúspěšně prošli kolem dveří kostelů Dominus Flevit i sv. Maří Magdaleny, kde měli zavříno. Tady, na rohu s uličkou el-Mansuryia, se nám otevírá alespoň pohled přes plot na to místo, zvané Getsemany. Nevidíme žádné olivy, jen dvorek za Chrámem národů, který právě stojí uprostřed getsemanských zahrad. Alespoň jsme na správném místě, nebo kousek vedle, jak nás ujišťuje anglo-francouzská tabulka s textem Matoušova evangelia (26, 40-41).
"Když se vrátil k učedníkům, zjistil, že spí. „Nemohli jste se mnou bdít ani hodinu?“ řekl Petrovi. „Bděte a modlete se, abyste nepodlehli pokušení. Duch je odhodlaný, ale tělo malátné.“" Cedulka nevysvětluje, proč je umístěna u torza římského sloupu. Asi to bylo to místo, kde se Ježíš modlil po Poslední večeři, zatímco jeho učedníci po namáhavém dni tvrdě usnuli. Z chodníku tu vystupuje rostlá skála, v propadlinách mezi balvany vydlážděná. Jo, tady by to mohlo být. Konečně se ve zdi objevuje branka. Alelujá, je otevřená! A dovnitř se může vstoupit bez vstupného. Jenom, jak naznačují piktogramy, sem nesmíme přijít v kraťasech a triku bez rukávů, nemáme zde kouřit, jíst (příborem), přinášet sem střelné zbraně (pistoli), trhat kytičky, vodit psy (vlčáky), jezdit na kole a hovořit přes megafon. Nic z toho nevlastníme ani nehodláme dělat, a tak je nám dovoleno vstoupit do Getseman, kde rostou ony pověstné olivy, pod nimiž Ježíš…
Nu tak pod těmito olivovými stromy Ježíš určitě nic. Dle pověstí jsou staré až dva tisíce let, a taky na to vypadají. Ty nejstarší svými několik metrů širokými a přitom nevysokými kmeny, plnými dutin, připomínají staré hlavaté vrby u potoka. Tedy produkční vrby z dob, kdy se na nich každoročně řezalo proutí, takže nevyrostly do výšky, jen do šířky. Produkční olivovníky se také seřezávají, protože kdo by pro olivy lezl po žebříku! Ne, že by se nemohly olivovníky teoreticky dožít věku dvou tisíc let, ale to si budeme muset počkat nejméně dalších tisíc let, abychom to ověřili. Průzkum stáří těchto stromů podle letokruhů neukázal nic, protože vnitřní dutiny samozřejmě žádné letokruhy neobsahují. I přistoupilo se radiokarbonovému datování, podle něhož stáří zachovalého dřeva páčí asi 900 let. A je fakt, že tak patří k nejstarším listnatým stromům na světě! Zkoumala se i jejich DNA, což je u rostlin značně složitější než u zvířat, a našlo se, že pocházejí ze stejné mateřské rostliny. Stejně jako člověk, který má jednu pramáti Evu (dle Bible a DNA…) Jak staré bylo nezachovalé dřevo nelze říci, ale určitě nepřežilo obléhání Jeruzaléma římskými vojsky za židovského povstání roku 70. Tehdy byl legiemi nejen vyvrácen druhý Chrám, ale i všechny olivy na Olivové hoře.
Ale nějaký výhonek se tehdy mohl zachovat, stejně jako se zachoval zlomený kmínek Lidické hrušně, který přežil nacistickou likvidaci obce a dnes je z něj památný strom. Takže možná ten zdejší výhonek, geneticky uchovaný uvnitř stromů, tak ten si snad pamatuje. Nebo mohl by si pamatovat. Kdo si pamatuje, nebo by si mohl zapamatovat, to je skála, na které vyrostl Chrám národů (nebo také Zápasu), který je do zahrady zasazen. A má taky otevřená vrata, takže vstupujeme. Znám je spíše pod názvem "Chrám národů", protože jeho výstavbu zaplatilo hnedle dvanáct států. Proto má taky dvanáct kupolí, aby se do nich mohlo vejít dvanáct symbolů, státních znaků a vlajek, ukrytých ve zdobné secesi. Naštěstí měl chrám jediného architekta, když byl roku 1925 dostavěn. Byl jím Ital Antonio Barluzzi, jehož kapli Dominus Flevit z roku 1955 jsme mohli před chvílí obdivovat toliko zpovzdálí. Venku sálá pravé poledne, zato vevnitř je šero až černo. Způsobuje to dvanáct oken, která jsou v mohutných tmavých okenicích osazena kobaltově modrými sklíčky jen spoře. Z temnoty proto více vystupuje trojdílná mozaika v apsidě, která je ozářena reflektory s žárovkovým spektrem plného slunce. 
Prostřední mozaika je věnována Ježíšově modlitbě, ve které na skále prosí, aby nemusel podstoupit smrt. Moc se do ukřižování nehrnul. "Má duše je přesmutná až k smrti," naříkal, což ukazuje, že v předtuše svého konce se choval spíše jako člověk, než jako Boží Syn. Zatímco on věděl, že prožívá poslední noc svého pozemského života, mozaika zachycuje i chování jeho druhů: V klidu si chrněli za bukem. Vlastně za olivou. Však se také, když se Ježíš vrátil z první modlitby, na učedníky zlobil, jak psáno výše. Když je probudil, šel se modlit podruhé: "Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout, ale musím ho vypít, ať se stane tvoje vůle!" Vrátil se, a vidí, že učedníci zase chrní! "Nechal je tedy, znovu odešel a potřetí se modlil stejnými slovy." Až po skončení modlitby je opět vzbudil:
"Ještě pořád spíte a odpočíváte? Pohleďte, přišla chvíle, kdy je Syn člověka vydáván do rukou hříšníků. Vstávejte, pojďme! Můj zrádce už je blízko." A tahle scénka s Jidášovým polibkem je vyvedena na levé mozaice. Na pravé mozaice bychom mohli vidět Ježíšovo zatčení. Jeho postava je obepnuta tenkou zářící aurou. Ale moc z téhle mozaiky nevidím, neb příchod k ní je zatarasen nízkým zábradlím. Vpravo u zdi se tam krčí varhany, nezvyklé místo pro jejich umístění – vypadá to spíše jako varhaní sklad. Do samého rohu kostela, přímo do zdi, na níž je ona mozaika, stoupá několik kamenných schodů. Pozůstatek původního křižáckého kostela, vysvěceného r. 1170, který byl zničen roku 1219 a památka na něj zanikla po roce 1345. Co zůstalo, byly tři skalní výchozy, které křižáci pojali do svého kostela, aby připomínaly ony tři zmiňované modlitby.
Ještě před kostelem křižáckým zde stával kostel byzantský ze 4. století, zničený roku 614 při perském nájezdu. Z tohoto kostela zůstalo zachováno pár kamenů a úlomek původní mozaikové dlažby. Od nové dlažby, která ji cituje téměř doslova, se liší nejen tisícovkou let, ale i tím, že vlnky na jejím lemu beží odprava doleva, kdežto u té nové mozaiky je tomu naopak… "Zde byla víra obvykle vyznávána," jak si zapsal známý anonymní Poutník z Bordeaux roku 333. Víra je zde vyznávána i dnes. Kostel je téměř přeplněný turisty, kteří ale zachovávají ticho i bez megafonu. Jo, tady by to mohlo být. Nebo kousek vedle.Vycházíme ven. Teprve teď si všímám, že zástěna před výstupem z chrámu je vyvedena v purpurovém skle, které je protkáno větvemi polorozpadlého kovového olivovníku. Sem ta secese pásne, rostlinné motivy si není třeba vymýšlet, jejich linie jen opisují místní sad.
Kolem průčelí kostela se vydáváme vpravo, a tam, za budovou Chrámu národů se otevírají vykopávky ještě starší svatyně. Moderní kostel, ze kterého jsme vyšli (když vyšli, tak vlastně vlevo) plně obestavuje plochu byzantské svatyně. Tady z jeho základů vylézají základy křižáckého kostela, který byl postaven proti tomu původnímu trochu šikmo. Ano, nepochybně sem vedou ony téměř pískovcové schody z vnitřku současného chrámu, od jeho pravé části apsidy. Tudy bychom po nich mohli přijít, kdybychom uměli procházet zdí. Teď se díváme až k polokruhové apsidě křižáckého kostela, na níž jsou vztyčeny původní sloupy. Aha! A jeden z nich se zaběhl až za dnešní obvodovou zeď zahrady Getsemanské a mohli jsme ho obdivovat onen "římský" (byzantský) sloup ze začátku článku. A koukat sem na tento "dvorek za Chrámem národů". Tohle pusté místo má správnou atmosféru osamění a opuštěnosti – protože dovnitř nikdo nesmí, aby nepošlapal vykopávky…
Vycházíme zahradou s prastarými stromy, na kterých rostou lístečky v barvě olivové šedi. Sám sad s olivovníky je obehnán tepaným kovovým plotem; tam, kde stromy přerůstají obíhající chodníček, jsou chráněny pletivem. Dovnitř mohou jen mniši. A zahradníci. Je jich potřeba k údržbě záhonků, které podezřívám z toho, že krom čajových růží a dalších kytiček hostí i nějaké byliny. Do kostela se hrne zástup černošek v bílých přehozech, jejich mužský šéf se honosí žlutým hábitem a oranžovým šátkem přes hlavu. Tohle vskutku nebudou falašové – když jejich pastejř drží v ruce hůl, zakončenou křížem. Kousek dál v rohu zahrady jiný černý pastejř, tentokrát v azurovém a blankytném hábitu s vyšitými rudými kříži, a se stejným rudým křížem na azurové plátěné koruně, předčítá svým ovečkám z písma. Ovečky ho poslouchají a nahrávají si ho na mobily.
Jo, a pročže vlastně "Getsemany"? Jde o odvozeninu původního aramejského názvu místa, které značí "olivový lis". A zde se také rovněž člověk, zvaný Ježíš, dříve než se stal Kristem, dostal do takového duševního presu, že (podle Lukáše) "jeho potem byly velké krůpěje krve padající na zem". Tady, nebo kousek vedle, kde po výlezu ze vrátek vzniká jiný lis, světský a zcela nebožský, ba přímo pekelný. Jak jsem předminule chválil našeho taxikáře za jeho šikovnost, že si vynašel pro ostatní taxikáře a řidiče "zcela neznámou zapadlou zkratku, absolutně opuštěnou horskou cestu", tak teď je el-Mansuryia zcela zahuštěná provozem. Možná by to nebylo tak hrozné, kdyby se proud osobních aut, prakticky stojících do kopce, nesnažila předjet houkající ambulance, a kdyby v čele sestupného protiproudu nebyl autobusek. A kdyby na občasných širších místech neparkovala auta. Sanitka se nějak provlekla, a do rychle se uzavírající mezery po ní najíždějí dva turisté na tlustých motorkách a s nimi i jeden místňák na mopedu. (Tak tudy na Olivovou horu autem příště ne! Leda s taxikářem, který zná denní proudy.) Rovněž směrem dolů je ulička téměř neprostupná, a to i pěšmo, protože třetí proud vznikl jen tak, že se auta natlačila při pouštění ambulance na uzoučký chodník pro pěší…
Přejdeme uličku a na protější straně vyhlížíme skrz protější branku na protější olivy. Je to stále Getsemanská zahrada. Tenhle její kus za ulicí skrývá jeskyni, kde prý Jidáš zradil Ježíše. To však aktuálně nevím, a ani se tam nemůžeme podívat, protože branka je zamčena a nad ní se pod složitým kamenným znakem skví nápis vyvedený černými velkými písmeny: PRIVATE. Řečtí pravoslavní to tady mají zavřené natrvalo. Kousek níže procházíme kolem plného parkoviště, za kterým se krčí přízemní stavba se zábradlím na ploché střeše, ze které ještě trčí vížka, či spíše zeď s velkým otvorem, v němž jsou umístěny čtyři předimenzované zvony. Další vstup k tomuto kostelíku je uzavřen brankou, a jestli se tam někudy dá dojít a kdy, to jsme netušili a neprobojovali jsme se tam. (Otevírací doba neuvedena.) Ani to nebylo v plánu, protože význam Getsemanské jeskyně zůstal průvodci naší výpravy skryt a loudím ho až zpětně z bedekru. Tak tedy, tato "jeskyně zrady" svou posvátnost získala až za Byzantinců, kteří ji začali uctívat ve stejné době, jako sousední kostel. Místo bylo v průběhu 4. a 5. století vyzdobeno mozaikami, jejichž fragmenty se dochovaly dodnes. V Ježíšově době tu prokazatelně byla – lisovna oleje.
Místo toho jsme sestoupili na nádvoříčko, ze kterého se vchází do Hrobky Panny Marie (už druhé v tomto městě). Nádvoříčko je vlevo ohraženo zdí, aby se do něj nezřítil svah od Chrámové hory. Někde nehluboko pod námi se podzemními troubami prodírá biblický potok Kidron. Vstupujeme do gotického portálu ze 12. století, ale za ním se nenachází podlaha svatyně, avšak schody dolů. Schody, které hluboce podcházejí potok Kidron, ale protože jsou vytesány do skály, tak sem žádný potok nenateče. Opatrně sestoupíme po 47 schodech až na dno krypty. Opatrně, protože schody jsou dlouhým používáním (od 12. století) notně uhlazené, tak abychom neuklouzli. (Jana má navíc dlouhou sukni, alespoň jí není zima.) Opatrně, protože krom denního světla, které nám šajní zezadu, panuje v celém podzemním prostoru posvátné příšeří ze zapálených svíček, olejových kahanů a světel chcípáčků. V onom příšeří ještě příšerně smrdí všelijaká kadidla a vonné tyčinky, které svým kouřem vidění nenapomáhají. 
A ta logika zní takto: Žádný ze skutečných proroků neleží ve svém hrobě. Co by to bylo za proroka, kdyby ležel! Takže když je hrob prázdný, dokazuje to skutečnou prorokovu velikost…
Hrob z 1. století vylepšili Byzantinci v 5. století, když v rostlé skále vykopali kryptu ve tvaru kříže. A zase, podobně jako v Chrámu Božího hrobu i zde odtěžili kámen kolem původní jeskyně, takže z původní jeskyně zůstala jen krypta, obestavěná dřevěnou krabicí. Někdo tam kdysi určitě ležel. Nemohu sloužit podrobným vlastním popisem, protože mě svaté výpary neustále nutily ke kašli. A Janinku ostatně taky. A více nežli cingrlátka visící ze stropu nás zajímala rostlá skála. Tady se před jedním a půl tisíciletím činil nějaký byzantský kameník, aby ve tvrdém vápenci udělal stěnu opravdě rovnou a kolmou. Takže dnes u ní může stát novodobá dřevěná stolička, aby měl poutník kam složit svůj zadek. 
Na úplném konci tohoto pravého břevna podzemního kříže se ve skále za nízkým dveřním otvorem nachází další jeskyňka, vybavená oltáříčkem se zapálenými svíčkami. Na jejím konci je pak ve zdi vytesán výklenek mně již známých tvarů. Jsme na nejjihozápadnějším konci podzemního komplexu, a toto je mihráb, svatá nika, obrácená směrem k Mekce. Aby se měli kde modlit i muslimky, které jsme tu také potkali… Pátým stoletím totiž místní historie neskončila. Stále jsme v Getsemanech, takže i toto místo zničili Peršané v onom roce 614. Křižáci ho obnovili, Saladin v roce 1187. Tedy vstupní kapli, protože kryptu samu ponechal – jen ji dozdobil oním mihrábem. Což se posléze hodilo Mohamedovi, protože ten sem mohl během svého tripu do Jeruzaléma také zajít a na vlastní oči uvidět plát ionizaci vzduchu nad hrobem "sestry Marie", jak zjistil a zapsal islámský učenec Mudžír al-Dín (Aladin). Dnes tu slouží mše pravoslavní křesťané několika církví – řečtí, arménští, syrští a kopští kněží.
A, jasně! To jsou koptové, ti v těch bílých halenách a s rudými kříži. Lezeme zase po sedmdesáti dvou schodech do světla, abychom se z hutné svatosti neudusili. A v protisvětle patříme na koptskou rodinku, mířící dolů. Dětičky mají na hlavě královské koruny. Děti jsou králi i bez korun. V Izraeli to vidíme denně, jak se jim rodiče věnují. A kolik jich mají…
Přicházíme k ypsilonovité křižovatce. Vpravo se stáčí zase k jihu pod hradby starého Jeruzaléma jako třída ha-Ofel. Nad ní leží muslimské hřbitovy, které však odsud nejsou za nečekaně pustou savanou vidět. Za prázdnou oblinu svahu zapadá i Zlatá brána. Hřbitovy a ta brána taky byly nejlépe vidět z Getseman. (Na fotce, na které mě vyfotila Jana, jak fotím…) Ke Zlaté bráně ale nesměřujeme. Naše pouť pokračuje vpravo, dále po Jericho Road, odkud se nám otevírá krásný pohled zpátky na svah Olivové hory i na celou olivovou zahradu Getsemany, dnes rozsekcovanou mezi různé církve a priváty, a rozrytou silnicemi. Nejsevernější její konec vypadá jako normální sad normálních oliv. Co je poněkud nenormální je, že ačkoliv je asi dvě stě metrů dlouhý, tak se v něm nevyskytuje žádný zjevný kostel nebo hrobka…
Ale o tom až příště.
Prožito v Izraeli v sobotu 2. dubna 2016, psáno v Praze na Lužinách v úterý 28. března 2017. A hele, už to bude rok, co jsme tam byli, a mám skoro dopsáno!
PS: Koukám, že dnes jsem zdánlivě nepsal vůbec o židech. Ale to víteže jsem psal. Marie přece byla židovka, a ten její kluk nemlich taky.
*
Foto © Jana Rečková a © Jan Kovanic
(Fotografie přímo na blogu autora jsou kvůli použitému rozlišení podstatně ostřejší než na Psu. A při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)
*
Minulý příspěvek: Rychlý otec náš.
Předminulý příspěvek: Zjevné tajemství.
Všechny dosud napsané díly vyprávění o letošní cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael.
***
Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.
Kompletní fotogalerie (2006, 2008, 2014): mir-v-izraeli.blogspot.cz
